Kvůli stále trvajícím omezením z důvodu koronavirové pandemie, nabízí misionář Václav Čáp pro zájemce kontemplativní seminář o tichu, prožívání samoty a naslouchání. Seminář se uskuteční formou pěti přednášek s doplňujícími praktickými informacemi, jak v osobním čase ticha a naslouchání praktikovat kontemplativní modlitbu, jak naplnit samotu Boží přítomností.
Přednášky a praktické informace budou vždy od čtvrtku do pondělí v čase od 20 hod. a budou trvat 75 minut. První termín začíná ve čtvrtek 8. dubna 2021 a poslední termín ve čtvrtek 22. dubna 2021. Podrobnější informace ohledně přihlašování, časového harmonogramu, odkazu na aplikaci zoom, atd., lze zjistit zde.
Zeleným čtvrtkem začalo velikonoční triduum. Krátká videa zachycují dnešní bohoslužbu v kostele svatého Ondřeje v Blatnici pod Svatým Antonínkem.
Všem návštěvníkům těchto stránek přeji požehnané Velikonoce a velikou radost ze Vzkříšeného Krista navzdory všem omezením, která prožíváme kvůli koronavirové pandemii… Lenka
Neodolala jsem a v dnešním nádherném počasí zase vyrazila na Antonínek. Na lavičce vedle vchodu do sakristie sluníčko tak peklo, že jsem tam dlouho sedět nevydržela. Vydala jsem se proto ke studánce, protože jsem viděla, že je na stromech avizovaná velikonoční hra pro děti i dospělé. S nápadem instalovat na stromy Velikonoční stezku přišly pracovnice DDM Pastelka z Uherského Ostrohu. Zapojila se také ale Matice svatoantonínská. Cesta je to zajímavá. Spoustu věcí vědět budete, ale možná se dozvíte i něco nového. Po načtení QR kódu se dozvíte, jestli byla vaše odpověď správná.
Jakmile jsem dorazila ke studánce, s radostí jsem zjistila, že tam teče voda! Dokonce i z bočních kohoutků vytéká samovolně! No měla jsem z toho mega radost, protože jsem měla obavy, že snad už nikdy nepoteče… Abyste viděli, že nekecám, natočila jsem i krátké video. Když jsem později zjišťovala u kaple, jak dlouho voda vlastně ze studánky teče, tak si strážce kaple myslel, že je to voda natažená a puštěná z kaple. Jedna bystrá a pravidelná návštěvnice Antonínku, co tam zrovna byla, ale tvrdila, že voda ze studánky vytékala už na přelomu letošního roku. Pokud by to byla pravda, tak by šlo o jiný pramen než ten, co zásobuje kapli. Kdyby někdo věděl víc, tak ať se ozve…
Ze studánky na Antonínku zase teče voda!!!
Po jedné hodině bylo na Antonínku jen pár lidí, ale bylo tam nádherně, takže pokud vám vyjde čas, neváhejte a běžte na kopec, kde má člověk dojem, že svět stále zůstal normální…
Všem návštěvníkům těchto stránek přeji krásný Svatý týden a nádherné Velikonoce!
Už je to rok, co jsem pro zpravodajský web Zprávy z Moravy napsala příběh o blatnické malérečce kraslic – lidové umělkyni Marii Čihákové. Každým rokem mohli její umění obdivovat lidé nejen v Čechách a na Moravě, ale také na mnoha místech světa. Letos tuto její činnost už druhým rokem blokuje pandemie koronaviru. A protože Maruška dnes slaví své třiasedmdesáté narozeniny, zveřejňuji zde text, který byl vloni napsán a zveřejněn na webu Zprávy z Moravy. Oslavenkyni přeji, aby se brzy zase mohla rozjet všude tam, kde ji pozvou, protože chtějí lidem připomenout křehkou krásu, která vzniká v nenápadném domečku na kraji Blatnice pod Svatým Antonínkem.
MALÉREČKU LETOS PŘI PRÁCI LIDÉ NEUVIDÍ
New York, Mnichov, Čína, Švédsko, Rakousko, Německo… Ne, to není výčet koncertní šňůry nějaké slavné rockové hvězdy. Na všech jmenovaných místech předváděla malování kraslic letos dvaasedmdesátiletá Marie Čiháková z Blatnice pod Svatým Antonínkem.
