Na pouti – díl III. – Garabandal
Na pouti díl II. – Santiago de Compostela
Na pouti – díl I. – Fatima
Blatnické vinobraní 2017 obrazem
Po loňském propršeném vinobraní, kdy jsme zároveň slavili také 970. výročí od první písemné zmínce o obci, jsme se museli při oslavách vinobraní uchýlit pod střechu kulturního domu i letos.
Hned v úvodu zaznělo, že kde se sejdou dobří lidé, tak se umí pobavit i navzdory počasí. A tak tomu také v Blatnici v sobotním odpoledni bylo. Na scéně se představily domácí pěvecké sbory mužů a žen i děti z folklorního souboru Vavřínek. Na oslavu vinobraní ale zavítaly také zpěvačky ze sousední Ostrožské Lhoty, Krasavci z Ostrožské Nové Vsi, Kuželovjan a Kuželovské zpěvulky s cimbálovou muzikou.
Díky různým generacím, které se na pódiu střídaly, měl program spád a lidé si na závěr pochvalovali skvělou zábavu. Ta ostatně neformálně pokračovala i po ukončení oficiálního programu, kdy došlo na spontánní zpěv i tanec už mimo podium. S chlapy si s chutí zazpíval i poslanec Jožka Uhlík, který do Blatnice zamířil na vinobraní už potřetí. Jinak je o tomto politikovi známé, že pravidelně už dlouhé roky jezdí na poutě na Antonínek, i když ve vysoké politice ještě vůbec nebyl.
Na závěr je třeba poděkovat kulturnímu výboru v čele s paní Zdislavou Kuřinovou lza perfektně připravenou akci, blatnickým vinařům, kteří dodali na oslavu víno a společnosti Víno Blatel, která věnovala hrozny na výrobu obřího hroznu, který zdobíl sál kulturního domu.
Nemůžeme zabít svoje dítě
Žijeme v době, kdy lékaři dovedou už dlouhé roky v těhotenství rodičům říct, jestli se jim narodí zdravé miminko. Když tyto testy „nedopadnou“, nalejí rodičům čistého vína a narovinu jim řeknou, s jakým postižením se jejich dítě narodí. Poté následuje doporučení, že by měli jít na potrat. Drtivá většina rodičů tomuto návrhu podlehne…
Už se ale také mnohokrát stalo, že se rodiče dozvěděli nepotěšující diagnózu u svého nenarozeného potomka, ale na potrat z nějakého důvodu nešli. Většinou se jednalo o věřící, kteří prostě své dítě nedokázali nechat zabít navzdory nepříznivé prognóze. Potom se jim ale narodilo zcela zdravé miminko. Jiní rodiče potrat zvolí z ekonomických a dalších důvodů. O tom ale dnes psát nechci.
Cítím, že se musím podělit o to, co mne počátkem tohoto týdne hluboce zasáhlo. V pondělí mně zazvonil telefon a já na displeji uviděla jméno starého (ale přesto stále mladého 🙂 ) kamaráda Štěpána. Tentokrát nevolal pracovně, ale vybalil na mne prosbu, kterou jsem tedy doopravdy nečekala.
„Scházíte se na Antonínku ještě ve Společenství pátera Šuránka?“ zeptal se hned v úvodu bez obalu. Když uslyšel kladnou odpověď, řekl: „Víš, my bychom vás se ženou chtěli moc poprosit o modlitbu. Zuzka je v 29. týdnu těhotenství a zhruba před dvěma týdny jsme se dozvěděli, že se miminko nevyvíjí, jak by mělo, a že pokud se narodí, tak to nebude slučitelné s životem. Tak jsme vás chtěli poprosit, abyste se za nás modlili a vyprošovali u pátera Šuránka zázrak. Právě běží proces jeho blahořečení a je třeba lékařsky doložených zázraků, proto vás moc prosíme o modlitbu,“ řekl zcela klidným hlasem Štěpán.
Modlitbu jsem samozřejmě slíbila, ale nedalo mně to a ještě ten den večer jsem se s tímto mladým manželským párem setkala. Vůbec nebyli zdeptaní na duchu a zdrceni situací, do které se dostali, jak by člověk mohl logicky očekávat. Neměli na tvářích ale ani umělé americké úsměvy.
Přivítali mne pevní, usměvaví lidé, kteří se mně svěřili, že už zprávu lékařů přijali, odevzdali se do Boží vůle, ale před pár dny se setkali s knězem, který je vybídl, aby přesto prosíli o přímluvu P. Šuránka, který byl vězněm komunistického režimu a zemřel v pověsti svatosti.
