Děkovná pouť s plzeňským biskupem Tomášem Holubem

Dnes jsme šli na Svatý Antonínek děkovat s plzeňským biskupem Mons. Tomášem Holubem, který byl hlavním celebrantem hlavní mše svaté. V kázání mimo jiné řekl:

„Nám je totiž do našeho života pokládána otázka: „A za koho ty považuješ Ježíše Krista?“ Za koho ty ve svém životě pokládáš Ježíše Krista?“ A co my uděláme? Nalistujeme nějakou odpověď v katechismu nebo to, co jsme slyšeli v kostele a potom to odpapouškujeme. A myslíme si, že jsme odpověděli správně. Víte, a tragédie je v tom, že ve smyslu definice, ve smyslu toho, co řekneme, tak to opravdu správně je. V takovém případě jsme na tom ale úplně stejně, jako ten člověk, který si myslí, že se naučí matiku v okamžiku, kdy si nalistuje vzadu správné výsledky příkladů, které si přečetl.

A tragédie naší víry, toho, jak věříme, je právě to, že ačkoliv ve vztahu k matematice to vypadá takhle absurdně, tak se ve věcech víry takto chováme. Když se nás někdo zeptá: „Kdo je pro tebe Mesiáš? Kdo je pro tebe Ježíš Kristus? Tak víme, že máme říct, že je to Boží syn. A víme, že máme říct, že vstal z mrtvých, a víme, že máme říct, že je tady přítomný v Eucharistii až budeme za chvilku slavit bohoslužbu oběti. Jenomže mezitím mnohdy chybí právě to, že jsme to pochopili, že tváří v tvář všemu tomu, co znamená náš život, jsme pochopili, že to, co říkáme, není nějaká definice, ale zkušenost našeho života.

Víte, proto Ježíš svým učedníkům, když vyslovil, že on je Mesiáš, syn živého Boha, tak jim říká: „Teď o tom budete mlčet!“ A dokonce jsme slyšeli, že jim přísně zakázal, aby o tom kdekoliv mluvili, protože on nechtěl, aby vyznání o tom, že je Mesiáš, bylo něco, co má charakter jenom opakování jakéhosi očekávání starého Izraele. On toužil po tom, aby to byla zkušenost jejich života, ve kterém budou konfrontovat všechno, co zažijí. Všechny ty věci v jejich životě se nějak spojí s životem Ježíše. Aby při té konfrontaci, která bude mnohdy drsná a složitá, aby jim rostlo ne memorování definice, ale skutečně  vnitřní pochopení toho, kdože je pro mne Ježíš Kristus.

Víte, a toto je věc, která se týká každého z nás. Abychom tím, jak konfrontujeme v životě všechno to, co prožíváme, všechny ty věci, které jsou pro nás důležité, ať už jsou radostné, nebo bolestné. Všechny otázky, které máme politikou počínaje a morálkou konče, abychom je konfrontovali s tím, jak věříme. Jakým způsobem nám do toho Bůh zapadá, nebo nezapadá. Aby z této zkušenosti a konfrontace rostla vnitřní vnímavost pro to, že je sice Ježíš Kristus Mesiáš, je něco, co nějak vychází z našeho srdce jako přesvědčení, které je v hloubce naší  zkušenosti. Nejenom to, co říká farář, biskup, katechismus, nebo ti okolo.

Kolik je tragédie v životě církve právě pro to, že se opakuje to, co říkají druzí, i když to vypadá sebezbožněji. Kolik je nevěrohodnosti a formálnosti v životě v nás, protože opakujeme to, co si vlastně nemyslíme, nebo s tím nemáme žádnou zkušenost, protože se to jenom říká.

Jenom tehdy, jestli naše víra a vyznání bude takhle intenzivně konfrontované s tím, co zažíváme, tak bude pravda to, co jsme slyšeli v prvním čtení – že Hospodin zarazí tuhle zkušenost s Kristem jako naším Pánem jako pevný hřeb do našeho života, který se nebude viklat, který se nebude vázat na to, jestli je sucho, nebo prší. A jak je to složité v této situaci vůbec, jak důvěřovat Hospodinu?  Protože jedině tehdy skutečně budeme schopni poznat hloubku Božího poznání, o které mluvil apoštol Pavel v druhém čtení, kde najednou vidíme věci v jiných perspektivách, které v okamžiku, kdy budeme číst pouze definice ze zadních stránek knížky, nám zůstanou úplně někde zakryty a neodhaleny.

Jsme pozváni, abychom nedělali stejnou chybu jako ten, kdo si myslí, že když zná výsledek, tak umí matematiku. Prosím vás, nedělejme stejnou chybu ve víře. Nedělejme stejnou chybu, abychom si mysleli, že když známe odpovědi na otázky podle katechismu, že jsme poznali Ježíše Krista. Radši řekněme, že ho ještě neznáme, protože to je pravdivá cesta k tomu, abychom byli ne něco memorující, ale věřící… Abychom skutečně odhalovali všechna ta tajemství a hloubku toho, co znamená, že Ježíš Kristus je Pán. Ne pro nějaký celek církve, ale pro mne osobně, v mé životní situaci, v tom, co teď zrovna prožívám, co mě teď trápí a z čeho mám radost. Jenom tehdy, v okamžiku, kdy tohle to drama víry, která není samozřejmé, prožijeme, tak jsme schopni také skutečně děkovat. V té chvíli tahle ta bohoslužba díkůvzdání není jenom něčím, co se po celá desetiletí, nebo staletí dělá, ale bude okamžikem, ve kterém se já osobně přidám ke chvalozpěvu Boží velikosti, kterou chci vyzpívat, chci poděkovat za všechno to dobré, co mi dává.

V té chvíli modlitba, která tady bude znít, nebude jenom něčím velikým skrze to, že je nás tady mnoho, ale protože to půjde ze srdce, že se to bude týkat nás, našich životů. A tak vás prosím, nečtěte ve víře poslední stránky. Učte se, abychom společně chválili Boha. A víte, ono někdy tím, že přiznáme naši nevíru, nebo pochybnost, tak Boha chválíme mnohem víc a spontánněji a pravdivěji, než když nalistujeme vzadu ten jasně daný a napsaný výsledek. A o to vás prosím, abychom teď slavili naši bohoslužbu díkůvzdání. Amen.“