Dlouhá desetiletí nebylo roku, kdy by tato lidová umělkyně nepředváděla svůj um také na mnoha místech České republiky. Letos ale před Velikonocemi i její činnost zastavila pandemie koronaviru. „Výrobě kraslic se věnujeme vlastně celá rodina. Dcera s vnučkou měla předvádět ve skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm. Po pětačtyřiceti letech je to poprvé, co se tato akce nekoná. Já jsem se zase s manželem chystala zamířit do Edenu na Vysočině. Neměli jsme chybět ani v muzeích hodonínského okresu a už tradičně jsem přijala předvelikonoční nabídku rodné obce. Chtěla jsem i zde znovu ukázat, jak vznikají blatnické kraslice. Obyčejně se přišla podívat celá škola i školka. Je důležité, aby děti znaly naše tradice a kořeny předků. Všechno ale padlo,“ povzdechla si zručná žena, která v roce 2014 získala titul Mistr tradiční rukodělné výroby Jihomoravského kraje.
Křehká krása v malém domku
Lidová umělkyně žije ve vínem a poutěmi proslavené vesnici v nenápadném přízemní domku u silnice vedoucí na Slovensko. Oprýskaná reklamní cedule návštěvníky v několika světových jazycích upozorňuje, že jsou zde k dostání ručně malované kraslice. Jen málokdo by tušil, kolik křehké krásy se ukrývá za dveřmi skromně vypadajícího obydlí. Dlouhé roky je zde hned několika technikami zdobí malérečka Čiháková. Její um už ale převzala také dcera Olga, vnučka Šárka a dokonce i manžel Zdeněk.
Klikatá cesta k umění
Cestu k malování kraslic přitom měla pěkně klikatou. Už od základní školy ráda malovala. To byl také důvod, proč si přidala přihlášku na Uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti. Když se dozvěděla, že byla přijata, radost nebrala konce. Příliš dlouho ale netrvala. Vzdělávat se zde mohla pouze necelé dva měsíce. Poté si pro ni do školy přijel tehdejší předseda národního výboru s předsedou jednotného zemědělského družstva, že musí pracovat v zemědělství. Z umprumky putovala do Zemědělské školy ve Strážnici. Ani tam ale dlouho nepobyla.
„Po půl roce jsem musela kvůli zdravotnímu stavu odejít. Přešla jsem do Svitu Zlín, kde jsem se vyučila svrškařkou kožené obuvi. Nebylo to pro mne vůbec jednoduché,“ vzpomíná po více než čtyřiceti letech žena.
Kraslice začala malovat díky babičce
Láska k malování v ní ale stále dřímala. V sedmadvaceti letech začala malovat první kraslice. Tehdy se ocitla v částečném invalidním důchodu a měla dvě malé děti. „U nás doma jsme pekly cukroví na různé rodinné oslavy. Ženy ze Vnorov od nás chtěly výfuky z bílých vajec. Napadlo mne, že bych to mohla vyzkoušet. Do tajů malování blatnických kraslic mě zaučila babička Marie Petraturová,“ vzpomíná umělkyně na okamžiky, jak se k malování kraslic dostala.
Záhy se naučila také jednoduchou batiku vnorovských kraslic. S přibývajícími lety a získanými zkušenostmi si osvojila další dovednosti a techniky.
Inspiraci čerpá i v muzeích a z výšivek
Dnes už zdobí nejen slepičí, ale také kachní, husí a pštrosí výfuky. Inspiraci přitom hledala různě. „Staré blatnické vzory se mně podařilo získat například z Muzea v Uherském Hradišti a v Brně. Každá malérečka má svůj ale samozřejmě svůj rukopis, podle kterého si svou práci pozná,“ tvrdí Marie Čiháková.