A tak si dovolím návštěvníkům tohoto webu poodhalit příběh a situaci posledního měsíce, kterou prožívají, a jak ji přijímají. Zveřejňuji zde e-mail, který poslala nastávající maminka sestřičkám do Doksan, kde se tyto řeholnice už dlouhé roky modlí za nenarozené děti. Příběh Zuzky a Štěpána je zde:
Milí přátelé,
posíláme Vám tento e-mail s prosbou o modlitbu. Jsme manželé (Zuzana a Štěpán) a čekáme naše první miminko. Před měsícem si pan doktor všiml, že miminko špatně roste. Chvíli se čekalo, pak jsme byli odesláni do Brna na speciální vyšetření. Tam nám po ultrazvuku, kardioultrazvuku a genetických testů sdělili, že naše miminko má chromozomální vadu. Jmenuje se triploidie. Jde o ztrojení sad chromozomů, vada vzniká při početí a dle lékařů je neslučitelná se životem. Podle varianty této vady dochází k samovolnému potratu dítěte v začátku těhotenství. Jeden typ vady, což je náš případ),je donositelný do 3. trimestru. I tak ale nejčastěji dojde k úmrtí dítěte buď ještě v bříšku nebo pár hodin či dnů po narození. Doktoři nám nabízeli jít na ukončení těhotenství, ale to jsme odmítli. Nemůžeme zabít svoje dítě. Jak má dlouho žít, tak dlouho žít bude. To rozhodne Bůh 🙂
Já jsem momentálně ve 29. týdnu. Miminko se má dobře, modlíme se i ke svatému Norbertovi a teď jsme se rozhodli prosit o zázrak uzdravení na přímluvu pátera Antonína Šuránka, u něhož probíhá proces blahořečení.
Již jsme byli smíření s tou variantou, že naše miminko umře, ale po promluvě s jedním knězem jsme se nadchli do víry v zázrak. Takže budeme rádi, když se k našim prosbám připojíte.
Věříme, že vše bude tak jak to má být dle vůle Boží. Jestli má být zázrak v uzdravení, tak se to stane. Věříme, že je to možné. A nebo má být zázrak v něčem jiném, jen zatím nevíme v čem. 🙂 Zázrakem je už to, že miminko pořád ještě žije a to, kolik lidí se prý za nás už modlí 🙂 Jsme nadšení a vděční.
Děkujeme.
Zuzana, Štěpán a prďoš 🙂
Milí přátelé, tady zatím končí otevřený příběh těchto dvou mladých a odvážných lidí. Lidí, kteří umí jít proti proudu dnešní doby. Při pondělní návštěvě mně řekli, že po vyšetření v krajské nemocnici čekali na chodbě, kde bylo mnoho manželských párů, které čekaly stejně jako oni na verdikt lékařů. Všichni poté odcházeli z ordinace velmi smutní, sklesklí a zdeptaní špatnými zprávami, které se dozvěděli. Poté se přesouvali o pár dveří dál, kde si domlouvali termín potratu. Štěpán se Zuzkou byli v tom okamžiku jediní, kteří tyto dveře bez povšimnutí minuli a zamříli na parkoviště k autu, aby odjeli domů.
Pozor! Nevychloubali se a nikoho neodsuzovali! Jen konstatovali, jaká je dnes realita…
Tož tak… Kdo se umíte modlit a zasáhl Vás příběh těchto dvou mladých lidí stejně jako mne, prosím, abyste se přidali k řetězu modliteb… V pondělí nás byly už desítky a přidávají se každý den další lidé. Možná už jsou nás stovky… Jak ale říkají v klidu a s pokorou Zuzka se Štěpánem: „Není to naše věc, ale Boží. Přesto věříme, že se zázrak může stát…“
Denisa Kováčíková: Izraelci jsou super lidé
Když jsem se vloni v listopadu dozvěděla, že do izraelského Eilatu začíná létat společnost Ryanair a zpáteční letenku lze pořídit za necelých padesát euro, neváhala jsem ani vteřinu a ponořila jsem se do rezervačního systému a podařilo se mi zabookovat lety s týdenním pobytem v zemi, kterou jsem si zamilovala hned při své první návštěvě v roce 2014. (O své cestě do Eilatu jsem podrobně psala zde).
