Na krku se mně udělalo asi šest znamínek. Takových těch, co visí jen na kousíčku kůže. Docela dost mne to štvalo, proto jsem se rozhodla, že musí pryč. Věděla jsem, že tyto zákroky by se měly dělat v zimě, kdy nezáří slunce a člověk se také nepotí. V únoru jsem proto poprosila praktickou lékařku, aby mně doporučila, kam mám na tento zákrok zajít.
Doporučila mně jednu lékařku z nejmenovaného okresního města. Zatelefonovala jsem tam, abych se objednala. Sestřička mně při popisu mého problému řekla, že to nebudou znaménka, ale zřejmě bradavičky. To mne tedy fakt hned při prvním kontaktu potěšila… Objednala mne až na začátek dubna s tím, že se paní doktorka podívá a teprve při osobním setkání udělá zákrok hned nebo mne znovu objedná. Představa, že budu možná čekat další dva měsíce mne také potěšila.
Nicméně bezmála dvouměsíční čekáni uteklo jako voda a den D byl tady! Docela dost mne naštvalo, že jsem musela v čekárně čekat více než půlhodinu oproti předem domluvenému času. Potom mne sestra nechala vyplnit dotazník, který jsem musela nakonec podepsat a doplnit datum. Když jsem jí dotazník odevzdala, tak se za chvilku vrátila dožraná a plná ironických poznámek, že rok 2018 tedy fakt už není, a jak jsem se jako takhle mohla splést… Její „příjemné“ chování mně připomnělo zdravotní sestru, která byla na poporodním v jedné nejmenované krajské nemocnici, kde jsem před více než třiceti lety porodila staršího syna. Ta mne také pořádně „zdrbala“ za to, že jsem si četla svůj chorobopis, který každé rodičce hodila do nohou postele než měla vstoupit vizita. Tehdy to byla scéna jak z hororu, co jsem si to jako dovolila…
Ale zpět do současnosti. Konečně jsem se tedy dostala do ordinace, kde se mně na tu mou hrůzu na krku konečně koukala lékařka. Mrkla a řekla: „To odstraňovat laserem nebudeme! Zbyly by tam jizvičky. Stačí, když s tím takto zakroutíte.“ A se svými slovy jedním výrůstkem zakroutila, že jsem se cukla. A stejně s druhým. „Cítíte, jak to štíplo? Takhle si to postupně udělejte doma se všemi. Ono „to“ za pár dnů odpadne,“ řekla návod domácí „plastiky“ a potom už jsem slyšela jen: „Nashledanou!“
No moje nervy! Z ordinace jsem vypadla jako blesk s fakt bezva radou od plastického chirurga: „Ukruť si své výrůstky sama!“ Je fakt, že mne její rada a zakroucení se dvěma „bradavičkami-znamínky“ nestálo ani korunu… A to jsem si původně myslela, že budu aspoň o tisícovku lehčí.
Jedna „bradavička-znamínko“ (nevím, co to vlastně bylo, protože to paní doktorka neidentifikovala…) se mně druhý den pořádně zanítilo a docela dost to bolelo… Nicméně do čtyř dnů „to“ fakt odpadlo, jak lékařka předpověděla… No tak jsem se pokusila stejným způsobem zakroutit se třemi dalšími. A také do pár dnů odpadly!
Dnes už tedy vím, jak se zbavit nežádoucích výrůstků na kůži zcela zdarma a bez čekání…
Všechny zdravím a přeji, abyste lékaře nikdy nepotřebovali… Lenka
Po léta jsem si při cestě do Izraele směňovala doma dolary a ty potom na místě měnila na šekely. Letos jsem částku za ubytování směnila doma na šekely a zbytek měla opět v dolarech. Obyčejně v Eilatu peníze měním hned kousek pod autobusovým nádražím. První várku peněz jsem letos směnila také zde.
Potom jsem ale zjistila, že první směnárna po levé straně, když se jde od letiště v centru města nahoru, má lepší kurz. Ke konci pobytu jsem si proto šla směnit sto dolarů právě sem. A to byla zásadní chyba, která mně fakt pokazila konec pobytu. Směnárník mně totiž dal za sto dolarů na první mrk výrazně méně peněz než měl. Tak mu říkám, že je to málo. A on nerudně, že není. Tak mu říkám, aby mně vrátil zpět dolary. A teď přichází ten okamžik, kdy jsem se fakt nasr… Hodil mně totiž sedmdesát doláčů, což bylo o třicet méně než mu dala směnit. Hned jsem se ohradila, že jsem mu dala sto dolarů a on, že ne, a že se mám jít podívat na kamerový záznam. Tak krámek zamknul a já s ním zapadla v zadní místnosti, kde měl obrazovku. Koukám, že tam klape čas 17:18 a přitom bylo o hodinu méně. Samozřejmě, že mu to nic neukázalo. Oponovala jsem, že má nastavený špatný čas, ale on si trval na svém, že to nejde, a že si mám jít klidně policii…
Fakt docela dost naštvaná jsem vypadla a šla na policejní stanici, co je na pobřeží. Byl podvečer a nikoho jsem tam nezastihla… Ještě jsem se proto na promenádě zastavila v kanceláři izraelského ministerstva turismu, kde jsem jim řekla, co se mně přihodilo za bezva událost… A zároveň ukázala fotku směnárny. Dokonce mám i fotku onoho směnárníka. Druhý den tam už totiž seděl úplně jiný muž.
Měla jsem den do odjezdu a nechtěla jsem tento den prožít lítáním po policajtech, tak jsem se na to dál vykašlala. Fakt je ale ten, že se i toto může stát, tak bacha na to. Pokud by někdo měl zájem, můžu mu fotku směnárny i směnárníka poslat.
Mějte se moc fajn a nenechte se okrást, jak se to letos na jihu Izraele „podařilo“ mně…
Vystudovala jste genetiku a později také teologii. Prakticky celý produktivní život jste ale misionářkou na volné noze. Zamýšlíte se nad genderem z pohledu genetika i teologa?
Určitě ano!
Jaký je váš vztah ke gayům a lesbičkám?
V okruhu mých přátel jsou lidé, kteří v sobě takovou orientaci objevili. Například mám jednu velmi blízkou kamarádku, která pochopila, že je takto nastavená a vzhledem k tomu, že je křesťanka, konvertitka, rozhodla se, že bude žít nějakým způsobem v celibátu. Velmi si jí vážím. Není to pro ni samozřejmě snadné, ale vidím, že i tento postoj je možný. Myslím si, že je v dnešní době velkým problémem, že se nerozlišuje náklonost, kterou v sobě člověk může objevit, a aktivní způsob života. Náklonnost má své jméno, které se dnes v médiích téměř vůbec nepoužívá. Je to homofilie. Homosexualita znamená aktivní způsob sexuálního života. Je třeba to rozlišovat, protože obě věci nejsou totožné.
Exorcista a katolický kněz P. Elias Vella z Malty v připravované knize mimo jiné říká, že v případě aktivního homosexuála mu nelze dát za pravdu, že jedná správně. Je ale nutné tyto věci říkat pěkným způsobem, protože je tady riziko, kdy může být takto orientovaný člověk velmi zraněn. Lze vůbec na toto téma mluvit z pohledu víry pěkným způsobem, aby nebyl druhý zraněn?
Myslím si, že všichni lidé, kteří mají nějaké problémy, potřebují, aby jim někdo naslouchal, aby je přijal takové, jací jsou. Zároveň je ale součástí opravdového přátelství, že nechci, aby člověk zůstal tam, kde je. Pokud mluvím s lidmi o takovýchto problémech nebo jakýchkoliv jiných, snažím se jim naslouchat, aby se cítili přijati. Jakmile se vybuduje vztah důvěry, potom lze mluvit i o dalších věcech. Pokud jsou tomu lidé otevřeni, je důležité dát jim biblický pohled, aby měli nějaké zrcadlo, a tím může být i křesťanský pohled na věc. Pohledů ze světa mají nadbytek. Tam se člověk dozví spoustu věcí, například že je tato věc daná a nedá se s ní nic dělat. To ale rozhodně není ve všech případech pravda. Jiný názor říká, že se člověk může rozhodnout a vše měnit, jak často chce. S tímto ale už nelze vést žádný dialog. Věřím tomu, že je třeba naslouchat člověku, přijímat ho, ale zároveň mu pomoct, aby nezůstal tam, kde je.
Jako věřící křesťanská misionářka tedy s homosexualitou nesouhlasíte?
Myslím si, že je důležité vracet se ke kořenům. Původní Boží záměr, který máme zjevený v Bibli, je, že Bůh stvořil člověka jako muže a ženu. To, jestli je člověk muž nebo žena se dnes také hodně zpochybňuje, ale v chromozomech je to dané. Já jako genetik vím, že je pohlaví člověka určené chromozomálně. To, že se tak někdo necítí, je věc, se kterou lze pracovat psychologicky i duchovně.
Můžete přiblížit duchovní stránku celé věci?
Bůh stvořil člověka jako muže a ženu, aby mezi sebou měli vztah. Když vstoupil do světa hřích, protože se člově rozhodl udělat si vše po svém a nikoliv podle Božích zákonitostí, přišel potom zmatek do všech oblastí života. Ten se projevuje také tam, kde jsou lidé opravdu zranitelní, v těch nejhlubších a nejintimnějších vztazích. Nežijeme v původním světě, jak ho Bůh stvořil na počátku, ale žijeme ve světě, který je nemocný hříchem. Je potřeba vracet se k Božímu záměru, jakto Bůh původně myslel, protože dal nějaká pravidla, jak máme žít, aby nám bylo co nejvíce dobře. Pokud člověk tato pravidla nerespektuje, projeví se to tak, že nám dobře není. Zároveň víme, že nežijeme v ideálních podmínkách a musíme vycházet z toho, co je. Nemůžeme si hrát na to, že je vše úplně v pořádku.
Zmínila jste, že je třeba rozlišovat náklonnost a praktikující homosexualitu. Na toto téma už mluvila německá herečka a zpěvačka Marlene Dietrich za svého života měla prohlásit „V Evropě nezáleží na tom, zda jste muž nebo žena. Milujeme se s každým, kdo je atraktivní.“ Nejde v tomto případě spíše o vámi zmiňovanou náklonnost a bisexualitu, když někdo něco takového tvrdí?
Já jsem tento výrok od Marlene Dietrich nikdy neslyšela, ale zdá se mi mimořádně hnusné říct, že se milujeme s každým, kdo je atraktivní. Není v tom ve skutečnosti vůbec žádný vztah a není vlastně v tomto případě ani o čem mluvit. Lidé, kteří žijí tak, že vyhledávají pouze krátkodobou rozkoš, nemohou nikdy dojít naplnění.
Podobně jako Marlene k sexu přistupoval frontman britské kapely Queen Freddie Mercury. Nejdříve žil šest let s přítelkyní Mary Austin, aby jí potom sdělil, že je bisexuál. Nicméně o pár let později měl intenzivnější a dlouhodobější vztah s rakouskou herečkou Barbarou Valentin. Ve stejné době ale stále udržoval sexuální vztahy i s muži. Nešlo spíše o hledání stále větších a intenzivnějších sexuálních zážitků než o nějakou orientaci?
Vidím za tím velikou nenaplněnost a narušenost.
Může promiskuitní chování ukrývat nějaká hluboká vnitřní zranění z dětství, kdy například těmto lidem chybí nenaplněná láska od rodičů a tu poté v dospělosti hledají u mnoha sexuálních partnerů?
Je to velice pravděpodobné. Mluvila jsem o tom s terapeutkou, která se nevěnuje pouze homosexuálům. Říkala mi, že když pracovala s lidmi, kteří byli homosexuálně či bisexuálně orientovaní, vždy v tom našla alespoň jeden ze tří faktorů. Prvním byl ten, že si ženy hledají matku, která jim chyběla, a muži si zase naopak hledají otce, protože jim v dětství nějakým způsobem chyběl. Další faktorem bylo, že prožili nějaké hluboké trauma od člověka druhého pohlaví. Mohlo jít o zneužití, znásilnění, týrání, ale i psychický nátlak. Těch možností může být mnoho. A třetím faktorem byla nějaká časná sexuální zkušenost s člověkem stejného pohlaví. Toto pozorovala častěji u mužů. Muži, kteří mají tuto orientaci, jsou velmi vnímaví na určitou nejistotu identity u mladých chlapců a jsou schopni je svést.
V takových případech ale nemuselo jít vůbec o nějaké násilí…
To je sice pravda, ale pokud člověk získá takovou sexuální zkušenost, vzhledem k tomu, že sexuální paměť je nejpevnější paměť, kterou máme, tak s tím už nemůže pracovat pouze jako s myšlenkou, nápadem, sklonem, ale je tam i fyzický prožitek. Naše velmi dobrá sexuální paměť je důvodem, proč se nedoporučuje, aby lidé prožívali sexuální vztahy mimo manželství, protože je to něco, co člověku už zůstane. Slyšela jsem pěkné vyjádření: Když mám s někým sexuální vztah, dám tomu člověku něco, co už nikdy nedostanu zpět. Pokud žijeme v manželství a navzájem si tyto „části“ neseme, tak to vůbec nevadí, protože to máme stále společné, jelikož žijeme spolu. Pokud ale mám sexuální zkušeností s více lidmi, zůstávají kousky mne u nich a mně chybí. Je to obrazné vyjádření, které vyjadřuje hlubší skutečnost. Když pozoruji lidi, takto tak skutečně je. Vytvořila se určitá vazba. Ta, když se zpřetrhá, tak je to něco jiného než když se rozejdu s člověkem, se kterým jsme spolu jen chodili a drželi se za ruku. Na úrovni modlitby, duchovní terapie a doprovázení lze přesekat vazby k sexuálním partnerům. V těchto případech je jedno, jestli to byli partneři heterosexuální či homosexuální.
Dívala jste se někdy na homosexualitu z pohledu genetiky?
Občas jsem měla možnost si něco přečíst. Četla jsem nějaké pojednání o genu pro homosexualitu, kde uvažovali, že ho našli. V textu jsem ale nenašla nic, co by mě přesvědčilo, a dospěla jsem k závěru, že žádný takový gen nalezen nebyl.