Každá doba má své trendy
Vedle tradičních kraslic přináší každá doba nějaké trendy. Jeden čas byl hodně zájem o kraslice vybrušované vrtačkou a leptané kyselinou. „To se naučil i můj manžel. Kromě toho mně ale hlavně dělá řidiče a zajišťuje technické zázemí na cestách,“ upozorňuje žena. Z dlouholeté zkušenosti už ví, že se lidem líbí husí výfuky zdobené typickými vinařskými búdami a postavičkami v blatnických krojích, které mají na pozadí poutní kopec svatého Antonína
Blatnické kraslice obdivovali i v Číně
Celoživotní záliba Marii Čihákovou přivedla k dalšímu samostudiu. O zdobení kraslice přečetla spoustu knih. Nakonec z nich má velkou sbírkou. Další kolekci tvoří asi pět set kusů kraslic. Jsou mezi nimi exponáty ze Švédska, Polska i Ruska.
„Vážím si, že jsem mohla díky malování kraslic hodně cestovat. Byla jsem tak na místech, kam bych se asi jinak nedostala. Největším zážitkem byla zřejmě cesta do Číny. V roce 2006 tam Czechtourism pořádal propagaci České republiky. V blatnickém kroji jsem tam malovala kraslice. Pro mnoho Číňanů to byla zcela ojedinělá věc. Mnozí totiž nejsou křesťané, takže neznají Velikonoce natož kraslice! Většina také nevěděla, kde je Česká republika. Přesto za mnou jednou přišla paní, donesla mně své kraslice a říkala, že je u nich maluje celá vesnice a potom se vyváží do České republiky a do Německa. To pro mne bylo velké překvapení,“ vzpomíná na jeden z mimořádných zážitků aktivní důchodkyně.
Krásné vzpomínky jí ale zůstaly uložené také z návštěvy New Yorku, kam dostala pozvání v roce 2004 na veletrh krajanů. Při různých předváděcích akcích samozřejmě nechybí na mnoha místech České republiky. Před Velikonocemi mívá hustě zaplněný diář. Naštěstí jí už vypomáhá dcera Olinka a vnučka Šárka. „Mám radost, že mají o kraslice zájem i dcera s vnučkou. Řemeslo a tradice rodné obce tak bude dál živá,“ říká členka Sdružení lidových řemeslníků a Asociace lidových malířek kraslic.
Mezi dveřmi ještě prozrazuje, že do jejího malého domečku na kraji Blatnice několik let pravidelně přijížděli i hosté z Japonska. Obyčejně v době, kdy jeli do nedalekého Vlčkova na Uherskohradišťsku na slavnou Jízdu králů. Jedni mladí manželé ji nejdříve navštívili při své svatební cestě. O tři roky později pak přijeli s maličkým miminkem v náruči.
„To jsou krásná setkání, která nelze koupit za žádné peníze. Přátelský kontakt s lidmi doma i z dalekých zemí je prostě k nezaplacení. Jen letos se nám poprvé za dobu, co se malování kraslic věnuji, nepodařilo vyjet. To mne samozřejmě moc mrzí. Na druhé straně je mně jasné, že zdraví je to nejcennější, co máme. Musíme proto ještě nějaký čas vydržet až se situace zlepší,“ říká při loučení žena, jejíž start do života před téměř padesáti lety nevypadal vůbec růžově. Nepoddala se ale nepřízni osudu. V době, kdy jí komunisté házeli klacky pod nohy a nesložila ruce do klína ani v době nemoci. Nezašlapala v sobě svůj sen, o který ji chtěli někteří lidé okrást, ale šla si za ním jinou cestou.
Už nevíte, jak zabavit děti, aby neseděly pouze u televize, počítače a mobilu? Na Slovácku se momentálně z nebe sype jakoby roztržená peřina, a tak je čas na tvoření! S úžasnou nabídkou přichází Dílna Všech svatých, který se primárně zabývá úpravou liturgických prostor a tvorbě mozaiek. Pro blížící se Svatý týden ale připravila také omalovánky pro tento čas. Na stránkách dílny je možné dvoje omalovánky stáhnout zdarma a vytisknout si je doma. Kdo by je chtěl v tištěné verzi, vyjdou jedny na třicet korun. Na dobírku se ale posílají pouze po padesáti kusech. Více se zájemci mohou dozvědět na tomto webu
Ty omalovánky pro Svatý i týden i Křížová cesta jsou tak krásné, že možná nalákají i dospělé, kteří mají čas, si jich vymalovat. Na ukázku, jak vypadají, zde zveřejňuji dva obrázky.