Jedním z prvních lidí, na které po příletu na letišti Ovda každý turista mířící do Eilatu, narazí, je pracovnice izraelského ministerstva turismu Denisa Kováčiková. Všem tato sympatická dáma rozdává taštičku s plánkem města, krémem a letáčky upozorňující na zajímavé akce ve městě.
O této paní jsem před odletech četla už na internetu v diskuzích. Nikdo o ní ale nevěděl nic konkrétního. Všichni jen psali, že to bylo milé přivítání. A musím říct, že měli pravdu.
Nevím proč, ale při čekání na zavazadla mne napadlo za touto slovensky hovořící ženou zajít a poprosit ji o kontakt. Říkala jsem si, že člověk nikdy neví, jestli nebude ve zcela neznámém městě, kam jsem zavítala v životě poprvé, něco potřebovat. Ochotně mi dala nejen vizitku ale i úsměv k tomu. A tak jsme se seznámily, ale v tom okamžiku jsme ještě ani jedna ve snu netušily, že o pár dnů si budeme vyprávět, jak se stalo, že se letos čtyřicetiletá rodačka ze Slovenska ocitla před dlouhými roky v Izraeli.
(Fotografie z mé návštěvy Eilatu v březnu roku 2017 mohou zájemci vidět zde.)
Můžete mi prozradit, jak se stane, že se děvče ze slovenské Šaľe ocitne pracovně v Eilatu?
Úřad práce na Slovensku tehdy nabízel práci v Izraeli. Do Izraele hledali pracovníky všech národností. Měla jsem právě po škole, tak jsem si řekla, že bych to mohla zkusit. Věděla jsem totiž už dříve, že po škole nechci zůstat na Slovensku. Začínala jsem v kibucu v Moshave , kde jsem pracovala u jednoho zemědělce. Tam tehdy chodili studenti z celého světa. Později jsem pracovala i v hotelech
V kterém to bylo roce?
Poprvé jsem Izrael navštívila v roce 1997.
Kdy jste zamířila do Eilatu?
Nejdříve jsem pracovala na severu Izraele a dá se vlastně říct, že jsem procestovala zpočátku celou zemi. V Eilatu jsem začala působit od roku 1999
Proč jste nakonec zakotvila na úplném jihu země a ne třeba v Tel Avivu?
V Tel Avivu jsem byla samozřejmě nejdříve také, ale tam to bylo doopravdy hodně jiné. V Eilatu byly lepší nabídky v turismu. Přiznám se, že nejdřív jsem nevěděla, do čeho jdu. Na nabídky práce v turismu jsem odpovídala, že vlastně nic nevím o historii Izraele, a tak si nedovedu představit, jak bych mohla pracovat v turistickém ruchu. Musela jsem se vše od začátku naučit.
Když jste do Izraele odešla, uměla jste dobře anglicky?
Ne až tak dobře, ale domluvila jsem se.
Byly začátky v daleké zemi těžké?
Začátky jsou všude těžké. Jak už jsem řekla, když jsem začala pracovat v turistickém ruchu, musela jsem se vše učit od začátku. Začala jsem chodit do soukromé školy a vlastně se vzdělávám a učím něco nového o Izraeli a historii stále. Tady se cizí školy neuznávají, takže člověk musí vše vystudovat znovu. Navštěvovala jsem tady proto školu se zaměřením na turismus. Dostala jsem totiž nabídku, že se mohu stát průvodkyní.
Mnozí turisté se s vámi dnes setkají ihned po příletu na letišti Ovda, kde nabízíte všem, kdo míří do Eilatu propagační materiály. Co všechno obnáší vaše práce?
Pobočka Ministerstva turismu v Eilate není nějaká cestovní kancelář, jak by si někdo mohl myslet. Ve městě nejsme pouze pro nějakou úzkou skupinu turistů, kteří si nás zaplatí. Jsme zde pro všechny a většinu informačních služeb poskytujeme zdarma. Zdarma jsou i pravidelné exkurze po městě s naší průvodkyní. Námi nabízené služby financuje stát Izrael. Na turisty nečekám pouze na letišti Ovda, ale třeba také na hranicích s Egyptem, Jordánskem či v přístavu, a když mam okruh, tak i Tel Avivu Pokud přijedou turisté ze Slovenska a některé cestovní kanceláře zde nemají průvodce, tak mne poprosí, abych je v Izraeli doprovázela. Průvodci ze Slovenska totiž většinou nemají povolení v Izraeli turisty provázet. Kromě toho samozřejmě nemají takové povědomí o životě o Izraeli jako my, co tady žijeme už dlouhé roky..
