Už několik let jsem si plánovala, že se musím v době květu zajet podívat a fotit do mandloňových sadů nad Hustopečemi. Dnes se mně podařilo můj plán zrealizovat, i když jsem přišla, jak se říká, s křížkem po funuse. Mandloně už byly většinou odkvetlé, ale nějaké kvítky se mně na stromech ještě vyfotit podařilo. Rozhodně ale už stromy nebyly v plném květu, jak jsem si je vysnila fotit. No co už! Ale v mandloňovém sadu jsem už byla!
A docela neplánovaně. Měla jsem den volna a hlavní úkol dne, z pohledu mé letos osmdesátileté matky, byl, že je třeba před Velikonocemi upravit hrob. Vzhledem k tomu, že má kvůli pandemii zákaz vycházení z bytu, vyrazila jsem nejdříve na hrob. Potom bylo mým plánem zajet nakoupit česká jablka za velmi dobrou cenu do sousední Nosislavi.
„Když už budeš v Nosislavi, tak si zajeď do Velkých Němčic na rajčata! Prodávají je tam přímo u skleníku a jsou nejlepší, co jsme v poslední době jedli,“ radila mně starší sestra. No a vzhledem k tomu, že se starší ségry vyplatí poslouchat, tak jsem zajela na rajčata. A když už jsem byla pár kilometrů od Hustopečí, tak jsem si řekla, že bych mohla zrealizovat svůj výlet do mandloňových sadů.
Naivně jsem si myslela, že podjedu dálnici na Bratislavu a nějak se tam dostanu. To jsem se ale hodně spletla. Naštěstí to šlo otočit. U první firmy na kraji Hustopečí jsem se na vrátnici dozvěděla, že když jedu od Brna, tak mám jet ve směru do města a u koupaliště zabočit vlevo a potom zase vlevo. Poslechla jsem a dostala se tam, kam jsem chtěla! Pokud by někdo jel od Břeclavi, musí odbočit vpravo před koupalištěm a potom doleva.
Vzhledem k tomu, že bylo úterní dopoledne, nebyl tam téměř žádný pohyb turistů. Auto jsem odstavila kousek od Předního rybníku a dál se vydala pěšky. Lebedila jsem si, že tady nejsem v den Slavností mandloní, kdy Hustopeče zavalí desetitisíce návštěvníků. To bych fakt absolvovat nechtěla.
Dnes bylo nádherně, tak jsem po cestě fotila, co mně padlo do oka a přemýšlela nad tím, jak je v naší zemi krásně. Kdyby nebyla pandemie koronaviru, tak bych se pomalu chystala na můj plánovaný výlet do Švýcarska k Ženevskému jezeru, abych si tam zavzpomínala na Freddieho Mercury, který tam na konci svého života dost často pobýval. Švýcarsko ale padlo, takže se dostávám k tomu, že až nebudu moct jezdit do zahraničí, tak si pořádně prošmejdím naši zemi. Něco jsem z ní samozřejmě už viděla, ale zbývá spousta míst, kde jsem nebyla. Mezi ně až dodnes patřily mandloňové sady, i když Hustopečemi projíždím při cestách do Židlochovic hodně často.
Když jsem si šlapala krajinou, která je tak typická pro jižní Moravu, přemýšlela jsem o tom, kdeže se vlastně v Hustopečích mandloně vzaly. Po návratu domů jsem mrkla na internet a zjistila, že zde mandloně nemají vůbec dlouhou historii. Prvních devět hektarů se vysadilo v roce 1949. V šedesátých letech minulého století bylo už vysazeno pět tisíc stromů na 185 hektarech. Cílem bylo, abychom se stali soběstačnými v produkci mandlí.
„Postupně však mandloně začaly ustupovat více perspektivním meruňkám. Tak se sady zmenšovaly, až na konci osmdesátých let zůstaly poslední dva malé sady. Po změně společenských a ekonomických podmínek po listopadu 1989 přestal být zájem i o úrodu z těchto sadů, až zůstaly zcela nevyužívané a neudržované. Mnoho let bez ošetřování a prořezu stromů vedlo k zahuštění větví v korunách, jejich prosychání a častému rozlamování. V sadech se začal rozšiřovat nálet nežádoucích dřevin, včetně invazního akátu.“ Tolik citace z webu města Hustopeče. Díky dotacím se podařilo sady obnovit a na kopci byla postavena rozhledna, na kterou se člověk dostane po naučné stezce. Díky tomu sem v posledních letech míří stále více turistů.
