Když jsem šla ráno vyvenčit našeho pejska Happyho, začalo drobně prskat. Postupně se pěkně rozpršelo do vytrvalého – tzv. zahradnického deště. Člověk by z toho měl radost, kdyby právě dnes nezačala na Antonínku duchovní obnova s názvem Duše Slovácka – s P. Vojtěchem Kodetem. O to větší pro mne bylo překvapení, když jsem přijela na kopec a už byly věřícími obsazené všechny lavičky na sezení. Lidé seděli v pláštěnkách a pod deštníky a dokonce přišli v tak silném množství se značným předstihem na modlitbu růžence. Já mám asi víru malou, proto jsem si dala do kaple šátek coby rezervaci místa v suchu. Správce blatnické farnosti P. Zdeněk Stodůlka ale hýřil optimismem a tvrdil, že pršet za chvilku přestane. Jeho slova se nakonec naplnila do puntíku! V průběhu první přednášky déšť ustával a první dopolední přednáška byla už zalita sluncem. Program dnes pokračuje v 15 hod. třetí dnešní přednáškou, v 17.00 bude mše svatá a od 19.00 hod. adorace. Tož přijďte! Jste všichni zváni! A představte si, že je to zadarmo. Neplatí se žádný poplatek za parkování ani účastnický poplatek. Samozřejmě, že kdyby chtěl někdo přispět na režie, tak může vhodit podle své úvahy nějaký obnos do zvonečku při mši svaté anebo do kasičky v kostele. Všechno je to ale na dobrovolnosti a svobodné vůli. Veškeré přednášky se nahrávají, takže kdo se na Antonínek nyní nedostane, může si vše poslechnout ze záznamu. Věřte ale, že je přece něco hodně jiného, když je člověk přímo na místě, dýchá vzduch tohoto promodleného místa a při přednáškách skvělého kazatele mu do toho cvrdlikají akorát ptáci v korunách stromů. Je to neopakovatelný zážitek! A k tomu výborná blatnická schola. Jo, a kdo chce, může si koupit za 15 Kč čaj anebo také snad za dvacku kafe a k tomu nějaké oplatky. Na kopci je prostě pohoda, tak neváhejte a přijďte se mrknout a věřte, že se vám nebude chtít jít ani domů… No já vás zvu, ale na Antonínek už si našla na Duši Slovácka cestu hromada lidí a jsou prý z celé republiky 🙂 Konec hlášení! Valím na Antonínek – za chvilku začíná další přednáška 🙂
Roky jsem se chystala o svátku sv. Cyrila a Metoděje do Mikulčic na tamní pouť. Nakonec jsem se na ni dostala až dnes díky mamce! Moje mamka totiž oslaví za pár dnů 83. narozeniny. Na otázku, co by si přála, už mnoho let říká: „Nic! Všechno mám a nic nepotřebuji!“ A tak jsem se jí rozhodla dát to „nic“, co nepotřebuje 🙂 Dnes jsme jely na výlet do Olomouce, kde byla hlavním cílem našeho putování finálová restaurace Long Story Short z Pohlreichovy soutěže – Souboj restaurací. Ještě před tím jsme si prošly centrum města a zakotvily na kávičku v jedné bezvadné cukrárně na Horním náměstí. No a nakonec jsme odpoledne stihly i cyrilometodějskou pouť v Mikulčicích, na které jsem byla i já poprvé v životě. Za volantem jsem navrtěla cca. 450 kilometrů, ale stálo to za to! Takže zde zveřejňuji zatím bez komentáře fotky z Mikulčic. Organizace pouti se letos ujala farnost Lanžhot, proto je na snímcích hodně fotek krojovaných z pořadatelské obce. Až budu mít čas, tak bych ráda přidala pár myšlenek z kázání pražského arcibiskupa Jana Graubnera, který byl v Mikulčicích hlavním celebrantem.
V prostoru Slovanského hradiště v Mikulčicích jsem poprvé byla před třemi lety. Tehdy tam nebylo ani živáčka. Nad hlavou mně jen přeletovali čápi. O mých tehdejších pocitech a fotky tohoto úžasného prostoru si můžete prohlédnout zde. Jinak teď o prázdninách vřele doporučuji k návštěvě! Krásné léto přeji všem!
V roce 2021, když udeřilo na Slovácku tornádo, nemohla jsem tam jako novinářka chybět. Dodnes cítím, jak procházím ulicemi Moravské Nové Vsi a pod nohama mně při každém kroku praská sklo z tornádem rozbitých oken mnoha budov.
Po návštěvě Moravské Nové Vsi jsem po tornádu pro Katolický týdeník napsala tyto řádky: Čtyřiačtyřicet hodin poté, co se prohnalo ničivé tornádo Mikulčicemi, Lužicemi, Moravskou Novou Vsí a Hruškami, procházím ulicemi Moravské Nové Vsi. Mám dojem, že vidím apokalypsu. Do očí se mi tlačí slzy a srdce přetéká hlubokým soucitem se všemi, kdo ztratili z minuty na minutu své domovy a někteří dokonce i nejbližší. Hlavou mi letí: „Pane Bože, proč? Proč právě tyto obce a tito lidé musí prožívat takovou šílenou hrůzu?“ Ptám se stejně jako tolik lidí přede mnou při nespočtu tragédií, které lidstvo v dlouhé historii zažilo. A Bůh mlčí… Najednou si uvědomuji, že možná promluvil skrze toto ničivé tornádo. Stejně jako lidé s rozervanými domy, celými ulicemi, ale hlavně srdci tomu ale vůbec nerozumím. S některými z nich mluvím. Ne, nehledám slova útěchy. Zněla by nepatřičně. A tak mlčím a mám touhu každého z trpících obejmout, držet je v náručí, plakat s nimi a v duchu prosím Boha, aby je objal a utěšil on sám. Aby položil své proražené dlaně na jejich rány a přinesl jim uzdravení a útěchu. Modlím se: „Pane, buď nyní v těchto okamžicích speciálním způsobem s každým jedním z nich, dávej jim zakoušet svou hmatatelnou přítomnost a poznání, že jsi je v těchto šílených okamžicích, neopustil, ale jsi s nimi právě teď mnohem více než kdy jindy. Dokladem, že tomu tak skutečně je, jsou desítky milionů korun, které se do čtyřiadvaceti hodin po katastrofě objevily na účtech různých organizací na pomoc postiženým. Dokladem Boží přítomnosti jsou i lidé nejrůznějších profesí, kteří ihned přijeli pomáhat.
Při tehdejší návštěvě jsem neměla sílu zveřejnit nějaké fotografie zde na mém webu, které jsem tam udělala. Tolik se jich ihned objevilo snad ve všech médiích a na sociálních sítích. Zdálo se mně to tehdy jaksi nepatřičné. Pár fotek z té doby tedy zveřejňuji pro připomenutí prožité hrůzy, která se před dvěma lety stala, až dnes… Kdykoliv projíždím po I/55, koukám nyní na opravenou kostelní věž, která září do dálky novotou stejně jako téměř všechny střechy domů této obce. Hrůza v mnoha myslích a srdcích tamních obyvatel zůstává. Jakmile se blíží nějaká bouřka, ženou se tmavá mračna a zvedá se vítr, vyvstávají v mysli mnohých strach a obavy, aby se živelná katastrofa, která mnohým vzala doslova všechno, neopakovala…
Dnes jsem se do Moravské Nové Vsi vrátila po dvou letech a jednom dni od přírodní katastrofy, abych nafotila opravený kostel, který požehnal probošt mikulovské kapituly P. Pavel Pacner. Chtělo se mně dojetím brečet a nebyla jsem sama, komu v očích stály slzy a kdesi v krku měli stáhnutou smyčku. Podrobné zpravodajství jsem napsala pro Katolický týdeník, který vyšel ve středu 28. 6. Více než dvě fotky (spíše jen jedna) se tam nevejdou, proto více fotek zveřejňuji aspoň zde.
Dva roky po tornádu v novém
Slzy dojetí se tlačily do očí mnohým, kdo zažili ničivé tornádo před dvěma lety a v neděli stáli v opraveném kostele sv. Jakuba Staršího v Moravské Nové Vsi. Přišli poděkovat nejen za zdárné dokončení opravy kostela, ale také mnoha dalších budov v obci. Když se tornádo 24. června 2021 Moravskou Novou Vsí přehnalo, farář P. Marián Kalina právě sloužil mši sv. pro zhruba dvě desítky farníků. „Nejdříve jsme netušili, co se děje. Byla jsem v sakristii a ostatní se s panem farářem ukryli pod chór. Až když jsme vyšli ven, viděli jsme tu šílenou zkázu. To, že se kostel podařilo do dvou let opravit, považuji za Boží zázrak. Prožívám snad nejšťastnější den svého života,“ svěřila se sedmdesátiletá kostelnice Štefanie Tokošová. „Včera to byly přesně dva roky a pořád je to v nás. Kdykoliv se žene bouřka a zvedne se vítr, prožíváme strach,“ podotkla Michaela Kvasnovská.
Vděčnost a respekt „Mnozí z vás jste tady za dva roky prožili nesmírné množství práce, trápení, bolesti a těžkostí. A já přijíždím do tohoto nádherně opraveného kostela, abych se s vámi v uvozovkách pouze radoval. Chci vám projevit velký respekt, protože si asi ani nedovedu představit, co jste zde prožívali. Budeme děkovat Bohu a také za vás, jejichž prostřednictvím se daří dobré dílo. Za vaši vytrvalost, víru a velikou trpělivost v soužení,“ řekl v úvodu mše svaté hlavní celebrant a probošt mikulovské kapituly P. Pavel Pacner.
V promluvě popřál, aby byl opravený chrám místem, kde může každý zakoušet, že je zde přijat nejen panem farářem a farníky, ale především Ježíšem. Aby každý mohl zakusit, že je Bohem bezmezně milovaný, že místo je znamením Boží lásky a přítomnosti. „Přeji nám všem, abychom dokázali lidi, kteří jsou nám nějak nepříjemní, alespoň trochu vidět Ježíšovýma očima. Možná právě oni potřebují poznat Boží lásku. A také nám přeji, když sami poznáváme svou slabost, hříšnost, jsme na dně, něco nezvládáme, abychom nikdy nepochybovali, že Ježíš přichází právě pro nás. Ať je tento chrám místem, kde nikdy nepochybujeme o jeho lásce,“ připomněl P. Pacner.
Mezi přítomnými byl i ředitel Diecézní charity Brno Oldřich Haičman. „Cítím obrovskou vděčnost všem dárcům, kteří přispěli do sbírky, a Charita tak mohla tornádem postiženým lidem rozdělit přes 313 milionů korun. Cítím také vděčnost za všechny charitní pracovníky, kteří neúnavně odstraňovali následky v postižených obcích. Vděčnost prožívám i za vás zde přítomné. Když jsem sem přijížděl, viděl jsem ve vašich tvářích optimismus, nerezignovali jste, ale snažili se obnovit nejen svůj, ale i veřejný majetek,“ ocenil Haičman.
Byla to dřina
„Byla to obrovská dřina,“ přiznal vedoucí stavebního odboru Biskupství brněnského a zároveň stavbyvedoucí oprav kostela Aleš Taufar. Poté jmenovitě poděkoval zaměstnancům stavebního oddělení, ale také arcibiskupským lesům za dřevo na opravu kostela a firmám i jednotlivcům, kteří pomáhali. Vyzdvihl též spolupráci s památkáři. „Tornádo nás srazilo na kolena, ale neztratili jsme odvahu, trpělivost a dokázali stát jeden při druhém. Za podpory mnohých doma i ze zahraničí jsme dokázali příkladnou sounáležitost. Je krásné slyšet zvony kostela – přinášejí mi pocit bezpečí a domova. Přeji si, abychom si dokázali udržet životní nadhled, protože spousta práce nás ještě čeká. Vážím si vás všech,“ řekla starostka Zuzana Jandáková.
Slzy dojetí Faráři P. Mariánovi Kalinovi poděkovala za všechny farníky pastorační asistentka Petra Švancarová. Uprostřed děkovné řeči se jí zlomil hlas a závěrečná slova už říkala se slzami na tváři. Následoval dlouhý potlesk, na který kněz reagoval: „Tento potlesk patří Bohu, který při nás stál, když jsem zde sloužil mši sv. a přehnalo se nad námi tornádo. A neopustil nás ani v následujících dnech, týdnech, měsících až do dnešního dne. Cítili jsme Boží přítomnost a pomoc skrze velikou solidaritu lidí ze všech koutů republiky. Mnozí poslali své poslední úspory. Děkuji i těm, kdo přislíbili, že se za nás budou celý čas modlit. Velmi jsme to potřebovali,“ řekl dojatý P. Kalina. Opravy dosud farnost přišly na 16 milionů korun, celkové náklady se vyšplhají zhruba na 23 milionů. K tomu je zapotřebí přičíst dalších 2,5 milionů Kč na opravy prostranství před kostelem a jeho okolí. Většinu nákladů pokryly dary věřících a firem a pojištění. Ze státní pokladny nedostala farnost na opravu kostela žádný příspěvek.
Dnes jsem zamířila do Brna na primice novokněze P. Tomáše Zámečníka. A nebyly to primice ledajaké, protože se za pětadevadesát let existence brněnského výstaviště uskutečnily na tomto místě poprvé! Podrobné zpravodajství bude zvěřejněné ve středu v Katolickém týdeníku. K tomu asi ale jen dvě fotky, proto spoustu fotek dávám tady, protože to prostředí bylo přece jenom úplně jiné než bývá zvykem. Dostat se ale do brány 10, která byla na tuto slavnost vchodem, mně dalo pořádně zabrat, i když si troufám říct, že se v Brně z pohledu řidiče hodně vyznám. V této části výstaviště totiž probíhají stavební práce , takže se mně v té změti napoprvé podařilo odbočku k bráně číslo 10 přejet, takže jsem potom absolvovala jedno kolečko přes Bohunice – moje nervy! Napodruhé se to ale už podařilo. Dostat se ale po slavnosti ven byl tedy také oříšek. Prchala jsem, jak jsem mohla a on nějaký dobrák tu příjezdovou bránu číslo deset zamknul na řetěz! Tak jsem zase kroužila po staveništi chvíli jako orel než mně došlo, že tudy cesta nevede. Nakonec jsem se z areálu výstaviště dostala úplně jinou branou a šťastně se vrátila domů. Ale zpět k primiční mši sv. Kazatelem byl P. Jan Pacner a promluvu měl výbornou!
Přepis promluvy P. Jana Pacnera:
S naším novoknězem se znám už pěknou řádku let. Myslím, že od roku 2008. Společně jsme zdolávali některé alpské vrcholky. Možná by se proto Tomáši, dalo říct, že teď jsi vylezl na první vrchol. V horách je to ale většinou tak, že jsou tam hřebeny, na kterých je to na jednu stranu krásné, ale na druhou stranu náročné, kdy si člověk nemůže říct: „Pohodička a hotovo.“ Člověk se musí vždy pozorně dívat na každý krok, nebo skoro na každý krok. A protože slavíš svou primiční mši o slavnosti svatého Jana Křtitele, tak bych se rád trochu podíval na tohoto člověka, jak jsem ho vnímal ve svém životě. Jako malému klukovi mně svatý Jan Křtitel velmi imponoval. Představoval jsem si, jak to tam asi u toho Jordánu vypadalo a musím si přiznat, že mně v tom nesmírně oslovovala jedna pohádková bytost. Loupežník Rumcajs, protože ten měl ve svých vousech divoké včely a svatý Jan Křitel, jak je psáno, se živil medem divokých včel, takže pro mne byl tak trošku spojen s loupežníkem Rumcajsem. Potom jsem vnímal, že se o něm v kostele mluví velmi krásně. Líbil se mně člověk, který dělá, co dělat má, ukazuje na Pána Ježíše a připravuje mu cestu. Ovšem, když jsem potom dospíval, objevovaly se různé otázky, tak mně Jan Křtitel docela přestal být sympatický. Najednou se mi zdál tak trošku jako robot, co udělá vždy všechno, co je potřeba, vždy funguje, nemá žádné osobní ambice, nemusí s ničím bojovat, vždy řekne, co se očekává, vždy je ten vzorňák před Hospodinem. Až moc vzorňák. Potom jsem díky jednomu kázání objevil jedenáctou kapitolu Matoušova evangelia, kde Jan Křtitel ve vězení prožívá svou krizi. Náhle posílá posly k Ježíšovi a ptá se: „Jsi ten, kterého očekáváme, nebo máme čekat někoho jiného?“ Možná, kdybychom to řekli slovy dnešního prvního čtení, tak Jan Křtitel prožíval něco podobného, co Hospodinův služebník: „Nadarmo jsem se namáhal, naprázdno, zbytečně jsem strávil svou sílu.“ Takhle to někdy na cestách víry je. Myslím si, že to zná každý z nás. Známe to dobře i my kněží, dobře to někdy poznáš i ty Tomáši. Nejsme borci, nemáme víru v hrsti. Jdeme cestou víry. To, co je podstatné, že Jan i s touto otázkou jde ke Kristu, k Ježíši. K němu totiž máme vždy znovu přijít nejen tehdy, když jsme dobří, když fungujeme, nejen tehdy, když jsme dobří manželé, rodiče, vzorní kněží a tehdy, když cítíme svou sílu, protože ta úžasná věc je, že ten, který přichází od Boha, který přichází jako ten, který ví, co je v člověku, a který má soucit s člověkem, který dokáže v člověku působit přes všechnu lidskou slabost. On ten Jan Křtitel nebyl naštěstí suverénní borec, ale byl to také slabý člověk, který ale byl ochoten hledat svou sílu v Bohu, byl ochotný jít k němu i ve chvíli své krize. A to ti Tomáši moc přeji, aby ses nikdy nevzdal téhle té cesty ke Kristu, aby sis byl vědom, že on je tvou silou, radostí tehdy, když to vnímáš, cítíš, když zakoušíš jeho pomoc, ale také tehdy, když přijdou chvíle otázek, prázdnoty, pochybností. Potom je tady druhá skutečnost. Jan Křtitel už je ve vězení, posílám tam tedy své učedníky, aby se zeptali Ježíše, jestli je zde nějaké společenství. Určitě je tak jedinečný a důležitý osobní vztah ke Kristu, ale naštěstí Kristus nepřišel jenom jako nějaký učitel, který povolává k tomu, abychom budovali svou osobní zbožnost, ale přišel také vytvářet společenství církve. A zase toto společenství má v sobě spoustu krásy, darů, ale také spoustu slabostí, ale jinde není živá víra než v tomto společenství. Možná může být nějaká osobní duchovnost, ale živá víra je vždy spojená se společenstvím, a tak ti také přeji, abys vždy hledal a nacházel společenství víry. Naštěstí už nežijeme v době, kdy by se na kněze dívalo jako na toho vzorňáka, který vždy všechno zvládne, který jen tak z výšky poučuje Boží lid. Všichni jdeme cestou víry. Mohu říct, že kolikrát jsem zažil obrovské povzbuzení pro svou službu, povzbuzení ve víře právě skrze své farníky, skrze lidi, s nimiž se setkávám v kostele anebo nakonec, když jsem působil v armádě, tak i skrze vojáky. Společenství víry. Stáváš se knězem, kdy se hodně mluví o nedostatku kněží, nakonec jsi na Moravě jediným novoknězem. Dá se uvažovat o krizi, dá se na to dívat pesimisticky, jak je to špatně, jak to bude vypadat, jak to skončí. Jsem ale přesvědčený, že každá situace je především výzvou. Možná výzvou k tomu, abychom skutečně žili jako církev. Pocházím z Třebíče, kde jsem počátkem devadesátých let zažil úžasného kněze tehdy už starého otce Aloise Pekárka, který mluvil mnohdy velice názorně a zřetelně. A jednou mluvil o církvi a říkal: „Víte, oni si lidé někdy církev přestavují jako vlak. Vpředu je lokomotiva, to je kněz, lidé nastoupí do vlaku, pěkně se usadí na sedadlech a potom řeknou: „Velebníčku, táhni!“ Chtěl bych ze srdce poděkovat vám všem, kteří nemáte tenhle ten přístup, kteří víte, že církev je skutečně společenstvím nás všech, a že všichni v církvi máme svoje dary, že každý má co nabídnout i nám kněžím. Věřím, že i tahle ta doba je dobou změny. Kolem nás se to motá, jak v politické, tak církevní oblasti, ve společenské oblasti. Věřím ale, že je to také doba výzvy a nové milosti, kdy můžeme jako církev žít společně, a tak vás moc prosím, pamatujte na nás kněze, abychom byli nejen těmi, kdo slaví eucharistii, kteří mají hluboký osobní vztah s Bohem, ale kteří také dokážou rozpoznávat a povzbuzovat dary, které máte vy. Kteří dokážou skutečně budovat společenství, kde jsme všichni křesťané žijící z obrovské Kristovy lásky, z daru všeobecného kněžství, kde se pak také může rozvíjet to služebné kněžství, které skutečně není pro nějaké vyvyšování, ale pro službu Božímu lidu. Tomáši, moc ti přeji, abys kromě toho krásného svědectví tvého vztahu ke Kristu také byl vždy otevřený právě pro ty, s nimiž se budeš setkávat. Potom věřím, že budeš zakoušet, že v tomto společenství přes všechnu lidskou nedostatečnost, je spousta krásného, že jsou tu úžasné Boží dary, že budeš moci žasnout nad tím, kolik v tom tatínkovi, mamince, dítěti, muži, ženě, je úžasného Božího obdarování. Tomáši, tak ti moc přeji, abys z té hory, na které jsi, se díval vždy jednak směrem nahoru ke Kristu, ale vždy také kolem sebe na ty, kteří jdou s tebou, protože my všichni jdeme cestou víry tak, jak ji šel Jan Křtitel.
V Jaroměřicích nad Rokytnou jsem byla poprvé v květnu roku 2021. Jela jsem tam tehdy dokumentovat unikátní opravu chrámu sv. Markéty. Tamní farář P. Tomáš Holcner mne protáhl po lešení interiéru kostela a dokonce jsem se díky jemu dostala i na věž. Vloni v říjnu se tento opravený kostel znovu otevřel veřejnosti. U toho jsem ale kvůli nemoci nemohla být. Znovu jsem se tam dostala až tuto neděli (18. června). Kostel totiž obdržel už podruhé ocenění v podobě Zlaté jeřabiny Kraje Vysočina. Tentokrát za dokončení obnovy chrámu a nové liturgické vybavení, které vzniklo na Velehradě v dílně akademického sochaře Otmara Olivy. A to byl také důvod, proč jaroměřický farář sochaře Olivu pozval na mši svatou a následnou besedu s ním. S Otmarem se známe dlouho. Dvacet let? Nevím přesně. Patří mezi lidi, které jakoby člověk znal od věčnosti. Před nedělní bohoslužbou jsme byli v chrámu oba se značným předstihem, a tak byl čas jít bokem a trošku si povykládat. Neviděli jsme se několik let. Mezitím se toho mnoho stalo. Přišel covid a Otmar poté vážně nemocně. „Já su tak šťastnej, že tady mohu po nemoci být! Přijel jsem sem téměř po roce. Vše jsme instalovali vloni v září. Přijel jsem sem už včera, kdy jsem měl šťastné výročí. V sobotu 17. června tomu bylo přesně 42 let, co mne pustili z kriminálu, tak jsme to tady trošku s přáteli oslavili. Do tohoto liturgického prostoru jsem vstoupil poprvé jako student před padesáti lety,“ vrátil se Otmar ve vzpomínkách o půlstoletí zpět. A já na jeho slova zareagovala: „A dá se na ten kriminál po těch dlouhých letech vůbec zapomenout?“ „Víš, na to se asi nikdy nezapomene. Jak jasně píše ruský básník Osip Mandelštam: „Má duše věčně k výslechu jde.“
Potom ale hned připomněl, že se veškeré liturgické vybavení chrámu mohlo udělat díky velkorysosti čtyř rodin, které vše zaplatily a daly mu důvěru. „Díky tomu jsem neměl žádné starosti s obhajobou díla před nějakými komisemi. Zkušený investor ví, že když zatíží tvůrce důvěrou, tak ho zatíží maximálně. A to mu už stačí,“ upozornil přítomným po mši svaté sochař. Dále prozradil některou symboliku, kterou použil při výrobě oltáře, věčného světla, ambonu, křtitelnice a kříže. Díky Otmarovi jsem se při agapé seznámila s novou kastelánkou chrámu Janou Krejcarovou. Na to, jak se dostala vystudovaná učitelka pro mateřské školy k této naprosto odlišné profesi, připravuji větší materiál do Katolického týdeníku a věřte, že je nač se těšit. Zatím jen prozradím, že když ji jaroměřický farář počátkem letošního roku oslovil s touto nabídkou, tak nejdříve řekla, že to fakt ne. Nakonec ale nečekanou nabídku přijala, podařilo se jí připravit vše potřebné pro průvodcovský okruh kostelem, dala dohromady tým mladých lidí z farnosti a na začátku turistické sezóny se už vše pěkně rozjíždí. Pokud sama provádí, tak prohlídku zakončuje na chóru hrou na varhany. A zdaleka není mezi svými průvodcovskými kolegy jediná. Sochař Oliva o její prohlídce řekl, že to byl neopakovatelný zážitek. „Je to takový zvláštní a neuvěřitelně elegantní způsob evangelizace. Mám radost, jak tady vše funguje a jak se farnost o toto dílo stará,“ uvedl pro Katolický týdeník.
Zatím se tedy pokochejte mými posledními obrázky z Jaroměřic nad Rokytnou a až bude v Katolickém týdeníku zveřejněný článek o této výjimečné kastelánce, dám vědět.
Mějte krásné léto, nezlobte se a nenadávejte, že praží slunce, je vedro k zalknutí, ale užívejte si teplíčko na plné pecky, protože se ani neohlédneme, léto bude pryč a přijde podzim s krátkými dny, plískanicemi a vlezlou zimou. Ať tedy žije léto!
K letošním narozeninám jsem dostala vskutku naprosto nečekaný dárek! Co? Exkurzi do šnečí farmy v Nahošovicích s ochutnávkou nabízených produktů. Mladí mně k tomu řekli, že pokud bych se na to necítila, je možné tento poukaz vyměnit za něco úplně jiného podle svého výběru. Poukaz nějaký čas ležel u počítače a nakonec jsem se rozhodla ho aktivovat a dohodnout se s majiteli na dni exkurze. Ta měla trvat tři hodiny, což jsem docela nechápala, co tam jako budeme tři hodiny okolo šnečků dělat. Při rezervaci jsem se dozvěděla, že dělají prohlídky vždy o víkendech od 15 hodin. Vybrali jsme tedy společně termín a já se mohla těšit až nastane onen okamžik. Vzhledem k tomu, že Nahošovice leží až za Přerovem, rozhodla jsem se tento vélet spojit s návštěvou Svatého Hostýnku, který leží od šnečí farmy necelých dvacet kilometrů. Ke spojenému výletu na Hostýn se musím podělit s jednou zkušeností. Na webu je napsané, že je na Hostýnek zákaz vjezdu a auta se musí nechat na záchytném parkovišti nedaleko hřbitova a nahoru se nechat vyvézt linkovým autobusem nebo mazat do kopce pěšky. Těsně před odjezdem jsem se ale od kamarádky dozvěděla, že je stále možné na onom parkovišti zaplatit přes automat sto korun a vyjet s autem až nahoru. Má to ale jeden háček. Pouští se tam za dopoledne jen 40 aut. Po vyčerpání této kapacity dostanou další příležitost až po 13. hodině. A o této možnosti jsem aktuálně žádné informace na webu nenalezla. Měla jsem proto přesto divný pocit, když jsem se zaplaceným dokladem projížděla směrem na Hostýn cedule se zákazy vjezdu. Nahoře mne ale jeden pan řidič ujistil, že se nemám obávat, že je vše ok a jen nemám zapomenout na lístek vypsat SPZ svého auta, což už jsem měla. Zpět ale k hlavnímu cíli výletu – šnečí farmě. Den před exkurzí jsem přemýšlela o tom, jestli jsem neudělala chybu, že jsem ten poukaz nevyměnila. Myslela jsem na šnečky, které občas vidím ve své zahrádce, a nedovedla jsem si představit, jaké dobroty se mohou z těchto plžů připravit. Pár dnů před akcí se mně v mých představách dost obracel žaludek při představě šnečího slizu a říkala jsem si, jestli jsem neudělala chybu, že jsem ten poukaz nevyměnila za něco jiného. Potom jsem si ale řekla, že to byla dobrá volba, protože sama bych si podobnou exkurzi fakt nekoupila, tak proč to nezkusit? Na výlet jsem vyrazila plná očekávání. Na Hostýnku bylo v sobotním červnovém dopoledni moc krásně. Nebyly tam žádné davy, tak jsem si to po mši užila i venku při „lapání“ slunečních paprsků. Odpoledne jsem potom s patřičným předstihem vyrazila směr Nahošovice. Navigace ukazovala, že tam budu za necelých dvacet minut. Na farmě naši skupinku patnácti lidí přivítal pan majitel. Nejdříve jsme zamířili do množírny pod střechou a poté také prošli místností zpracování šnečího masa – vše s podrobným výkladem, co vše musí splnit, aby naplnili předpisy hygieny. S upozorněním na propastným rozdílem šneků zakoupených někde v hypermarketu a chlazenými produkty z této farmy. Poté jsme znovu usedli do pomyslného „obýváku“ ve stylu venkovské usedlosti a zde před námi přistál první chod v podobě smažených šneků. Vlastně to byly čtyři malé kuličky, které mně i chuťově připomínaly smažené žampiony – včetně tatarské omáčky, se kterou se podávaly. Bylo to moc dobré a sliz jsem v tom fakt necítila. Dále následovaly jednohubky se šnečím kaviárem, kousky zlata a v pomazáncena údajně byla i šnečí játra. Nešlo nevzpomenout na strýčka Pagáče, který by jistě řekl, že už ludé nevijú, co dělat rúpama, tak „žerú“ i šneky a dříve je občas zglgly jen kačeny. A to zlato! Hned mne napadlo, jestli budu mít zlaté hov…o. No nebylo nakonec zlaté, protože to byly jen malé kousíčky plátků… Podle průvodce se prý na zlato naváže vše špatné v těle a má čistící účinek ve střevech. „Tak snad nebylo zapotřebí čistit naše střeva kvůli těm šnekům! „Jsem si říkala v duchu já! Jo a zapomněla jsem říct, že mezi chody mohli ti, kdo nebyli řidiči, šnečí speciality zapíjet různými víny. Já jsem tedy patřila mezi ty, kdo nemohli, proto jsem vše zalévala spoustou citronové vody připravené v karafách. Šneci v mém břuchu asi potřebovali plavat. Po prvních dvou chodech jsem byla už dost plná. Možná to ale bylo tím, že jsem si dala na Hostýnku k obědu kačení stehno se zelím a bramborovými knedlíky 🙂 Další naše kroky vedly ven na zahradu, kde byly šnečí výběhy. Já tam nejdříve žádné šneky sice neviděla, ale když jsem zaostřila, tak tam fakt byli. Rozhodně to ale nevypadalo na to, že jich tam jsou tisíce, jak říkal pan majitel. Asi se uměli dobře schovat před zvědavými návštěvníky. Z výběhů jsme se plni nových informací o chovu šneků vrátili pod střechu usedlosti k dalšímu šnečímu hodování. Na stolech nám přistál nejdříve šnečí vývar. Tak to nebyl můj šálek čaje. Přestože jsem viděla, že všichni ostatní malou mističku vývaru vypili komplet, tak já tedy poprvé něco nechala. Zdálo se mně to moc silné (cítila jsem v tom ty šneky – však to byl šnečí vývar, že?) a slané. Když jsme procházeli výrobnu, tak nám průvodce ukazoval obří nerezový hrnec se dvěma koši. V jednom se prý společně vaří maso a v druhém zelenina. Je to prý umění, protože maso se nesmí vařit příliš dlouho, ale prostě jen tak akorát, aby změklo a přitom nebylo svraštělé. Už prý mají svůj recept. V restauracích si údajně vývar z této farmy ještě různě nastavují vývarem ze zeleniny, což se moc nedivím, protože na mne to bylo moc silné. Další chod bylo šnečí ragú. Snědla jsem s bagetkou všechno, ale znovu bych si ho asi nedala. Závěrečnou tečkou potom byli v ulitách zapečení šneci – část s bylinkovým farmářským máslem a část se sýrem cheddar. To bylo dobré, ale šnečí masíčko se při pečení smrsklo fakt na malinkatý kousíček. Exkurze pro mne skončila přesně v 18 hodin – tedy skutečně po třech hodinách. Poté pan průvodce nabídl možnost zakoupení produktů s patnáctiprocentní slevou. Všichni si začali objednávat, což pro mne byl signál k odchodu, protože jsem věděla, že z auta musím udělat ještě jeden rozhovor s čerstvým novoknězem. A závěr této exkurze? Vřele ji doporučuji všem, kdo chtějí ochutnat něco neznámého – nového. Jako zkušenost dobré, ale asi se nepřidám k těm gurmánům, coby se začali cpát šneky. Ty nechám žít a pojedu si ve stravování to, co znám, nač jsem zvyklá. Každopádně pan průvodce říkal, že farmu navštívili i Francouzi a ti řekli, že tak dobře připravené šneky ještě nikdy nejedli. A to je přitom právě ve Francii docela obvyklé jídlo. Za sebe ale říkám, že nemusím mít všechno. Navíc si myslím, že je to přece jen už rozežranost cpát se šneky s kousky zlata. Tak dobrou chuť všem a já si jdu uříznout kousek poctivé slovácké slaniny 🙂
Dnes měl svátek svatý Antonín Paduánský, a proto na Svatý Antonínek připutovaly stovky lidí ze všech koutů Slovácka. Mši svatou sloužil františkánský kněz z Uherského Hradiště P. Antonín Klaret Dabrowski, a jak bývá při Domácí pouti zvykem, u oltáře bylo mnoho kněží a další zpovídali v prostoru křížové cesty. Po mši P. Dabrowski požehnal opravené varhany, které jsou v kapli na Antonínku od roku 1907 a doposud se nikdy neopravovaly, takže už to fakt potřebovaly. Mně se podařilo promluvit s organologem olomoucké arcidiecéze Janem Gottwaldem po jeho odpolední zkoušce. K opraveným varhanám řekl: „Jedná se o malé liturgické varhany, které byly postavené v roce 1907 uherskohradišťským varhanářem Matějem Strmiskou. Nástroj byl před rekonstrukcí ve velmi špatném stavu. Více než pět let se proto uvažovalo o tom, že by se měla uskutečnit velká dílenská rekonstrukce. Na podzim loňského roku proto bylo výběrové řízení a byla vybrána firma Richarda Stehlíka z Rohatce, který tento nástroj vloni před Vánocemi demontoval, odvezl do své dílny a kompletně restauroval. Zároveň s tím se podařilo opravit varhanní skříň a nakonec i prostor kůru. Nástroj zní po opravě velmi hezky. Myslím si, že se to povedlo. Pátého června jsme proto mohli opravu tohoto nástroje zkolaudova,“ prozradil organolog olomouckého arcibiskupství. Po mši svaté zhruba v půlhodinovém koncertu v podání Jana Gottwalda zazněly skladby německých a francouzských romantických autorů. A tady je krátké video z odpolední zkoušky, kdy v kapli ještě nikdo nebyl:
Františkánský kněz P. Dabrowski v úvodu mše svaté ke stovkám lidí, kteří na Domácí pouť připutovali, řekl: „Naše shromáždění připomíná dobu svatého Antonína, který musel kázat na náměstí, protože se do kostela všichni nevešli. V promluvě potom uvedl: „ Když Pán Ježíš ustanovil dalších 72 učedníků, myslel na všechny, které povolává a pomazává Duchem Svatým. O prorocích se říká, že byli vidoucí. Přesto byli tito proroci ve svých životech stále překvapováni Boží velikostí a prozřetelností. Svatý Antonín měl také prorockého ducha. Pán Bůh si ho vedl, ale on byl vždy poslušný a přijímal, co od něho očekával Bůh. Vzplál touhou být mučedníkem a obracet nevěřící. Podle toho, jak byl radostný a svým nadšením dokázal získávat lidi, mohli bychom nabýt přesvědčení, že se v jeho životě odehrávalo: „Ať se stane, jak ty chceš, Pane.“ Boží prozřetelnost je veliká a mimo dosah našeho myšlení. Můžeme ji obdivovat. Nikdy se nám ale nepovede vystopovat všechny Boží úmysly.
Na svatém Antonínovi se silně projevila moc Boží prozřetelnosti, kterou on tak samozřejmě přijímal do svého života. V evangeliu je ale řeči o nás. Je tam řeč o nás o lidech dnešní i následující doby. Duch svatý pomazává lidi a dává porozumět Božímu slovu. Je důležité, abychom naslouchali celou svou bytostí – srdcem i duší a samozřejmě i ušima tak, aby Boží slovo zapadlo do srdce každého z nás. Pán povolává nás všechny, každé zaměstnání je v hodné pro to, abychom hlásali evangelium, aby se Boží slovo šířilo. Potom si ani nedovedeme představit ty davy, které přijímají Boží slovo. Nejenom z úst kněží, ale každý člověk má tělo a krev Kristovu nosit do míst, kam chce Pán Ježíš přijít. Je třeba, aby každý na sebe vzal tuto zodpovědnost a šel třeba i mezi nevěřící, kde se může setkat s posměchem a pronásledováním. Na nás je, abychom to Bohu nepokazili. Svatý Antonín to nepokazil a tak si můžeme říct: „A co já?“ slyším Boží slovo celou svou bytostí? Anebo jen ušima nebo očima, když ho čtu? Nechám na sebe Boží slovo působit, aby mě proměňovalo tak, jako proměňuje chléb a víno?“
Pracovní povinnosti mne dnes přivedly do Ostrova u Macochy, kde byla pouť v Císařské jeskyni. V Moravském Krasu jsem byla naposledy před devětatřiceti lety, tak to byl krásný návrat. Už cesta Vyškovskem, kam moc často nezabrouzdám, potěšila moje oko pohledem na krajinu. Když jsem ale vystoupila v Ostrově u Macochy z auta, tak mne do nosu praštil úplně jiný vzduch než na Slovácku. Jaký? Svěží a voňavý lesem! Když jsem potom vešla do Císařské jeskyně, tak jsem žasla nad tou krásou, kterou mám ani ne dvě hodiny cesty autem od domova a nikdy jsem zde nebyla! Ono to také není jen tak se do ní dostat, protože pro veřejnost je přístupná pouze jednou ročně v květnu právě při mariánské pouti! Součástí pouti bylo tentokrát také žehnání nové Dětské léčebny se speleoterapií, proto jsem zamířila nejdříve tam. Představovala jsem si, že to bude jedna budova a ony to jsou vlastně čtyři budovy důmyslně propojené, které obklopuje krásný přírodní areál s dětským i sportovním hřiště a možností krásného posezení v přírodě. Od léčebny je to k Císařské jeskyni krásná procházka lesíkem, kde je člověk raz-dva, i když táhne v tašce deset kilo foto techniky. První mši sv. sloužil v Císařské jeskyni od 14.00 hod. především pro rodiny s dětmi ostrovský farář P. Pavel Kuchyňa. Hlavním celebrantem mše sv. v 17.30 byl P. Michael Slavík, který před tím ještě stihl požehnat novou léčebnu. Do Ostrova u Macochy nepřijel náhodou. Dlouhé roky ve staré léčebně totiž sloužil jeho bratr MUDr. Pavel Slavík. Zpravodajství z pouti i žehnání bude zveřejněné ve středečním vydání Katolického týdeníku č. 21 letošního roku. Tady ale přináším rozhovor s paní primářkou. Na otázky mně odpověděla před dnešní slavností.
Rozhovor s primářkou Dětské léčebny v Ostrově u Macochy MUDr. Mgr. Hanou Zmrzlou:
Proč jste se rozhodli postavit novou léčebnu? Dětská léčebna se speleoterapií v Ostrově u Macochy zahájila svůj celoroční provoz již před čtyřiceti lety v budově, která byla zamýšlena jako provizorní. Dětská léčebna v ní však setrvala celých čtyřicet let a nové budovy se dočkala až nyní díky investici Jihomoravského kraje a příspěvku nadace Astma 2000. Původní budova již byla zastaralá, prostorově a technicky nevyhovující. V původních prostorách dětské léčebny se nacházela pouze ubytovací část pro samostatné děti bez doprovodu, zdravotnická část a část fyzioterapie. Ubytování pro děti s doprovodem bylo v jiné budově, do školy a na stravování musely děti docházet do sousední základní školy a do Císařské jeskyně chodily pěšky přes celý Ostrov u Macochy. Nyní máme vše pod jednou střechou a to navíc v těsné blízkosti Císařské jeskyně.
A co se stalo s původní budovou? Dětská léčebna ji už nevyužívá. Je v majetku Jihomoravského kraje, který rozhodne o jejím dalším využití.
Můžete prozradit, co je v nové léčebně nyní vašim pacientům k dispozici? Ubytovací část, ve které jsou třílůžkové pokoje s vlastním sociálním zařízením, dále klubovny pro větší děti, klubovna pro menší děti se zázemím pro doprovod dětí, pracovny vychovatelek a sester. Ve zdravotnické části se nachází vyšetřovna, izolační pokoje, pracovny lékařů i sester a zázemí pro personál. V rehabilitační části máme tělocvičnu, pracovnu fyzioterapeutů, ošetřovny pro fyzioterapii, odpočívárnu, Podhájský aerosol, finskou saunu, bazén se slanou vodou a do budoucna bychom zde ještě rádi vybudovali další proceduru Kneippův chodník. Dále se v budově nachází Základní škola při Dětské léčebně a Dětský klub. Ke stravování slouží vlastní kuchyně a dvě jídelny. Nezbytnou součástí budovy je administrativní a technická část.
Kolik dětí se zhruba během jednoho roku v léčebně vystřídá? Léčba v Dětské léčebně je pobytová a je realizována ve čtyři týdny trvajících turnusech. Ročně léčbu v našem zařízení absolvuje přibližně 600 dětí ve věku od tří do osmnácti let. Menší děti přijíždí na léčebný pobyt v doprovodu rodičů nebo někoho z příbuzných.
Je v něčem léčba ve vašem zařízení výjimečná? Speleoterapie je speciální klimatické léčebná metoda, která jako hlavní přírodní léčivý zdroj využívá klima v jeskyni. Dětská léčebna se speleoterapií v Ostrově u Macochy jako jediná využívá k léčbě dětí přírodní krasovou jeskyni. Děti absolvují léčebné pobyty v Císařské jeskyni, která je veřejnosti nepřístupná a její prostředí tak zůstává maximálně čisté. Hlavními vlastnostmi jeskynního klimatu jsou stálá teplota kolem 8°C, vysoká vlhkost vzduchu (téměř 100%), vysoká čistota vzduchu téměř bez přítomnosti nečistot, prachových částic a pylových zrn, dále nízká koncentrace radonu, přítomnost speleoaerosolu a vysoká koncentrace lehkých iontů. Děti tráví v jeskyni denně 3 hodiny. Část pobytu je aktivní, kdy děti cvičí pod vedením fyzioterapeutů rehabilitační cviky zaměřené na zlepšení funkce pohybového a dýchacího aparátu a hrají různé pohybové a kondiční hry . Druhá část pobytu v jeskyni je klidová, relaxační, při níž děti odpočívají zabalené ve spacáku na lehátku a sestřička jim čte pohádku. Pobyt v jeskyni je stěžejní, nikoliv však jedinou součásti speleoterapie. Speleoterapie je komplexní metodou, která mimo odborně vedeného pobytu v jeskyni zahrnuje řadu dalších léčebných a rehabilitačních procedur, které probíhají na budově léčebny a v krásné čisté přírodě CHKO Moravského krasu. U indikovaných pacientů je léčba hrazená zdravotní pojišťovnou, nabízíme však také léčebné pobyty pro samoplátce.
Kdo je vlastníkem léčebny a z jakých zdrojů byla výstavba nové léčebny financována? Dětská léčebna se speleoterapií je součástí Jihomoravských dětských léčeben, které jsou příspěvkovou organizací Jihomoravského kraje. Nová léčebna vznikla díky investici Jihomoravského kraje a příspěvku nadace Astma 2000. Realizace projektu nové budovy Dětské léčebny byla v mnoha ohledech unikátní a inovativní. Například za inovativní přístup v zadávání veřejných zakázek metodou Design and build získal Jihomoravský kraj za tento projekt prestižní ocenění v soutěži Procura+ na evropské úrovni.
O historii i současnosti Dětské léčebny se můžete dozvědět spoustu zajímavostí zde a o Císařské jeskyni je spousta zajímavostí zde
Na osm set mladých lidí z celé brněnské diecéze dnes zamířilo na mariánské poutní místo v Žarošicích, kde se poprvé v historii uskutečnilo Diecézní setkání mládeže.
Kromě nových přátel a zajímavého programu mohli poznat mladí lidé osobně nového brněnského biskupa Pavla Konzbula. Jistě není bez zajímavosti, že na setkání dorazil dříve než mnozí mladí účastníci a ve vstupní hale automaticky sáhl do své tašky, vylovil z ní pantofle a přezul se, jak bylo uvedeno v instrukcích setkání.
V odpoledním programu potom neměl problém vyfotit se se všemi, kdo o to měli zájem a ve farní zahradě odpovídal na spoustu všetečných dotazů mladých účastníků. Mnozí z přítomných se ke svému biskupovi hlásili a připomínali, že je nedávno biřmoval.
Jedna otázka a odpověď z odpoledního setkání ve farní zahradě s brněnským biskupem Pavlem Konzbulem:
Bokem jsem potom zaslechla hodnocení mladých: „Ten je bezvadnej! Na nic si nehraje! Je s ním sranda a je hodnej…“ Podrobné zpravodajství si budete moct přečíst ve středečním vydání Katolického týdeníku, proto tady víc neprozrazuji. Fotky si ale můžete prohlédnout už nyní, protože do novin se vejde jen jedna…
Krátké video ze závěrečného potlesku na Diecézním setkání mládeže v Žarošicích:
JAK JSEM PROŽÍVALA PŘÍPRAVY NA PŘÍJEZD PAPEŽE DO BRNA
Tytočlánky vyšly v týdeníku Naše Slovácko, který v Hodoníně vycházel v letech 2006 – 2010 a dvanáct let už neexistuje.
