Jaroslav Kovanda ze Zlína oslavil osmdesátiny

Když jsem v roce 2011 psala pro časopis Náš Zlín, měla jsem tu čest poznat nejen toto město, které je tolik jiné než jiná města, ale také některé zajímavé osobnosti. Patřil mezi ně tehdy i Jaroslav Kovanda, který 26. února oslavil osmdesáté narozeniny. Před lety jsem s ním udělala tento rozhovor:

Přátelé o Jaroslav Kovandovi tvrdí, že je Zlíňák jako poleno

Vystřídal řadu povolání. Byl učitelem, korektorem, topičem a kulisákem. Píše básně i beletrii, založil a deset let vydával časopis pro současnou poezii Psí víno. Nyní můžete ve zlínské Alternativě až do 28. května zhlédnout jeho výstavu obrazů a soch. O kom je řeč? O Jaroslavu Kovandovi ze Zlína, o němž známí říkají, že je Zlíňák jako poleno, a on sám, že je postižený uměním.

Narodil jste se ve Zlíně, jak vás toto město ovlivnilo?

Dříve snad ani moc ne. Člověk má pořád úniky. Já jsem miloval Archlebov, což bylo rodiště mé matky. V dětství jsem tam jezdíval, a tak jsem později maloval hody, vinobraní, zabijačky, ženské líčící domy, strýce, jak mě veze na kole, krajinu okolo Archlebova. Jak ale člověk stárne, jako by se proměňovalo i jeho myšlení. Když třeba usínám, velice často mně prosakuje do hlavy zlínská čtvrť Letná, kde jsme bydleli. Zjevuje se mi tedy především to, co je opravdu nejsilnější, protože jsem to viděl poprvé. To se v poslední době dostává i do mých obrazů, viz moje připravovaná výstava.

 Po jedenáctiletce ve Zlíně jste vystudoval umprumku v Uherském Hradišti. Kdy ve vás uzrálo rozhodnutí věnovat se kumštu?

Nějaké výrazné touhy stát se výtvarníkem jsem dřív neměl. Respektive těch nápadů, čím bych mohl být, bylo víc. Původně jsem chtěl jít na herectví. To byl můj sen. Měl jsem ale uhry a řídké zuby, takže jsem nenašel odvahu.

 Jak jste se tedy nakonec ocitnul v Hradišti?

Po jedenáctiletce jsem byl tři čtvrtě roku na Vysoké škole ekonomické v Praze. Kvůli cizím řečem, které mně jakž takž šly a bavily jsem chtěl studovat zahraniční obchod. Na ten mne ale nevzali. Tam vzali Klause. Já jsem se dostal na materiálně technické zásobování. Když jsem to zjistil, řekl jsem doma, že nikam nepůjdu. Nakonec jsem vydržel jeden semestr. Mimo jiné možná i proto, že na jarovské koleji na stejném patře bydlel a maloval Milan Knížák. Oživil jsem v sobě tedy jednu z mých ambicí a začal jsem pod jeho vedením kreslit a připravovat se na útěk.

 Na hradišťskou umprumku se ale každý hned tak nedostal. Stačil vám takový rychlokurz?

Hlásilo se nás dvě stě čtyřicet, brali dvacet čtyři. Trošku jsem kreslíval už dřív, v Pionýrském domě ve vile Tomáše Bati, takže jsem asi proporce viděl. Hlavu jsem si ale před přijímačkami vyzkoušel vymodelovat jen jednou.

 Prozraďte, co bude k vidění na vaší výstavě?

Rané obrazy tam neuvidíte. Jsou totiž většinou spálené, protože se mně kdysi nelíbily. Nejstarší obraz je Zabijačka z roku 1982. Jinak tam bude hodně věcí z poslední doby, i větší sochy. Čili žádné performance, instalace, minimal art a podobně. Koneckonců jsem žák sochaře Jana Habarty, jemuž se říkalo, že je tvůrce Hab Artu. Většinou tedy vzpomínky na Archlebov a Zlín s figurální „zátěží“.

 Za svých sedmdesát let života jste se věnoval širokému spektru aktivit. Co z toho všeho bylo nejblíže vašemu srdci?

Zvenčí to může vypadat, jak není člověk bohatý. Ale někdy je to dost na draka. Udržet v sobě takové rozpětí, mít nohu pořád na plynu.  A přitom nemít třeba malířské vzdělání. A tedy prožívat všechny nejistoty, technologické kiksy, objevovat Ameriku. Ano, zvolil jsem experiment, který se nemusí podařit. Malíři můžou říct, že jsem neměl malovat, básníci psát, sochaři sochat. Ale co už teď, když je člověk tak seřízený. A to jsem de facto celý život chtěl dělat jenom jedno. Možná že jsem od Knížáka chytil nějaký vir.

A co tedy bylo nejblíže vašemu srdci?