Mám to štěstí, že žiji v Blatnici pod Svatým Antonínkem, na jejímž katastru je kopec s poutním místem svatého Antonína Paduánského. Nejen pro domácí ale také lidi z širokého okolí je to prostě Antonínek.
Nyní, kdy se můžeme v době osobního volna pohybovat pouze na katastru města či obce, kde máme trvalé bydliště, jsem dnes tedy vyrazila na Antonínek. Od rána bylo nádherné počasí, tak to ven přímo táhlo. Překvapilo mě, že stejný nápad jako já neměl téměř nikdo další. Je pravda, že jsem na kopci pobývala od půl jedenácté do půl druhé, což lidé asi spíše kuchtili, obědvali a poté měli siestu. Já si díky vhodně zvolenému času mohla užívat téměř celý kopec včetně kaple téměř sama. Za dobu mého pobytu se tam objevilo jen pár jedinců, kteří vlastně pouze prošli ve větší vzdálenosti od kaple a mazali dál.
Pro ty, kdo by dnes rádi byli také na Antonínku, jsem udělala krátké video na toto místo, abyste si připomněli, jak je tady nádherně. A zaposlouchejte se do toho koncertu, který tam dnes uspořádali ptáčci.
Doprovázelo mne tedy pouze šmolkově modré nebe nad hlavou, což můžete ostatně vidět na fotkách, a nádherný zpěv ptáků! Panečku, to byl koncert! Díky své osamocenosti pod širým nebem jsem se nedusila v respirátoru a mohla zhluboka dýchat, užívat si tepla slunečních paprsků, i když v dáli na kopcích nedalekého Horňácka ještě ležel sníh. Byla to nádherná pohoda, kdy člověk na pár hodin uvěřil, že je svět zase svobodný bez roušek, milionu nařízení, zákazů a příkazů.
A ještě něco. Samozřejmě, že jsem byla i v kapli. Víte o tom, že je tam nově keramický džbán, do kterého můžete vhodit svou prosbu? Za všechny prosby se bude modlit společenství RUAH a také někteří členové sekulárního františkánského řádu.
A tak Vám všem přeji, abyste také vyrazili někam do přírody, kde téměř nenarazíte na žádné další lidi a užijete si alespoň nějaký čas pocit svobody… Lenka
Včera (4. března 2021) zemřel jezuitský kněz a velký poutník P. František Lízna. Díky novinářské profesi jsem se s ním setkala v říjnu roku 2006, kdy v Hodoníně nejdříve sloužil mši svatou a poté měl pro zájemce besedu. Vyprávě tehdy o svém pěším putování do Santiaga de Compostely.
V dnes již zaniklém týdeníku Naše Slovácko byl zveřejněný tento článek:
Kněz vyprávěl o fenoménu pouti
HODONÍN – O své zážitky z putování do Santiaga de Compostela se do Hodonína přijel podělit jezuita P. František Lízna. Poutavé vyprávění vyslechl do posledního místa zaplněný sál pastoračního centra v Sadové ulici.
Posluchači se dozvěděli podrobnosti z cesty i důvod, proč se kněz před dvěma roky ve svých dvaašedesáti letech vydal na více než tři tisíce kilometrů dlouhou pouť.
„Byl jsem ovlivněn okolnostmi, které mě na pouť táhly,“ řekl jezuita. Výchozím bodem se mu stala Svatá Hora, pak pokračoval přes Německo a Švýcarsko až do Španělska. Spával většinou pod širým nebem, mnohdy u krajnic silnic. Do cíle se dostal po sto šesti dnech putování. Při cestě zhubl šestnáct kilogramů a třikrát musel měnit boty. Na zádech nesl patnáctikilogramový batoh s osobními věcmi. S sebou ale měl také seznam sto šedesáti pěti lidí. „Každý den jsem si jednoho vylosoval a pak se za něj modlil,“ prozradil P. Lízna, který si po celou dobu psal deník. Na základě těchto osobních zápisků a prožitků byla vydána kniha Musím jít dál.
