Horňácko se dnes loučilo s panem rídícím Okénkou

Krátce po obědě jsem se dnes vydala do Malé Vrbky na Horňácku. Do těchto končin jsem obyčejně po dlouhé roky coby novinářka mířila za nějakou folklorní akcí či příběhem zajímavého člověka, který zde žije. Tentokrát jsem se ale vydala uctít památku pana rídícího Františka Okénky, který svůj příběh dožil přesně před týdnem v pátek 13. dubna.

První smuteční hosté se u maličké kaple začali scházet s hodinovým předstihem. Byl mezi nimi například i vydavatel František Šalé, který o panu rídícím k jeho devadesátinám napsal a vydal knihu s názvem Švarný šohajíček šlapával chodníček.

Rozloučít se s panem Okénkou přišla celá řada muzikantů nejen z Horňácka ale i jiných regionů. Nechyběl mezi nimi ani skladatel, houslista a zpěvák Jiří Pavlica. Horňáčtí zpěváci a muzikanti panu Okénkovi zahráli a zazpívali u hrobu. Na šmolkově modrém nebi v tu chvíli zářilo žhavé slunce, příroda byla nastrojená v bílém rozkvetlými stromy a na stromech zpívali ptáci. Jakoby se i příroda chtěla slavnostně rozloučit s mužem, který se nezapomenutelně zapsal do dějin Horňácka.

Za kraj, ve kterém pan rídící prožil celý život, se se zemřelým rozloučil veterinář z Malé Vrbky Jiří Miškeřík. Zde je doslovný přepis jeho smuteční řeči: „Byli hudci, byli, světa prechodili, po malučkej chvíli fšeci sa zminuli…

Vážená zarmútěná rodino, smuteční hosté, pripadl mně nelehký úkol, rozlúčit sa za naše Horňácko a dědiny vrbeckokuželovského kúta s našim spoluobčanem, panem rídícím Františkem Okénkú a poděkovat mu za fšecku prácu, kerú vykonal ve školstvju, kultury a aktivním působením v různých spolkoch. Mysliveckém, fčelarském, či v tělovýchovnej jednotě sokol. Bylo by teho moc, na co by sme mohli vzpomínat. Fšecko je také zapsané v knize vydané k jeho devadesátým narozeninám Švarný šohajíček šlapával chodníček.  Odcházá pedagogický pracovník, muzikant, zpěvák, tanečník, tvůrce kulturních poradú, konferenciér, lidový vypravěč a mohli bysme pokračovat dál. Nám fšeckým ostavajú krásné vzpomínky na chvíle strávené v jeho prítomnosti. Lúčím sa jménem obcí Horňácka, rady Horňáckých slavností, jménem horňáckých sborů, muzikantů, zpěváků, také myslivců, včelarů, sokolů, v neposlední radě i jménem svým, slovama pěsničky: „Kapky večerní rosičky vylejú na mňa slzičky, fúkne větr, pozavívá, zaplače mně, aj zazpívá. Kamarádi aj prátelé, lúčite sa pri mém hrobě, na mňa v dobrém vzpomínajte, na mňa nezapomínajte.“ Nezapomeneme, buďte sbohem…“

Za rodinu promluvil lékař Jan Pavlík:

„Strýc František byl pro mne velkým životním vzorem. Už tady bylo řečeno několik podstatných věcí z jeho života. Jen bych chtěl poděkovat za vaši účast, že jste přišli složit poklonu tomuto velkému člověku, který se zapsal do kraje nejen Horňácka, ale možná celého Slovácka, svým životním krédem milovat svůj rodný kraj a tradovat i dále lidovou píseň jako projev dědictví, které jsme podědili. Zanechal za sebou odkaz lásky k rodnému kraji, k písni i tanci. Zůstane však s námi vždy, když se před muzikou chytíme kolem pasu a vysoko zvedneme hlas ke zpěvu.

Jménem zarmoucené rodiny se s ním loučím ve víře, že po něm zůstává nepřehledná řada dalších následovníků, kteří budou pokračovat v duchu jeho životní filozofie v níž láska k lidové písni a k lidovým tradicím patřila k nejpřednějším v jeho životě. Prozaicky na závěr: „A tiše, tichounce míň než vody šumění, že z písně zbyl jen stín, a že ze skromného pramene už jenom naše žízeň je. Ale až my se mineme, bude tu mládí, naše naděje. Čest jeho památce!“

(Národní ústav lidové kultury dnes na svých stránkách zveřejnil řeč pana Pavlíka v plném znění, která ale na malovrbeckém hřbitově v této podobě nezazněla, proto si ji sem dovoluji zkopírovat:

Milá zarmoucená rodino, vážení smuteční hosté.

V tuto chvíli prožívá hluboký smutek nejen nejbližší rodina, rodáci ale i širší veřejnost celého Horňácka, ba i celého Slovácka. František Okénka byl významnou osobností nejen pro svoji profesi kantorskou, ale i osobností, která dokázala uchopit šíření tradic lidové kultury i v době, kdy začaly být tradiční projevy duchovního a kulturního života ohrožovány novou ideologií. Jako jeden z výhonků košatého stromu rodů tohoto kraje pokračoval v tradici otců, v jejichž životě byla láska k duchovní a kulturní tradici nedílnou součástí každodenního života. Světlo světa spatřil František v Malé Vrbce 5. května 1921 v rodině tkalce a sedláka, Tomáše a Jenovéfy Okénkových. Vyrůstal jako třetí dítě vedle starších sourozenců, Jana a Anny. Již jako malý chlapec začal brzy vnímat pevný řád života katolické rodiny, v níž se při výchově dětí uplatňovaly morální a duchovní principy naplňované láskou rodičů k dětem. Na vzájemném krásném vztahu v rodině se výrazně podílela jeho matka Jenofa, která mu vložila do srdce poklad největší, lásku k rodnému kraji a jeho písňovému bohatství. Jak sám ve svých pamětech uváděl, výraznou roli v názorových postojích však připisoval otci: cituji z jeho vzpomínek, které zazněly při našich vzájemných setkáních. Otec byl pro mne ušlechtilým příkladem poctivosti, pracovitosti, lásky k rodnému kraji a úcty k dávnému kulturnímu i duchovnímu odkazu minulých generací.

V jinošském věku byl František ovlivněn i svým strýcem, učitelem Janem Okénkou, který působil jako ředitel obecné školy ve Strážnici. Po absolvování měšťanky v roce 1937 nastoupil studia na Učitelském ústavu v Brně. V roce 1941 zdárně dokončil svá studia a jeho učitelská kariéra začíná na obecné škole v Malé Vrbce. Po zkouškách odborné způsobilosti nastoupil na trojtřídní školu do Kuželova. Osudově zde poznal svou životní lásku, zpěvačku a tanečnici Boženu, která pocházela z rodiny Jana Čambala, vynikajícího muzikanta a varhaníka místního kostela. Válečné události hrozily mladému kantorovi totálním nasazením do Říše. Řízením osudu však byl jako muzikant cimbálové muziky Jožky Kubíka umístěn na práce v kunovické továrně Avia. V posledním roce války se vrací domů, kde pomáhal otci v hospodářství. Po ukončení války nastoupil v roce 1946 na trojtřídní školu v Hrubé Vrbce. Po dvou letech se vrací zpět na malovrbeckou dvoutřídku jako řídící učitel. V roce 1966 přechází na hrubovrbeckou trojtřídní školu, kde působil jako ředitel až do roku 1983, kdy po dvaačtyřiceti letech kantořiny odchází do důchodu s titulem Vzorný učitel. V ohlédnutí za jeho dlouholetým učitelským působením lze konstatovat, že byl pro rodný kraj velkým přínosem nejen jako kantor, zpěvák, muzikant, tanečník, konferenciér, lidový vypravěč, ale i jako sběratel, upravovatel a autor lidových písní, organizátor kulturního života na Horňácku a v neposlední řadě i jako znamenitý průvodce na kuželovském Větráku, kde působil od roku 1987 až do roku 2014. Rozsah jeho aktivit byl vpravdě široký. Pro rodný kraj byl doslova požehnáním.