Na letišti byla kotva, kterou se mně podařilo vyfotit krásném světle probouzejícího se dne… Dnes je kotva umístěna na príglu (na brněnské přehradě).
REDAKTORKA TÝDENÍKU NAŠE SLOVÁCKO BYLA POPRVÉ V LIDOVÉM KROJI Ani ve snu by mne nikdy nenapadlo, že se někdy v životě nastrojím do lidového kroje. A přesto k tomu o víkendu došlo. Dovedla mne k tomu myšlenka, že by se mně při historicky první návštěvě Benedikta XVI. v Brně mohly v tradičním oděvu našich předků podařit lepší fotky než ze sektoru novinářů.
Co bych neudělala pro dobré fotky, že? Neuvěřitelné se stalo skutečností! Na dokumentování návštěvy papeže Benedikta XVI. na brněnském letišti jsem vyrazila v lidovém kroji! Takto mne zvěčnil jeden agenturní kolega z Maďarska.
ODVAHA SE VYPLATILA Odvaha se vyplatila! Vsadila jsem na to, že při projíždění papamobilem by mohli svatého otce zaujmout krojovaní. Doufala jsem, že u jejich stanoviště třeba přibrzdí a pozdraví se s nimi. Nakonec sice nezastavil, ale auto hodně zpomalilo. Papež koukal na krojované, žehnal jim a já mohla fotit jako divá…
Papež Benedikt XVI. zdravil krojované účastníky.
V tom okamžiku byl samozřejmě zády ke všem novinářům. Navíc mu pracovník Vatikánu podal do auta teprve tříměsíční Veroniku, Marii, Filoménu Schnirchovou z Brna Tuřan, aby děťáku požehnal, což se také stalo. V tom okamžiku jsem byla u nečekané události jedinou novinářkou.
Je pravda, že nejen tento záběr byl z mého pohledu vykoupen velkým psychickým i fyzickým utrpením. Ať se na mne nikdo nezlobí, v kroji jsem prostě trpěla. Nejsem totiž na tento druh oblečení zvyklá. Navíc jsem musela vstávat už před třetí hodinou ráno, abych se stačila zavčasu obléct a vyrazit na letiště.
Samotnému strojení ale předcházelo školení ve Škole lidových tradic v Blatničce. Kroj mně totiž zapůjčila starostka Blatničky Jarmila Hrušková. V bláhové naději jsem věřila, že je jednoduchý, a tak se do něj obléknu bez pomoci druhých. Nebyla to pravda a já musela druhý den vyrazit na školení. Ředitelka Jana Smutná byla vstřícná a se vším poradila. Jí i starostce patří velký dík.
Faktem ale zůstává, že tento experiment už zřejmě nebudu nikdy v životě opakovat. Přestože mně mnozí lidé tvrdili, jak mně „to“ sluší, já se cítila strašně. Připadala jsem si, jako bych naráz ztratila svou identitu. Mým stejnokrojem jsou různé kalhoty, tenisky a k tomu sportovní doplňky. V kroji jsem trpěla jako biblický Job. Potkala jsem například kolegu novináře a on mne vůbec nepoznal. Když jsem se úředníka z pražského Hradu v letištní hale ptala, jestli zde bude akreditace, tak na mne kouknul, změřil si mne od hlavy až k patě a konstatoval, že bude, ale jen pro novináře.. V tom okamžiku jsem si naplno uvědomila, že šaty skutečně dělají člověka. Najednou jsem se ocitnula na několik hodin v úplně jiné roli. Roli, kterou jsem nějak nedokázala přijmout. S o to větším obdivem dnes koukám na všechny krojované.
Ostatně krojovaní účastníci byli na letišti středem zájmu mnoha novinářů a fotografů.
BISKUP DAROVAL PAPEŽI REPLIKU KŘÍŽE Z MIKULČIC Na sto dvacet tisíc lidí si nenechalo ujít mimořádnou událost České republiky a nechybělo při nedělní bohoslužbě, kterou v Brně sloužil papež Benedikt XVI. Zástupci našeho regionu byli k nepřehlédnutí. Nechyběli mezi tisícovkou přítomných kněží, třemi tisíci ministranty, hasiči, pořadateli ani účinkujícími v doprovodném kulturním programu. U fotografů a kameramanů jednoznačně největší úspěch sklidili krojovaní. Někteří přitom měli zvláštní privilegované postavení. Gabriela Geherová, Petr Marada a sourozenci Šťastní vítali vzácného hosta ihned po dosednutí letadla na plochu brněnského letiště. „Přestože jsme spolu nemluvili ani nedošlo k nějakému jinému kontaktu, byly to velmi emotivní okamžiky, na něž zřejmě nezapomenu až do konce života,“ svěřila se jedenadvacetiletá Gabriela, která se v neděli nastrojila do podlužáckého kroje. Její partner Petr měl zase jihokyjovský kroj. Přímo na ranveji papeži zahrála cimbálová muzika Slovácko mladší, jejímž primášem je Petr Marada. Kromě toho měla návštěva papeže i další vazbu na Hodonínsko. Brněnský biskup Vojtěch Cikrle totiž Svatému otci na památku daroval repliku křížku z devátého století, který byl objeven při vykopávkách v Mikulčicích. Stříbrný kříž s očkem reliéfně znázorňuje postavu Krista na kříži. Jedná se zřejmě o nejstarší zobrazení Krista nalezené na území brněnské diecéze.
Hostitel – brněnský biskup Vojtěch Cikrle (vpravo vzadu je kardinál Miloslav Vlk) měl důvod k úsměvu na tváři, protože vše včetně počasí dopadlo na jedničku.
Na rozdíl od většiny pozdějších plastik a obrazů je Kristus oblečen v kněžském rouchu a je tedy zdůrazněna jeho duchovní vláda nad světem. Mezi množstvím nejrůznějších předmětů nalezených v Mikulčicích byl i křížek, jehož repliku zasazenou v dřevěném kříži z dubu, jehož dřevo dubu rovněž pochází z vykopávek v Mikulčicích, nosí brněnský biskup Mons. Vojtěch Cikrle zavěšenou na stříbrném řetězu. Právě jeho osobní vztah k tomuto křížku byl důvodem k rozhodnutí věnovat kopii Benediktovi XVI. jako osobní dar. Křížek je připomínkou nejstarších křesťanských kořenů Moravy a tedy i brněnské diecéze. Je uložen ve speciální kazetě, vytvořené uměleckým knihařem Jiřím Foglem v Žamberku. Kazeta – etue – má tvar knihy a kombinuje ušlechtilé materiály jako je kůže, samet a kov. Na čelní desce je motiv půdorysu trojlodní baziliky – místa, kde byl křížek nalezen. Text věnování a údaje o křížku jsou v latině na destičkách z bílého kovu.