„Přednáška mě zajímala, proto jsem si ji nenechal ujít. Pouť jsem totiž také absolvovala,“ řekla Martina Tomečková ze Strážnice. Do Santiaga de Compostela míří miliony poutníků různého vyznání a mnohdy i ateisté. Podle sociologů jde o fenomén, který nelze nijak vysvětlit.
Když jsem v roce 2011 psala pro časopis Náš Zlín, měla jsem tu čest poznat nejen toto město, které je tolik jiné než jiná města, ale také některé zajímavé osobnosti. Patřil mezi ně tehdy i Jaroslav Kovanda, který 26. února oslavil osmdesáté narozeniny. Před lety jsem s ním udělala tento rozhovor:
Přátelé o Jaroslav Kovandovi tvrdí, že je Zlíňák jako poleno
Vystřídal řadu povolání. Byl učitelem, korektorem, topičem a kulisákem. Píše básně i beletrii, založil a deset let vydával časopis pro současnou poezii Psí víno. Nyní můžete ve zlínské Alternativě až do 28. května zhlédnout jeho výstavu obrazů a soch. O kom je řeč? O Jaroslavu Kovandovi ze Zlína, o němž známí říkají, že je Zlíňák jako poleno, a on sám, že je postižený uměním.
Narodil jste se ve Zlíně, jak vás toto město ovlivnilo?
Dříve snad ani moc ne. Člověk má pořád úniky. Já jsem miloval Archlebov, což bylo rodiště mé matky. V dětství jsem tam jezdíval, a tak jsem později maloval hody, vinobraní, zabijačky, ženské líčící domy, strýce, jak mě veze na kole, krajinu okolo Archlebova. Jak ale člověk stárne, jako by se proměňovalo i jeho myšlení. Když třeba usínám, velice často mně prosakuje do hlavy zlínská čtvrť Letná, kde jsme bydleli. Zjevuje se mi tedy především to, co je opravdu nejsilnější, protože jsem to viděl poprvé. To se v poslední době dostává i do mých obrazů, viz moje připravovaná výstava.
Po jedenáctiletce ve Zlíně jste vystudoval umprumku v Uherském Hradišti. Kdy ve vás uzrálo rozhodnutí věnovat se kumštu?
Nějaké výrazné touhy stát se výtvarníkem jsem dřív neměl. Respektive těch nápadů, čím bych mohl být, bylo víc. Původně jsem chtěl jít na herectví. To byl můj sen. Měl jsem ale uhry a řídké zuby, takže jsem nenašel odvahu.
Jak jste se tedy nakonec ocitnul v Hradišti?
Po jedenáctiletce jsem byl tři čtvrtě roku na Vysoké škole ekonomické v Praze. Kvůli cizím řečem, které mně jakž takž šly a bavily jsem chtěl studovat zahraniční obchod. Na ten mne ale nevzali. Tam vzali Klause. Já jsem se dostal na materiálně technické zásobování. Když jsem to zjistil, řekl jsem doma, že nikam nepůjdu. Nakonec jsem vydržel jeden semestr. Mimo jiné možná i proto, že na jarovské koleji na stejném patře bydlel a maloval Milan Knížák. Oživil jsem v sobě tedy jednu z mých ambicí a začal jsem pod jeho vedením kreslit a připravovat se na útěk.
Na hradišťskou umprumku se ale každý hned tak nedostal. Stačil vám takový rychlokurz?
Hlásilo se nás dvě stě čtyřicet, brali dvacet čtyři. Trošku jsem kreslíval už dřív, v Pionýrském domě ve vile Tomáše Bati, takže jsem asi proporce viděl. Hlavu jsem si ale před přijímačkami vyzkoušel vymodelovat jen jednou.
Prozraďte, co bude k vidění na vaší výstavě?
Rané obrazy tam neuvidíte. Jsou totiž většinou spálené, protože se mně kdysi nelíbily. Nejstarší obraz je Zabijačka z roku 1982. Jinak tam bude hodně věcí z poslední doby, i větší sochy. Čili žádné performance, instalace, minimal art a podobně. Koneckonců jsem žák sochaře Jana Habarty, jemuž se říkalo, že je tvůrce Hab Artu. Většinou tedy vzpomínky na Archlebov a Zlín s figurální „zátěží“.
Za svých sedmdesát let života jste se věnoval širokému spektru aktivit. Co z toho všeho bylo nejblíže vašemu srdci?
Zvenčí to může vypadat, jak není člověk bohatý. Ale někdy je to dost na draka. Udržet v sobě takové rozpětí, mít nohu pořád na plynu. A přitom nemít třeba malířské vzdělání. A tedy prožívat všechny nejistoty, technologické kiksy, objevovat Ameriku. Ano, zvolil jsem experiment, který se nemusí podařit. Malíři můžou říct, že jsem neměl malovat, básníci psát, sochaři sochat. Ale co už teď, když je člověk tak seřízený. A to jsem de facto celý život chtěl dělat jenom jedno. Možná že jsem od Knížáka chytil nějaký vir.
A co tedy bylo nejblíže vašemu srdci?
Myslím, že divadlo. V době, kdy jsem dělal v Divadle pracujících kulisáka, přišli za mnou místní ochotníci, jestli bych s nimi nechtěl hrát. A na festivalu desíti ochotnických divadel v České Lípě jsem dostal za Martina Kabáta hlavní mužskou cenu. Bylo mě skoro čtyřicet a trochu to se mnou zamávalo. Nakonec jsem ale rád, že jsem se hercem nestal.
Proč?
Protože je to velice nesvobodné povolání. Čekáte na roli, jak slípka na sopel. Není nic horšího, jak říkají režiséři, než když v divadle nadějný herec hraje čurdy. Takový herec přijde ráno na devět na zkoušku, řada na něj přijde třeba až o půl jedenácté, řekne dvě věty a jde domů. Večer přijde na představení, ve kterém řekne jiné dvě věty – a jde domů. Režisér Alois Hajda tvrdil, že na to nemám, abych poslouchal jiné. Teď jsem rád, že si dělám svoje. O všem si rozhoduju sám. Nedávno jsem sice ještě hrál, protože potřebovali herce malíře, ale už to nemusím. Bodejť! V sedmdesáti letech…
Připadáte si jako důchodce?
Já už bych chtěl někdy posedávat na slunku, kouřit faju a „pást vnoučata“. Někdy jsem trochu unavený. Denně dělám. Koncem loňského roku jsem byl na operaci. Ztratil jsem dva měsíce a teď se to snažím před výstavou dohnat. Někdy bych si už rád od sebe odpočinul.
Podle data narození jste senior, ale stále máte spoustu nápadů a aktivit. Kde na to všechno čerpáte energii a sílu?
Mne nabudilo dětské divadlo.
To už je ale minulost…
Přesto si říkám, že mi to pomohlo. Když učíte děti dramaťák nebo výtvarku, musíte hořet, aby děcka aspoň doutnala. Byl jsem s nimi šestkrát malovat a hrát divadlo v Itálii. Přímo ve Veroně jsme hráli Romea a Julii. Musel jsem ta děcka umět nabudit. Jako by se mně teď ta energie od nich vracela.
Pokud by to bylo možné, udělal byste ve svém životě něco jinak, změnil?
Všechno (smích). Ne… Všechno je tak, jak má být. Ženu jsem například potkal ve svých čtyřiadvaceti letech a hned na prvním rande jsem jí řekl, že si ji vezmu. A už jsme spolu šestačtyřicet let. Komu se to podaří? Když jsem měl devatenáct, tak jsem ženitbu považoval za společenskou sebevraždu. Tak jsem byl pitomý. Na život se nesmí moc spěchat. On si vás stejně přizpůsobí. Naše názory jsou kolikrát velice nadbytečné.
Představte si, že je vám znovu patnáct let a rozhodujete se s výběrem školy, kam byste podal přihlášku?
Zase stejně. Člověk se nezmění. Je to taková svým způsobem zajímavá věc: Narodíš se a umřeš – a nikde žádný pomocný žebř. Snad jenom nejbližší rodina a někteří přátelé.
Máte ještě nějaký tajný sen, plán, co byste si chtěl splnit?
Rád bych se podíval do Ameriky. Stařečkův bratr tam odešel v roce 1901 a „rozvětvil se“. Dopisuji si s jednou ze sto šedesáti příbuzných. Víte, já jsem psal deset let román Gumový betlém. A nejlépe se mně přitom psal závěr, kde vyprávím, jak jsem byl v Americe, protože to jsem nejvíc lhal. Já jsem tam totiž ještě nebyl. Stejně jako Karel May. Ale literatura, která nelže, nenadnáší, je nudná cestovní zpráva. Anebo udání. Čtenář při jejím čtení nedoutná…
Profil
Jaroslav Kovanda (* 26. 2. 1941) vystudoval kamenosochařství na UMPRUM v Uherském Hradišti. Ve svém životě vystřídal řadu povolání. Byl učitelem, korektorem, topičem a kulisákem. Založil a vydával časopis pro současnou poezii Psí víno. Je pravidelným účastníkem literárních konferencí o víně v Buchlovicích.
Stojíme na sklonku prazvláštního roku, který se zcela jistě zapíše do celosvětových dějin. Mnoho lidí je kvůli koronavirovým omezením života v depresi. Mnozí lidé ztratili práci a někteří podnikatelé zkrachovali. Ano, žijeme v těžké době.
Každá doba byla ale nějak jinak těžká. Když se ohlédneme do dějin, byli naši předkové v době Rakouska-Uherska šťastní? Byla doba první a druhé světové války lehká? Bylo žití pod vládou komunistů snadné?
V letošním roce se mnozí lidé vymlouvají, že se něco nepovedlo nebo nestihlo udělat kvůli koronavirovému omezení běžného života a chodu naší země. Věřím ale, že se každému jednotlivci něco v životě podařilo. Určitě nebylo všechno jen špatné.
Já osobně mám například radost, že mohu od léta psát do Katolického týdeníku. Díky tomu jsem se mohla pohybovat a psát o dění v brněnské diecézi, což bylo po více než dvaceti letech ve „vodách“ Slovácka zase něco úplně jiného. Poznala jsem a mohla mluvit se spoustou pro mne nových a velmi zajímavých lidí, za což jsem vděčná.
Byl mezi nimi i starosta Telnice, který se před Vánocemi nevymlouval, že nejde kvůli koronaviru nic dělat a pořádat, jako mnozí jiní. Naopak! Vymyslel úžasné obdarování svých spoluobčanů, o čemž jsem napsala ve zpravodajství pro Katolický týdeník tento článek:
Jak obdarovat sousedy?
Starosta Telnice na Brněnsku František Kroutil vyzval spoluobčany, aby si společně udělali advent a Vánoce krásnější navzdory všem omezením, která v poslední době celá země prožívá kvůli onemocnění covid-19. Jenže jak na to?
Třeba anonymně obdarovat své sousedy. Tím uděláte radost nejen jim, ale z jejich radosti se potěšíte i vy. V tomto duchu rozeslal v polovině listopadu starosta obce, kde žije zhruba 1 700 obyvatel, lidem dopis s nabídkou zapojení se do akce s názvem Telnické vánoční srdce.
„Cílem bylo potěšit druhé nejen hmotnými věcmi, ale třeba i srdečným povzbuzení, hřejivým pohlazením, napsaným pozdravem nebo vlastnoručně namalovaným obrázkem. Napadlo mně to v říjnu, kdy jsem sám onemocněl covidem-19. Kromě vysokých horeček jsem ztratil čich a byl celkově hodně vyčerpaný. Naštěstí jsem neskončil v nemocnici jako jiní,“ popsal starosta. Zároveň přiznal, že ještě do dnešních dnů se necítí být zcela fit, i když je už negativní.
Těm, kdo se chtěli do mimořádné aktivity obce zapojit, stačilo vyplnit přiloženou vánoční registrační kartičku a do 24. listopadu ji doručit na telnickou poštu do sběrné vánoční krabice. Na kartičce bylo možné označit, zda chce být dotyčný dárcem a zároveň i obdarovaným anebo si vybrat pouze jednu z možností. Ten, kdo by si přál být obdarován, měl vyplnit několik informací o sobě, podle nichž mohl dárce alespoň orientačně zjistit, jaký dar (s limitem do 200 korun) má připravit. Zapojit se přitom mohli všichni od dětí až po seniory. Pracovníky obecního úřadu poté čekalo zpracování všech vrácených kartiček. Anonymně propojili dárce s obdarovanými tak, aby každý věděl, jaká překvapení má v adventním čase připravit.
Starosta připomíná, letošní Vánoce budou kvůli epidemii jiné a advent je příhodnou dobou pro přípravu hmotných i nehmotných dárků. „Myslím, že je to výborný nápad, který ještě více stmelí celou dědinu a navíc potěší dárce i obdarované,“ zhodnotila pracovnice obecního úřadu Ivana Mifková.
Všechny dárky budou adresátům doručeny těsně před Štědrým dnem tak, aby si je mohli rozbalit o svátcích v klidu domova. Do výjimečné akce se v Telnici zapojilo více než sto dobrovolníků. Starosta obyvatele ujistil, že dárky budou distribuovány za přísných hygienických opatření, takže se nikdo nemusí obávat, že by se skrze ně mohl nakazit.
No a dnes mně pan starosta poslal mail, ve kterém se sdílí se svou radostí:
Zdravím Vás a dodatečně přeji požehnané a pokojné Vánoce…
Chtěl jsem se s Vámi jen podělit o radost, kterou přinesla naše akce, o níž jste psala v Katolickém týdeníku. Roznesli jsme nakonec více než 200 darů do 154 domácností.
Na Štědrý den jsem viděl mnoho zaslzených očí děkujících za dobrý nápad. Jeden z dobrovolníků, kteří roznášeli dárky 23. 12. mi řekl, že se to příští rok musí zopakovat. Radost to totiž přineslo i těm, kteří dárky roznášeli mezi lidmi. Vedoucí paní učitelka mateřské školy přes noc vystříhala více než šest set červených srdíček z papíru. Děti na ně druhý den navázaly mašličky a napsaly Krásné Vánoce. Tyto srdíčka pak lidé ve všech domech naší obce objevili na Štědrý den ráno na svých klikách svých domovů… Bylo to krásné, moc krásné. Byly to jiné Vánoce než obvykle. Na jednu stranu Vánoce, jaké si nikdo nepřál, na druhou stranu toto úžasné Boží dílo…
Chválím našeho Pána za to, co všechno dokáže zařídit, jak nás nasměruje vždycky tam, kam bychom sami nedokázali dojít…
Chtěl jsem Vám o této ohromné radosti napsat. A také o tom, že asi i na základě Vašeho článku si podobnou akci uspořádali ve farnosti ve Šlapanicích, kde také roznášeli desítky dárků.
Tímto mailem ode mne, prosím, přijměte poselství radosti, které k Vánocům neodmyslitelně patří… Kéž nás všechny pohltí radost z Kristova příchodu na tento nuzný svět.
Ještě jednou velké díky za Váš článek.
Požehnané Vánoce!
František Kroutil, starosta Telnice
Telnický starosta je dokladem toho, že dobro se dá konat stále. Navzdory tomu, co za negativní zprávy chrlí všechna média.
A tak nám všem přeji, abychom byli nejen o Vánocích ale po celý nový rok hodně kreativní ve vymýšlení toho, jak druhé potěšit. Možností je tolik a mnohé nestojí ani korunu…
Lenka
Více než dvacet dětí a dospělých pomáhalo nejen pří večerní roznášce (23. 12 .), ale také při výrobě drobného překvapení… Foto: archiv obce
Brněnští skauti v nedělním dopoledni předali v katedrále sv. Petra a Pavla do rukou biskupa Vojtěcha Cikrleho Betlémské světlo. Tentokrát pro něj nejeli do Vídně, ale pouze na rakouské hranice.
Pro Katolický týdeník tyto okamžiky hledáčkem fotoaparátu zachytil Filip Fojtík.