Myslím, že divadlo. V době, kdy jsem dělal v Divadle pracujících kulisáka, přišli za mnou místní ochotníci, jestli bych s nimi nechtěl hrát. A na festivalu desíti ochotnických divadel v České Lípě jsem dostal za Martina Kabáta hlavní mužskou cenu.  Bylo mě skoro čtyřicet a trochu to se mnou zamávalo. Nakonec jsem ale rád, že jsem se hercem nestal.

Proč?

Protože je to velice nesvobodné povolání. Čekáte na roli, jak slípka na sopel. Není nic horšího, jak říkají režiséři, než když v divadle nadějný herec hraje čurdy. Takový herec přijde ráno na devět na zkoušku, řada na něj přijde třeba až o půl jedenácté, řekne dvě věty a jde domů. Večer přijde na představení, ve kterém řekne jiné dvě věty –  a jde domů. Režisér Alois Hajda tvrdil, že na to nemám, abych poslouchal jiné. Teď jsem rád, že si dělám svoje. O všem si rozhoduju sám. Nedávno jsem sice ještě hrál, protože potřebovali herce malíře, ale už to nemusím. Bodejť! V sedmdesáti letech…

Připadáte si jako důchodce?

Já už bych chtěl někdy posedávat na slunku, kouřit faju a „pást vnoučata“. Někdy jsem trochu unavený. Denně dělám. Koncem loňského roku jsem byl na operaci. Ztratil jsem dva měsíce a teď se to snažím před výstavou dohnat. Někdy bych si už rád od sebe odpočinul.

Podle data narození jste senior, ale stále máte spoustu nápadů a aktivit. Kde na to všechno čerpáte energii a sílu?

Mne nabudilo dětské divadlo.

 To už je ale minulost…

Přesto si říkám, že mi to pomohlo. Když učíte děti dramaťák nebo výtvarku, musíte hořet, aby děcka aspoň doutnala. Byl jsem s nimi šestkrát malovat a hrát divadlo v Itálii. Přímo ve Veroně jsme hráli Romea a Julii. Musel jsem ta děcka umět nabudit. Jako by se mně teď ta energie od nich vracela.

Pokud by to bylo možné, udělal byste ve svém životě něco jinak, změnil?

Všechno (smích).  Ne… Všechno je tak, jak má být. Ženu jsem například potkal ve svých čtyřiadvaceti letech a hned na prvním rande jsem jí řekl, že si ji vezmu. A už jsme spolu šestačtyřicet let. Komu se to podaří? Když jsem měl devatenáct, tak jsem ženitbu považoval za společenskou sebevraždu. Tak jsem byl pitomý. Na život se nesmí moc spěchat. On si vás stejně přizpůsobí. Naše názory jsou kolikrát velice nadbytečné.

 Představte si, že je vám znovu patnáct let a rozhodujete se s výběrem školy, kam byste podal přihlášku?

Zase stejně. Člověk se nezmění. Je to taková svým způsobem zajímavá věc: Narodíš se a umřeš – a nikde žádný pomocný žebř. Snad jenom nejbližší rodina a někteří přátelé.

Máte ještě nějaký tajný sen, plán, co byste si chtěl splnit?

Rád bych se podíval do Ameriky. Stařečkův bratr tam odešel v roce 1901 a „rozvětvil se“. Dopisuji si s jednou ze sto šedesáti příbuzných.  Víte, já jsem psal deset let román Gumový betlém. A nejlépe se mně přitom psal závěr, kde vyprávím, jak jsem byl v Americe, protože to jsem nejvíc lhal. Já jsem tam totiž ještě nebyl. Stejně jako Karel May. Ale literatura, která nelže, nenadnáší, je nudná cestovní zpráva. Anebo udání. Čtenář při jejím čtení nedoutná…

 Profil

Jaroslav Kovanda (* 26. 2. 1941) vystudoval kamenosochařství na UMPRUM v Uherském Hradišti. Ve svém životě vystřídal řadu povolání. Byl učitelem, korektorem, topičem a kulisákem. Založil a vydával časopis pro současnou poezii Psí víno. Je pravidelným účastníkem literárních konferencí o víně v Buchlovicích.

Bibliografie:
Milý bratranče (1990)
Zlínská osma (1995)
Osiny (1996)

Za oknem Erben (1999)
Legenda o Svedrupovi (2000)
Odpolední klid (2001)
Nebe nad kantýnou (2002)
Chlapec hrající si s krabem (2004)

Jako kojený anděl (2004)

Žádný žebř (2005)

Výlet na Kost (2007)

Nejaký Jura Vičík (2008)

Pulec šavlozubý (2009)

S jazykem od inkoustu (2010)

Vrcholem jeho díla je román Gumový betlém, který je rodinnou ságou. Vyšel v nakladatelství TORST v roce 2010.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *