Několik desítek pracovníků, příznivců i klientů Charity Uherské Hradiště se v dnešním ránu sešlo na parkovišti pod Rochusem, aby si společně symbolicky prošli Křížovou cestu.
„Křížovou cestu se takto modlíme venku pod širým nebem už několik let . Dá se říct, že se z toho stala tradice. Hlavně ale jdeme poděkovat Bohu za Boží požehnání i dary Ducha svatého. Pravidelně se účastní nejen pracovníci, ale také klienti některých našich středisek,“ uvedl ředitel uherskohradišťské charity Jiří Jakeš.
Účastníci si tentokrát prošli zážitkovou Křížovou cestu. Hned na prvním zastavení byli vyzváni pastorační asistentkou charity Hanou Brigitou Reichsfeld, aby si zavázali oči a jeden úsek šli poslepu, kdy pouze slyšeli tlučení kladiva na desku jednoho z kusů dřeva, ze kterého potom na jedenáctém zastavení všichni stloukli kříž.
„Tuto formu Křížové cesty jsem si letos poprvé prožila na Velehradě, kde ji vedla misionářka Jana Ungerová z Brna. Ona je také její autorkou. Poprvé se jí takhle modlila před mnoha lety s účastníky misií v Polsku. Pro mne to byl velmi silný zážitek, který jsem chtěla zprostředkovat dalším lidem,“ zdůvodnila svou volbu pastorační asistentka charity Hana Brigita Reichsfeld.
Celou cestu prošel také františkánský kněz P. Antonín Klaret Dabrowski, který na závěr v kapli sv. Rocha sloužil pro všechny účastníky mši svatou.
Text a foto: Lenka Fojtíková
Zkrácený a pro psaný text upravený přepis kázání františkánského kněze P. Antonína Klareta Dabrowského:
Slova Pána Ježíše, který v Getsemanské zahradě říká: „Ne jak já chci, ale jak ty chceš,“ jsou pro nás velká výzva, abychom také svůj život a poslání, přijímali podobně jako on. Kristus je mezi námi stále přítomný. Jak? V těch, kteří trpí, a někdy můžeme sami na sobě prožívat, že je i v nás zvláštním způsobem přítomen, když je nám například úzko. V těchto okamžicích můžeme nechat druhé, aby nám nějak pomohli, aby v nás pomohli Kristu. Vzhledem k tomu, že jste zde většinou z charity, určitě je Ježíš přítomný také v těch, o něž pečujete. Já jsem nemocniční kaplan, takže to mám zase podobně v nemocnici.
Křížová cesta neskončila. Kristus zemřel na kříži, vstal z mrtvých, ale řekl: „Cokoliv jste učinili jednomu z těchto nejmenších, mně jste učinili.“ Tak, jako je mše svatá zpřítomnění jeho poslední večeře a plná po všechny časy a všechna pokolení. Můžeme si ale na druhé straně připustit, že měl Pán Ježíš při poslední večeři na mysli každého z nás. Skoro bychom mohli říct, že jsme tam byli všichni jednotlivě. Když říká: „Toto je mé tělo, které se za vás vydává,“ nemyslí tím jenom apoštoly, kteří tam byli s ním. Dokonce nemá na mysli ani jen ty, kdo jsou s ním dnes, ale všechny, kteří budou slavit kdykoliv mši svatou.
To je dobré si uvědomit, když v neděli váháme, jestli jít do kostela nebo ne, protože je to od Krista úžasné pozvání. Apoštolům možná také hned po poslední večeři nedošlo, jaký má význam toto setkání s Kristem.
Křížovou cestu, posvátné okamžiky Ježíšova utrpení, začali v dějinách církve zpřítomňovat františkáni ve čtrnácti názorných obrazech. Musíme si ale uvědomit, že křížová cesta stále probíhá i bez obrazů v našich bratřích, sestrách i v nás a jsme k tomu pozvání. Ježíš se tak pronás stává světlem světa.
Minulé úterý se mně stala taková podivná věc. Navštěvoval jsem nemocné se svatým přijímáním. Šel jsem pěšky, a když jsem byl u mařatického hřbitova, telefonovali mně z ára z nemocnice, že tam umírá jedna paní. Kdybych se tam vydal, zabralo by mně to pěšky minimálně půl hodiny. Řekl jsem zdravotní sestře Monice, která mně volala, že nevím, jak to stihnu, ale budu dělat, co umím. Okamžitě, jak náš hovor skončil, zastavilo u mne auto a řidička se mně ptala, jestli nechci svézt do města. Až když jsem seděl v autě, zjistil jsem, že se s onou ženou vidíme podruhé v životě. Paní se mně svěřila, že jsem jí jednou dával v nemocnici křížek na čelo, když jsme se tam setkali.
Tak jsem jí řekl, že zrovna potřebuji do nemocnice, protože tam umírá jedna žena. A ona mně na to odpověděla, že na áru zná jen sestru Moniku. A to byla přesně ta Monika, která mně telefonovala. Pan Ježíš to vzal do svých rukou. Člověk úplně žasne,jak dokáže něco zařídit bez naší přípravy.
Můžeme vzít celou tuto příhodu jako náhodu, ale fakt je ten, že od zavolání z nemocnice, jsem byl do pěti minut na místě. Řidička nakonec sestřičce prozradila, že si mne vlastně ani moc nevšimla, jen mne zaregistrovala a něco jí říkalo, aby zastavila a nabídla mně odvoz. V našich životech se odehrávají úžasné věci. Někdy se zdá, že je obyčejný všední den, ale to může být jen proto, že zrovna pořádně nevidíme.
Pro apoštoly byl Pán Ježíš také úplně obyčejný muž. A najednou na hoře Proměnění Páně žasli, s kým to celý čas chodili, když viděli jeho tvář zářit a jeho šat zbělel jako sníh. A byl to pořád jeden a tentýž Ježíš. Ten, který na křížové cestě vypadal jako zločinec, byl zbičovaný, trním korunovaný… Na kříži se najednou otevřou také oči jednomu ze zločinců a ten řekne: „Vzpomeň si na mě, až přijdeš do svého království.“
Pán Bůh nás umí probudit, abychom lépe vnímali. Vzpomínám si, že jednou v Praze přišel do kostela Panny Marie Sněžné muž, který byl slepý. Zeptal se mne, jestli si může sáhnout na lavice. Šel k lavicím, dotkl se jich a řekl: „To je krása!“ A mně se teprve po jeho slovech otevřely oči. Najednou jsem také viděl, že jsou ty lavice krásné. Člověk kolem nich chodil, nevšímal si jich, protože jsou v každém kostele nějaké pěkné lavice, ale člověk to ani nevnímá. Až slepý mne upozornil na to, jak jsou krásné.
Někdy nás na něco mohou upozornit naši nemocní, nebo situace, do nichž se v životě dostáváme. Stejně jako toto dnešní shromáždění, kdy jsme se zde sešli, může úplně proměnit nejen tento den, ale třeba postní dobu či dokonce náš život, protože jsme součástí poslední večeře a mše svatá má vždy obrovskou moc. Dnes je obětována za vaši nemocnou kolegyni a přítelkyni.
Křížová cesta Charity Uherské Hradiště 
