Dnešek jsem si chtěla užít, protože je mým posledním dnem v Dolomitech. Ještě večer jsem ale nevěděla, co budu dělat, protože na dnešek nebyla žádná skvělá předpověď počasí.
Když jsem se ale ráno probudila, tak venku svítilo slunko. Nebylo co řešit. Rozhodnutí, že si ještě jednou zajedu užít Lago di Braies, bylo dílem okamžiku. Nasnídala jsem se, hupla do auta a vyrazila. Na místě jsem byla v 8.40 a přede mnou byly tři hodiny pouhého flákání se u jezera. Pár cvaků jsem sice udělala, ale dnes jsem nejela fotit, ale jen si „to“ užít! Když jsem přijela, bylo nad jezerem krásně modré nebe. Hned jsem udělala pár fotek a šla si na „svou“ lavičku, kterou jsem si užívala už posledně. Tehdy jsem ale oběhla celé jezero a cvakala jako divá. Dnes ne! Sedla jsem si, koukala na tu nádhernou přírodu, meditovala a prostě si to všechno na plné pecky užívala s vědomím, že si sem prostě už nezajedu. Proč? No prostě to vím. Je tady nádherná příroda, ale na světě je tolik nádherných míst, na kterých jsem ještě nebyla a to i v České republice. A to nemluvím o horách a jezerech v sousedním Rakousku.
SENIOŘI, KAM SE PODÍVÁŠ
Jak jsem si tak užívala pohled na jezero a okolní přírodu, nešlo nevšímat si těch, kdo přicházeli a zase odcházeli. Převažovali starší senioři. Třeba takový autobus seniorů 75+ z Francie. Ti si na jednu lavičku kousek ode mne dovlekli obří plastovou chladničku. Bylo mně jasné, že tam mají nějaké dobroty. Ani ve snu by mne ale nenapadlo, že po deváté ráno začnou z chlaďáku vytahovat láhve vína – no i nějaké nealko tam bylo a něco malého na zub. To mně připomnělo včerejšek, kdy jsem sjížděla autem z hor, tak jsem na jednom parkovišti u silnice viděla autobus – z jedné strany k přírodě seděli u tzv. našich pivních setů senioři a cpali se něčím dobrým a z druhé strany jeden účastník zájezdu u skládacího stolu v lavoru zrovna umýval nádobí. Jsem si říkala, jak jsou ti důchodci nejen u nás vynalézaví a někteří si umí užívat život i v hodně pokročílém věku.
CVRKOT U JEZERA
Další část návštěvníků tvořily rodiny s malými dětmi – hodně malými a také pejskaři. K vodě dnes přišli fakt nejrůznější čtyřnozí krasavci a bylo zajímavé sledovat, jak má i každý pes úplně jinou povahu. No mazec sledovat ten cvrkot. Ihned po svém příjezdu jsem udělala za chůze také tři cvaky novomanželského páru z Asie, který se tam fotil. Novomanželé se u jezera většinou fotí ve všední dny brzy ráno, a když má člověk čas, tak je také zajímavé sledovat kolegu fotografa, co s nimi vymýšlí, do čeho je tlačí, do čeho se ještě nechají zatlačit…
NA SVĚTLE HODNĚ ZÁLEŽÍ
A ještě jeden postřeh od jezera, co se týká fotek. Poprvé jsem ho fotila, když bylo úplně šedivo a dnes modré nebe nad hlavou. Ale pozor! Modré nebe bylo zhruba jen hodinu. Jak se totiž posouvalo slunce, tak modrá obloha logicky bledla – v tom sledovaném úhlu pohledu. Potom se na obloze navíc objevila temně šedivá mračna. Tak jsem si říkala, že pokud by tam někdo jel fotit i za pěkného počasí, musí být u jezera brzy ráno. Podle mne tak v 7 hodin, aby případně stačil všechny různé úhly pohledů na jezero oběhat. Stejně tak ty svatby tam prostě musí být brzy, protože dobré světlo je jinak rychle pryč, i když svítí slunce. S tím sluncem je dobré světlo ještě možná mnohem horší a rychleji pryč. Když nebylo modré nebe a slunce, tak měla voda v jezeře krásně tyrkysovou barvu. Za slunce a modré oblohy byla voda spíše průzračná…
VYPLATÍ SE PŘIVSTAT
Když jsem odjížděla okolo půl dvanácté, tak jsem zjistila, že je dobré tam být tak brzy i kvůli parkování, protože parkoviště č. 4, které je neblíže jezeru, bylo už úplně plné. Pod ním je 3, což také není daleko, ale 2 a 1 jsou už dost daleko pro takové lenochy, jako jsem já.
Vzhledem k tomu, že jsem tady poslední den, tak jsem si ho chtěla udělat hezký se vším všudy.
KULINÁŘSKÝ ZÁŽITEK – NEBE V PUSE!
Rozhodla jsem se, že znovu zamířím do restaurace Rienz, kde jsem byla včera. Přestože je pondělí a tedy pracovní den, tak restaurace byla zase plná! A hádejte koho? Seniorů na kolech! A zase byli všeho věku a všech postav – tencí i tlustí. Po včerejším úspěchu vynikající polévky jsem si ji dnes objednala znovu. Prý to byl bramborový krém s krutonky chleba, slaniny a posypané čerstvými bylinkami. Nevěřili byste, jak z tak jednoduchých surovin může mistr kuchař připravit něco tak vynikajícího, kdy jsem si už včera říkala, že to šlo rovnou do ledvin, jak prohlašoval Kája Mařík. Dnes jsem si prozíravě nedala hlavní jídlo, protože včera toho bylo tolik, a tak syté, že jsem ani vše nesnědla. Dala jsem si další teplý předkrm – domácí těstoviny plněné špenátem a sýrem, posypané parmezánem a opraženými, drcenými lískovými oříšky. To byla dobrota! A jako sladká tečka následoval na závěr teplý štrůdl s kopečkem vanilkové zmrzliny, jahodami a borůvkami. Něco tak dobrého jsem už dlouho nejedla. To těsto jakoby bylo třené – vláčné, vlahé, žádná sušina či lístové těsto. Jablíčka nebyla nastrouhaná, ale byly to malé plátky. Jak říkám – dobrota a k tomu cappuccino – všechno šlo také rovnou do ledvin!
No a můžu balit. Natankovat už jsem stihla – bezmála dvě eura za litr, ale auto říká, že mám dojezd přes 800 kilometrů, tak hlavně ať už jsem doma bez havárky – bez poruchy – bez pokuty. Za oknem právě prší, tak jsem ráda, co jsem dnes zvládla. A úplná poznámka na závěr.
PARKOVÁNÍ A VÝHODA KARTY MOBILITY
Tady se musí téměř všude platit parkování. Blbé je, když člověk dostane onu kartičku mobility, se kterou může jezdit tady po severu autobusy i vlaky zdarma. Pokud je ale ubytovaný například dva kilometry od vlaku, tak už je to zase větší komplikace kombinovat a synchronizovat busy s odjezdy a příjezdy vlaků. To byl také důvod, proč jsem si všude jezdila autem a vlastně bezva kartičku mobility vůbec nevyužila. Mnohokrát jsem si za ten týden tady říkala, že to auto mně dávalo svobodu být tam, kde jsem chtěla být. V Toblachu je například u vlakového nádraží napsané, že z rozhodnutí obecního zastupitelstva se tam může parkovat maximálně 3 hodiny. Paní v íčku mně sice řekla, že když tam bude stát auto jeden den (ne noc), pokud bych si chtěla zajet vlakem do Bolzana, jak jsem měla jeden den v plánu, takže je to prý v pohodě. Já jsem to ale nechtěla riskovat. Pro představu trvá cesta vlakem do Bolzana dvě hodiny a dvě hodiny zpět, že… Takže tam člověk musí jet brzy ráno a vrátit se večer ne-li v noci, aby něco viděl. Nerada bych potom vystoupila na nádraží a auto bylo odtáhnuté nebo bych musela platit pokutu. Proč to ale říkám? Paní v íčku mně vůbec neřekla, že mohu zcela zdarma a neomezeně parkovat o pár desítek metrů dál u Domu v přírodním parku, kde se nachází například také Mahlerův sál a restaurace. Tak radím těm, kdo sem pojedou, že tady se může zdarma parkovat a vlak je za rohem.
