Lenka Fojtíková – 15. stránka

31/10/202331/10/2023

S Jo Croissant o požehnání i prokletí

V nedělním odpoledni jsem se poprvé dostala do Dačic, kde měla přednášku pro širokou veřejnost zakladatelka Komunity Blahoslavenství Jo Croissant z Francie.

*Jo Croissant při přednášce v Katolickém domě v Dačicích.*

Jezdí sem do kláštera Bosých karmelitek, kde pro ně vede duchovní obnovy s různou tématikou. Díky tomu se mohli s touto výjimečnou ženou osobně setkat lidé z Dačic i širšího okolí. Přednáška se v Katolickém domě nesla pod názvem Buď požehnáním! Pokud by si někdo představoval, že přednášející bude mluvit jen o požehnání, tak by se moc pletl. Jo Croissant mluvila i o prokletí. Pěkně všem přítomným vysvětlila, co je prokletí a co je požehnání. Několikrát doslova apelovala, že Bůh pro nás chce požehnání a záleží na nás, čemu uvěříme, co si vybereme. Ve zhruba dvouhodinovém povídání čtyřiasedmdesátileté milé, drobné ženy mimo jiné zaznělo:
„Požehnání znamená říct něco dobrého – dobrořečit. Naopak prokletí v latině znamená, že o někom mluvíme zle – zlořečit. Nestačilo, že Bůh stvořil svět, ale svět potřebuje Boží požehnání a právě skrze požehnání může svět nadále existovat. Bůh dává deset přikázání, aby člověku dal cestu života. Vidíme v Bibli, když Bůh řekl: „Hleď, dnes vám předkládám požehnání i zlořečení: požehnání, když budete poslouchat příkazy Hospodina, svého Boha, které já vám dnes přikazuji, a zlořečení, když nebudete poslouchat příkazy Hospodina, svého Boha, sejdete-li z cesty, kterou vám dnes přikazuji, a budete-li chodit za jinými bohy, k nimž se nemáte znát. Až tě uvede Hospodin, tvůj Bůh, do země, kterou přicházíš obsadit, budeš dávat požehnání na hoře Gerizímu a zlořečení na hoře Ébalu. Ty hory jsou za Jordánem, za cestou na západ, v zemi Kenaanců sídlících v pustině naproti Gilgálu při božišti Móre. Přejdete totiž Jordán a půjdete obsadit zemi, kterou vám dává Hospodin, váš Bůh. Obsadíte ji a usadíte se v ní. Proto bedlivě dodržujte všechna nařízení a práva, která vám dnes předkládám.“ (Deutoronium 11, 26-32).

ZVOLÍME POŽEHNÁNÍ?
Jsme před volbou: budeme se dívat na svůj život jako na osud, budeme jen pasivně snášet vše, co se děje, snad jsme odsouzení k tomu, abychom stále žili pod nějakým útlakem nebo neúspěchem? Anebo máme moc něco změnit? Máme nějakou možnost proměnit sebe i svět okolo nás? Budeme pouze pasivně snášet všechna ta prokletí? Anebo si zvolíme požehnání a dovolíme síle života, aby působila v nás i okolo nás? Máme na výběr. Bůh nám dává tuto svobodu, abychom ji uplatnili tím, že se rozhodneme pro požehnání. Když necháme, aby působil v nás i okolo nás, je důležité pochopit, že Bůh pro nás na počátku připravil požehnání. Když necháváme jako křesťané pokřtít své děti, svoláváme na ně Boží požehnání a necháváme tyto všechny Boží přísliby splynout na hlavu dítěte. Ježíšova oběť na nás přitáhla Boží požehnání. Dědictvím Božích dětí je Boží přízeň, kterou má pro každého z nás. Bůh chce, abychom byli šťastní, to je Boží vůle v Kristovi pro nás. Často tuto skutečnost velmi těžce přijímáme a je těžké pro nás uvěřit, že nás Bůh skutečně zná a miluje tak, jako nás nikdo na světě nebude moct nikdy milovat. On touží, abychom uměli přijmout všechny ty přísliby a všechno blaho, které nám připravil.

JAK VZNIKÁ ZLOŘEČENÍ
Jaká slova a výroky plní náš život? Setrvávají v nás zlořečení? Často si to ani neuvědomujeme. Někdy je to v souvislosti s nějakou nehodou, zkouškou, často, když jsme konfrontováni s nějakým neúspěchem, se v nás začnou vyplavovat slova a výroky, které nás samy znehodnocují, se nám nic nepodaří, že se tyto špatné věci stávají jen nám atd. Tehdy klesáme na mysli. Při jednom duchovním cvičení začala jedna dívka mluvit k Bohu nahlas a říkala o sobě, co si myslela a byla to samá negativní slova. Najednou slyšela, jak sama o sobě říká, že je jen odpadkový koš. Zarazila se a řekla si, že to není pravda, že je odpadkový koš. Uvědomila si, že v sobě dlouho držela takovou lež. Tehdy se dokázala ve víře a s Boží pomocí zříct tohoto prokletí i ostatních mnohých, která měla v srdci. Trpěla anorexií a bulímií, bojovala s myšlenkami na sebevraždu.

JAKÁ SLOVA A JAKÉ VÝROKY NOSÍME V SOBĚ
Co si o sobě skutečně myslíme? Není až tak lehké milovat sám sebe. V Bibli je napsáno, že budeš milovat bližního jako sebe samého. Velmi často máme problém milovat bližní, protože nemáme rádi sebe samotné. Někdy sebou pohrdáme, a tak si myslíme, že i druzí námi pohrdají, ale tím prvním člověkem, který sebou pohrdá, jsme my sami a bude třeba všechnu moc Božího slova, aby požehnání pohltilo toto zlo a prokletí. První krok je uvědomit si, že mám ve svém životě těžkosti ve vztazích s druhými a hlavně s těmi nejbližšími. Často vychází právě z toho, že těžko přijímáme sami sebe. Podívejme se, jak se takové prokletí do života člověka zapisuje už v mateřském lůně. Dnes se vším technickým pokrokem, kdy můžeme sledovat vývoj člověk, vidíme, že čas, který dítě tráví v mateřském lůně, je velmi důležitý. Prorok Izaiáš v Bibli píše: Byl jsem ještě v matčině lůně a ty jsi už vyslovil mé jméno. Už i dítě v mateřském lůně chápe a cítí, jestli je s radostí očekávané nebo ne, jestli ohlášení jeho narození vzbudilo radost nebo naopak myšlenky na potrat. A tak bude toto dítě jinak reagovat anebo se bude snažit, aby se na něho zapomnělo, zůstává maličkým, aby hlavně nikoho nijak nevyrušovalo a nikomu nezavazelo. Pokud má někdo například ustavičně problém, že nechce nikoho vyrušovat a o nic nikoho žádat, by si měl položit otázku, proč tomu tak je? Je možné udělat vnitřní cestu a poprosit Pána, aby přišel a navštívil tu chvíli života, kdy mělo toto dítě pocit, že je na obtíž, není očekávané ani vítané. Důležité ale je, aby Pán Bůh zaplnil svou přítomností toto místo. Aby Bůh mohl říct: „Existuješ!“ Aby bylo toto dítě přijaté.

NAŠE POSTOJE ODHALUJÍ, KDO JSME
Každý z našich postojů nám může něco odkrýt o nás. Vede nás k tomu, abychom se rozhodli pro požehnání a přijali Boží slovo. Boží slovo je skutečnou potravou. Bible je mocná. Když budeme ve víře přijímat Boží slovo, jak ji vezmeme vážně, jak se skutečně budeme opírat o Boží slovo. Když si uvědomíme nějaký výrok prokletí, můžeme ho napsat na papír a poprosit Pána, aby nám k tomu dal Boží slovo, které je plné života. Například, když máme stále dojem, že se nám nic nepodaří, můžeme k tomu vzít Boží slovo: „Mohu vše v tom, který mi dává sílu.“ Pokud pochybujeme o tom, že jsme milovaní, můžeme si dát oproti tomu Boží slovo: „Ty jsi můj milovaný syn, ty jsi moje milovaná dcera.“ Jak se ve svém nitru, v hloubce podceňujeme a pohrdáme sebou, můžeme si k tomu najít v Písmu slovo: „Jsi vzácný v mých očích a já tě miluji.“ A o toto Boží slovo se opírat, věřit mu. Jak máme pocit, že v životě nás postihlo vždy jen neštěstí, můžeme přijmout Boží slovo: „Už se nemusíš bát neštěstí.“ A v modlitbě potom můžeme být překvapení, jaká slova Božího života můžeme takto přijmout. Část života dítěte před porodem a narozením je velmi důležitý moment a s tím často souvisí i identita člověka, když rodiče čekali syna, narodila se ale dcera a s tím rodičům přišlo zklamání. Tito lidé potom zpochybňují svou identitu. Potom je před námi dlouhá cesta, abychom přijali identitu jako muž anebo žena, aby se v nás plně rozvinula ženskost nebo mužnost. Je mnoho forem prokletí, které se mohou vyskytnout ve vztahu k rodičům. Vznik předsudků, které nás omezují, utiskují, brání nám, abychom v plnosti přijali život. Všechny tyto chvíle, kdy si uvědomíme, oč jde, jsou pozváním, abychom na sobě začali pracovat. Tyto druhy zlořečení se samozřejmě odráží v nejbližších vztazích v rodinách.