V poválečných letech stál v čele obnovování kulturních tradic Horňácka. Od prvních ročníků strážnických slavností se uplatňoval nejen jako sólista tanečník a zpěvák, ale především jako organizátor folklorních aktivit vesnických skupin z Horňácka. Svojí upřímnou povahou, otevřeným srdcem pro každého s nímž se setkal, získal si široký okruh přátel. Muzikantským, vypravěčským, ale především pěveckým projevem dokázal získávat srdce posluchačů nejen na rodném Horňácku, ale i v širokém okolí. Svými aktivitami taky přispěl do rozkvětu spolkové činnosti sokolské, včelařské a myslivecké. Od počátku padesátých let, kdy přišel do muziky Jožky Kubíka jako tercáš, začaly u něj převládat aktivity folklorní. Kolem Kubíkovy muziky dokázal brzy vytvořit skupinu zpěváků a tanečníků, se kterou v následných letech důstojně reprezentoval Horňácko na mnoha místech republiky. Výrazně přispěl k propagaci kraje jako organizátor a člen programové rady Strážnických slavností. S řadou dalších organizátorů Horňáckých slavností přispěl v rodném kraji k vytvoření celkového obrazu Horňácka jako regionu, v němž naplno žije a dále se rozvíjí folklorní činnost ve všech horňáckých obcích. Jako zkušený pedagog poznal, že je potřeba věnovat větší péči budování vztahu mladé generace k tradiční kultuře a lásce k rodnému kraji. Ochotně se stále zapojoval i v pokročilém věku do šíření lidových tradic i v pokročilém věku. Po „devádesátce“ ještě stále vystupoval v programu Horňáckých slavností i v programech u větrného mlýna v Kuželově.

Spolu s manželkou Boženou vychovávali v lásce k rodnému kraji a jeho tradicím obě děti, Aničku i Františka. Oba dva pokračují v šíření lidových tradic ve stopách svého otce i matky jako zpěváci a syn František i jako cimbalista hrubovrbecké muziky. Hluboko v srdci mně zůstanou navždy uloženy chvíle našich společných setkání naplňovaných vzpomínkami ze života horňáckých osobností i veselých příhod kolem Kubíkovy muziky. Tyto návraty k živé vodě dětství a dospívání byly chvílemi, v nichž vždy pookřál. V období mého mladického zrání byl a stále zůstával pro další nástupnické generace vzorem ušlechtilosti i jako nositel rodinných i kulturních tradic rodného kraje. Měl jsem to štěstí, že jsem po jeho boku mohl kráčet při folklorních aktivitách již od junáckých let. To, co zasel do našich duší, vzklíčilo a my bychom měli onu lásku k lidovému tanci, zpěvu, nářečí a krajovým zvykům šířit dál a ctít hodnoty, které posilují národní hrdost. Rozsahem své činnosti v oblasti šíření kulturního odkazu minulých generací Horňácka se zařadil k významným osobnostem z řad muzikantů a zpěváků našeho kraje. Jak již to v životě chodí, přichází i čas odcházení, čas ticha, kdy se začíná v paměti lidské odvíjet příběh života jen ve vzpomínkách. Tak jsem jej začal vnímat při svých návštěvách v posledních dvou letech. Nebylo potřeba slov, stačilo nám vnímání vzájemného objetí. Jeho osobnost bude posluchačům vždy připomínat profilové CD s názvem Preletěuo ftáča (1996) a čtenářům pak monografie Švarný šohajíček šlapávau chodníček, která je důstojným profilem vážené osobnosti kulturního života Horňácka. V roce 2007 byl učitel František Okénka pro své zásluhy o šíření lidových tradic uveden do Síně slávy Folklorní akademie- FOSKAR. Zanechal za sebou odkaz lásky k rodnému kraji, k písni i tanci. Zůstane však s námi vždy, když se před muzikou chytíme kolem pasu a vysoko zvedneme hlas ke zpěvu.

Jménem zarmoucené rodiny se s ním loučím ve víře, že po něm zůstává nepřehledná řada jeho dalších následovníků, kteří budou pokračovat v duchu jeho životní filosofie, v níž láska k lidové písni a k lidovým tradicím, patřila k nejpřednějším v jeho životě.

A tiše, tichounce, míň než vody šumění, že z písně zbyl jen stín a že ze skromného pramene už jenom naše žízeň je. Ale až my se mineme, bude tu mládí, naše naděje…

Čest jeho památce.

Jan Pavlík, duben 2018

Panu rídícímu u hrobu zahráli muzikantiz Horňácka.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *