Včera večer jsem mrkla na počasí, a když jsem zjistila, že má být dnes pěkně, rozhodla jsem se, že vyrazím do Jeseníků, kde si konečně vyšlápnu na Praděd, kde jsem až do dnešního dne nikdy nebyla. Plán byl jasný! Vyjet před šestou. Vzbudila jsem se sice bez budíku, ale absolutně se mně nikam nechtělo jet. A to už jsem přitom měla od večera v ledničce nachystanou svačinu a v termosce v autě čaj. Chvilku jsem v posteli bojovala sama se sebou a nakonec vyrazila!
ZA VOLANTEM
Podle navigace jsem tam měla být za dvě hodiny dvacet. Nakonec z toho byly dvě hodiny padesát, protože ze Šternberku jsem musela jet po objížďce, a když byl přede mnou v Malé Morávce najednou zákaz vjezdu, jela jsem čtyři kilometry poslušně po objížďce, než mně docvaklo, že jedu špatně, a tak jsem se vrátila do Malé Morávky, kde bylo mým cílem parkoviště Hvězda. Já „blbka“ přehlédla, poznámku pod zákazem vjezdu, že na Hvězdu se jet může. Stálo mně to celkem osmikilometrovou zajížďku a hlavně ztrátu času. Na parkoviště jsem sice dorazila dvě minuty před devátou a v devět měl odjíždět bus na Ovčárnu. Nakonec odjížděl první až patnáct minut po deváté. Do toho jsem se spolu s dalšími desítkami lidí, co stály na zastávce, ale nedostala, a tak jsme čekali zhruba další půlhodinu, i když řidič plného autobusu tvrdil, že za patnáct minut dojede další. No tak rychle fakt nedojel. Bojovala jsem uvnitř sebe, jestli se na Ovčárnu z Hvězdy nevydat pěšky. Nakonec jsem to vzdala a udělala jsem dobře. Je to šest kilometrů do kopce po úzké silničce, po které jezdí autobusy v oblacích prachu a občas i nějaké osobní auto. Když jsem při cestě zpět viděla, jak se v tom prachu plahočí cyklisté, tak jsem byla ráda, že se vezu.
DAVY LIDÍ
Jedna cesta na Ovčárnu vyšla na 80 Kč a za parkování na Hvězdě jsem zaplatila 130 Kč s tím, že pokud půjdu do restaurace, u které jsem parkovala, na oběd, tak dostanu zdarma zákusek. Zpět ale na Ovčárnu, odkud jsem vyrazila na Praděd. Byly to pouhé dva a půl kilometru do kopce, takže žádná hrůza. Šlapala jsem po asfaltové silnici, po které společně se mnou šly davy lidí a mezi námi občas projelo nějaké auto a docela dost cyklistů. Mnohé turisty doprovázeli jejich psí miláčci nejrůznějších ras. Po cestě jsem slyšela kromě češtiny docela dost polštinu a jednou i italštinu.
PUTOVÁNÍ BEZ NADŠENÍ
Můj dojem z tohoto výletu? No nebyla jsem z toho nadšená. Když jsem si potom prohlížela fotky, které jsem po cestě nacvakala, tak jsem si zpětně říkala, že to nebylo zase tak strašné, jak jsem své dnešní putování vnímala. Pohledy na krajinu dobré, ale stejně… Na Radhošti se mně v zimě líbilo víc. No a v Alpách na Dachsteinu nebo vloni v Dolomitech, tak to je prostě neporovnatelné. U mne je problém, že jsem měla vysoce nastavenou laťku, co se hor týká už před mými dvacátými narozeninami, protože jsem v té době jezdila do Vysokých Tater, kde jsem měla kluka. No a velehory jsou prostě jinej level než Jeseníky… Dokonce jsem dnes vzpomínala na svou návštěvu před pár lety Moravského Krasu a Císařské jeskyně, kde se mně zdál mnohem lepší vzduch a celková atmosféra toho místa než dnes při cestě na Praděd a zpět. Nenadchla mne ani mizerná nabídka teplých pokrmů v tamních restauracích. Nakonec jsem si dala „krémovou“ zeleninovou polévku s krutony v restauraci u parkoviště Hvězda. Donesli mně místo místo toho zeleninovou polévku s kusy zeleniny a zahuštěné to bylo zásmažkou, takže žádná krémová… A obsluha zapomněla přinést krutony, které na stole přistály až po mém upozornění… Z pěti bodů dávám této hospodě jeden. Na vyžádání jsem dostala i onen avizovaný zákusek – suchou třenou buchtu s borůvkami. Zobla jsem do toho a nechala stát na stole. Zákusek mně sice dali se spoustou keců, že měl být k celému obědu a nejen k polévce a malinovce. Při odchodu pinklice peskovala borce z parkoviště, že to nemá lidem říkat… Tož tak můj vélet do Jeseníků. Zpáteční cesta mně zabrala dvě hodiny a čtyřicet minut, takže jsem celkově za volantem dnes seděla pět a půl hodiny. No nic moc…
ZLATÉ HORŇÁCKO
Na závěr dne jsem si říkala, že jsem si měla zajet na Vojšické louky na Horňácko nebo na Kubíkův vrch nad Novou Lhotou a bylo by to tisíckrát lepší. Každopádně jsem ale dnes zdolala nejvyšší horu Moravy..