PŘENOS PROKLETÍ Z GENERACE NA GENERACI
Naše rodiny jsou poznamenané ranami.V podstatě jsou to místa, kde se z generace na generaci přenáší prokletí. V Bibli je uvedené, že se prokletí přenáší na čtyři generace, ale požehnání na tisícero pokolení. A je naší povinností, abychom zastavili v našem životě prokletí, abychom ho nepředávali dál našim dětem. Vše, co prožíváme jako uzdravení od Pána, je dědictví, které zanecháme pro ty, kdo přijdou po nás. Protože pokud budu pohrdat sám sebou, nebudu mít správný postoj vůči vlastním dětem. Nebudu se na ně umět dívat pozitivně a příznivě. Často dítě, které je bité, bude bít později vlastní děti. Něco z prokletí se bude předávat dále, ale věříme, že dobro je silnější než zlo, že požehnání je silnější než prokletí. Doopravdy se můžeme pustit do tohoto boje a zmocnit se ve víře síly Božího slova, abychom zastavili ďábelské předávání prokletí z generace na generaci. Pokud se v některé generaci nenajde člověk, který zastaví tento proud zla, bude to nadále působit v dalších pokoleních. Jsou duše, které se zasvěcují Bohu, které nebudou mít fyzicky děti, ale které se obětují Bohu za celý národ, aby přijímaly na sebe Boží požehnání a potom ho odevzdávaly na celý lid.

POŽEHNÁNÍ PRO DALŠÍ GENERACE
Marta Robinová řekla, že duše, která se modlí a obětuje se, tisíckrát více utěšuje Boží srdce jako tisíc hříšníků, kteří se od něho vzdalují. Vše, co přijímáme od Pána z Boží přítomnosti v našem životě, jak přijímáme všechna ta místa, kde se nechávám Bohem do hloubky proměnit, neprožíváme pouze pro sebe samotné, ale tato moc dobra a požehnání je také pro mnohé další. Pro naše rodiny, církev i celé lidstvo. Svatý Serafus říkal: „Najdi pokoj, zůstaň v něm a tisíce okolo tebe najdou spásu a obrátí se.“

OSOBNÍ ZODPOVĚDNOST ZA POKOJ VE SVĚTĚ
Máme také osobní zodpovědnost za pokoj ve světě. Buď se bude náš svět stále více nořit do hrůzy, anebo my křesťané, kteří jsme měli to privilegium, že jsme potkali Pána, žijeme s ním, se dáme k dispozici Bohu k této proměně. Odevzdáme se Bohu, aby upokojil naši vlastní bytost, a aby se potom přes naše srdce pokoj šířil dále. Dnes je to zvlášť naléhavé. Nejen to, že se máme modlit za pokoj, ale abychom prožívali pokoj i v sobě. Stále jsme v očekávání, aby se ti druzí někde daleko dohodli, aby byl mír a pokoj, ale my sami můžeme být přitom nadále rozdělení a rozhádaní. Mohou zůstávat různé roztržky v rodinách a vidíme okolo sebe stále více lidí, co trpí. Přijmeme to jen tak? Anebo skutečně uvěříme, že Bůh skutečně může něco udělat skrze nás? Přinášet pokoj a souhlasit s tím, že Bohu odevzdáme opratě našeho života a uvěříme, že on v nás může vše vykonat, může změnit naše srdce i náš pohled, abychom přestali žít jako oběti života a druhých. Je třeba, abychom vzali život do svých rukou takový, jaký byl, přijali, jaký je a potom i takový, jaký bude. A říct si: „Toto je můj život, přijímám ho a dovolím Bohu, aby se mě dotkl a znovu můj život naplnil. Ve víře budu prosit, aby mne v hloubce uzdravil a uklidnil. Tak budu evangelizovat zaslíbenou zem, kterou je mé srdce. To znamená přinášet blahozvěst, která mi přinese pokoj. Potom budu skutečně nástrojem pokoje i ve vlastní rodině.

VŠE ZAČÍNÁ MYŠLENKOU
Když jdeme ke zpovědi, říkáme: „Zhřešil jsem myšlenkami, slovy, skutky a zanedbáváním dobrého.“ Celá práce za požehnání začíná v mysli. Často neumíme ovládat své myšlenky a necháváme je jen tak protékat přes nás, neusměrňujeme je. Svatá Bernadeta řekla, že nejsme zodpovědní za první myšlenku, která přijde, ale za tu druhou, která následuje, už zodpovědní jsme. Můžeme mít spontánní nápad, co nám přijde na mysl – nějaké posuzování a odsouzení druhých je tak jednoduché. Ale můžeme si od této myšlenky udělat odstup. A říct si: „Mne se to netýká! Pán mi tohoto člověk nesvěřil.“ Pokud tyto myšlenky necháme, aby nás obsadily, tak se z nich často stanou slova. Potom už není těžké říct těm nejbližším, co nám už delší dobu chodí po mysli. Vlastně tak budeme dále odevzdávat tuto myšlenku, budeme říkat zlo, tedy proklínat, a budeme šířit zlé řeči. Sami potom budeme těmi, kdo vytváří prokletí. Pokud budeme aspoň trochu dávat pozor, tak nám anděl strážce pošeptá: „Buď ticho!“ Někdy je to pro nás tak silné, že víme, že bychom měli mlčet, ale i tak to řekneme.

POSLOUCHAT HLAS SVĚDOMÍ
Musíme dávat pozor na hlas svědomí a anděla strážného, abychom naše myšlenky nenechali vtělit se do slov. Ve chvíli, kdy řekneme nějaké prokletí nebo soud, je nutné se hned rozhodnout říct něco dobrého. Místo toho, abychom zůstali zatrpknutí a žárliví, budeme mít radost z úspěchu druhých. Hlavně radost z toho, že jsme nepodlehli pokušení, že jsme druhým žehnali a zároveň to povzbudí i naši sebeúctu, že jsme schopni šířit dobrořečení. Potom budeme mít znovu chuť to zopakovat. Dávejme proto pozor na své myšlenky a pěstujme v sobě dobré myšlenky, protože vše začíná v mysli.

POCHOPIT MOC SLOV
Je třeba, abychom pochopili, jaká je moc našich slov, jak vám o někom budou zle mluvit, je to jakoby mezi vás a danou osobu dali závoj, který vytvoří určitý odstup. Potom budeme mít těžkosti se k dotyčnému přiblížit, protože jsme v mysli přijali něco zlého vůči němu. Nějak se nás to dotkne, zasáhne a budeme v tomto vztahu křehčí.

NUTNOST POŽEHNÁNÍ
Je velmi důležité žehnat našim rodokmenům. Musíme také nechat sloužit mše svaté za naše předky, aby se ti, kdo jsou v očistci, mohli dostat do Boží slávy. Přijímání požehnání pro nás samotné je i proto, abychom ho potom odevzdávali dál na čtyři světové strany. Toto nám může pomoct, abychom se sami stali požehnáním pro druhé. Někdy nemáme možnost požehnat člověka, protože s ním nejsme, ale můžeme to dělat ve skrytosti a má to také svou sílu, je to mocné. Při modlitbě požehnání na čtyři světové strany žehnáme nejen své rodině, ale nejdříve myslíme na ty, kdo nám ublížili, kdo nás zranili. Zároveň si ale také uvědomujeme, že sami nekonáme dobro, ale zlo, které nechceme. Též musíme prosit o odpuštění.

MINUTKA V BOŽÍ PŘÍTOMNOSTI
Kdybych měla jedinou věc, kterou bych vám měla odevzdat, byla by to minutka, kdy se postavím do Boží přítomnosti. Zastavím se z tohoto běhu času, kdy ustavičně spěcháme a něco stále děláme. Je dobré alespoň čas od času během dne, kdy se postavíme do Boží přítomnosti a prožijeme tu konkrétní chvíli zcela jinak. Ti, kteří prožili klinickou smrt, říkají, že vidí děj svého života v průběhu několika minut. Pokud se takto postavíme do vnitřního ticha minutu, uvědomíme si bohatství tohoto času. Když jsme se takto postavili do ticha, tehdy můžeme poznat celé nebe. Můžete prožít chvíli pod otcovským pohledem Božím, minutu s Ježíšem Kristem, můžete si vybrat k tomu část z evangelia – například Zachea – jdi dolů, protože dnes večer mám být u tebe. To znamená – sejdi dolů, a to je pozvání i pro nás, abychom sestoupili do svého nitra. Protože Ježíš chce přebývat v našem nitru, proto je zapotřebí jít do svého nitra. Můžeme také prožít minutu s Duchem Svatým, protože on má tu moc, abych v nás vykonal mnohem více než si dovedeme představit anebo o to žádat. Pro naši útěchu můžeme spočinout minutu s Pannou Marií. Víte, minuta v Boží přítomnosti během dne je jako mana na poušti. Když jsme nemocní, musíme brát pravidelně nějaké léky. Takto si můžeme ráno, v poledne a večer udělat minutu pro Boha a ubezpečuji vás, že vaše víra poroste, jak budete uzdravovaní. Vnitřně se zklidníte, pokud budete takto odpočívat v Bohu. Taková minuta v tichu způsobí, že z vás vzejde nějaké Boží slovo. Do této minuty si můžete vzít na srdce část Božího sova z liturgie dne. Můžete vymyslet sami leccos a Bůh vás bude překvapovat.“

O přestávce Jo Croissant ochotně odpověděla na tři otázky:

Mohla byste jednou větou říct, co dělat, aby byl člověk pro druhé požehnáním?
Přijmout do srdce Boží pokoj. Pokud jsme plní Božího pokoje, tak ho odevzdáváme dál.