A nemáte dojem, že se v poslední době otevřeně hlásí k homosexualitě obrovské množství lidí, což bylo před třiceti lety nepředstavitelné? Někdy se zdá, že heterosexuálové budou za chvilku diskriminováni…
Jestliže existují nějací skuteční homosexuálové, což zřejmě ano, ať už to má jakoukoliv příčinu, není jich tolik, jako se dnes proklamuje, ukazuje jako nějaká norma a něco úžasného. Lidé ze všech stran slyší, aby si různé možnosti vyzkoušeli, a teprve poté si mohou vybrat svou orientaci. Partnera, se kterým chci žít, si musím také nejdříve vyzkoušet. Zároveň ale nastupuje problém, že lidé vstoupí do sexuálního vztahu příliš brzy a nejsou na to zralí emocionálně ani v jiných oblastech. Láskyplný vztah má tři roviny – vášeň, intimitu a závazek. Vášeň v průběhu času zákonitě klesá, ale intimita, vnitřní blízkost a závazek rostou. Dnes ze všech stran slyšíme, že vztahy máme budovat pouze na vášni, ale ta nutně vyhasne. Pokud nejsou součástí vztahu další dvě složky, tak nemá žádný pořádný základ a nutně musí odumřít. To není problém pouze dneška. Byl to problém romantické literatury i filmů, které běžely v kinech a televizi. Cítím k tobě nějakou velkou emoci, proto tě miluji. Emoce je pryč, tak už tě nemiluji. Vztahy jsou budované pouze na vášni a o závazcích dnes bohužel lidé nechtějí nic slyšet.
Pokud mám dobré informace, tak v některých státech Ameriky se mohou děti mladší patnácti let rozhodnout bez svolení rodičů, že jim bude změněno pohlaví, protože to své nepřijímají. V roce 1989 se tak nechal na ženu přeoperovat tehdy už dospělý muž Norrie Watson ze Skotska. Díky jemu Austrálie v roce 2014 odsouhlasila zákon o tzv. třetím pohlaví. Norrie se totiž po letech dobře necítil ani v těle ženy. Třetí pohlaví v roce 2018 uzákonilo i Německo. Norrie dnes lékařům vyčítá, že šlo všechno tak lehce a nikdo se nezajímal, co ho k tomu vede, nikdo mu nedal psychologickou pomoc, když se rozhodoval. Dle jeho zpětného pohledu bylo jeho jednání důsledkem týrání v dětství. Nehrozí, že touto svobodou v přeměňování pohlaví bude velmi mnoho poškozených lidí?
Určitě ano! To je přesně to, o čem jsem mluvila. Zraněný člověk, který nebyl v souladu se svou identitou. Věřil, že se vše vyřeší změnou pohlaví, ale nyní zjišťuje, že se nic nevyřešilo, proto se zlobí. Vidím v tom celospolečenský problém, kdy není snaha pomoct najít lidem skutečnou identitu, ale nabídnout jim řešení jakékoliv vnitřní neshody bez nějakého úsilí. Jsou ale věci, které nemůžeme změnit. I když se nechám přeoperovat, tak mi chromozomy zůstanou, jak jsou.
Neexistuje nějaká výjimka?
Z hlediska genetiky existuje pouze určitá malá skupina lidí, kteří jsou genotypově (v chromozomech) mužem nebo ženou, ale chybí jim receptory pro příjem pohlavních hormonů. Navenek (fenotypově) se vyvíjí jako opačné pohlaví. Upozorňuji, že se jedná o velmi malou skupinu lidí, kde by se dalo uvést do souladu to, co mají v chromozomech, určitou operací a hormonální léčbou, aby ten, kdo má v genech, že je muž, byl i navenek mužem. To je jediný případ, kdy má operace a hormonální léčba smysl. Současná společnost ale místo toho, aby se našel kořen problému, lidem spíše umožňuje, aby se svému problému přizpůsobili. Mnohem náročnější způsob terapie, který by ale měl smysl, je pomoct lidem přijmout identitu, jakou doopravdy geneticky mají.
Teď se v této souvislosti hodně mluví o genderu a změny se na lidi hrnou strašně rychle. Možná brzy nebude povoleno označení maminka a tatínek. Proč je moderní civilizace tlačena tímto směrem?
Nevíme, co bude, ale je pravda, že dnes už se nám tato fakta nezdají jako neuvěřitelná možnost a může se nám to stát. Stojíme na klasické šikmé ploše. Udělám krok a je to téměř stejné, ale pokud jich udělám deset, tak už to není vůbec jako na začátku. Když se podíváme dvacet, třicet let zpátky, tak je ta změna obrovská. Mám kamarádku, která pracovala v Bruselu při Evropském parlamentu. Občas mně sdělovala, co se tam děje. Nebyla jsem schopná se s ní setkávat příliš často, protože to byly příliš děsivé věci.
Bavily jste se i na toto téma?
Právě že ano. Ona tam vypozorovala, že někteří z těch, kdo mají velký vliv, jsou lidé bohatí, a snaží se prosazovat právě tyto názory, které mají zlikvidovat původní klasickou rodinu, kde je otec, matka a děti. Rodinu, kde existuje nějaká identita muže a ženy, kde dříve byla snaha chránit děti a dospívající děti, aby mohly nějak dozrát než začnou aktivně žít a budovat další vztahy a rodiny.
Můžete uvést nějakou konkrétní věc?
Byla tam snaha prosadit zákony, od kdy bude legální sex. Snahou bylo snižovat původní hranici patnácti let až na jedenáct let. A tím by to zřejmě nekončilo. Dále chtěli prosadit, aby byl zákonný sex se zvířetem. Nedává to žádný smysl, protože ani zvíře ani dítě nemá zájem o tento typ aktivity. Je to úplně mimo.
Kdo si myslíte, že na tom má zájem?
Domnívám se, že za tím vším stojí hnutí New Age, o kterém se dnes už tak nemluví, protože jeho myšlenky už dostatečně pronikly do myšlení lidí. Jde o myšlenky typu: všechno je jedno, dělej, co ti dělá dobře bez ohledu na cokoliv, nemusíš mít žádnou velkou zodpovědnost, jsi sám sobě bohem, který rozhoduje o všem a může dělat, co chce, sám se zachráníš, sám se uzdravíš, energii můžeš čerpat z kosmu, stromů, kamenů atd… Jednou jsem četla prohlášení New Age ze sedmdesátých či osmdesátých let, které jsem pak už na internetu nenašla. Celkem jasně a nevybíravě v něm bylo řečeno, že je třeba zlikvidovat identitu jednotlivců i skupin.
Aby byli lidé lehčeji ovladatelní?
Myslím, že ano, protože s lidmi, kteří jsou rozbití a nevědí, kdo jsou, se dá velmi snadno manipulovat. A nějaké extremistické názory, že je například Ježíš Kristus Spasitel, nejsou v těchto podmínkách přijatelné, protože je sám sobě spasitelem každý. Pokud tam ale toho Ježíše mít chceš, tak ho tam měj, ale pokud tam chceš jabloň, na které jsi seděl jako dítě, tak ať je to jabloň. To je přece jedno, jde o totéž…
Díky své misionářské činnosti se stýkáte s mladými lidmi. Zajímají se o tuto problematiku, o které se teď bavíme, nebo už je to generace, které je všechno fuk?
Stýkám se s vybranými skupinami mladých lidí ve věku od čtrnácti do pětadvaceti let. Měla jsem přednášku o sebepřijetí a dala jsem prostor k otázkám. Z jejich strany vyvstal dotaz, jak to mají se sebepřijetím lidé s homosexuální orientací. Rozvinula se z toho velmi pěkná diskuze. Přišli mně potom poděkovat, že jim někdo dal informace z křesťanského pohledu, protože z té druhé strany toho slyší velmi mnoho i ve školách. Zajímá je to a přemýšlí o těchto věcech. Ale jak říkám, jde o vybrané skupiny mladých lidí z křesťanského prostředí.Nevím, jak to všechno vnímají a vidí ostatní mladí lidé…
Mgr. Jana Ungerová se narodila 7. 3. 1971 v Brně. Vystudovala obor molekulární biologie a genetiky na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Po několika letech práce ve výzkumu na Karlově Univerzitě v Praze absolvovala Školu evangelizace, kterou pořádala komunita ICPE (Mezinárodní katolický evangelizační institut) na Maltě. V této komunitě získala během následujících tří let další vzdělání a možnost osobního růstu. Získala zkušenosti s pořádáním a vedením seminářů, se službou naslouchání a poradenství, s pantomimou a tvořivým přístupem, prací s mládeží v různých zemích (Polsko, Německo, Malta, Rumunsko, USA, Španělsko a další), s pomocí chudým a lidem na okraji společnosti (Rumunsko, Německo, Ukrajina) atd. Také doprovází skupiny ze zahraničí, překládá a tlumočí z angličtiny, španělštiny a polštiny. Další jazyky ovládá pasivně. Magisterské studium na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci ukončila v roce 2015.
Od třetího do sedmého března vedl v poutním domě Stojanov na Velehradě katolický kněz z řádu minoritů P. Elias Vella z Malty exercicie na téma vnitřní uzdravení. V náročném programu si udělal čas na rozhovor, který se točil o změnách v Evropě i proměně světa díky novým informačním technologiím. Když jsem s tímto vzácným mužem dělala rozhovor přesně před patnácti lety v době, kdy Česká republika i Malta vstoupily do Evropské unie, věřil, že si Malta zachová tradiční postoj k interupcím i rozvodům. Rozvod a interupce zde byly totiž ještě v roce 2004 zakázané. Jeho vize se ale nenaplnily. Vyjádřil se také k vlně emigrantů, kteří v posledních letech proudí do Evropy a změnám díky novým informačním technologiím a životem na sociálních sítích.
Zhruba třicet let cestujete po celém světě. Za tu dobu jste měl možnost poznávat mnohé země, jejich kulturu i obyvatele. V čem vy osobně vnímáte, že se svět v posledních desetiletích proměnil?
Vidím, že během posledních třiceti let jsou změny ve světě velmi radikální. Nejen z duchovního pohledu, ale také z politického a sociálního. Vytvořili jsme sjednocenou Evropu a Evropská unie opravdu přináší velkou změnu mentality v celé Evropě. Dříve si každý národ chránil svou jedinečnost, kulturu a svým způsobem i svůj lid. Dnes jsou evropské národy otevřené k pronikání různých kultur, vlivů a typů národností lidí.
Není to tak, že Evropská unie chce potlačit to, co bylo pro konkrétní národy originální a výjimečné?
Nemyslím si, že by Evropská unie chtěla jednotlivé národy záměrně potlačit, ale určitým způsobem k tomu vlastně dochází. Uvedu takový příklad z mého malého ostrova. Malta byla vždy nejen z duchovního pohledu, ale i kulturně proti potratům a rozvodům. Ale protože zde byl obrovský tlak z EU, který změnil mentalitu mého národa, Malťané se nakonec rozhodli a souhlasili s rozvodem i interupcí.
Jak k tomu došlo?
Když se dělalo hodnocení zdravotní péče v různých národech Evropy, tak se Malta umístila na dvacátém sedmém místě, což bylo hodně nízké hodnocení. Důvod, který se uváděl, byl, že zde nejsou povolené potraty. Vytváří se vlastně takové povědomí, že se v nemocnicích nenabízí možnost potratů, a proto máme nízkou zdravotní péči. Tímto tlakem se mění mentalita. Lidé si říkají, aby byla Malta lépe hodnocena v rámci evropské zdravotní péče, je nutné souhlasit s potraty. Přestože je zde svoboda, tak existují nátlakové skupiny, které mění kulturu a myšlení národů.
Myslíte si, že může obrovská neřízená vlna migrantů, kteří se v posledních letech hrnuli do Evropy, nějak zásadně Evropu proměnit? A nezačal tento proces změny například v Anglii, Francii a Německu už dvě generace zpět, kde se děti bývalých migrantů začínají radikalizovat?
Obecně byla emigrace problémem po celou historii lidstva. Možná ale nešlo o až tak intenzivní problém jako během posledních let.
Proč?
Ze dvou důvodů. Emigraci můžeme rozdělit do dvou oblastí. První skupina lidí jsou ti, kteří mají pas a emigrují do různých zemí EU, protože hledají práci. Potom je zde druhá skupina lidí, kteří ze svých zemí utíkají z různých důvodů. Ať už jsou politické či diktátorské. Prakticky to vytváří velkou revoluci na mnoha místech. Zmínila jste se o Německu, Francii, Anglii, ale vlastně každý národ má svůj problém. Možná ne se stejnou intenzitou, ale jiný. Když se vrátím na můj malý ostrov Maltu, tak v našem městečku, kde žije okolo čtrnácti tisíc obyvatel, navštěvují základní školu děti z třiceti čtyř národností a tedy i jazyků. Maltské děti se takto stávají minoritou, menšinovou částí uprostřed dětí, které sem přicházejí z různých národů. To přináší revoluci ve způsobu vyučování a v kultuře. Učitelé už například nemohou vyučovat v maltštině, ale v angličtině, aby jim rozumělo více dětí z různých národností. Ve zdravotnictví a na všech stupních dalších škol je také více národností. Neříkám, že všechno je nevýhodou. Tato promíchanost národů, kultur a jazyků má i své výhody. Může obohacovat, ale na druhé straně nemůžeme přehlížet i velké nevýhody. Zvláště, když tento vývoj není přirozeně postupný, ale stal se náhle a bez očekávání. Potom je zde problém lidí, kteří přicházejí a jsou bez dokladů a tedy i bez totožnosti. Nevíme, kdo jsou. Mnozí jsou dobří lidé, ale jsou mezi nimi přimícháni i zločinci, kteří by ve své zemi byli ve vězení. Jak říká papež František, nemůžeme je nechat zemřít uprostřed moře, ať už se jedná o kohokoliv. Na druhé straně nemůžeme ignorovat, že mohou přinášet problémy tam, kam přicházejí.
Muslimové, kteří míří do Evropy, se nesnaží přizpůsobit životu v nových zemích, kde nacházejí domov, ale naopak si docela tvrdě zachovávají svou víru, tradice a kulturu. Mají mnohem více dětí než původní obyvatelstvo. Nehrozí, že Evropa nebude za pár generací už křesťanská, ale muslimská?
Ano, je to velmi nebezpečné, protože mnoho muslimů, bohužel, očekává, že se přizpůsobíme jejich mentalitě a náboženství, nikoli naopak. Například Paříž je již muslimská. Londýnský starosta je muslim. Totéž se děje v Německu a na mnoha jiných místech Evropy. Je to problém, protože se vytváří ghetta. Samozřejmě, že mají právo na své školy, vzdělání, mešity, ale nemohou vytvářet tlak, aby nás jejich kultura ovlivňovala.
Pokud jich ale bude víc a více, tak začnou podle své kultury vytvářet i zákony…
Jistě! Pokud se budou stávat většinovou společností, budou tlačit na to, a můžeme říct, že budou mít právo vytvářet tyto zákony, a Evropa se bude stávat muslimskou a nebude již křesťanskou.
Vidíte z této situace cestu ven?
Myslím si, že Evropa s tímto problémem zatím nezačala vážně pracovat. Je spousta diskuzí a debat, ale prakticky přistávají emigranti v Itálii, na Maltě, Andalusii, ale Evropa jako kdyby nechtěla tento podíl. Myslím si, že Evropa se tímto zatím nezabývá. Není žádná seriózní studie o problému, aby se šlo do kořenů a zjistilo, proč lidé odcházejí ze svých zemí. Samozřejmě tam jsou možná diktátoři, ale myslím si, že by bylo lepší jim pomáhat v jejich vlastních zemích, než aby přišli sem a dostávali pomoc až tady.
Často zaznívá, že muslimové jsou v pohodě a obavy můžeme mít pouze z těch, kteří se radikalizují. Není přesto třeba mít obavy z toho, že děti našich dětí budou už jako křesťané pronásledováni, jako tomu bylo třeba za starého Říma?
Nemůžeme říct, že všichni muslimové jsou radikálové a fundamentalisté. Skupina radikálů a fundamentalistů jsou vlastně minoritou i v muslimské kultuře. Kázal jsem v mnoha muslimských zemích, například v Pákistánu, Ázerbajdžánu,Indonésii a zjistil jsem, že muslimové jsou velmi přátelští a spolupracují. Problém spočívá v tom, že nevíme, jaký typ muslimů v našich zemích přijímáme. I my máme vlastní zločince a mafii. Nepotřebujeme k našim problémům přidávat teroristy. Nevíme, kdo jsou ti, kdo k nám přicházejí. Na první pohled mohou vypadat jako velmi slušní a jemní lidé, ale nakonec se mohou projevit jako teroristé, kteří udělají chaos.
Za osmasedmdesát let vašeho života se ale také velmi proměnil svět v oblasti techniky a vybavení domácností. Mobily, tablety a počítače lidem v posledních desetiletích zcela změnily život. Mnoho lidí v civilizovaném světě dnes žije spíše virtuální než skutečný život. Jak tuto skutečnost vnímáte ve službě kněze a exorcisty?Proměnily se s vývojem techniky problémy lidí?
Musím říci, že ano. Nemohu popřít mnoho výhod a obohacení lidstva skrze nové informační technologie. Tento technický svět ale přinesl i mnoho nevýhod. Sociální sítě například paradoxně až komicky přivádějí lidi do izolace. Člověk komunikuje s lidmi, kteří jsou vzdáleni, a uzavírá se vůči těm, kteří jsou blízko. Vzpomínám si, že před mnoha lety, když jsem například cestoval autobusem, lidé spolu mluvili, sdělovali si své zážitky ze života. Nyní je v autobuse dokonalé ticho. Všichni mají v rukou své mobily a nikdo s nikým nemluví. Jdete do restaurace, kde je vidět rodina, která čeká na oběd a nikdo s nikým nemluví. Všichni komunikují s někým vzdáleným skrze svá zařízení. Vytváří se tak izolace. Dnes je to velký problém pro rodiče. Vzpomínám si, když rodiče dětem říkali, že musí být v devět hodin doma. A i kdyby dnes děti byly v šest hodin doma, před sebou mají celý svět. Bez jakýchkoliv těžkostí chatují, s kým chtějí. Rodiče nad svými dětmi prakticky ztrácejí kontrolu. Sdělovací prostředky jim dávají příležitost vidět a slyšet všechno. Zcela mění mentalitu. Například dnes vzniká pohroma kvůli pornografii. Skrze sociální sítě dochází k rozdělení v rodinách.
A jak se konkrétně tyto skutečnosti dotkly vaší služby?
Například, co se týká mé služby kněze a exorcisty, vím, že mnoho mladých lidí ze zvědavosti brouzdá na webových stránkách týkajících se okultismu, spiritismu a satanismu. Nejenže něco vidí, ale ze zvědavosti dokonce tyto věci zkouší, protože na webu je podrobný popis toho, co mají dělat. Nemůžeme nevidět určité výhody techniky a sdělovacích prostředků, ale na druhé straně také určitou katastrofu, kterou vytvářejí zvláště u nezralých lidí. Ať už jsou mladí nebo dospělí a starší. Je to vlna, kterou nelze zastavit. Záleží na tom, jak budeme vychovávat lidi v používání sociálních sítí a sdělovacích prostředků.
Nevím, jaká je situace na Maltě, ale v České republice se i na tradičně zbožném Slovácku začínají vyprazdňovat kostely. Co by měli křesťané dle vašeho mínění dělat, aby zapalovali ty, kteří ještě Boha nepoznali?
Jedná se o problém v celé Evropě. Ano, kostely se vyprazdňují. Co dělat, abychom přivedli lidi zpět? Nemyslím, že je to snaha přivést je zpět, ale je to otázka radikální změny našich pastoračních přístupů. Ježíš nám říká, že pokud se jedna ovce zatoulá, nechej devadesát devět a vyhledej tu, která se ztratila. My dnes žijeme v naprosto opačné situaci, kdy jedna ovce zůstala a devadesát devět se zatoulalo. Naše pastorační přístupy jsou ale stále zaměřeny na přivedení jedné ztracené ovce, místo abychom vytvářeli pastorační aktivity, kdy vyjdeme a budeme hledat těch devadesát devět ztracených ovcí a o ně se starat. Není to jednoduché, protože musíme úplně změnit styl pastorace. Jsou to takové nové pokusy. Nemohu žádat lidi, aby přišli, a potom je teprve evangelizovat. Musíme je evangelizovat tam, kde se nacházejí, protože už nejsou mezi námi. Toto je oblast, kterou musíme prozkoumávat a myslím si, že papež František jde tímto směrem. Nemůžeme se držet našich tradičních zbožností například ke svatým. Jsou dobré, když jsou lidé uvnitř církve, ale jak budu evangelizovat sdělovací prostředky, lidi v továrně a na řadě dalších míst? Není to jednoduché, protože musíme hledat nové pastorační metody a přístupy. Nelze říct, co jak dělat šablonovitě. Je třeba se nad tím více zamyslet.
Mimo jiné sloužíte také jako exorcista. V dnešní době by někdo mohl říct, že tato služba patří do středověku. Co byste těmto lidem řekl?
Těmto lidem bych řekl, že až budu mít další exorcismus, aby přišli a zúčastnili se ho.
Doopravdy?
Myslím to vážně! I někteří kněží jsou velmi pochybující a skeptičtí k existenci ďábla, tak jim říkám, aby se se mnou zúčastnili modlitby exorcismu. Když potom vše vidí, změní své myšlení. Častokrát, když s tím nemají zkušenost, si myslí, že zlý neexistuje, nebo že přeháníme. Mnoho lidí, kteří tuto zkušenost udělali, řeknou: „Předtím jsem tomu vůbec nevěřil, ale nyní vím, že je to realita.“ Také lidem říkám: „Dobře, nevěříte v ďábla, tak se aspoň podívejte na zlo, které je kolem vás a začněte proti němu bojovat. Když se do toho člověk trochu ponoří, zjišťuje, že zlo není jen abstraktní, ale existuje za tím ještě něco více.
Lenka Fojtíková pro www.konzervativninoviny.cz , kde byl zveřejněný ve zkrácené formě zde Překlad: Václav Čáp
Katolický kněz P. Elias Vella OFMConv se narodil na Maltě (*28. 2. 1941). Už od svých osmi let dostával soukromé hodiny latiny a filozofie. V necelých třinácti letech vstoupil do františkánského řádu. V patnácti letech nastoupil roční noviciát v italském Assisi. Po filozofických studiích a teologických studiích na St. Anthony’s College v maltské metropoli Valletta studoval v Římě, kde byl v bazilice Dvanácti apoštolů vysvěcen na jáhna. Kněžské svěcení přijal 30. 6. 1964 na Maltě. Poté se vrátil do Říma, kde pokračoval ve studiu dogmatické teologie, katechismu a pastorální teologie na Lateránské univerzitě. Po ukončení studií dostal nabídku zůstat v Římě a učit na univerzitě, ale dal přednost návratu na Maltu. Tam působil jako farář, provinciální představený a pedagog na vysoké škole. Počátkem devadesátých let minulého století byl pověřen službou exorcisty. Zhruba od té doby jezdí po celém světě a evangelizuje. Bezmála třicet let přijíždí několikrát ročně přednášet a sloužit do České republiky a na Slovensko. Je členem americké Asociace křesťanských terapeutů. V roce 1994 mu Sociální a kulturní institut v St. Paul’s Bay udělil zlatou medaili za službu Maltě a zvláštní přínos pro St. Paul’s Bay. Je autorem více než třiceti knih, které byly vydány nejen v maltštině, ale také angličtině, italštině, španělštině, portugalštině, češtině a slovenštině.
Když jsem se v březnu roku 2017 v Eilatu seznámila s pracovnicí tamní pobočky ministerstva turismu Denisou Kováčikovou a chtěla s ní udělat rozhovor, tak se nejdříve zdráhala. „Napište raději o Martinovi Černém z České republiky! Letos tady vyhrál závod Israman, což je název pro železného muže,“ upozornila mne tato sympatická Slovenka, žijící dlouhé roky v Izraeli. Díky Denise jsem se po návratu domů s Martinem přes facebook spojila. Domluvili jsme se, že o něm napíšu, ale nakonec z toho sešlo. Vloni absolvoval v Eilatu závod Israman znovu a letos také. Zatímco vloni skončil ve své kategorii po defektu kola na čtvrtém místě, letos přivezl domů do Adamova u Brna medaili za druhé místo v kategorii 35 – 39 let. Závod absolvoval v pátek 25. ledna a já mu přes facebook fandila. Po návratu domů byl ochotný udělat rozhovor, který tady zveřejňuji. Jeho cesta k náročnému sportu je neuvěřitelná. Do patnácti let totiž neuměl plavat a neměl rád běh.
Martin Černý s medailí za druhé místo s Denisou Kovačikovou na letišti těsně před odletem domů. Foto: Pavel Černý
Věnoval jste se nějakému sportu už v dětství či dospívání?
Vůbec ničemu. Chvilku jsem hrál jen basket.
Jakým řízením se stalo, že jste začal dělat tak náročnou disciplínu, jako je železný muž, kdy v jednom závodu musíte nejdříve uplavat 3,86 kilometru, v sedle kola ujet 180,25 kilometru a na závěr si střihnout maraton o klasické délce 42,2 kilometru? To je docela dost drsné z bodu, kdy člověk žádný sport nedělal…
Dostal jsem se k tomu skrze kamarádku ze školky, se kterou jsme se po letech potkali. V osmnácti letech mne oslovila, jestli si nechci zkusit triatlon. Ona se tomu už nějaký rok věnovala. No a já jsem do toho bez jakéhokoliv tréninku v roce 2001 šel. Do té doby jsem jezdil na kole jako každý běžný člověk. Jistě není bez zajímavosti, že jsem se teprve v patnácti letech naučil plavat a o triatlonu jsem vlastně téměř nic nevěděl.
Neříkejte, že jste bez tréninku hned zvládl absolvovat železného muže!
Byl to triatlon tzv. sprint, což je 500 metrů plavání, pětadvacet kilometrů na kole a pět a půl kilometru běhu. Závod byl tehdy nedaleko Jihlavy. Poprvé jsem tenkrát jel na vypůjčeném silničním kole, které mělo galusky. Do té doby jsem jezdil na těžkém, dvacetikilovém horském kole.
Skončil jste poslední?
Kupodivu ne! Nebylo to až tak špatné! Na to, že jsem nikdy v životě neběhal, jsem dopadl docela slušně. Zaběhnout bez tréninku pět a půl kilometru byl pro mě docela brutální masakr. Je fakt, že tehdy se ale závodů nezúčastňovalo tolik lidí jako dnes.
Nakopl vás první závod k dalšímu tréninku?
Kdepak! Od prvního triatlonu uběhl týden a šel jsem hned na další závod (smích). Zase s tou kamarádkou z dětství.
Vy jste na ty závody snad chodil kvůli ní!
Možná i ano, ale bylo od počátku jasné, že mezi námi nic nemůže být, protože ona byla nasměrovaná úplně jinam.
A jak to dopadlo?
Z Brna tam jezdil tehdy známý Kepák tým a já jsem s těmi borci docela dokázal na kole držet tempo. Bohužel mně rodiče nemohli koupit závodní kolo, protože brácha studoval vysokou a já střední. Navíc jsme s tátou docela dost cestovali, což bylo všechno dohromady dost finančně náročné. Dnes mám triatlonový speciál za dvě stě tisíc korun.
Můžete pro nezasvěcené upřesnit, o jaké kolo jde?
Je to časovkářský stroj, galuskáč, který nemá berany. Řídítka jsou ve tvaru hrazdy. Je to stroj, na kterém triatlonista téměř leží. Pozice je aerodynamická, takže se pěkně řeže vzduch a není pro mne problém, jet v průměru okolo čtyřiceti kilometrů v hodině. Kostra je z karbonu a kolo váží osm a půl kilogramu.
Druhý závod už byl motivací k systematické přípravě?