Osobně mne překvapilo, že Hustopeče byly už v šestnáctém století největší vinařskou obcí na Moravě i v celém Českém království!!! Žádné mandloně, ale víno se tady pěstovalo!!! To na Moravu patří, že? A ne mandloně… Ale zpět k vinařství. V polovině 19. století byla výměra vinic více než 1 200 hektarů!!! Po napadení vinic révokazem ale klesla na pouhých sto hektarů. Vrcholu ale vinohradnictví dosáhlo ve třicátých letech dvacátého století, kdy se vinice rozkládaly na rekordních 1 350 hektarech. K přelomu došlo po vyhnání Němců, kteří vinice obhospodařovali. Nově příchozí obyvatelé pěstování vinné révy neovládali a ani o ně neměli zájem. Vinice proto postupně pustly a následně byly vyklučeny. V šedesátých letech minulého století už byly pouze na 89 hektarech. Dnes je v katastru Hustopečí 273 hektarů vinic. Věděli jste to? Já tedy až do dneška ne. A už vůbec ne to, že se o rozvoj vinohradnictví ve městě zasloužili Němci, a když je po válce vyhnali, tak s jejich odchodem téměř zanikly i vinohrady.
A do toho nám najednou zapadá vysazování mandloní. Je to trošku postavené na hlavu, že? Jakoby noví obyvatelé vyhnaným Němcům chtěli dokázat, že se zde dá pěstovat i něco jiného než jen vinohrady. Z mandloní asi zdaleka nebyl (a není ani dnes) takový zisk jako z vína, ale pro dnešní turistický ruch je to zase jiné lákadlo, když vinařských obcí je na Moravě bezpočet… Tož tak… Zajímavé věci jsem se dnes dověděla…
Když jsem šlapala k rozhledně, tak mně v souvislosti s mandlemi v hlavě naskočily i makronky, které se z mandlí pečou, a kterých jsem viděla pěkně vyskládané hromady v cukrárnách v Paříži. Samozřejmě, že dnes dostaneme makronky v leckteré cukrárně i u nás, ale nikde jsem z nich neviděla takové úhledné pyramidy jako právě v Paříži.
Také jsem myslela na to, jaká je to svoboda kráčet si přírodou bez „hadrových“ či papírových náhubků, kterými se všichni „zdobíme“ kvůli řádícímu koronaviru. Myslela jsem na to, že navzdory pandemii si nesmíme nechat proklouznout letošní jaro, které je v plném proudu.
Po cestě jsem se také radovala z toho, že nepotkávám žádné turisty. Na ty jsem narazila až pod rozhlednou, ke které se oni zřejmě dostali z druhé strany než já. Tu jsem ale nestačila prozkoumat. Kromě dobrého výhledu do okolí jsem ocenila i kadibudku kousek od rozhledny.
Rozhledna byla zapáskovaná a opatřená nápisem, že je až do odvolání uzavřena. Kdo ví, proč ji město Hustopeče zavřelo? Že by turisté nesměli kvůli viru ani na rozhlednu? Těžko říct. To na zákazu napsáno nebylo.
Každopádně všem tento výlet doporučuji. Dá se sem v pohodě dojet i s kočárkem. Takže užívejme si všichni jara a věřme, že sluníčko většinu virů spálí a budeme zase žít ve svobodě. Při zpáteční cestě k autu jsem potkala jednu paní s pejskem. Na rozdíl od něho jsme měly obě náhubky… Svět se mění… Žijeme v jednadvacátém století, které by naši předci nepochopili. Honíme se, abychom vydělávali co nejvíce peněz a potom si za ně jeli s vyplazeným jazykem koupit vodu v petkách místo, abychom si pro ni zašli lesem ke studánce. To už je ale jiný příběh a jiné povídání než bylo to o mém putování za mandloněmi.
Užívejte jaro, opatrujte se a zůstávejte zdraví!!!
Lenka