Nestačí být dobrým člověkem a dělat dobro?
Jakmile člověk přijme do srdce pokoj, tak jde nutně druhým vstříc. Pokud jsme něco dostali od Boha, máme chuť se o to podělit a dávat dál. Je důležité přijmout Boží pokoj do srdce, abychom dále rozdávali Ježíše a ne sebe samých.

Druzí ale Ježíše třeba nechtějí přijmout…
Musíme potom konat ve skrytosti. Mám devatenáctiletého vnuka a momentálně mu vyhovuje, že nevěří. Musím si dávat pozor, abych nic neříkala, ale byla plná lásky. Vím, že mu nemohu nic říkat o Bohu a ani to, že se za něho modlím. V srdci to dělám, ale navenek jeho rozhodnutí respektuji a jsem ticho. Ve skrytosti je zapotřebí mít víru, že Bůh to jednoho dne vykoná. Je pravda, že mnozí lidé nejsou připraveni něco od Boha přijmout. Je zapotřebí to respektovat a konat ve skrytosti srdce.

Po přestávce Jo Croissant na žádost jedné posluchačky předvedla, jak se modlit gesty a tělem.

Pohled na město Dačice od kláštera Bosých karmelitánek.

Překladatel Otília Dvorecká doprovázela Jo Croissant od kláštera.

Překlad: Otília Dvorecká, Slovensko

28/10/202328/10/2023

Dušičková pouť uzavřela letošní poutní sezonu

Kaple na Svatém Antonínku dnes patřila tzv. Dušičkové pouti, která byla obětována za zemřelé členy Matice svatoantonínské. V sobotním podvečeru ji sloužil spirituál Kněžského semináře v Praze františkánský kněz a rodák z Hluku P. Jan Maria Vianey. V přímluvách ale zazněly i prosby za mír na Ukrajině, v Izraeli a i dalších místech světa, kde se válčí.
P. Vianey ve své promluvě mimo jiné řekl: „Před sebou máme nejenom podzim a smrt, ale také jaro a nový život, který je naprosto jedinečný v přesahu, protože Bůh není žádný troškař. Už apoštol Pavel v Písmu říká, že oko nevidělo, ucho neslyšelo a na mysl nevstoupilo to, co Bůh připravil těm, kteří ho milují.
Bůh počítá s každým z nás, že se k němu jednou v plnosti dostaneme. Má to ale jakási kritéria. Dnes jsme slyšeli obraz, který nám Ježíš předkládá, o konci časů. Jaké to bude, když přijde Syn člověka ve slávě, aby rozdělil lidstvo podle života na ty po pravici a levici. Mezi těmito dvěma kategoriemi není žádná jiná varianta. Těm po své pravici potom oznámí to nejsilnější, co můžeme kdy slyšet: „Pojďte požehnaní mého Otce a přijměte jako úděl království, které je pro vás připravené od založení světa.“
NÁVOD, JAK SE DOSTAT DO NEBE
To je něco, co musíme slyšet i my. Musíme žít tak, abychom to jednou slyšeli. Nemáme jinou variantu než žít tak, že to jednou budeme slyšet. Ježíš potom rozvádí, na jakém základě máme žít. Tím nám dává jakousi osnovu života, velmi jednoduchý návod, jak se dostat do nebe. Byl jsem hladový, dali jste mi najíst, žíznil jsem a dali jste mi napít a rozvíjí to dál. V podstatě rozvíjí skutky milosrdenství a lásky. Máme k tomu milion možností v drobných situacích se takto zachytit, abychom budovali takové zajištění, aby si nás Pán jednou přiřadil po pravici. Těm po levici pak řekne: „Pryč ode mě, vy zlořečení, do věčného ohně!“ To je to nejstrašnější, co může kdo slyšet. Nechtějme to slyšet, protože odsud už není záchrana. Je to ortel, který je jednou provždy. Do věčného ohně, který je připravený pro ďábla a jeho anděly.
NEBE NEBO PEKLO ŽIJEME UŽ ZDE
Je mnoho křesťanů, kteří si říkají, proč bychom se nemohli užívat, nám je tady dobře, a kdo ví, jak to jednou bude. To je tragédie, jestli někdo takto smýšlí dokonce i jako věřící. To ale není věřící, protože věřící je ten, kdo žije zapálený pro Ježíše a pro Boží království. Nemáme varianty, že bychom si mohli manévrovat někdy tak a jindy tak, jak se nám to kdy hodí či nehodí, že bychom uvažovali, jestli Boží slovo je či není skutečné. Prostě je skutečné a je jednou provždy dané a my ho přijměme s plností víry, důvěry, naděje a lásky. Pozvání do nebe nezačíná až na věčnosti, ale kdo žije lásku, žije nebe už zde na zemi. Boží království je už tady, když se máme rádi, když si pomáháme, když odpouštíme z lásky, když si vycházíme vstříc, když si nasloucháme, když dokážeme být vnímaví na milion věcí, které se nás denně dotýkají, tak nebe žijeme už tady. Nikdo nežije radostněji a krásněji než ten, kdo žije už na zemi tou pravicí. Nebe můžeme potom i šířit.
Zrovna tak ti, kdo žijí sobectví, egoismem, touhou po moci, hněvem, zlobou a nenávistí, tak už tady na zemi kolem sebe šíří peklo. Pekla je na zemi více než dost. To, co se děje ve světě v hrůzách konfliktů a válek, není jenom tam. To peklo začíná v každém jednotlivci a možná i v našem srdci, když se na někoho hněváme, někoho proklínáme, neodpouštíme, když se na někoho rozzlobíme, tak my vytváříme podklad k tomu, že někde potom může bouchnout něco tak hrůzného jako je teď válka na Ukrajině či ve Svaté zemi a všude, kde se dějí podobné věci.
Už zde máme jednoznačnou volbu pro Boží království, milosrdenství a lásku, kterou si chceme dnes a denně prokazovat. Celé dějiny církve jsou o nespočtu svatých, kteří v nejrůznějších dobách skutečně žili evangelium a stali se znamením doby.
Jestliže dnes vzpomínáme na naše zemřelé a věříme, že se s nimi jednou s nimi setkáme, tak dělejme vše pro to, abychom se s nimi skutečně jednou setkali. Pokud jsou v nebi, tak se těšme a dělejme všechno pro to, abychom se i my jednou k Bohu dostali, když Bůh dělá všechno pro to, aby si nás k sobě přitáhl. Poddejme se mu a nechme se jím nést, aby nebe, které nám přislíbil, se jednou stalo skutečností, a abychom jednou mohli slyšet i my: „Pojď, požehnaný mého Otce a přijmi jako úděl království, které je pro tebe, pro každého z nás připravené od založení světa. A když budeme toto žít, tak věřte, že i kolem nás bude kus nebe na zemi.“
Po mši svaté následovala v přírodním areálu modlitba křížové cesty podle P. Antonína Šuránka. Dušičkovou pouti se uzavře poutní sezóna. Nedělní mše sv. budou v zimním období vždy jen první neděli v měsíci od 15.00 hod. Kaple je však přístupná KAŽDÝ DEN v čase od 11.00 do 15.00 hod.

Kdo zavítal v pozdním odpoledni na Antonínek, přivítala ho nádherná hra barev a světla.

10/10/202310/10/2023

ELIAS VELLA a jeho stopy nejen v České republice

Dnes je tomu přesně rok, co odešel na věčnost skvělý kněz z Malty P. Elias Vella. Pro mne nezemřel, ale nadále žije v mém srdci. Téměř ihned po jeho úmrtí jsem začala pracovat na knize vzpomínek na tohoto mimořádného člověka. V současné době je v tiskárně a na prodejních pultech by se měla objevit počátkem listopadu.

Velké díky za skvělou spolupráci při přípravě této knihy majiteli Kartuziánského nakladatelství Jiřímu Braunerovi. Více se o knize můžete dozvědět zde.

21/07/202319/07/2024

Jak jsem si na pohyblivých dunách v písečné bouřce v Polsku odrovnala foťák

Fotila jsem několikrát poušť v Izraeli, ale také v Saudských emirátech a vloni v Jordánsku. Ani jednou se mně ale nestalo to, co dnes na pohyblivých dunách v Sloviňském národní parku v polské Lebě – po polsky je to Słowiński Park Narodowy.

Mezi čtvrtou a pátou mne ráno vzbudil déšť, a tak jsem si říkala, že dnes z focení dun, kvůli kterým jsem sem přijela, nic nebude. Když jsem ale mrkla z okna o hodinu později, viděla jsem, že to půjde. Hodila si batoh s foťákem do auta, ke kterému jsem se se svým bolavým kolenem dobelhala a dojela co nejblíže to šlo – ke vstupu do národního parku. Jak to u mne bývá, byla jsem tam první, což jsem chtěla, protože jsem na fotkách nechtěla mít davy lidí, což se mně sice podařilo, ale… Elektrobus, kterým jsem se plánovala svézt k dunám, jezdil až od devíti a já tam byla o půl osmé, tak jsem se vydala pomaličku, co mně koleno dovolilo, k dunám borovicovým lesem pěšky. V lesíku mně dělaly doprovod stovky komárů, takže když jsem plácla na nohu, jednou ranou jsem jich zabila asi i deset. Smutně jsem vzpomínala na Off, který ležel na pokoji… Tím ale moje dnešní anabáze rozhodně neskončila!

Když jsem dorazila k dunám a udělala foťákem asi tak tři fotky, zatáhlo se nebe temnými mraky a začala písečná bouře s šíleným lijákem, se kterým na polskou „poušť” padaly i obří ledové kroupy. Foťák jsem hned sbalila do fotobatohu a na ten natáhla pláštěnku. I tak se písek ale stihl dostat všude a zatím to vypadá tak, že je foťák na odpis. Uvidíme! Ani jsem nevěděla jak k tomu došlo, byla jsem po dešti úplně obalená pískem. Vrzal mně i mezi zuby.

Tady už jen dokumentuji vše mobilem, když se písečná smršť přehnala…

Po dešti na pláži u moře

Takže fotky, na které koukáte (i videa) jsou vlastně všechny z mobilu. bilance je taková, že jsem sice nafotila to, proč jsem sem jela – po bouřce a v průběhu občasných přeháňkách za fakt dobrého světla, ale za jakou cenu… Tou je rozbitej foťák a moje bolavý koleno, který bolí fakt moc, že mně z toho bolí i hlava, takže jsem předem odpískala plánovanoiu návštěvu Gdaňska a Sopot. Dám si ještě dva tři dny oddech a pojedu domů… Jo, i takovej je život…

Aktualizace po roce…
Domů jsem se nakonec vracela 23. 7. 2023, protože jsem nemohla kvůli bolavému koleni prakticky chodit a tedy ani nic podnikat. Jediný pohyb zajišťovalo auto, proto jsem v brzkém nedělním ránu vyrazila domů. A potom k ortopedovi do Uherského Hradiště. Ten mně tehdy řekl, že mi nemůže nic nabídnout. Že na artroskopii se dostanu na pořadí až někdy v lednu. Tak jsem řekla, aby mně vypsal neschopenku, protože nemohu chodit a žádanku na magnetickou rezonanci. To pro mne udělal a já hned poté začala jednat.
Přešla jsem k jinému ortopedovi a podařilo se mně být na MGR za 14 dnů. Tam zjistili, že mám artrózu třetího stupně a poškozený meniskus. Dále jsem si musela zařídit vyšetření u revmatologa a na infekčním, jestli nemám revma nebo boreliózu. Tím se vyloučilo systémové onemocnění a já jsem si domluvila operaci kolena v Brně. Nejbližší termín byl počátek prosince.
Poté následovala více než měsíc rehabilitace a letos už jsem zvládla chodit po Dolomitech, za což jsem nesmírně vděčná, protože jsem teprve v nemoci pochopila, jak je člověk omezený, když nemůže chodit… Bohu díky za to! I za lékaře, kteří mně neřekli s úsměvem na tváři, že mně nemohou nic nabídnout…

Jediná fotka z foťáku, kdy se už schylovalo písečné bouřce..

No a tady už začínají mobilovky Je po dešti, je po dešti...

16/07/202318/07/2023

Z Veselí nad Moravou odchází po dlouhých letech děkan a farář P. Václav Vrba

Po nedělní ranní mši svaté promluvil k věřícím v kostele ve Veselí nad Moravou dlouholetý děkan a farář P. Václav Vrba. Přítomným oznámil, že farnost předá svému nástupci za účasti biskupa Mons. Antonína Baslera ve středu 19. 7. Zároveň vyzval věřící, aby vzájemně nadále zůstali v dobré vztahu. „Modlit se za sebe můžeme, kdekoliv jsme na světě, takže buďme nadále v takovém pěkném vztahu, i když budeme od sebe fyzicky vzdáleni. Chci vás poprosit o odpuštění toho, co jsem neudělal správně, nebo měl udělat a neudělal, nebo někomu dal špatný příklad. Jsem jenom člověk a chybujeme všichni. Vytrvejme na cestě k nebi, protože tam je náš pravý domov,“ vyslovil po nedělní mši svaté přání P. Václav Vrba. Jeho novým působištěm bude farnost ve Stříteži nad Ludinou. Novým farářem a děkanem ve Veselí nad Moravou bude P. Andrzej Bystrzycki, doposud farář ve Štítné nad Vláří.
P. Vrbovi patří velké poděkování nejen za Veselí nad Moravou, ale také za přilehlé obce. Vždyť to Blatnice a Blatničky vždy obětavě a vytrvale dojížděl dlouhé roky, když byl náš farář P. Stodůlka nemocný anebo na dovolené. Jako novinářka jsem se s ním potkala nesčetněkrát. V mé mysli i srdci zůstane navždy zapsaný jako pokorný člověk, který umí naslouchat, má zájem pomoct lidem v nouzi a měl také velký zájem probudit svou farnost k větší aktivitě a evangelizaci. To byl důvod, proč už před více lety uspořádal nejen pro své farníky kurzy Alfa, obnovu v Duchu Svatém a snažil se také založit evangelizační farní buňky. A nesmím zapomenout, že když se v době covidové mnozí kněží zavřeli na farách a nevystrkovali ani nos, tak on patřil mezi ty, kteří se nebáli. V kostele byla možnost účasti na adoraci, P. Vrba uděloval svátost smíření a poté podával přítomným také přijímání. Patří mu doopravdy velké díky za obětavou službu a vysoké nasazení. Kéž se mu v novém působišti líbí a tamní lidé ho přijmou s otevřenou náručí. Zaslouží si to moc…

V reakci na výše zveřejněný text, mně napsal kamarád, z jehož farnosti přijde do Veselí nad Moravou nový farář a děkan P. Andrzej Bystrzycki. Cituji: „Je mně líto, že od nás odchází. Má dar slova, neznám nikoho lepšího. Vždy jsem si řikal, že bych měl jeho kázání nahrávat a přepisovat. Jsou krátká a jasná. Ve 3 – 4 minutách řekne tolik, jak někdo za půl hodiny.“ Konec citace A tak Veselané a lidé z přilehlých obcí nemusí smutnit nad odchodem P. Vrby, ale dívat se do budoucna s nadějí…

A takto jsem pana děkana Vrbu zachytila při hodech v říjnu roku 2008…

13/07/202317/07/2023

Tom Mikulec a jeho vzpomínka na hudební legendy

Kytarista a zpěvákTom Mikulec zavzpomínal v Panském dvoře ve Veselí nad Moravou na hudební legendy šedesátých let. Koncert si nenechalo ujít více než padesát návštěvníků, kteří si mohli v Galerii v Panském dvoře prohlédnout také obrazy malířky Lenky Jurečkové.

A toto se mně o Tomovi podařilo všechno zjistit z krátkého rozhovoru před koncertem a jeho informace doplnila také maminka, kterou jsem ještě před měsícem vůbec neznala. Úsměvné ale je, že jsem kdysi na počátku milénia psala o jejím tatínkovi – úžasném malíři a dlouholetém skautovi Jaromírovi Hynštovi. Někdy si říkám, že život fakt píše romány, a kdyby člověk chtěl, tak to nevymyslí.

Letos sedmadvacetiletého Tomáše Mikulce z Veselí nad Moravou můžete zastihnout na pódiu jako sólového zpěváka a hráče na kytaru, ale zároveň je také součástí kapely FreeTom, kterou založil v roce 2020.
Zde hraje po boku svého o pět let staršího bratra Petra (elektrická kytara), Petra Jarotky (baskytara) a Martina Vystrčila (bicí). Vloni v dubnu představila tato veselská kapela své debutové album Alright!

Miluje hudební legendy
„Máme docela zaplněnou sezónu. V červenci jsem měl dvouhodinové vystoupení v Panském dvoře, kde jsem zavzpomínal na hudební legendy. Zazněly písně Johna Cashe, Elvice Preslyeho, Johna Lennona, Paula McCartneyho a Rolling Stones. Další vystoupení nás čeká s kapelou 22. července ve Slováckém dvoře v Ostrožské Nové Vsi, 29. 7. zahrajeme na Gastrofestivalu na náměstí ve Veselí a v srpnu ve veselské kavárně v parku. Čekají nás také různé rodinné oslavy a prakticky máme hodně zaplněnou sezónu až do konce října,“ prozrazuje sympatický mladý muž, s nímž se můžete ve školním roce setkat také v Základní škole Kyjov Komenského, kde pracuje v družině. „I s dětmi si zazpívám, i když to nejsou písně světových legend. Na druhou stranu je fakt, že mne v základní škole velmi ovlivnil učitel hudby Ladislav Vystrčil, když nám v rámci pohledu do historie představil Johna Cashe. Ten mne úplně dostal a já začal vyhledávat další pěvecké a muzikantské legendy té doby,“ přiznává písničkář.

Kariéru odstartoval v Bráně
Tom ale svou sólovou kariéru odstartoval v soutěži trampské, folkové a country písně Brána, kde se probojoval v říjnu roku 2014 do celostátního kola v Brně. Další úspěch následovat v březnu roku 2016, kdy se dostal až do finále v Trutnově soutěže Česko zpívá. Ve stejném roce přitom stihl odmaturovat na Střední škole gastronomie, hotelnictví a lesnictví ve Bzenci v oboru uměleckořemeslného zpracování dřeva. Kvůli obavě, aby si při práci nepoškodil prsty, které potřebuje při hře na kytaru, pokračoval ve studiu na Vyšší odborné škole pedagogické v Litomyšli. Obor předškolní pedagogika ukončil absolutoriem v roce 2020 a díky tomu je dnes vychovatelem v družině.