Kdepak. V osmnácti jsem si zkusil své první dva triatlony a potom až do sedmadvaceti let nic nedělal. Začal jsem pracovat na dráze a za prací dojížděl z Havlíčkova Brodu třeba i sto osmdesát kilometrů do Čech. Ročně jsem míval až tři sta hodin přesčasů. Při takovém pracovním tempu se ani sportovat nedalo. S pravidelným tréninkem jsem proto začal až v září roku 2010, kdy jsem se přestěhoval do Adamova. Tehdy jsem si koupil první pořádné běžecké boty na silnici. Také jsem zašel do obchodu, že si koupím centr klíč, abych si vycentroval kolo. Nakonec jsem si ale z toho obchodu domů přivezl své první silniční kolo. Tím to začalo.
Vedete si statistiku? Pamatujete si, jaké jste měl tehdy tréninkové dávky?
Začínal jsem měsíčně běhat zhruba 70 kilometrů, na kole jsem najezdil 700 kilometrů a v bazénu v Blansku plaval osmnáct kilometrů, ale byla to prsa. Kraula jsem se naučil až později.
Pokud byste nyní plaval v závodu prsa, tak to by asi nešlo, že?
No to teda fakt ne!!! (smích)
Kolik jste měsíčně natrénoval nejvíce, jaké objemy jste zvládal nyní před závodem v Izraeli?
Nejvíce jsem měsíčně trénoval pětašedesát hodin, což obnášelo 35 kilometrů v bazénu, 250 až 350 kilometrů běhu a na kole okolo 1 500 kilometrů. To už ale bylo na amatéra, který nemá dostatek regenerace, skutečně na hraně.
Proto máte tak vypracované nohy?
Přesně tak. Nohy mám jako slon, protože jezdím hodně v kopcích a nemám rád rovinky. Táta dělal v šedesátých letech osm let cyklistiku za Baník Příbram, takže jsem asi geny získal po něm.
Potom vám ale muselo vyhovovat to šílené převýšení na závodě Israman v Izraeli!
Mou nejsilnější disciplínou je právě cyklistika. Domácí borci zase skvěle plavou, protože mohou od malička trénovat v moři. V závodě tak získají náskok.Já mám plavání rád. Vytrvalecky vydržím plavat, jak dlouho chci, ale chybí mi rychlost, proto co ztratím při plavání, musím stáhnout v sedle kola.
A co běh?
Běhání jsem nikdy neměl rád. Nyní mám maratón nejrychleji zaběhnutý za tři hodiny a čtyři minuty. Půlmaraton mám nejrychlejší za hodinu a dvacet šest minut. V rámci triatlonu mám v maratonu nejrychlejší čas tři hodiny padesát čtyři minut, což je slabší. Jak už jsem říkal, mám z cyklistiky nohy silné jako kulturista a musím je při běhání tahat, čímž ztrácím.
Máte trenéra?
Kdepak. Běžecké tréninky mně psal syn od kamaráda, který závodně běhal.
Kdy vás po důkladné přípravě čekal první závod?
Na ten jsem se poctivě připravoval tři čtvrtě roku a byl to sprint v triatlonu. Psal se rok 2011 a já jsem si tehdy dal i svého prvního půl železného muže.
Byl jste spokojený s výsledky?
Ve sprintu jsem měl o čtyři minuty rychlejší čas než na svém prvním závodě, který jsem absolvoval v osmnácti letech. Umístil jsem se v druhé třetině startovního pole, což nebylo na začátek špatné. Tento sport je hodně o snášení bolesti a to není zrovna moje silná stránka. Hlava mně brzdí tělo, takže nedovedu jít za hranu svých možností. Na druhé straně se díky tomu nezraním. V závodech nemám rád vedro a bolest.
Dnes závodíte v jakých kategoriích?
Je to klasický železný muž a jeho poloviční trať. V roce 2011 jsem absolvoval první závod půl železného mužu v čase šest hodin a dvanáct minut. O rok později jsem se poprvé postavil na start železného muže. Připravoval jsem se na něj dva roky a bylo to něco hroznýho.
Proč?
Protože venku bylo pětačtyřicet stupňů a já jsem závod v Otrokovicích dal za třináct a půl hodiny.
A váš rekord?
V roce 2016 jsem si udělal v železném muži rekordní čas, což bylo deset hodin a šestnáct minut. Oproti prvnímu závodu se mně podařilo zrychlit o tři hodiny a patnáct minut. Opět to bylo v Otrokovicích. Tehdy jsem zvládl těch 182 kilometrů na kole pod pět hodin, což je průměr osmatřicet kilometrů v hodině a moc amatérů to nedá.
Od koho jste se dozvěděl o železném muži v izraelském Eilatu, a proč jste se rozhodl právě tam jet?
Na svém prvním triatlonu po důkladné přípravě jsem startoval v dresu týmu Trilife Zlín. Tam jsem se potkal s triatlonovou legendou Petrem Vabrouškem. To je pro naše triatlonisty legenda. Od něj jsem se dozvěděl o Isramanu. V Izraeli jsem byl poprvé na zájezdu ještě coby student s tátou už v roce 2001. Projeli jsme ho od shora až dolů a ta země se mně od té doby moc líbila. Naše tehdejší skvělá průvodkyně mně řekla, že se tam jednou určitě vrátím. A skutečně se tak stalo v roce 2017, kdy jsem se v Eilatu postavil na start Isramana.
A hned jste uspěl!
Časem 11 hodin a čtyřicet dva minut jsem vyhrál svou tehdejší kategorii amatérů od třiceti do čtyřiatřiceti let. Celkově jsem byl ze 173 startujících včetně profíků čtrnáctý. Bylo to úžasné! Poprvé jsem stál na bedně a k tomu všemu ještě v zahraničí, v mém milovaném Izraeli. Ta země je prostě od mé první návštěvy v mém srdci.
O rok později jste se opět objevil na startu, jak na ten závod s odstupem vzpomínáte?
Měsíc před odletem jsem se zranil. Napraskl mně stehenní sval, což mne potom limitovalov běhu. Parádně jsem zaplaval, ale po pěti kilometrech v sedle kola mně praskla úplně nová galuska a neměl jsem náhradní. Každý normální závodník by to zabalil, ale já jsem to nechtěl vzdát. Byl tam se mnou tatínek, tak jsem ho nechtěl zklamat, když jsme kvůli závodu jeli takovou dálku a investovali spoustu peněz. Vždyť jen startovné vyjde na deset tisíc korun. V okamžiku, kdy mně praskla galuska, začínalo ostré stoupání směrem k letišti Ovda. Na šestnácti kilometrech je tam převýšení sedm set metrů, což je docel dost. Já jsem těch jedenáct kilometrů tehdy šlapal do pedálů na prázdném kole ve stoje, protože kdybych si sedl, zničil bych karbonový ráfek. V depu se mně pak podařilo vyměnit zadní kolo, ale ztratil jsem půl hodiny, čímž pro mne závod prakticky skončil. Byla strašná zima a v horách hodně foukalo, což bylo nebezpečné. Přesto všechno jsem závod dokončil a ve své kategorii skončil časem dvanáct hodin a padesát šest minut na čtvrtém místě.
Letos jste Isramana absolvoval potřetí a přivezl stříbro. Jste spokojený?
Závod jsem zvládl za dvanáct hodin a třináct minut. Čas byl o čtyřicet minut rychlejší než vloni, ale o třicet minut pomalejší než při mé premiéře v Izraeli.
Čím si to vysvětlujete?
Musím přiznat, že teď netrénuji takové objemy jako dřív. Svůj vliv ale vždy sehrají také klimatické podmínky. Ještě den před startem byly na moři obrovské vlny, jaké ani Izraelci nepamatují. Druhý den, kdy jsme byli dvacet minut po šesté hodině ráno na startu, vypadalo moře klidné. Jakmile jsme ale odplavali tři sta metrů od břehu, tak nás vlny na otevřeném moři nepříjemně řezaly. Voda byla teplá. Měla dvaadvacet stupňů a vzduch ráno šestnáct a odpoledne pětadvacet stupňů, což už bylo na maraton hodně. Celkové převýšení závodu bylo 2 700 metrů a potom při cestě zpět jsme při maratonu zase na čtrnácti kilometrech absolvovali 700 výškových metrů seběh k moři. Běželi jsme přes město k Delfináriu směrem k egyptské hranici.Při doběhu do cíle Izraelci vytvořili úžasnou atmosféru. Bylo to grandiózní.
Když vás tak poslouchám, sport vám asi hodně dává.
Triatlon je nádherný sport, který vám hodně dává, ale i bere.
Co?
Hlavně čas, který člověk věnuje přípravě a z toho důvodu nemůže být tolik času s těmi, které má rád. Na rovinu musím říct, že většinou se všechno točí okolo triatlonu. Tréninku věnuji šestnáct až sedmnáct hodin týdně, což jsou dvě až tři hodiny denně. To je daň. Do toho dělám jako výpravčí dvanáctihodinové směny. Na druhé straně mám díky sportu úžasné přátele jak doma, tak právě v Izraeli. Když někdo potřebuje pomoct, tak si pomůžeme. Přes facebook jsme stále v kontaktu a ta setkání na závodech jsou potom úžasná. Já ten sport dělám srdcem.
Máte ještě nějaké skryté plány, kde byste chtěl startovat nebo zlepšení nejlepších časů?
Hodně dlouho se honím za jednou věcí. Na polovičním železňáku se mně několikrát podařilo dostat pod pět hodin, což je taková moje meta. Rád bych se ještě dostal na nejdelším závodě, což je železný muž, pod deset hodin, ale to se mně zatím nepodařilo. Rekord mám deset hodin a šestnáct minut. Zatím se mně nedaří tento osobák vylepšit. Prostě to nejde.
A není to věkem, že člověk jednoduše stárne a rychlost se ztrácí?
V triatlonu jsou nejlepší borci ve věku pětatřicet až čtyřicet let, což jsou nejlepší roky pro vytrvalce. Když si představím, že jsem v běhu začínal na nějakých pěti a půl kilometrech a dnes běhám maratony, je jasné, že tělo se dokáže neuvěřitelně vycvičit na obrovskou zátěž.
Kolik závodů se vám ročně podaří absolvovat?
Dva poloviční a dva železné muže. Letos v říjnu plánuji poprvé jeden závod navíc. Je to tzv. Winterman, kdy se plave devět kilometrů po proudu v Labi, což má odpovídat těm 3,86 kilometrům. Je to propočítané. Voda má teplotu pouhých devět stupňů, takže na kolo člověk sedá hodně zmrzlý. Jede se sto osmdesát kilometrů směr Hřensko a Šluknovský výběžek, kdy se nastoupá téměř pět tisíc metrů. Na závěr se běží maraton na Ještěd. Ten závod je totální extrém. Tím završím letošní rok. Chci ten závod symbolicky absolvovat za kamaráda, který vloni prožil velmi těžké životní zkoušky, kdy se dostal až dno. Ale pokud to klapne a budeme zdraví, postavíme se na start bok po boku. To bych si moc přál…
Martin Černý se narodil 6. 2. 1983 v Havlíčkově Brodě. Vystudoval Střední strojní školu v Ledči nad Sázavou a nyní pracuje jako výpravčí v Brně Maloměřicích. Žije v Adamově u Brna, odkud vyráží na náročné tréninky a poté i závody.
Martin s tatínkem Pavlem před závodem.
Martin se svým kolem. Foto: Pavel Černý
Z vody rychle do depa a sedla kola. Foto: Josef Křivánek
V sedle kola Martin ukrajuje drahocené minuty.
Kolo je Martinovou nejsilnější disciplínou.
Zvěrečný maraton vedl z pouště přes Eilat směrem k egyptské hranici a zase zpět. Foto: Pavel Černý
Zvěrečný maraton vedl z pouště přes Eilat směrem k egyptské hranici a zase zpět. Foto: Pavel Černý
Zvěrečný maraton vedl z pouště přes Eilat směrem k egyptské hranici a zase zpět. Foto: Pavel Černý
Martin Černý v cíli Isramana. Foto: Pavel Černý
Martin Černý si váží všech přátel, které díky sportu poznal. Foto: Pavel Černý
Vyhlšování výsledků bylo silným zážitkem.
Martin Černý přebírá medaili za druhé místo. Foto: Pavel Černý
Martin Černý s Denisou Kovačikovou a medailí za druhé místo. Foto: Pavel Černý
Kdo zná přednášky a knihy Kateřiny Lachmanové, jistě si nenechá ujít její premiéru na Svatém Antonínku. Zváni jsou ale všichni i ti, kdo tuto ženu ještě nepoznali. Kateřina Lachmanová na Antonínku za mikrofonem poprvé vystoupí v sobotu 1. června. V odpoledním programu budou dvě přednášky, mše svatá, na kterou naváže adorace, kterou povede spolu s hudebníky. Pro účastníky bude zajištěna možnost přímluvné modlitby. Na Antonínek všechny srdečně zve Sekulární františkánský řád Uherské Hradiště, který akci pořádá ve spolupráci s blatnickou farností.
Kdo je Kateřina Lachmanová?
PhLic. Kateřina Lachmanová, ThD.postgraduálně studovala v Římě postupně spirituální teologii, teologickou antropologii a psychologii. Pracovala jako šéfredaktorka Karmelitánského nakladatelství, spolupracuje s TV NOE a příležitostně se věnuje rekolekcím a přednáškové činnosti. Je autorkou řady úspěšných knih z oblasti spirituality: Dvojí tvář lenosti (KNA, 2000), O milosrdenství (2000), Síla přímluvné modlitby (2007), Kotva naděje (2009), Terezie z Lisieux a Silván z Athosu (2010), Karikatury Boha (2014). (převzato z www.ikarmel.cz)
Film Bohemian Rhapsody o tvorbě a cestě ke slávě anglické skupiny Queen a především o životě frontmana kapely Freddiem Mercurym trhal v podzimních měsících roku 2018 a na začátku roku 2019 rekordy v návštěvnosti tuzemských kin. Přiznám se, že jsem se nechala zlákat a do kina také vyrazila, i když jsem do té doby o této britské kapele a Freddiem příliš mnoho nevěděla a ani neznala mnoho jejich písniček. Samozřejmě, že takové ty nejprofláklejší hity jako je například We Wil Rock You, We Are the Champions, Bohemian Rhapsony či Barcelona neunikly mé pozornosti, ale jinak to byla z mé strany slabota.
Na filmu mne hlavně dostal příběh Freddieho, který jsem do té doby takto podrobně neznala. Příběh malého chlapce, který je do osmi let hýčkán rodiči na ostrově Zanzibar, aby byl poté v necelých devíti letech poslán do internátní školy v Indii. Dostalo mne to tak moc, že jsem si po návratu domů stáhla dva díly dokumentu, který o životě Freddieho natočila BBC. Začala poslouchat písně Queen, hltala texty písní a přečetla čtyři knihy o životě Freddieho Mercuryho. I když je tento fenomenální zpěvák už sedmadvacet let po smrti, tak mne prostě jeho životní příběh dostal. Přinutil mne zamyslet se nad tím, proč Freddie žil tak divoký život, kdy střídal muže i ženy. Pamětníci vzpomínají, že byl sexem doslova posedlý, a když to na něj přišlo, musel ho mít. Na podiu absolutní suverén, který dokázal zapojit do své show více než sto tisíc návštěvníků, kteří přišli na jeho koncert a kdesi uvnitř přitom stále ten plachý a nesmělý kluk z dalekého Zanzibaru se záchvaty úzkosti, od nichž mu nepomohl kokain, alkohol ani sex s nekonečnou řadou mužů i žen…
Jeho poslední partnerJim Hutton, který s ním žil sedm let až do jeho smrti, o něm ve své knize (Mercury and me) napsal: Další věc, kterou mi často říkal, až do noci, kdy zemřel, byla: „Miluji tě.“ A nikdy to nebylo „miluji tě“, že by to jen říkal jazyk, ale vždycky to tak skutečně myslel. Myslím, že jsme oba sdíleli strach ze stejné věci – z osamělosti. Freddie opakovaně říkal: „Můžete mít kolem sebe přátele celého světa, ale přesto se stále cítíte bolestně osamělí.“ Oba jsme si byli velmi dobře vědomi toho, že mnoho našich homosexuálních přátel bylo pronásledováno vyhlídkou na osamělý život, který budou prožívat nechtění a nemilovaní. Napsal ve své knize mimo jiné rodák z Irska Jim Hutton. Z mého pohledu hledal Freddie v dobách své největší slávy lásku, kterou ale stejně v nezávazném sexu a divokých večírcích nenalezl. Hledal pravou, hlubokou lásku, kterou v sexu najít nemohl. Myslím si, že na sklonku svého života vše pochopil a setkal se i s opravdovou láskou skrze lidi, kteří ho chránili a poslední roky se o něj starali. Zvlášť právě u svého posledního přítele Jima Huttona, se kterým se miloval, i když jejich vztah na sklonku Freddieho života kvůli devastujiícímu postupu nemoci AIDS nebyl postavený na sexu. Mohl tak už zde na zemi zakusit střípek právé bezpodmínečné lásky a přijetí, po kterém touží ostatně všichni lidé… A to nikomu nemůžou dát miliony na nejrůznějších kontech ani sláva. Jakoby tato touha v nás byla už při početí zakódovaná. V samotné bolesti nemoci a umírání byl ale nakonec sám, i když okolo něj byli jeho nejbližší. Mnohé zaznívá v písni Mother Love. Ale i tím si musí prožít každý umírající člověk. Prakticky nic o umírání, posledních okamžicích na tomto světě a o přechodu do nového života nevíme, protože nemůžeme udělat rozhovor s lidmi, kteří definitivně přešli na druhý břeh života, jelikož se od tam nikdy nikdo nevrátil.
A já věřím, že už se Freddie na věčnosti setkal s Jimem, který u něj byl, když 24. listopadu 1991 umíral. Jim za svým životním druhem odešel 1. 1. 2010. Tedy až devatenáct let po smrti Freddieho Mercury. Z lidského pohledu je to hodně dlouhá doba čekání na opětovné shledání, ale z Božího pohledu je to jen mrknutí oka. Po Freddieho smrti to tady neměl Jim vůbec lehké. Rozhodně se minimálně celý první rok po smrti své lásky necítil milovaný a přijímaný, jak toužil být a spíše zakoušel bolestné osamění, kterého se tak obával. A Freddiemu by se určitě nelíbilo, jak se k Jimovi někteří lidé z nejbližšího okolí chovali. Jim na to měl ale hodně trefnou odpověď. Na konci své knihy vzpomíná na dialog s přítelem Joe, který mu po smrti Freddieho řekl: „Jestli zemřu dřív než ty, řeknu mu všechno, co se tady dole děje.“ A Jim mu na to s úsměvem odpověděl: „On ví…“
Tady je český text písně, který jsem převzala z www.textypisni.koule.cz
Mother Love
Nechci s tebou spát, nepotřebuji ani vášeň. Nechci bouřlivé aféry, abych cítil, že můj život někam míří. Všechno, co chci, je pohodlí a péče Jen vědět, že mi má žena dává sladkou – Mateřskou lásku
Šel jsem příliš dlouho touto osamělou uličkou Mám už dost té stejné staré hry Jsem člověk světa znalý a oni říkají, že jsem silný Ale mé srdce je těžké a má naděje pryč
Tam venku ve městě, v chladném světě Nechci žádný soucit, jen bezpečný úkryt Mami, prosím, vezmi mě zpátky k sobě
Nechci dělat žádný rozruch Ale ty mi můžeš dát všechnu lásku, po které toužím Nemůžu si ji vzít, jestli mě uvidíš plakat Toužím po míru, předtím než zemřu
Vše, co chci, je vědět, že jsi tady Že mě zahrneš svou sladkou mateřskou láskou – Mateřskou lásku
Moje tělo bolí, že téměř nemůžu spát Mé sny jsou jediná společnost, co mi zůstala Cítím se jako zapadající slunce Vracím se domů za svou sladkou mateřskou láskou – (Mateřskou láskou) (Mateřskou láskou) Den oh (den oh) Den oh Den oh Myslím, že se vracím k věcem, které jsem se v mládí tak dobře naučil …
Jsem dětská lékařka. Mám čtyři děti ve věku 14, 12, 9, a 6 let. V letech 1995 až 2000 jsem absolvovala školení v homeopatii. Vlastním certifikát z Rakouské školy homeopatie, navštěvovala jsem přednášky z indické, tzv. revoluční homeopatie a absolvovala jsem kurs BIHOST (metoda biochemicko-homeopatické regulace metabolismu). Protože jsem v tomto období byla převážně na mateřské dovolené, léčila jsem homeopatiky převážně své děti a některé známé. Byla jsem touto léčbou nadšená. Věřila jsem, že jim dávám neškodné kuličky vyrobené z bylin.
Dětem jsem léčila hlavně infekce horních cest dýchacích. Dceři jsem vyléčila bronchitidu poté, co jí nezabrala antibiotika. Mně po podání homeopatika do druhého dne zmizela bradavice. Někdy mi u známých homeopatika nezabrala, ale vysvětlovala jsem si to svou nevědomostí. Avšak později se u dětí začaly objevovat problémy, které jsem si už vysvětlit nedovedla. Problémy nebyly totiž tělesné, ale především psychické povahy.
Jaká byla moje další cesta s homeopatií? Náš kněz mne upozornil, že tuto léčitelskou metodu podporuje hnutí New Age, ale protože jsem homeopatii urputně obhajovala, nakonec mi řekl, abych dál zkoumala. A já šla na další školení. Koupila jsem si přístroje, které nám na nich doporučovali.
Plánovala jsem věnovat se homeopatii po mateřské dovolené. Avšak v mém nitru zavládl velký nepokoj, nevěděla jsem, z čeho pramení. Četla jsem vše dostupné o homeopatii, ptala se různých lidí na jejich názor na ni, avšak nikdo mi nedal uspokojivou odpověď. I stanovisko KBS v otázkách homeopatie (zveřejněné v Katolických novinách r. 1996) jsem vnímala jako souhlas církve s mou léčbou. Naproti tomu mi mé svědomí říkalo – „neleč!“ Odmítala jsem proto léčit neznámé lidi, léčila jsem jen známé a výlučně homeopatií jsem léčila naše děti. Ty byly pro mě jakýmisi pokusnými objekty, na kterých jsem zkoušela léčbu homeopatiky. Na jedné straně v mém srdci stále přetrvával nepokoj, na druhé ve mně homeopatie vzbuzovala nadšení a přitahovala mě. Nemohla jsem to pochopit a stále jsem hledala a toužila poznat pravdu.
To se později skutečně i stalo a v mých názorech nastal zlom. Přispěly k tomu dvě události: Jedna známá mi vyprávěla vlastní zážitek s alkoholikem, kterého jednou večer v zimě našli ležet na zemi. Odvedli ho domů a přitom se modlili modlitbu za osvobození od ducha alkoholismu. Za měsíc zjistili, že dotyčný přestal pít a začal se připravovat ke svátostem. Vysvětlila mi tu modlitbu. Slyšela jsem ji poprvé. Do rukou se mi dostala kniha MUDr. Judith Erdélyiové: Alternativní medicína ve světle Bible (MSEJK, Bratislava 2000). Autorka v ní často spojovala alternativní medicínu – kam zařazovala i homeopatii – s okultismem. Zmocnila se mě hrůza, abych neměla i já s tím něco společného. Protože jsem byla doma, klekla jsem před křížem a modlila se: „Pane Ježíši, prosím tě, zbav mě ducha magie a okultismu.“ Dále jsem prosila o dary Ducha Svatého. Modlitba vycházela z mého rozervaného nitra a až později jsem pochopila, jak velmi změnila orientaci mého života. To, co se po ní dělo s mým myšlením, je pro mě doteď zázračné. Najednou se mi začalo vyjasňovat. Přístroje! Na posledním školení jsem si koupila dva přístroje v přesvědčení, že se budu homeopatii věnovat, a že je využiji.
Měřicím přístrojem založeným na EAV metodě můžeme pacienta otestovat a najít pro něj správné homeopatikum. Ušetří se tím mnoho času, který homeopat věnuje vyhledávání homeopatického léku v Repetitoriu a Materii Medici. Dokonce se dá na tomto přístroji vyrobit homeopatikum i z čisté vody. Postačí to k tomu, aby homeopat vlastnil diagnostická homeopatika. Pacienta potom přístroj vybaví vyrobenými homeopatickými kapkami neboli čistou vodou, do níž přenesl informaci homeopatika. Přístrojem se dá měřit i energie v jednotlivých akupunkturních bodech. Přístroj prodávali na školení obchodní zástupci ze zahraničí. Musela jsem se rychle rozhodnout. Kolegové homeopati mi radili, že je dobré nějaký takový přístroj vlastnit. Při koupi jsem se nezamýšlela nad způsobem jeho fungování, až po modlitbě autoexorcismu mě napadlo – vyrábí homeopatika z čisté vody, vždyť je to magie…
Podívala jsem se, v jakých jednotkách přístroj měří energii v akupunkturních bodech. Na číselníku však nebyly žádné jednotky. Až tehdy jsem si uvědomila, že přístroj mi dává jenom dvě jednoduché odpovědi (podobně jako kyvadlo): odpověď ano – když na aparátu svítí světlo mezi body 80 a 90, anebo ne – když přístroj svítil mezi body 50 a 60. S hrůzou jsem si uvědomila, že je to okultní věc.
Kyvadlem by se léčitelé při práci zesměšnili, avšak v naší době je jednoduché sestrojit přístroj s moderním dizajnem – a je to efektní řešení. Přístroj jsem měla v záruce. Chtěla jsem ho okamžitě vrátit a dostat zpět peníze – stál 50 000 Sk. Volala jsem obchodním zástupcům, že se pokazil. Vysmáli se mi, že co se mi na něm může pokazit…
Druhý přístroj – kapesní diář Psion se podobá většímu mobilnímu telefonu. Na jeho displej je možno napsat název homeopatika a jméno pacienta. Stisknutím klávesy Mode homeopat pošle informaci, tedy homeopatický lék, pacientovi přímo do jeho organismu. Tato informace se dá poslat i na dálku, když homeopat zná datum narození pacienta. Neuvěřitelné! Tomuhle jsem uvěřila! Přístroj jsem několikrát použila. Fungovalo to. Nepotřebovala jsem žádná homeopatika. Stačilo mít u sebe jenom tento aparát. Na mých posledních školeních nám přednášející tvrdila, že v homeopatii neúčinkují chemické látky, ale že tu jde jen o přenos informace. Připadala jsem si tehdy velmi hloupě, protože jsem pět let chodila po školeních a až tak pozdě jsem se to dozvěděla…
Zeptala jsem se bratra, elektrotechnického inženýra, jakou informaci vyšle přístroj, když to funguje? Bratr mě nazval naivkou, že věřím takovým věcem. Po prohlédnutí přístroje lakonicky konstatoval: „To je obyčejný diář vyrobený v roce 1989“. Nerozuměla jsem tomu. Až po modlitbě mně problesklo hlavou: Nic v přístroji není a nefunguje, musí to být magie! Musí to být okultní věc! Později, rozhořčená sama na sebe pro množství peněz, které jsem za oba přístroje vyhodila, jsem zatelefonovala do zahraničí. Chtěla jsem přístroj vrátit a dostat nazpět své peníze. Dotyčné homeopatce jsem na otázku, proč to chci vrátit, odpověděla, že jsem přišla na to, že je to bílá magie a nechci to nadále používat. K mému překvapení mi na to odpověděla: „Kolegyně, a co jste si myslela, že to je?“ Zůstala jsem úplně omráčená. Homeopatka věděla, že tu jde o magii, ale na školení o tom nepadlo ani slůvko! Avšak stále jsem nechápala podstatu homeopatie – proč se právě v homeopatii dají používat okultní přístroje? Nebylo mi to stále jasné. A tak jsem se pustila do studia. První knihou, kterou mi koupil manžel, byl pastýřský list Konference biskupů Toskánska: Magie, věštění a démonické vlivy (Jas 2001). Hned v jejím úvodu jsem se dozvěděla, že existuje magie napodobovací, podle které podobné plodí zase podobné. V tom okamžiku jsem si vzpomněla na první princip homeopatie – podobné se léčí podobným – a pochopila jsem, že principy homeopatie vycházejí z magie. Moje rozhodnutí ohledně homeopatie bylo jednoznačné – už žádná homeopatie! Ani francouzská škola. Vždyť tu neúčinkují byliny a nerosty, tady jde o magii, bílou magii! Postupně jsem začala mít jasno ve věcech, kterým jsem na školeních o homeopatii nerozuměla a začala jsem chápat souvislosti . . .
