Byly doby, kdy jsem ve strážnickém skanzenu nechyběla na žádné zajímavé akci, co tam Národní ústav lidové kultury pořádal. Ty roky jsou ale už dávno pryč a já dnes s vnuky do tohoto krásného areálu zamířila po několikaleté odmlce a nestačila jsem se divit.
Proč? No všechno bylo už od vstupu do areálu skanzenu úplně jinak než jsem si z dřívější doby pamatovala. Lístky se sice stále prodávají v budově, ale už nelze říct, že jde o vstupní budovu do skanzenu, protože se do samotného areálu vstupuje přes turnikety, které jsou umístěné mimo budovu venku s přístupem k Baťovu kanálu. U těch ale sedí v budce další pracovnice, které pomáhají méně schopným návštěvníků při skenování QR kódu na vstupenkách, nebo pouští zvlášť větší skupiny. Modernizací se tedy pracovní síly rozhodně neušetřily. To jen na okraj.
S vnuky jsme se do skanzenu vydali na Vojenský den, který se tentokrát nesl při příležitosti 90. výročí závěrečných manévrů tehdejší československé prvorepublikové armády. Ty se konaly v srpnu 1935 na moravsko-slovenském pomezí. Aktéři chtěli sérií ukázek bojového výcviku připomenout odhodlání tehdejších občanů Československa bránit svou vlast, které vyvrcholilo mobilizací v září 1938.
Tím, že nejsem dlouhé roky zpravodajkou z této oblasti, mně uniklo, že jde u o dvanáctý ročník akce. Já si naivně myslela, byla jsem o tom přesvědčená, že je to novinka. No není… Když člověk někde nebyl, neznamená to, že je to poprvé, že? Tak to bylo to hlavní překvapení, co na mne ve strážnickém skanzenu dnes čekalo.
Potom to byl ale i vytrvalý déšť, se kterým jsem fakt při plánování programu pro vnuky nepočítala. Znovu jsem si tak uvědomila, že větru, dešti člověk zatím neporučí, i když si to někteří soudruzi z východu před desítkami let mysleli. Vojenský den Československé obce legionářské se ale uskutečnil navzdory nepříznivému počasí, a tak jsme mohli sledovat ukázku výcviku obsluhy minometů a ukázku rojnice pěšího družstva. Hlavní bojová ukázka s Manévry z roku 1935 byla až v 15 hodin a o hodinu později program uzavřel vývcvik boje zblízka. To už jsme ale ve skanzenu nebyli, protože tři hodiny v dešti nám bohatě stačily. Něco jsme ale přesto viděli a navíc jsme si prošli také některá historická stavení a dozvěděli se spoustu zajímavých informací. Mohli jsme obdivovat i v roce 2023 nově dokončení Podhajské mlýny s valchou, kde nechyběla průvodkyně, co bylo super. A tak se mrkněte, jak jsem dnešek viděla přes objektiv a kapky deště. Všechno, a ještě mnohem více odpoledne doma, jsme si užili navzdory špatnému počasí. Všechno je to o nastavení mysli, jestli se umíme radovat z toho, co máme, i když zrovna na nebi nezáří ohnivé slunce. A i ten déšť můžeme brát pozitivně, protože jsme si nespálili nos a půda dostala tolik potřebnou vláhu, která dlouhodobě chybí.