Vystupoval v Japonsku
V regionu vystupoval v minulých letech také v rámci Kunovského léta a třeba i v doprovodném programu Zimní filmové školy v Uherském Hradišti se zaměřením na britský film. Při studiu pedagogické školy v Litomyšli byl ale součástí tamního pěveckého sboru se zaměřením na duchovní písně a dostal se na turné nejen po Evropě ale také do Japonska.

Nebojí se hrát ani na ulici
V době covidové pandemie, kdy nemohl vystupovat, začal den před Štědrým dnem hrát před domem vánoční anglo-americké písně pro lidi z přilehlých ulic a své vystoupení nazval „Hudba na rohu.“ „Lidé přišli s prskavkami i něčím tekutým na zahřátí. Bylo to moc fajn a stala se z toho vlastně taková nová tradice, na kterou se nyní lidé těší každým rokem,“ prozrazuje maminka Zuzana Mikulcová. Další novodobou tradici Tom založil u kaple svatého Floriána ve Bzenci, kde hrává také před vánočními svátky a doprovázel i znovuotevření této kaple. Má ale odvahu jít s kůží na trh i při buskingu, kdy ho můžete o prázdninách občas zastihnout v ulicích Luhačovic, kde hraje a zpívá pro náhodné kolemjdoucí, kteří mohou jeho výkon ocenit pár drobnými anebo i bankovkami v otevřeném pouzdru na kytaru. V zimě takto hrává i v Olomouci.
Věřím, že toto je jen začátek a o Tomovi ještě uslyšíme. Je to borec, moc sympatický mladý muž, který umí svou produkci doprovodit výborným komentářem.

Úvod k první písni v podání Toma Mikulce.

Vzpomínka na legendy s kytariskou a zpěvákem Tomem Mikulcem z Veselí nad Moravou.

Tom Mikulec umí nejen pěkně hrát a zpívat, ale také každou píseň i interpreta zajímavě představit.

V Galerii v Panském dvoře bylo možné navštívit výstavu malířky Lenky Jurečkové.

09/07/202311/07/2023

Duše Slovácka na Svatém Antonínku s P. Vojtěchem Kodetem – 9. 7. 2023 den čtvrtý

Střípky z vyučování P. Vojtěcha Kodeta v závěrečném dni duchovní obnovy:

Ježíš chtěl, aby apoštolové nežili svou víru pro sebe.
Být Ježíšovým učedníkem znamená nežít jen pro sebe.
Na prvním místě je služba Bohu, protože on slouží nám.
Jsme povolání ke službě, ale sloužit v církvi není náš byznys. Musíme rozlišit, k čemu nás Bůh volá.
Služba je podřízení se Bohu a jeho cíli. Otrok je naopak podřízený člověk člověkem.
Patříme Kristu a jsme povoláni k těm, kteří Boha ještě nepoznali.
Děti nejlépe vychováte tím, jak žijete, jak se chováte, jaká je doma atmosféra.
Ježíš apoštoly uvedl do služby při poslední večeři, když jim umyl nohy.
Mnozí lidé od Ježíše přijmou cokoliv, nechají se jím sytit, ale potom si dělají, co chtějí, jdou si svou cestou.
Láska se projevuje vším – dotykem, úsměvem, pohledem, službou…
My jsme Otcovým darem Ježíši Kristu. A pro nás je zase největším darem Otce Ježíš.
Jsme povoláni ke službě Bohu a lidem, ale ne jako otroci. Sloužit druhým jako Ježíš nejsme schopni, ale on nás k tomu uschopní prostřednictvím Ducha Svatého.
Ďábelská léčka je, že budeme brát službu Bohu a lidem jako své zaměstnání.
Nemůžeme odvozovat svou hodnotu podle toho, co děláme, ale že patříme Bohu, že jsme mu zcela oddáni.
Naše identita spočívá v tom, že patříme Bohu a on skrze nás koná.
Nežijeme pro to, abychom měli zisk, ale že máme Boha.
Jediným pravým zdrojem energie je Ježíš.
Přikázání nejsou pro to, aby nás limitovala, ale aby nás chránila.
Když milujeme Boha, jeho láska přebývá v nás.
Ježíš řekl: „Beze mne nemůžete dělat nic, protože to nepřinese Boží ovoce.“
Zůstávat v jeho lásce.
Musíme si hlídat důvěrné přátelství k Ježíši.
Cílem je, abychom v sobě měli plnost Boží radosti.
Kdo je mezi vámi největším, ať je nejmenším.
Vytrvat s Pánem v utrpení i ve zkouškách.
Ježíš chce být s námi a dává nám to najevo.
Učíme se být s Pánem Ježíšem i v době zkoušek, prosím, abychom s ním byli ve smrti i vzkříšení.
Zkoušky jsou také podílem na Ježíšově životě. Zkoušky jsou od Boha a vedou k životu.
Pokušení je od Satana a vede nás od Boha k smrti.
Většinou vidíme smysl zkoušek až po letech. Obstát v nich můžeme jen s pomocí Boží.
Zkoušky, které na nás přicházejí, jsou nutné a nevyhnutelné. Jsou cestou ke Kristu, mění náš charakter. Člověk v nich pozná sám sebe, jsou součástí Boží láskyplné péče o nás. Bůh chce, abychom žili ve víře.
Ježíš potřebuje pokorné služebníky, kteří budou v jeho jménu žít a konat.
Jak se chovat, obstát a vytrvat ve zkouškách? Musíme se dívat na Krista, jak se choval ve zkouškách on. Je důležité jednat ve zkouškách, jako jednal Ježíš:
poslušnost k Otci a jeho slovu: nechat se vést Duchem svatým a nespoléhat jen na svůj rozum, mít důvěru, že se Bůh postará a nepřestat důvěřovat a poslouchat Boha.
Jsou boje, které bojujete i za druhé – za manžela, rodiny, děti…
Ježíš šel celý život cestou zřeknutí se sebe sama, věděl, že je Bůh Otec s ním.
Nezapomeňme, že jsme nástroje v Božích rukou, chrámy Boží.
Boží nepřítel nás pokouší i skrze druhé lidi.
Musíme dobře rozlišovat, co chce Bůh.
Máme-li obstát v životních zkouškách, musíme přijmout, že existuje zlo.
Se zlem nesmíme bojovat lidskými zbraněmi.
Boj se zlem začíná ve vlastním srdci.
Až do konce života nás bude provázet utrpení.
Nepáchat zlo a z lásky ho snášet.
Zlo prohrává v okamžiku, kdy zdánlivě vyhrává.
Dobro vyhrává, když zdánlivě prohrává.
Nikdy si nevzít naději.
Cesta k vítězství je cestou poslušnosti a zřeknutí se svého já.
Musíme jít s Ježíšem stále ruku v ruce.
Zkoušky jsou nevyhnutelnou součástí našeho života a povedou ke spáse světa.
Ďábel má žně, protože se lidé nedrží Boha.
Bloudíme, protože neznáme Písmo a moc Boží. Vždy se budeme mýlit, když nebudeme znát Písmo.
Je jediný způsob, jak obstát ve zkouškách! Nebýt zaslepený a zatvrzelý.
Je důležité prosit o Ducha Svatého. Jediný způsob, jak vědět, co po nás chce Bůh, a jak obstát, nespoléhat na sebe, žít v odevzdanosti do Otcových rukou a pod vedením Ducha Svatého.

Modlitba:
„A já tě prosím Pane Ježíši, nedovol nám odejít z tohoto místa dřív než naše srdce naplníš až po okraj milostí Ducha Svatého. A já tě prosím Duchu Svatý, přijď, přijď jako rosa hermonská na sionský pahorek, přijď jako liják zavlažující vyprahlou zemi, přijď Duchu Svatý jako útěcha v našem žalu, přijď jako radost v naší bolesti, přijď jako láska do naší vyprahlé duše, přijď duchu moudrosti, odpuštění, lásky a pokoje, abychom se drželi Ježíše ve všem, co prožíváme, abychom se nezbláznili z toho, co se děje a říká kolem nás, abychom šli tou Ježíšovou cestou ve tvé síle a ve tvém světle. Amen.“

Střípky z kázání P. Vojtěch Kodeta závěrečné mše svaté:

Člověk se musí naučit, že má duši, a že se nemůže řídit pouze tělesnými potřebami, ale musí naslouchat svému duchu a svým vnitřním potřebám a tomu, k čemu ho Bůh vnitřně vede.
Co je jhem, které má člověk na sebe brát? Člověk už má tak naloženo a ještě má něco brát navíc? Máme sundat to, co neseme nesmyslně a přijmout jho, které je jhem evangelia. Proč to jeho jho netíží? Protože je to jeho slovo, evangelium, láska, která nás osvobozuje z každého otroctví. Radostné poselství o tom, že jsme zachráněni. Bůh nám dal svého syna! Na život nejsme sami!
To jho nese on se mnou, proto netíží, protože ho nese na svých ramenou a já jdu s ním.
My se od Ježíše musíme učit všechno! I banální věci, jak se chovat, jak odpočívat, jak mluvit, jak jednat, zacházet se svými silami, časem, jak se ujímat nemocných, jak se za ně modlit. A Pán Ježíš říká jenom, že se máme učit jeho pokoře a tichosti, protože to je to nejdůležitější. Pravá láska, když není pokorná, láskou není. Když člověk není pokorný a tichý k životu, v přístupu k druhým lidem, tak zkazí, na co přijde. Tato pokora a tichost je klíč, aby byl život plodný a úspěšný, že je to něco, co i Ježíšovi odpůrci a možná i učedníci přehlíželi. Je tou hlavní podstatnou vlastností našeho Boha! Je tichý a pokorný, k nám se sklánějící, pokorný srdcem a potom naleznete pro své duše odpočinek.