Odvrácení od ducha homeopatie
Jak už jsem se zmínila, přišly problémy s dětmi. Nejstarší, tehdy devítiletá dcera, v době, kdy brala homeopatika, měla sny, při kterých se budila a bála. Hledala jsem různé příčiny, ale na homeopatika jsem ani nepomyslela. Vyvrcholilo to tím, že ve snu viděla ďábla, který chtěl, aby mu řekla ano a později zase ďábla, který jí chtěl odseknout ruce a nohy. Modlila jsem se s dcerou modlitbu za osvobození od ducha homeopatie. Sny se jí už víckrát neopakovaly, ale strach při usínání ještě dlouho přetrvával. Moje druhá dcera nemohla v noci dýchat a stále se jí to zhoršovalo. Nebyla nachlazená, neměla rýmu, netrpěla alergií. Byly to strašné stavy – nemohla dýchat, hněvala se, kopala v posteli nohama, budila sourozence.
Jednou mě napadlo: Zkus se modlit! Když byla v tomto stavu, položila jsem na ní ruku a modlila se modlitbu za osvobození od ducha homeopatie. K mému úžasu usnula a pokojně spala i další noci. Syn, tehdy tříletý, se dostával do strašných, pro mě nepochopitelných stavů agresivity, když jsem mu odmítla dát sladkost těsně před obědem, anebo před snídaní. Shazoval věci z poliček, vyházel všecko ze skříně. Žádné výchovné metody nepomáhaly. Jednou mě také napadlo modlit se. Po modlitbě se uklidnil, najedl se. Dosud má rád sladké, ale dokáže si sladkost odříci. Umí se rozzlobit, ale přesto poslechne. Modlitbu za osvobození jsem se nemodlila pouze nad svou nejmladší dcerou. Měla šest měsíců, když jsem skončila s homeopatií. Dávala jsem jí nízko ředěné homeopatikum, nepoužila jsem konstituční homeopatika. Přede mnou vyvstala další otázka: Co dál? Tehdy mně velmi pomohla duchovní cvičení za vnitřní uzdravení. Pochopila jsem při nich stav, ve kterém jsem se nacházela. Intenzivně jsem četla Písmo svaté. Na základě biblického textu: „Mnozí z těch, kdo se zabývali pověrečnými věcmi, snášeli knihy a přede všemi je spálili“ (Sk 19, 19) jsem spálila všechny svoje homeopatické knihy. Nevěděla jsem však, co s přístroji. Až sedm měsíců mně trvalo, než jsem pochopila, že i je musím zničit. S manželem jsme je rozebrali a spálili. A v mém nitru zavládl pokoj . . .
Život zakladatele homeopatie
Abychom porozuměli učení o homeopatii, je důležité znát osobnost a základní dílo lékaře Samuela Hahnemanna, objevitele principů této metody. Po tomto sporném lékaři totiž nikdo jeho způsob léčení zásadně nezměnil. Christian F. Samuel Hahnemann se narodil v Míšni v roce 1755 jako syn malíře porcelánu. Jako velmi nadaný žák měl možnost studovat na knížecí škole Sankt Afra. Tam se kromě francouzštiny naučil dobře i angličtině, řečtině a latině, a to do té míry, že mohl později vykonávat rozsáhlou překladatelskou činnost, čímž si jako chudý student zajišťoval živobytí. Když mu bylo dvacet let, začal studovat medicínu na univerzitě v Lipsku. Ve studiu později pokračoval dva roky u známého lékaře von Quarina ve Vídni. Zde se seznámil s baronem Samuelem von Brukenthalem, který ho vzal s sebou, aby mu sloužil jako domácí lékař a knihovník. Svobodný zednář von Brukenthal jej uvedl do lóže svobodných zednářů, kam mladý Hahnemann vstoupil jako dvaadvacetiletý. Tady se dozvěděl cosi o deismu (učení, podle něhož Bůh existuje, je prapříčinou světa, avšak potom již do jeho dění dále nezasahuje; svět se vyvíjí podle svých vlastních zákonů – pozn. red.). Své studium ukončil doktorskou disertační prací, ve které poprvé zmínil tehdy známého Antonína Mesmera, objevitele tzv. živočišného magnetismu. Po absolvování studia se Hahnemann jako lékař usadil v Hettstedtu, později v Dessau, kde se oženil s Henriettou Kuchlerovou, dcerou místního lékárníka. Pro neúspěchy při výkonu svého medicínského povolání se čím dál více odvracel od lékařství. Zato jeho překladatelská činnost byla horlivá. Při překládání statí z Materie medici od anglického vědce Cullena kritizoval Hahnemann Cullenovo chápání léčivých účinků chininové kůry. Prostřednictvím vlastních pokusů narazil Hahnemann na homeopatii. Od tohoto okamžiku ustavičně zkoumal a zjišťoval, jak zformulovat výsledky nového pravidla léčby. V roce 1796 zveřejnil slavnou stať: ‚Pokus o nový princip odhalování léčivé síly substancí medikamentů‘ a poprvé tu připomněl homeopatickou zásadu similia similibus curentur (podobné se léčí podobným). Hned nato vzplála hádka mezi učenci školské medicíny, kteří tento léčebný postup rozhodně odmítali. Přes silný odpor však Hahnemann získal habilitaci na univerzitě v Lipsku, kde od léta 1811 vyučoval předmět homeopatie. Přitom vykonával i praktická léčení, kterým se mu, podle výpovědi jeho přívrženců, podařila neobyčejná vyléčení. Ve spisu Organon léčení, který vyšel v roce 1810, popisuje původ a způsob účinku svého principu léčení. Tato práce se dodnes považuje za základní dílo homeopatie. V Lipsku se Hahnemann dostal i do sporu s lékárníky, a to z důvodu samostatného vydávání homeopatických léků svým pacientům. Dostal zákaz vyrábět sám léky. Následně odešel do Kothenu, kde své léčitelství mohl volně vykonávat pod ochranou vévody. Zde strávil pokojný úsek života, díky čemuž došlo k rozvoji homeopatie. Na její další šíření měly velký význam i články v říšském věstníku, jehož redaktorem byl Rat Becker, taktéž člen svobodozednářské lóže.
Navzdory vysokému věku Hahnemann dolaďoval své léčitelské umění. Na úroveň neměřitelnosti rozšířil i druhý základní princip – princip potencování anebo dynamizování léčiv. V té době radil nebrat léky, ale „pouze k nim přivonět“. Ještě jako osmdesátiletý, již vdovec, se podruhé oženil s mladou pětatřicetiletou francouzskou malířkou Melanie d’Hervilly a odstěhovali se do Paříže. Zde si společně otevřeli homeopatickou ambulanci. Zemřel 2. 7. 1843. Organon léčebného umění V roce 1810 vydal Hahnemann v Lipsku Organon racionální léčby, jeho další vydání vyšlo pod názvem Organon léčebného umění. V tomto díle položil metodické a filozofické základy homeopatické léčby. V předmluvě k 6. vydání kritizuje alopatickou medicínu té doby a uvádí nové léčitelské umění – homeopatii, kterou sám objevil. Definuje ji jako léčebný postup úplně odlišný od alopatie. Tvrdí, že choroby jsou způsobené pouze narušením duchovní síly oživující lidské tělo. Použitím správného homeopatického léku dojde k duchovní – dynamické změně a přeladění stavu pacienta. Tyto léky v malých dávkách také sám podává nemocnému. Starou školu, tedy klasickou medicínu, nazývá opakem homeopatie, jako je noc opakem dne. Hahnemann kritizuje klasickou alopatickou medicínu, která se snaží hledat příčinu choroby a tuto příčinu se snaží odstranit. On však tvrdí, že většina nemocí je duchovního původu, a proto se jejich příčina nedá poznat lidskými smysly. Dokonce pozorování anatomů, patologických anatomů, fyziologů považuje pouze za výplod fantazie. Opakovaně tvrdí, že příčiny nemocí nejsou hmotné povahy. Nevěří v materiální přenos nákazy, například do rány na kůži.
Za nesprávné považuje materiální názory na vznik a podstatu onemocnění. Věří, že nemoci lidského organismu jsou vyvolávané a udržované pouze duchovní dynamickou silou. Hahnemann se přitom odvolává na moudrého a dobrotivého Stvořitele, který mu dal objevit léčitelské umění – homeopatii. Může se tak jevit jako věřící křesťan. Jaké teologické prameny však za tím stojí? Kdyby Hahnemann vyznával křesťanský život, pak bychom mohli hledat odůvodnění jeho duchovních teorií v Božím slově, v Písmu svatém. Opak je však pravda. Hahnemann odmítá základy evangelia, včetně osoby Ježíše Krista. V dopise svému žáku Stapfovi (Brief an Stapf, Kothen 1830) píše: „Jako důležité znamení naší doby vnímám skutečnost, že nyní můžeme číst Konfucia. Brzy ho obejmu v království šťastných duší, dobrodince lidstva, který nás vede tou správnou cestou k moudrosti a k bohu, už šest a půl století před tímto Blouznivcem“. „Blouznivec“ Ježíš z Nazareta, který nevede Hahnemanna po přímé cestě k moudrosti, ale s celníky a hříšníky chce vybojovat těžkou cestu do Božího království na zemi, který z kříže promlouvá k lotrovi, tento muž bolesti je pro Hahnemanna nepřístojný (!).
Svým způsobem tragická je i neoddělitelná skutečnost, že Hahnemann vybudoval svoje poznání na poznatcích tehdy velmi rozšířeného přírodního náboženství. Od svého mladého věku až do své smrti byl věrným přívržencem zmíněného deismu. Jeho obšírná písemnost (spisy, rukopis) a též jeho brzké členství ve svobodozednářské lóži prozrazují jeho opravdové duševní postoje. Jaký je pohled na Organon v současnosti? I dnes se homeopatie realizuje na základě stejných principů jako v době Hahnemanna. Reprezentanti této metody jeho stanoviska stále považují za platná. Ale takřka všichni jejich zastánci se vyhýbají metafyzickým slovíčkům pana Hahnemanna. Zapomínají přitom, že bez duchovních představ jejich zakladatele je fungování homeopatie nepochopitelné. Aby výklady odpovídaly vědeckému myšlení 21. století, původní duchovně založená vysvětlení zatajují a nahrazují novými „vědeckými“ termíny. Dosud, takřka o dvě stě let později, nebyl na základě výsledků výzkumu podán žádný přírodovědecký důkaz, který by vysvětloval základní principy homeopatie.
Klinické studie a registrace homeopatik
V žádné z kvalitně vypracovaných klinických studií se účinnost homeopatik nepodařilo věrohodně prokázat. V prestižním lékařském časopise Lancet vol. 344 z roku 1994 homeopat Reily uvádí studii o účinnosti homeopatik při terapii alergického astmatu. V závěru uvádí, že homeopatikum je účinnější než placebo. Avšak hned následující číslo tohoto periodika (vol. 345 z r. 1995) přináší článek, v němž se uvádí, že studie obsahuje závažné chyby, které mohly úplně zkreslit její výsledky. V British Medical Journal vol. 324 vyšla v roce 2002 dvojitá slepá randomizovaná kontrolovaná klinická studie Lewitha a spol.: Používání ultramolekulární potenciace alergenů k léčbě astmatiků alergických na domácí prach. Na studii se účastnilo 242 astmatiků s pozitivním testem na domácí prach. Ve výsledcích však nebyly zjištěny žádné rozdíly mezi skupinou užívající placebo a homeopatika.
V British Journal Clinical Pharmacology byla v roce 2003 publikována práce Briena, Lewitha a Bryanta pod názvem: Ultramolekulární homeopatie nemá žádné porovnatelné klinické efekty. Je to dvojito slepá randomizovaná studie kontrolovaná placebem s Beladonnou 30C. Cílem studie bylo zjistit, zda ultramolekulové zředění Beladonny 30C se liší od účinků placeba. Výsledky však nepotvrdily žádné signifikantní rozdíly mezi dvěma zkoumanými skupinami. Během studie bylo zaznamenáno 37 nežádoucích účinků, z toho dva byly závažné – silné bolesti břicha, které mohou být spojené s užíváním homeopatika Beladonna. Chtěla bych upozornit, že uvedené studie vychází v zahraničních časopisech, které jsou v běžné praxi lékařům těžko dostupné. Ve slovenských odborných lékařských časopisech jsem nenašla žádnou klinickou studii. V Lüllmannově Farmakologii a toxikologii (Grada 2002) čteme: „Skupina expertů Evropské komise v roce 1996 rozhodla, že homeopatické léky musí podléhat stejným zkušebním podmínkám jako léčiva vědecké medicíny a svou účinnost i bezpečnost musí prokázat při stejných podmínkách (kontrolované klinické studie).
Podle současných postojů našich úředních míst však mohou ‚úspěchy‘ okrajových metod, ke kterým patří i homeopatie, posuzovat pouze pracovníci, kteří příslušnou metodu vykonávají. To je ale protiargument, který odporuje každé kritické vědecké metodě.“ Takto homeopatika, vydávající se za léčivo, ve skutečnosti postrádají jeho základní atribut – a to prokázanou účinnost.
V zemích EU se homeopatika taktéž registrují bez této účinnosti. Naopak v zemích, kde by při registrační proceduře museli svou účinnost prokázat (např. v Norsku), není registrovaný jediný homeopatický přípravek. V SR prošly v letech 1991 až 1993 homeopatické léky registrací ve Zkušebním ústavu kontroly léčiv a jsou běžně dostupné v lékárnách. Jejich účinnost však posuzoval homeopat. Stanoviska odborných lékařských společností Stálý výbor lékařů evropského společenství sdružující lékařské organizace zemí EU zařazuje homeopatii mezi metody, jejichž principy nejsou vědecky doložené. Představitelé evropských farmakologických společností v roce 1992 v Belgirate k ní přijali negativní stanovisko.
Na základě rozboru homeopatických principů a klinických studií ji mnohé odborné lékařské společnosti v rozvinutých zemích světa odmítají jako iracionální a nevědeckou metodu. Z podobných důvodů homeopaty a jejich společnosti ve světě nepřijímají do renomovaných lékařských společností. Slovenská homeopatická společnost nepatří mezi odborné lékařské společnosti. Homeopatie se na Slovensku může vykonávat pouze jako léčitelství. Závěr Na školeních z homeopatie nikdo ode mě diplom z medicíny nepožadoval. Homeopatie není medicínský obor, a proto se na lékařských fórech o ní ani veřejně nediskutuje.
Tato léčba není léčbou lege artis (podle lékařského vědeckého doporučení). Kdyby ji lékař zanedbal a naordinoval by homeopatickou léčbu, může být za to stíhaný. Slovenská homeopatická společnost sice oficiálně přijímá do svých řad lékaře a farmaceuty, ale jen proto, že doufá, že se etabluje do lékařských společností. Avšak zatím se tam pro svou nevědeckou metodu nedostala. Svým příspěvkem jsem chtěla poukázat na duchovní – okultní podstatu homeopatie. Mnozí lékaři o tom vůbec nevědí. Na školeních přednášející užívají časté pseudovědecké formulace: vitální energie, informace apod. Lékař, který hlouběji pronikne do homeopatie, začne užívat EAV metodu, čínskou medicínu atd., se může dostat do osidel okultismu. Pomalu se mu změní myšlení, ze kterého se však nedá tak lehko vymanit.
Zítra, to je ve středu 29. 8., oslaví olomoucký arcibiskup Jan Graubner sedmdesáté narozeniny. Když před deseti lety slavil šedesátiny, měla jsem tu čest s ním udělat rozhovor. Při příležitosti jeho letošního jubilea si zde dovoluji tento rozhovor zveřejnit a připomenout, o čem jsme se tehdy bavili.
Olomoucký arcibiskup Jang Graubner na Svatém Antonínku.
Když jsem oslovila olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera s prosbou o rozhovor, měla jsem obavy, že budu muset na vhodný termín čekat dlouhé měsíce. Pan arcibiskup byl ale vstřícnější než někteří starostové obcí s pár stovkami obyvatel. Řekl: „Přijďte zítra. Ráno sice jedu do Prahy, ale po čtvrté hodině bych už měl být zpátky“. Slovo dodržel. Přichvátal z vlakového nádraží s mírným zpožděním a pár kapkami potu na čele. Bez jakéhokoliv odpočinku začal okamžitě odpovídat na mé otázky, a tak deset dní před jeho kulatým životním jubileem mohl v Arcibiskupském paláci v Olomouci vzniknout následující rozhovor.
*Narodil jste se v Brně, což bylo na tu dobu docela neobvyklé, protože jste s rodiči žili ve Strážnici. Tehdy se přece za porodem tak daleko nejezdilo…
Maminka měla v těhotenství problémy. Dokonce když čekala první dítě, tak ji lékař řekl, aby to dala pryč a že nikdy děti mít nebude. Maminka tuto nabídku ale odmítla a nakonec nás bylo pět sourozenců.
*Narodil jste se v pohnutém osmačtyřicátém roce. Jak jste tuto skutečnost prožíval v dětství a dospívání?
Za rodinu jsem velmi vděčný, protože tam byla nádherná atmosféra, i když to někdy bylo velmi náročné. Naši měli továrnu, která se později jmenovala Šohaj. Tu jim vzali i s obchodem hned v osmačtyřicátém.
*A co pak tatínek dělal?
Nějakou dobu ještě prodával v obchodě. Chtěli nás ale vystěhovat i z baráku, který zabrali, tak se stále bránil. Když už jim došla trpělivost s jeho různými odvoláními, tak strýce na krátkou dobu zavřeli a tatínka ve čtyřiceti odvedli na vojnu k PTP. V té době ženy s dětmi vystěhovali.
*Kam?
Skončili jsme u sedláka ve výminku. Byt byl sice pro pět dětí malý a vlhký, ale atmosféra u těch lidí byla skvělá. Žili jsme tam deset let. Potom se začaly stavět družstevní byty a my jsme byli jedni z prvních družstevníků, abychom se dostali do činžáku.
*Jak máte ve vzpomínkách uchovanou Strážnici svého dětství a mládí?
Je to samozřejmě domov, a proto na lidi, s nimiž jsem se tam stýkal, vzpomínám velmi rád. Přestože je málo času, stále se tam rád vracím.
*Ještě před nástupem na teologická studia jste rok musel pracovat jako dělník. Proč?
Na gymnázium jsem šel s tím, že chci být knězem. Starší sestra se ale nedostala nikam. Nesměla na školu ani do učení. Udělala si jen vyšívačský kurz a přihlásila se do Veselí na večerní gymnázium. Když na to přišli soudruzi, vyletěla po dvou měsících. Pak jsem se chtěl hlásit já, proto mně všichni říkali, že nemám rozum, protože nemám šanci. Vydal jsem se tedy na jednu z mých prvních poutí na Hostýn. Ještě dnes si přesně pamatuji místo, kde jsem klečel.
*Pamatujete si také, co jste tehdy Panně Marii svěřil?
Modlil jsem se: „Panno Maria, ty děláš zázraky. Všichni mi říkají, že pokud se dostanu na gymnázium, bude to zázrak. Myslím si, že bych měl být knězem. Bez gymplu to nejde. Jestli si myslíš, že mám být knězem, tak to musíš zařídit.“ Nevím, jestli to byl zázrak, ale na gymnázium jsem se dostal. Každopádně to pro mne tehdy byl obrovský klukovský zážitek víry. Před maturitou mi jeden kněz radil, abych si nepodával přihlášku do semináře, protože bych nemusel být připuštěn k maturitě. Tak jsem poslal přihlášku na zubařinu do Brna. Tam mne nevzali, protože jsem měl hezkou větičku v posudku ze školy. Pamatuji si ji dodnes: „Světový názor, který zastává, mu zásadně brání v hlubším poznání přírodních věd, proto ke studiu nedoporučujeme.“
*To byl tedy důvod, proč jste se na rok stal dělníkem?
Snažil jsem se ještě po termínu to zkusit do semináře, kde mi řekli, že je pro Olomouc jedno místo volné, protože někdo prokádrovaný nepřišel k pohovoru. Zajel jsem tedy k tehdejšímu kapitulnímu vikáři do Olomouce, který se mě různě vyptával. Byl u toho ještě jeden kněz z našich končin a ten se zeptal: „Kterých Graubnerů jsi? Toho fabrikanta?“ Když to zaslechl pan generální, tak řekl: „A ty nemáš dělnický původ?“ – „Když jsem se narodil, tak tatínek už byl dělníkem a nic neměl, protože jsem se narodil po znárodnění,“ odpověděl jsem mu. „To by tě ale nevzali, musíš si dělnický původ získat. Napřed běž někam do továrny a zkus to potom znovu,“ rozloučil se se mnou pan kapitulní vikář. Nastoupil jsem tedy jako dělník ve skladu v Závodech přesného strojírenství v tehdejším Gottwaldově. Za rok jsem to zkusil znovu, ale protože byl osmašedesátý rok, už se na dělnický původ neptali a vzali mě.
*Byla to pro další život dobrá zkušenost, že jste byl rok dělníkem?
Určitě toho nelituji. Bylo dobré být s lidmi v továrně, bydlet na internátě a vyzkoušet si i takový způsob života.
*Měl jste to štěstí, že jste se na studiích setkal ještě s otcem Antonínem Šuránkem.
Ano. Páter Šuránek byl naším spirituálem v prvním ročníku. Ve druhém ročníku jsem dělal prefekta prvákům, takže jsem chodíval i s nimi, a proto jsem ho častěji zažil v semináři i na Antonínku, kde jsme společně prožili nějaký ten čas.
*Pamětníci na něj vzpomínají, že to byl svatý kněz. Je to pravda?
Ano. Já o tom nepochybuji.
*V čem byl lepší než ti ostatní?
Byl to především velmi opravdový člověk. Zásadový, jasný, který neuhýbal, stál si za svým názorem, i když to bylo tvrdé a těžké, zůstával věrný tomu, co viděl, že je potřebné. Někteří něčemu třeba i nerozuměli. Sem tam se stalo, že říkali, že je tvrdý. Dodržoval poslušnost i v době, kdy měl odňatý státní souhlas. Když ale řeknu svatý, tak si nemyslím, že každý svatý je hodný napodobování úplně ve všem, co dělal. Svatý se nemá kopírovat. Na otci Šuránkovi jsou vidět některé ctnosti v hrdinském stupni, i když některé věci jsou osobité a patřící té době a jeho nátuře. Jinak v něm vidím člověka, který podle mého názoru jistě v nebi skončil.
*Každého kněze si Pán volá do služby jiným způsobem. Jak to bylo u vás?
Když jsem končil základní školu, už jsem věděl, že chci být knězem. Netvrdím, že jsem o tom nikdy nezapochyboval. Samozřejmě, že vše potom zrálo a objevily se různé otazníky, které bylo zapotřebí probojovat.
*Jak na vaše rozhodnutí reagovali rodiče?
Rodiče to přijali trošku se zvednutým prstem, že si to mám pořádně rozmyslet, protože tato služba se bere vážně.
*Žili jste doma víru?
Určitě. Maminka byla za svobodna katechetkou a tatínek se dost věnoval překládání náboženské literatury.
*Možná tomu napomohla i nelehká atmosféra po osmačtyřicátém roce.
Samozřejmě, i zkoušky byly užitečné, protože nás to vedlo k tomu, že jsme si museli všelicos odřeknout a žít ve skromnosti. Jinak to prostě nešlo. Museli jsme si také zvyknout, že se některé děti posmívaly a ukazovaly prstem na fabrikanty a ty, co chodí do kostela. Možná to bylo svým způsobem i dobré, protože to formovalo a člověk uměl mít trošku pevnější kůži.
*Po svěcení jste zřejmě ani ve snu netušil, že byste jednou mohl být arcibiskupem. S jakou ideou jste šel do duchovní služby? Co bylo vaším snem či cílem, když jste šel mezi věřící jako kaplan a později farář?
Jako student jsem měl možnost poznat hezké společenství mladých věřících lidí. Byl to pro mne velký dar, který jsem pak často míval před očima. Kam jsem přišel, pokoušel jsem se budovat společenství věřících, zvláště s mladými lidmi.
*Dařilo se vám to i v době normalizace?
Samozřejmě, že to nebylo snadné. Sem tam byly pohovory s církevními tajemníky a STB i soudruzi z radnice leccos vzkazovali. Chodila různá upozornění a varování. Jestli jsem to dělal dobře, ať posoudí milosrdný Bůh. Snažil jsem se a z některých věcí mám radost.
*Proč jste si za heslo vybral právě citát z Janova evangelia: Udělejte, co vám řekne?
Hledal jsem blízkost Panny Marie a jasnou cestu za Kristem. Tehdy mi svitlo, že toto je jediná Mariina rada, kterou v Písmu máme. Vidím v tom ještě trochu víc než poslušnost. Když děláme to, co říká Ježíš, tak dáváme Pánu příležitost, aby se budovalo jeho dílo a nejen naše. Aby to byly Boží skutky a projevila se v tom i Boží moc.
*Sedmnáct let jste působil v různých farnostech, osmnáct let jste už biskupem, později arcibiskupem. Jsou to téměř dva stejné časové úseky, takže můžete porovnávat práci kněze ve farnosti, činnost biskupa či arcibiskupa. Dá se to vůbec porovnávat? Pokud ano, co je náročnější?
Ze své zkušenosti říkám, že je úřad biskupa daleko náročnější. Dokud byl člověk ve farnosti, myslel si, že je toho moc, a že je to náročné. Dnes už se na to dívám trošku jinak. Když kluk maturuje, tak si také myslí, jak je to obrovská zkouška. Když pak udělá vysokou, zjistí, že maturoval v podstatě každý semestr. Život učí člověka dívat se pozpátku na věci s odstupem.Ve službě jsem ale rád a byl jsem rád i ve farnostech, kde jsem působil.
*Když se dnes ohlédnete zpět, které okamžiky pro vás byly ve funkci arcibiskupa nejtěžší?
Nejtěžší pro mě asi bylo snášet pomluvy, které se nezakládaly na pravdě a člověk neměl možnost se bránit. Nešlo o mě, ale o to, že lidé slabé víry by mohli být pohoršeni. V životě jsou ale situace, kdy se musí počítat s tím, že v tomto úřadě nejsou jen radostné okamžiky.
*Co vás v církvi v České republice těší a z čeho jste naopak smutný?
Vždy mám radost, když vidím živá společenství, která vytvářejí kousek pěkné církve. Věřící, kteří se snaží ze své víry žít, ať už jsou jakéhokoliv věku a na jakékoliv rovině vzdělání či zapojení v církvi. Myslím si, že se v této oblasti řada věcí podařila. Můžeme se podívat třeba na vše, co se děje v charitě. Před dvaceti lety tu žádná charita nebyla, dnes jen v diecézi má přes tisíc zaměstnanců a co se všechno kolem toho děje! Myslím, že v republice není jiná organizace, která by měla tolik aktivních dobrovolníků, jako máme my. To jsou všechno ušlechtilé a krásné věci. Podařila se tu spousta krásných věcí. Na druhé straně si myslím, že by to někde mohlo být lepší, protože to v některých farnostech nefunguje. Věřící by měli mít ještě větší zodpovědnost za život církve i společnosti. Myslím teď například, aby měli mladí lidé smysl pro zakládání rodin, přijímání a výchovu dětí, aby v rodinách zachovávali věrnost a dobrou atmosféru pro děti. Tím by mohla být další generace šťastná a dobře zformovaná. Vůči dalším generacím je nezodpovědné, když někde lidé myslí sobecky jen na sebe a dnešek. Je to nedostatek lásky, což musíme v církvi překonávat.
*V duchovní službě jste pětatřicet let. Jak se podle vašeho mínění za tu dobu církev v naší zemi změnila?
Tehdy byla totalita, dnes je svoboda. Můžeme dělat spoustu věcí, které jsme dříve dělat nemohli. Je pravda, že je nás dnes méně, protože starší generace, která byla početná, odchází a další je početně slabší. U střední generace je trošku problém, že mnozí z lidí nebyli dostatečně duchovně a nábožensky zformováni, a tak jim chybí představy, smysl pro to, co by měli předat další generaci. To je jeden z vážných úkolů, kterým se musí církev věnovat.
*A co vidíte momentálně za největší problém v církvi v rámci celé Evropy?
Problémem církve v Evropě je vysoká životní úroveň. Zní to trošku ironicky, ale má to souvislosti. Lidé si zvykají být tady jen pro to, co mají a co si užijí a nekladou si hlubší otázky. Nakonec to vidíme v dějinách v mnoha kulturách, kdy často právě přílišný blahobyt přinesl rozpad společnosti. Morální rozklad společnosti je problémem i dnes. Církev je součástí společnosti. Nežijeme mimo, proto to má jakýsi negativní dopad i na život církve. Zároveň je to ale také výzva a úkol pro církev, aby v tomto konkrétním světě dnešní doby vydávala svědectví a budovala životem z evangelia novou společnost a Boží království.
*V duchovní službě jste se za ty roky setkal se spoustou „obyčejných“ i slavných lidí. Kdo z nich vám nejvíce utkvěl v paměti? Je někdo, na koho nikdy nezapomenete?
Jsou to spíše lidé, které jsem poznal z osobnějších kontaktů nebo třeba ještě z působení ve farnosti. V této chvíli si například vybavuji dvě postižené ženy. Jedna na vozíku, druhá na posteli. Jsou to lidé, které není venku nijak vidět, ale jsou to silné osobnosti a krásné duše. Člověk z toho pak čerpá povzbuzení.
*Vaše služba je velmi náročná. Zatímco většina lidí může o víkendu odpočívat a načerpat sílu, vy máte právě o víkendech spoustu povinností. Kdy odpočíváte? Máte na to vůbec čas? Vrátný mě před vaším příchodem prozradil, že v úřadu býváte už před sedmou ráno a odcházíte po sedmé večer.
Člověk musí udělat něco pro své zdraví. Občas absolvuji nějakou procházku či projížďku na kole, abych se trošku odreagoval a hýbal se. Někdy se odreaguji knížkou.
*Představte si, že jste znovu studentem gymnázia. Šel byste opět do kněžské služby?
Určitě. Byl a jsem šťastný a spokojený teď, i když jsem byl knězem ve farnostech. Nemám důvod hledat štěstí jinde.
LENKA FOJTÍKOVÁ
Olomoucký arcibiskup Mons. Jan Graubner se narodil 29. 8. 1948 v Brně. Po maturitě na strážnickém gymnáziu v roce 1967 pracoval rok jako skladník v Závodech přesného strojírenství v tehdejším Gottwaldově. V roce 1968 začal studovat teologickou fakultu a 23. 6. 1973 byl vysvěcen na kněze. Po svěcení působil ve Zlíně, Valašských Kloboukách, Vizovicích, Provodově a Horní Lhotě. Dne 17. 3. 1990 byl jmenován titulárním biskupem, 7. 4. 1990 přijal biskupské svěcení a 28. 9. 1992 byl jmenován arcibiskupem.
Článek k jubileu pana arcibiskupa a pozvánka na děkovnou mši svatou za sedmdesát let života naleznou čtenáři na webových stránkách Arcidiecéze olomoucké zde
Kromě výše uvedeného rozhovoru jsem při přiležistosti šedesátých narozenin pana arcibiskupa napsala také tuto story:
Arcibiskup Graubner: Blahobyt vede k rozpadu společnosti
Obyvatelé hodonínského okresu se mohou při nejrůznějších církevních slavnostech a událostech sejít s olomouckým arcibiskupem Janem Graubnerem. Většinou za věřícími přijíždí do jejich farností. Včera například nechyběl při otevření nové Církevní školy ve Veselí nad Moravou. V sobotu ale pozval všechny věřící a přátele do olomoucké katedrály, kde při mši svaté se všemi společně děkoval za šedesát let život. Kulatého životního jubilea se dožil v pátek 29. srpna.
Přestože žila rodina Graubnerů ve Strážnici, syn Jan se před šedesáti lety narodil v Brně. Jeho maminka měla zdravotní problémy, proto hledala pomoc odborníků na soukromé klinice v Brně. Jeden lékař jí přitom nejdříve tvrdil, že vůbec nebude moct mít děti. Nakonec jich měla pět.
Nelehké dětství
Dětství a dospívání prožil budoucí arcibiskup na Slovácku. Situace tehdy přitom nebyla vůbec jednoduchá. Vždyť na svět přišel v pohnutém osmačtyřicátém roce. Tatínkovi ještě před jeho narozením komunisté sebrali oděvní továrnu i obchod. Nakonec byl ve čtyřiceti letech povolán na vojnu k neblaze proslulému pomocnému technickému praporu (PTP) a manželku i s dětmi pak vystěhovali do výminku k jednomu sedlákovi. Zde žili deset let a poté se rodiče stali jedněmi z prvních družstevníků, aby mohli získat byt.
Arcibiskup dnes přesto na pohnuté roky útlého mládí nevzpomíná s žádnou hořkostí v hlase. „I tyto zkoušky byly užitečné, protože nás vedly k tomu, že jsme si museli všelicos odřeknout a žít ve skromnosti. Jinak to prostě nešlo. Museli jsme si zvyknout, že se nám některé děti posmívaly a ukazovaly prstem na fabrikanty a ty, co chodí do kostela. Člověk si ale zvykl, protože nás to formovalo a člověk uměl mít trošku pevnější kůži,“ poukazuje arcibiskup na pozitiva, která se snažil z nelehkého období života vytěžit.
Poté připomíná, že už po absolvování základní školy věděl, že se chce stát knězem. K tomu ale potřeboval maturitu. Všichni mu ale říkali, že je to marné, protože jeho sestra se nesměla ani vyučit, natož studovat.
Zásah Panny Marie
Mladičký Jan Graubner proto před přijímacím řízením vyrazil na jednu ze svých prvních poutí na svatý Hostýn. Ještě dnes si pamatuje, kde tehdy klečel a prosil Pannu Marii o pomoc. Modlil jsme se: „Panno Maria, ty děláš zázraky. Všichni mně říkají, že pokud se dostanu na gymnázium, tak to bude zázrak. Myslím si, že bych měl být knězem. Bez gymplu to nejde. Jestli si myslíš, že mám být knězem, tak to musíš zařídit.“ Nevím, jestli to byl zázrak, ale na gymnázium jsem se dostal,“ vzpomíná na obrovský klukovský zážitek víry arcibiskup.
Syn fabrikanta
Na gymnáziu odmaturoval s vyznamenáním. Ještě před tím mu ale jeden kněz poradil, aby si nepodával přihlášku do semináře, protože by nemusel být připuštěn k maturitě. Poslal proto přihlášku na zubařinu do Brna. Tam ale nebyl přijat. Na vysokou školu s ním totiž putoval posudek, v němž bylo napsáno: „Světový názor, který zastává, mu zásadně brání v hlubším poznání přírodních věd, proto ke studiu nedoporučujeme.“ Po termínu se proto ještě snažil dostat na teologická studia. Zajel k tehdejšímu kapitulnímu vikáři do Olomouce, který se mladého maturanta vyptával na různé věci. U pohovoru byl ale i jeden kněz z našich končin a ten položil zásadní otázku: „Kterých Graubnerů jsi? Toho fabrikanta?“ Jakmile to zaslechl pan generální, tak řekl: „A ty nemáš dělnický původ?“ „Když jsem se narodil, tak už byl tatínek dělníkem a nic neměl, protože jsem se narodil po znárodnění,“ odpověděl jsem mu. „To by tě ale nevzali, musíš si dělnický původ získat. Napřed běž někam do továrny a zkus to potom znovu,“ rozloučil se se mnou pan generální vikář. Nastoupil jsem tedy jako dělník ve skladu v Závodech přesného strojírenství v tehdejším Gottwaldově. Za rok jsem to zkusil znovu, ale protože byl osmašedesátý rok, už se na dělnický původ neptali a vzali mě,“ připomíná arcibiskup.
Duchovní služba
Na kněze pak byl vysvěcený 23. června 1973. Poté působil ve Zlíně, Valašských Kloboukách, Vizovicích, Provodově a Horní Lhotě. 17. 3. 1990 byl jmenován titulárním biskupem. 7. 4. 1990 přijal biskupské svěcení a 28. 9. 1992 byl jmenován arcibiskupem. „Kdy jsem za tu dobu prožíval nejtěžší okamžiky? Asi to bylo období, ky jsem musel snášet všelijaké pomluvy, které se nezakládaly na pravdě a člověk neměl možnost se nějakým způsobem bránit. Nikdy jsem přitom nic nezanedbal a nesnažil se něco špatného krýt. Dělal jsem, co jsem uměl. V životě jsou ale situace, kdy se musí počítat, že tomto v úřadě nejsou jen radostné okamžiky,“ míní arcibiskup.
Církev se změnila
Za pětatřicet let arcibiskupovy duchovní služby se církev hodně změnila. Dříve byla totalita, dnes je svoboda. „Můžeme dělat spoustu věcí, které jsme v minulosti dělat nemohli. Je pravda, že je nás dnes méně, protože starší generace, která byla početná, odchází a další je slabší. U střední generace je trošku problém, že mnozí z lidí nebyli dostatečně duchovně a nábožensky zformováni, a tak jim chybí smysl pro to, co by měli předat další generaci. To je jeden z vážných úkolů, kterým se musí církev věnovat,“ míní arcibiskup Graubner.
Vysoká životní úroveň
Poté připomíná, že má vždy radost, když vidí živá společenství, která vytvářejí kousek pěkné církve. Podle jeho mínění je ale celoevropským problémem vysoká životní úroveň. „Zní to trošku ironicky, ale má to souvislosti. Lidé si zvykají být tady jen pro to, co mají a co si užijí a nekladou si hlubší otázky. Nakonec to vidíme v dějinách mnoha kultur, kdy právě přílišný blahobyt přinesl rozpad společnosti. Morální rozklad společnosti je problémem i dnes. Církev je součástí společnosti. Nežijeme mimo, proto to má také určitý negativní dopad i na život církve. Zároveň jde o ale o výzvu a úkol pro církev, aby v tomto konkrétním světě dnešní doby vydávala svědectví a budovala životem z evangelia novou společnost a Boží království,“ tvrdí arcibiskup.
Nedostatek lásky
Podle jeho mínění je důležité, aby měli mladí lidé smysl pro zakládání rodin, přijímání a výchovu dětí, aby se v rodinách zachovávala věrnost a dobrá atmosféra. Jedině tak může být další generace šťastná a dobře zformovaná. „Vůči dalším generacím je nezodpovědné, když lidé myslí sobecky jen na sebe a dnešek. Je to nedostatek lásky, což musíme v církvi překonávat,“ uzavírá arcibiskup .
LENKA FOJTÍKOVÁ
Olomoucký arcibiskup Jan Graubner na Svatém Antonínku.
Dnes na věčnost odešla ve svých devadesáti letech paní Marie Vyskočilová .
V lednu roku 2010 jsme s mým synem Filipem tuto paní navštívili, protože Filip tehdy fotil cyklus věnovaný stáří. Dovoluji si zde proto zveřejnit vzpomínku na toto vzácné setkání před osmi lety….
30. ledna .2010 – Putování za pamětníky
Tak jsme se dnes zase s Filipem vydali za dalšími pamětníky. Dvaaosmdesátiletá Marie Vyskočilová už na nás čekala. Pravda, myslela jsem si, že se jmenuje Bubenkařová, protože takto ji snad všichni v Blatnici nazývají. Tato dobrá žena mne ale rychle vyvedla z omylu. „Mě to neuráží! Vyskočilů je v Blatnici moc, a tak nám začali říkat Bubenkařovi, protože tatínek mého muže Jan Vyskočil byli kapelníkem a hráli na takový malý bubínek a z toho vzniklo ono pojmenování. Osm let působil v Americe. Tehdy tam z Blatnice odjela celá krojovaná muzika. Hráli na Floridě,“ zavzpomínala na hodně dávnou dobu hned v úvodu na vysvětlenou naše hostitelka. Potom se rozvyprávěla a my nestačili koukat, co všechno v životě prožila. Vdávala se už v osmnácti letech, přičemž její muž František byl o osm let starší. Na svatbě vážila jen osmačtyřicet kilo, a tak se některé ženy obávaly, že život v rodině sedláka dlouho nevydrží. Tetička Bubenkařová ale nakonec vydržela všechno. Spolu s mužem vychovali čtyři děti a dnes se raduje z dvanácti vnuku a stejného počtu pravnuků, přičemž třinácté je už na cestě. „Zažila jsem první republiku, válku i kolektivizaci. Doba nebyla nikdy lehká. Když nás ale přinutili podepsat vstup do družstva, vzali nám deset hektarů polí a odváděli koně, krávy i prasata, tak jsem ve stodole plakala,“ připomněla jeden z nejtěžších okamžiků života žena.
Dvaaosmdesátiletá Marie Vyskočilová, zvaná Bubenkařová, má ve své kuchyni nástěnku se svými dvanácti vnuky a dvanácti pravnuky, za něž se dvakrát denně modlí. Foto Filip Fojtík
Se svým mužem Františkem společně vychovali čtyři děti. Třináct let je už ale vdova. Foto Filip Fojtík
Zažila prvni republiku, druhou světovou válku i těžkou dobu kolektivizace, když jim komunisté ze stáje odváděli koně a krávy, tak ve stodole plakala…
Foto Filip Fojtík
„Nedovedu si představit život bez víry v Boha,“ tvrdí pamětnice.
Foto Filip Fojtík
„Jedenadvacet let jsem vstávala každé ráno o půl čtvrté, protože jsem chodila do družstva dojit krávy. Když se mně narodilo čtvrté dítě, musela jsem se do práce vrátit už tři měsíce po porodu. To jsem přitom doma ještě měla dva školáky a roční dcerku,“ vzpomíná Marie Vyskočilová. Foto Filip Fojtík
Kromě práce v družstvu zpívala Marie Vyskočilová také padesát let v chrámovém sboru. Foto Filip Fojtík
„Odpočinutí věčné dej jí Pane a světlo věčné ať ji svítí, ať odpočívá v pokoji…“
Pohřeb zemřelé se uskuteční v pondělí 21. 5. 2018 v 15.30 hod. ve farním kostele sv. Ondřeje v Blatnici pod Svatým Antonínkem.