Závěrečná modlitba:
„My ti Pane, děkujeme za tvé pozvání, které jsi nám dal. Chceme jít za tebou. Ty jsi nám řekl: „Pojďte ke mně!“ Kam bychom šli? I my jsme poznali a uvěřili, že ty máš slova věčného života. Jdeme k tobě a dej nám milost, abychom u tebe zůstali celý život, abychom k tobě přicházeli každý den, a abychom se od tebe učili žít tak, jak jsi to učil své učedníky. Amen.“

Ohlédnutí za Duší Slovácka s P. Vojtěchem Kodetem v červenci roku 2023

Čtvrtým dnem skončila na Svatém Antonínku duchovní obnova, kterou vedl ve dnech 6. – 9. 7. 2023 karmelitánský kněz P. Vojtěch Kodet. Na tomto webu jsem mapovala den po dni, takže se lze díky textům a fotkám lehce ohlédnout.
Zatím ale byla možná jen zmínka, že letos bylo zajištěné hlídání malých dětí díky čtyřem šikovným děvčatům. Jeden by si mohl myslet, že byly z Blatnice pod Svatým Antonínkem, protože právě tato farnost duchovní obnovu pořádala. To by se ale spletl stejně jako já. Markéta Stodůlková po všechny dny dojížděla z Ořechova na Uherskohradišťsku, Kateřina, Ludmila a Marie Jestřabíkovi byly zase z Nedakonic. Toto symaptické kvarteto mladých slečen přiznalo, že netuší, kolik dětí se za nimi přišlo po čtyři dny duchovní obnovy zabavit, aby rodiče mohli sledovat v klidu přednášky. Holkám patří velké poděkování, protože obětovat pro druhé čtyři dny prázdnin není jen tak a každý by to neudělal.

*Zleva: Markéta Stodůlková po všechny dny dojížděla z Ořechova na Uherskohradišťsku, Kateřiná, Ludmila a Marie Jestřabíkovi byly zase z Nedakonic.*

*A tady už jsou dívky se svěřenými caparty v akci.*

Možná také každý až do dnešního dne nevěděl, že členové scholy poté, co si odehráli svoje, měli služby a umývali stovky talířů. Jeden den jich jen po obědě bylo tři sta. A k tomu také přibory. I jim patří mega díky!

O Janě Ilčikové (vpravo) by se dalo říct, že po dobu duchovní obnovy byla multifunkční žena. Mohli jste ji vidět hned první den u výdeje a prodeje stravenek. Kromě toho po celou dobu prodávala teplé i studené nápoje, oplatky a další dobroty. Jakmile hrála a zpívala schola, odskočila si od improvizovaného stánku na podium a zpívala. I ona ale měla službu při umývání hromady špinavého nádobí. Možná jen málokdo tušil, že je to ředitelka jedné Mateřské školy v Dubňanech a nedávno napsala knihu o své rodině.

„Já to tady beru jako odměnu po celém školním roce, který byl velmi náročný. Páter Šuránek měl už před druhou světovou válkou vizi, že tady vybuduje duchovní lázně Slovácka. Vnímám, že už tady ty lázně jsou! Přestože pomáhám s organizací, už si tady ty duchovní lázně užívám. Moc mne to občerstvuje. Všechno, co tu prožívám, mně přináší velikou radost. Říkám si, jaké to musí být v nebi, když už tady je to tak krásné? Některé věci, o kterých mluví otec Vojtěch, se mne dotýkají mimořádným způsobem. Jsem ale velmi vděčná, že vše nahrávají profesionálové ze Slovenska (www.misiefilmom.sk) a přednášky si budu moct poslechnout znovu v klidu doma. Teprve potom si budu vypisovat, co je pro mne nejdůležitější,“ uvedla ředitelka Mateřské školy v Dubňanech Jana Ilčíková.

Mezi stovkami účastníků byli na Antonínku lidé ze všech koutů České republiky a také ze Slovenska.

*Už druhým rokem na duchovní obnovu s P. Vojtěchem Kodetem zamířili manželé Peter a Darina Dzurovi z Košic (první řada vlevo).*

„O otci Vojtěchovi Kodetovi jsem se dozvěděla před třemi roky od kamarádky, která mně řekla, abych si jeho přednášky poslechla na YouTube, že jsou výborné. Doporučila jsem je potom také manželovi a jeho srdce se otec Vojtěch dotkl ještě více. To byl důvod, proč jsme potom hledali jeho exercicie na internetu, a tak jsme se vloni dostali poprvé do Blatnice,“ popsala cestu na Slovácko Darina Dzurová z Košic. „Otec tady mimo jiné mluvil o tom, že téměř všichni lidé dnes chodí po venku se sluchátky v uších a stále něco poslouchají. A jak moc nás ovlivňuje to, co posloucháme. Já poslouchám páterovy přednášky. Jeho slova se skutečně dotýkají přímo mého srdce. Pro mne mluví tak jednoduše a srozumitelně,“ prozradil s úsměvem na tváři Peter Dzura. „A to je také důvod, proč si dělám zvukový záznam. Sice to nebude tak kvalitní zvuk jak od profesionálů, ale na poslouchání v autě nebo při nějaké práci, kdy mohu něco poslouchat, to stačí,“ dodal Peter. Dále se manželé shodli, že na Antonínku vnímají úžasnou atmosféru, kde se cítí jako doma. „Navíc jsme si letos našli perfektní ubytování v Blatnici. Penzion se jmenuje Janův dvůr. Je to tam krásné, čisté a výborně se o nás stará milá paní majitelka Miluše Těthalová. A mají tam také vynikající víno jejího bratra Jana Polehni. Penzion je položený tak, že když projdeme vinohrady, jsme na Antonínku. Je to jednoduše naprosto úžasné. Už jsme si zamluvili ubytování i na příští rok,“ podělil se o dojmy z Blatnice manželský pár z Košic.

Nadšení z duchovní obnovy neskrývala ani zakladatelka vyhlášené cukrárny v Ostrožské Lhotě s pobočkou v Uherském Hradišti Ludmila Budařová (na snímku vpravo).

„Kdyby mně někdo nabídl, že mohu jet zadarmo na Korsiku nebo kamkoliv jinam, tak dám přednost této obnově na Antonínku. Při umývání nádobí jsem mluvila s účastníky z různých koutů České republiky. Říkali mi, že jezdili na charismatickou konferenci do Brna, setkání rodin, ale tak úžasnou atmosféru jako tady nezažili nikde. Zřejmě nemalou roli hraje nádherná příroda, kde si děti mohou hrát na obrovské ploše. Byli prostě úplně nadšení. Další lidé z Velkého Meziříčí také dali Antonínku přednost před konferencí v Brně, protože je tady otec Vojtěch Kodet. Osobně si myslím, že je toto místo prostě promodlené stovkami let, kdy sem lidé v časech dobrých i těžkých putovali s modlitbami k Boha. Od roku 2009 se na Antonínku schází Společenství Pátera Šuránka, který zde působil. Jsem jeho členkou a jsem ráda, že jsme se několik měsíců modlili i za tuto duchovní obnovu, aby si sem Pán přivedl lidi, které tady chce mít, otevřel jejich mysl i srdce, aby mohli být obdarování a uzdraveni, aby se tady na tom svatém místě prostě Bůh oslavil. Také jsme se modlili za otce Vojtěch Kodeta, aby mu Pán urovnal cestu pro službu na Antonínku a promlouval zde k lidem v moci a síle Ducha Svatého. Ještě musím říct, že věřím, že Pán ty naše modlitby vyslyšel. Mám velikou radost, že je tady tolik lidí s malými dětmi a mladí lidé – studenti. To je naše budoucnost a je moc dobře, že si je sem Pán přivedl,“ uvedla Ludmila Budařová.

„O této duchovní obnově jsem se dozvěděl od kamaráda Jana, který je rodák z Blatnice a byl velmi důležitým člověkem při mém křesťanském formování. Seznámili jsme se v Brně, kde studujeme. Do té doby jsem o Vojtěchovi Kodetovi nikdy neslyšel. Vyhledal jsem si proto jeho přednášky na internetu. Velmi mne zaujal styl jeho kázání, proto jsem tady. Mám rád i tento kraj, odkud mám už několik přátel. Říkal jsem si, že by to mohla být dobrá akce a mé očekávání se naplnilo. Dojmů mám moc. Dělám si poctivě zápisky a plánuji, že si všechno poslechnu ještě jednou v klidu doma. Je toho hodně, co zde zaznělo. Musím v sobě nechat vše dozrát. Je to prostě ohromná akce, ze které mám moc dobrý pocit,“ podělil se o své dojmy čtyřiadvacetiletý student fyziky plazmatu a nanotechnologie na Přírodovědecké fakultě v Brně Tomáš Rada z Opočna, který se v současné době připravuje na svátost křtu.

A tak by se dalo pokračovat. Co účastník, to životní příběh, který každého jednotlivce přivedl na Svatý Antonínek – na posvátnou horu, aby se všichni mohli setkat originálním způsobem s Bohem. Dá-li Pán, tak se příští Duše Slovácka s P. Vojtěchem Kodetem uskuteční v termínu 29. 6. – 2. 7. 2024. Výzva pro přespolní: zarezervujte si ubytování už teď! Komu nevadí nocleh ve stanu, tak pro stany je místa dost! A do Uherského Ostrohu nebo Ostrožské Nové Vsi je to na vyhlášené koupání ve štěrkopískových jezerech jen pár kilometrů, takže už vloni i letos si tam někteří zajeli zaplavat ráno před programem i večer po adoraci, která uzavírala každý den. Všichni oslovení účastníci se shodli, že to byl Boží čas na úžasném místě, kde se Bůh dotýkal země mnoha způsoby.

Duchovní obnovu s P. Vojtěchem Kodetem zakončila v neděli mše svatá.

Na Svatý Antonínek přicházely každý den stovky lidí.

08/07/202308/07/2023

Fascinován eucharistickým Kristem aneb dnešní závěrečný okamžik duchovní obnovy s P. Vojtěchem Kodetem

Dnes se na závěr adorace na Antonínku, která uzavírala třetí den duchovní obnovy s P. Vojtěchem Kodetem, stala taková zvláštní věc. Musím podotknout, že zhruba patnáct minut před zakončením jsem měla nutkavý pocit, že se musím přesunout na kopci na jiné místo, protože jsem chtěla fotit, jak otec Vojtěch odnáší eucharistii do svatostánku.
Když k tomuto okamžiku došlo, přiběhl k němu zcela nečekaně malý chlapeček a fascinovaně se díval na monstranci. Otec Vojtěch ho vzal za ruku a takto společně odnesli eucharistického Krista do svatostánku v kapli. Těžko se to popisuje, ale tento okamžik se dotkl snad všech, kdo tuto situaci zaregistrovali. Myslím, že rozzářené oči chlapečka na fotkách mluví za vše.
Přehled celého sobotního dne zde

P. Vojtěch Kodet v doprovodu malého chlapce odnáší eucharistického Krista do svatostánku.

08/07/202311/07/2023

Duše Slovácka na Svatém Antonínku s P. Vojtěchem Kodetem 8. 7. 2023 – třetí den

Duchovní obnova s P. Vojtěchem Kodetem dnes pokračovala dvěma dopoledními přednáškami. Tady je pár myšlenek, které zazněly:

Většinou jsme Boha schopni chválit jen tehdy, když jdou věci podle našich přání a představ.
Vždy, když si chce člověk zajistit štěstí sám, tak ho pošlape.
Není větší dar na tomto světě než poznat Ježíše.
Podstatou křesťanství je poznat a milovat Ježíše a Boha Otce.
Na tomto světě nemůže být pravá láska bez utrpení a zřeknutí se sama sebe.
Hřích, smrt a utrpení, ale naštěstí nemá konečné slovo, protože nás Bůh vysvobodil ke svobodě Božích dětí.
Kdyby Bůh jednal podle našich přestav, udělali bychom ze svého života a ze života blízkých peklo.
Mnozí lidé ve jménu dobra páchají nesmírné zlo, neptají se Boha, jak mají jednat, ale dělají si vše podle svého.
Zlo ovlivňuje naše myšlení a my se z něho můžeme vymanit pouze mocí Božího slova. Musíme Bohu dovolit, aby naši mysl proměňoval v myšlení Ježíše Krista.
Myšlení Ježíše Krista je vyprazdňování srdce pro Boha.
Hodnota každého člověk je podle toho, jak se dokáže připodobnit Kristu.
Lidé chtějí častokrát konat svou vůli a chtějí k tomu Boží požehnání.
Pán Ježíš není kačer na hraní, kterého táhneme za sebou. Máme konat, co chce On.
Musíme změnit způsob svého myšlení a neměnit smysl evangelia.
Kdo nemá Ducha Kristova, není jeho.
Stále se musíme ptát, co po nás Bůh chce.
Manželství je zřeknutí se jeden pro druhého, je to povolání společně žít pro Boha.
Nemůžeme být plni Boha, když jsme plni sami sebe.
Zříci se sám sebe nelze nikdy bez bolesti.
Musíme v sobě přemoct sobectví a pýchu. Nejsme na to sami, je tu Ježíš, který nese náš kříž na Kalvárii.
Satan nás chce okrást o život věčný, když nám nabízí štěstí světa.
Podstatou křesťanské modlitby je vztah, dialog a naslouchání Ježíši a jeho slovu, které nás vede k Bohu Otci.
Modlitbu máme trávit s Bohem a ne sami se sebou.
V životě je důležité, komu patříme, to je hodnota. Ne to, co děláme, co umíme, co jsme dokázali.
To, že někdo jde do kostela, ještě nic neznamená, pokud tam jde proto, aby ho viděli druzí.
Bůh slyší každou naši modlitbu.
Modlitba je náš dech.
V modlitbě Otče náš je zahrnuto všechno, oč máme prosit. My ji ale často odříkáváme jako básničku.
Pán Ježíš se modlí za každého z nás, abychom poznali Boha Otce.
V rodině, manželství působí Bůh, musíme jeden druhému vyprošovat lásku Boží.
To, co uzdravuje naše srdce, je Boží přítomnost Boha Otce, Ježíše a Ducha svatého v našich srdcích.
Ježíš řekl: „Mým pokrmem je konat vůli Boží.
Bůh Otec chce být otcem pro každého bez výjimky.
Symbolem Boha je dobrota.
Všichni jsme ztraceni, otec chce všechny přivést k sobě, protože všechny miluje, vyhlíží ztracené a stále dává člověku šanci.
Musíme vyznat, že jsme všichni hříšníci, nejsme lepší než ostatní, ale že bez zvláštního Božího zásahu budeme pořád mimo. Jen z milosti Boží najdeme pravdu, naučíme se myslet jako Ježíš, jednat jako on, nemarnit život a mít v sobě jeho lásku.
Jedinečnost křesťanství je, že nemusíme hledat Boha mimo sebe, my ho máme v srdci. Ráno se probudíš a víš, že je Ježíš s tebou, večer usínáš a víš, že je v tobě, že se o tebe tvé drahé postará, nemusíš konat žádné zvláštní pobožnosti, aby se tě zastal, aby ti projevil svou lásku. Celou noc se na tebe dívá až otevřeš oči, s láskou na tebe myslí a čeká, jestli ho oslovíš, jestli mu poděkuješ za noc, za spánek, jestli se mu svěříš do rukou.
Nemusíme Boha hledat, on je v nás a je všude, kde jsme a ve všem, co prožíváme.
Bůh je tady pro každého, chce, abychom se Boží blízkosti nebáli. Někdy se lidé Boha bojí, jakoby si popletli, co je bázeň Boží. Bázeň znamená, že je Bůh veliký. Je nám ale blízký a laskavý. Bázeň Boží znamená, že si z Boha neděláme šoufky! I když on má smysl pro humor!
Boha se bát nemusíme, protože nikdo nám není tak blízký, nikdo nás tak nemiluje jako on.
To, že se Ježíš stal blízký všem a otec je blízký každému, to má také důsledky pro náš život, abychom nikoho nevylučovali ze svého společenství, abychom nikým nepohrdali, nikoho neposuzovali a nezuzavírali to izolace. To nejhorší, co se může člověku stát, že nemá blízkého. Mnozí pochopí, že je jim Bůh blízko až vy budete tomu člověku blízko! Až ho nenecháte zavřeného doma, v nemocnici, v útulku, nebo kdo ví, kde. Že budeme opravdu vnímat lidi, kteří jsou sami a nedovolíme to, protože pro toho člověka je potom těžké vnímat, že Bůh je blízký.To je další ze Satanových lstí na nás lidi – vymezit se vůči těm, s nimiž nechceme být spojováni, raději s nimi budeme bojovat.
Kdy pochopíme, co je hřích, že je to ukřižování Božího syna, a že dobrovolně může hřešit jenom blázen nebo ten, který opravdu nezná Boha. Bůh je otcem všech – i našich nepřátel.

Většinou jsme Boha schopni chválit jen tehdy, když jdou věci podle našich přání a představ.
Vždy, když si chce člověk zajistit štěstí sám, tak ho pošlape.
Není větší dar na tomto světě než poznat Ježíše.
Podstatou křesťanství je poznat a milovat Ježíše a Boha Otce.
Na tomto světě nemůže být pravá láska bez utrpení a zřeknutí se sama sebe.
Hřích, smrt a utrpení, ale naštěstí nemá konečné slovo, protože nás Bůh vysvobodil ke svobodě Božích dětí.
Kdyby Bůh jednal podle našich přestav, udělali bychom ze svého života a ze života blízkých peklo.
Mnozí lidé ve jménu dobra páchají nesmírné zlo, neptají se Boha, jak mají jednat, ale dělají si vše podle svého.
Zlo ovlivňuje naše myšlení a my se z něho můžeme vymanit pouze mocí Božího slova. Musíme Bohu dovolit, aby naši mysl proměňoval v myšlení Ježíše Krista.
Myšlení Ježíše Krista je vyprazdňování srdce pro Boha.
Hodnota každého člověk je podle toho, jak se dokáže připodobnit Kristu.
Lidé chtějí častokrát konat svou vůli a chtějí k tomu Boží požehnání.
Pán Ježíš není kačer na hraní, kterého táhneme za sebou. Máme konat, co chce On.
Musíme změnit způsob svého myšlení a neměnit smysl evangelia.
Kdo nemá Ducha Kristova, není jeho.
Stále se musíme ptát, co po nás Bůh chce.
Manželství je zřeknutí se jeden pro druhého, je to povolání společně žít pro Boha.
Nemůžeme být plni Boha, když jsme plni sami sebe.
Zříci se sám sebe nelze nikdy bez bolesti.
Musíme v sobě přemoct sobectví a pýchu. Nejsme na to sami, je tu Ježíš, který nese náš kříž na Kalvárii.
Satan nás chce okrást o život věčný, když nám nabízí štěstí světa.
Podstatou křesťanské modlitby je vztah, dialog a naslouchání Ježíši a jeho slovu, které nás vede k Bohu Otci.
Modlitbu máme trávit s Bohem a ne sami se sebou.
V životě je důležité, komu patříme, to je hodnota. Ne to, co děláme, co umíme, co jsme dokázali.
To, že někdo jde do kostela, ještě nic neznamená, pokud tam jde proto, aby ho viděli druzí.
Bůh slyší každou naši modlitbu.
Modlitba je náš dech.
V modlitbě Otče náš je zahrnuto všechno, oč máme prosit. My ji ale často odříkáváme jako básničku.
Pán Ježíš se modlí za každého z nás, abychom poznali Boha Otce.
V rodině, manželství působí Bůh, musíme jeden druhému vyprošovat lásku Boží.
To, co uzdravuje naše srdce, je Boží přítomnost Boha Otce, Ježíše a Ducha svatého v našich srdcích.
Ježíš řekl: „Mým pokrmem je konat vůli Boží.
Bůh Otec chce být otcem pro každého bez výjimky.
Symbolem Boha je dobrota.
Všichni jsme ztraceni, otec chce všechny přivést k sobě, protože všechny miluje, vyhlíží ztracené a stále dává člověku šanci.
Musíme vyznat, že jsme všichni hříšníci, nejsme lepší než ostatní, ale že bez zvláštního Božího zásahu budeme pořád mimo. Jen z milosti Boží najdeme pravdu, naučíme se myslet jako Ježíš, jednat jako on, nemarnit život a mít v sobě jeho lásku.
Jedinečnost křesťanství je, že nemusíme hledat Boha mimo sebe, my ho máme v srdci. Ráno se probudíš a víš, že je Ježíš s tebou, večer usínáš a víš, že je v tobě, že se o tebe tvé drahé postará, nemusíš konat žádné zvláštní pobožnosti, aby se tě zastal, aby ti projevil svou lásku. Celou noc se na tebe dívá až otevřeš oči, s láskou na tebe myslí a čeká, jestli ho oslovíš, jestli mu poděkuješ za noc, za spánek, jestli se mu svěříš do rukou.
Nemusíme Boha hledat, on je v nás a je všude, kde jsme a ve všem, co prožíváme.
Bůh je tady pro každého, chce, abychom se Boží blízkosti nebáli. Někdy se lidé Boha bojí, jakoby si popletli, co je bázeň Boží. Bázeň znamená, že je Bůh veliký. Je nám ale blízký a laskavý. Bázeň Boží znamená, že si z Boha neděláme šoufky! I když on má smysl pro humor!
Boha se bát nemusíme, protože nikdo nám není tak blízký, nikdo nás tak nemiluje jako on.
To, že se Ježíš stal blízký všem a otec je blízký každému, to má také důsledky pro náš život, abychom nikoho nevylučovali ze svého společenství, abychom nikým nepohrdali, nikoho neposuzovali a nezuzavírali to izolace. To nejhorší, co se může člověku stát, že nemá blízkého. Mnozí pochopí, že je jim Bůh blízko až vy budete tomu člověku blízko! Až ho nenecháte zavřeného doma, v nemocnici, v útulku, nebo kdo ví, kde. Že budeme opravdu vnímat lidi, kteří jsou sami a nedovolíme to, protože pro toho člověka je potom těžké vnímat, že Bůh je blízký.To je další ze Satanových lstí na nás lidi – vymezit se vůči těm, s nimiž nechceme být spojováni, raději s nimi budeme bojovat.
Kdy pochopíme, co je hřích, že je to ukřižování Božího syna, a že dobrovolně může hřešit jenom blázen nebo ten, který opravdu nezná Boha. Bůh je otcem všech – i našich nepřátel.
Otec chce navázat osobní vztah s každým jednotlivcem. Pro Boha neexistuje lidstvo, pro Boha jsou lidé. A ti lidé, to není dav, to jsou jednotlivci se svým životním příběhem. Každý je důležitý! My se musíme ptát, co prospívá těm konkrétním lidem a ne řešit nějaké imaginární globální, kosmická témata. Lidé potřebují Boha, jeho lásku a Bůh chce být pro každého osobním Bohem. Ježíš se nikdy na lidi nedívá jako na dav a svou přízeň věnoval vždy těm nejslabším a nejmenším.
My jsme ti závistiví, nemáme radost, když se někomu daří, ale ne Bůh. Ten se raduje nad návratem každého, nad vším, co dobrého se děje. Když se bez závisti radujete, že se daří Boží dílo. Podle toho poznáte, že máte srdce Boží. Bůh má radost a do té radosti nás zve. To je radost otcova srdce a tím celého nebe z každého ztraceného, který se dal nalézt, každého mrtvého, který přijal dar života, každého závislého, který byl osvobozen ze své závislosti, z každého ubitého a poníženého, který se nalezl jako dítě Boží a nalezl svou důstojnost Božího dítěte, přestože je hříšník. A tou cestou k radosti je naše obrácení, abychom smýšleli a jednali jako Bůh a ne jako lidé zatížení mentalitou tohoto světa. Učíme se to.
Víra není pocit. Víra je, že vezmu zapravdu to, co říká Pán Ježíš. K tomu je nesmírně důležité, abychom měli odvahu se do otcových rukou svěřovat.
Mám moc rád modlitbu odevzdanosti do Otcových rukou Charlese de Foucaulda:

Můj Otče, odevzdávám se ti, učiň se mnou, co se ti zalíbí. Ať se mnou učiníš cokoliv, děkuji ti za to. Jsem připraven na všechno, všechno přijímám. Nepřeji si nic jiného, než aby se tvoje vůle vyplnila na mne, na všech tvých tvorech, můj Bože. Odevzdávám svou duši do tvých rukou. Dávám ti ji, můj Bože s celou láskou svého srdce, protože tě miluji a protože je potřebou mé lásky dát se, odevzdat se do tvých rukou bez míry – s nekonečnou důvěrou, protože jsi můj Otec.

Je důležité, aby otcové ve svých rodinách žehnali svým dětem, rodině. Co to je požehnání? Dobré slovo nad člověkem, přání dobra, které může dát jenom Bůh. A otec, když žehná svým dětem a své rodině, svolává dobro, které může dát jenom nebeský Otec, proto je tak důležité, abychom žehnali. Pán Ježíš nás vybízí, abychom žehnali všem! I těm, kteří nás proklínají, a je důležité, abychom si žehnali navzájem, abychom si přáli dobro, aby maminky žehnaly svým dětem a vzájemně sami sebe stavěli pod moc Boží.
Jsme povoláni všechno v životě dělat pro Ježíše a ne pro sebe. Od chvíle, kdy je Pán Ježíš s námi, celý náš život je určován jím. Všechna křesťanská radost vyrůstá z přítomnosti Boha, který je v našem srdci, společenství, modlitbách, slavení. Půst, naše modlitba, naše dobré skutky a celý náš život má smysl pouze ve spojení s Kristem. Jenom on určuje, co je v životě důležité. Pro nás je důležité, abychom jeho měli ve středu svého života, a aby všechno, co prožíváme, bylo ve spojení s ním a pro něj ke slávě Otcově.

P. Votjěch Kodet v sobotním dopoledni pokračoval ve svém vyučování.

A tady jsou fotky z odpoledního programu. Úplně jsem zapomněla napsat, že letos je pro účastníky Duše Slovácka zajištěné také hlídání malých dětí. V sobotním odpoledni za dětmi zavítal kouzelník. Podle fotek to vypadá, že se děti hodně bavily.

Teprve při vystoupení "kouzelníka" bylo vidět, kolik je na Antonínku malých dětí.

I sobotní duchovní obnovu zakončila adorace. Při ní došlo na závěr k takovému milému okamžiku. Více zde

07/07/202307/07/2023

Duše Slovácka na Svatém Antonínku s P. Vojtěchem Kodetem 7. 7. 2023 – den druhý

Druhým dnem dnes pokračovala duchovní obnova na Svatém Antonínku s karmelitánským knězem P. Vojtěchem Kodetem. Přednášející apeloval na nutnost četby Bible – nasloucháním Božího slova a nechat se jím proměňovat a formovat. Nechat si Božím slovem proměnit nitro.
„Aby Boží slovo zakořenilo, musíme ho přijmout a dovolit, aby na nás působilo. Pokud na nás doléhají starosti, musíme je odevzdat Bohu a on už se postará. Musíme mu to ale dovolit a nesnažit se vše řešit po svém. Když se člověk nechá zotročit svým majetkem, zpychne a ztvrdne mu srdce. Srdce, ve kterém je Bůh, je dobré. Syn, který nikdy neuvidí v otcově ruce Boží slovo, nenaučí se ho milovat,“ upozornil P. Kodet. Dále také připomněl, jak moc člověka ovlivňuje, co poslouchá a sleduje v televizi či na internetu.
Duchovní obnovy se účastní několik stovek účastníků všeho věku od kojenců až po seniory pokročilého věku. Všichni oslovení tvrdí, že je na Antonínku úžasná atmosféra a nádhernou kulisu tvoří příroda tohoto promodleného poutního místa.

Ke stovkám lidí promlouvá karmelitánský kněz P. Vojtěch Kodet.