Kolik jazyků dnes ovládáte?
Česky, slovensky, rusky, anglicky i hebrejsky. Trošku i maďarsky, ale průvodcovské služby bych v tomto jazyku nezvládla. To je doopravdy dost těžká řeč.
Máte nějakou pevnou pracovní dobu a náplň práce?
Je to velmi rozmanité. Jsem k dispozici, kdy je to zapotřebí. Může se stát, že má letadlo zpoždění několik hodin. Potom prostě nemohu z letiště odjet domů, protože mi skončila pracovní doba. Vyřizuji také nejrůznější formality a povolení, víza, poplatky do Egypta a Jordánska. V pobočce Ministerstva turismu v Eilatu jsou dva stálí zaměstnanci a dva studenti z univerzity. Kromě toho ale máme spoustu stážistů v podobě studentů z různých škol. Pomalu si tak vychováváme potěr.
Předpokládám, že většina obyvatel Eilatu tady žije z turismu. Je to tak?
Přesně tak. Je tady univerzita, kde studují mladí lidé z celého světa. Jednou z nich budou manažeři ve zdejších hotelech i jinde po světě.
Pro české turisty není Eilat běžnou cílovou destinací. Pokud vím, tak většina lidí, pokud jedou do Izraele, tak míří spíše na sever země, kde působil Ježíš Kristus a další biblické postavy. Proč si myslíte, že by měli jet i na jih země?
Češi i Slováci znají trošku Eilat ze svých pobytů v Egyptě, odkud jezdily do Eilatu zájezdy. Eilat dostal v posledních letech, kdy došlo k nepokojům v Egyptě, velmi velkou šanci. Zájezdy, které dříve jezdily do Egypta, začaly kvůli bezpečí mířit do Eilatu. Pro Čechy a Slováky nebyl do té doby Eilat tak známý a populární. Čechoslovákům se toto město ale otevřelo zejména od předloňského roku, kdy sem začaly létat pravidelné spoje z Budapešti. Počet návštěvníků z bývalého Československa se potom ještě více navýšil od roku 2016, kdy lidé začali využívat lety z Bratislavy na letiště Ovda. Jednosměrnou letenku šlo pořídit od čtyřiadvaceti euro. Extrémně nízké ceny letů společnosti Ryanair finančně podporuje Ministerstvo turismu Izraele
Pobřeží Eilatu lemuje jeden hotel vedle druhého. Kde bydlí domorodci, kterých je aktuálně 60 000?
Město je vlastně rozdělené. U moře je turistická část a domácí obyvatelé žijí dále směrem k horám.
Ve městě jsem vůbec neviděla klasické obchodní domy s potravinami, jak je známe v Evropě. Kde místní nakupují?
Velké supermarkety jsou především na severu města, kde je možné ve velkém nakupovat potraviny mnohem levněji.
Pokud v Eilatu žije v současné době přes šedesát tisíc obyvatel, kolik turistů sem přijíždí každým rokem?
Je jich více než tři miliony. V současné době je zde padesát hotelů, dvacet hostelů a motelů. Některé hotely mají kapacitu až dvanácti tisíc pokojů.
Při oslavám šedesátého osmého výročí existence města premiér Izraele Benjamin Netenjahu i starosta města Eilat Meir Jicchak Halevi zdejším obyvatelů slibovali, že se budou stavět další hotely a rozšiřovat infrastruktura. Máte představu, jak by se měl Eilat proměnit za pár let?
Město Eilat se skutečně rozvíjí raketovým způsobem. Vždyť město vzniklo teprve v roce 1949, kdy zde byla pouze policejní stanice, u které pět vojáků vztyčilo vlajku Izraele, kterou namalovali inkoustem na látku z trička. Hned po vzniku státu Izrael tady bylo postaveno asi pět hotelů. Nejstarší hotel má šedesát roků. Každým rokem se ale budují nové a nové. Plánuje se zdvojnásobnění města na 120.000 obyvatel. Staví se 18 372 nových bytů. Souběžně se staví 7 000 nových hotelových pokojů. Počítá se s výstavbou mořského parku a mezinárodní sportovní části města, kde bude například golfové hřiště, tratě pro cyklisty. V plánu jsou také nové cesty přes hory včetně železniční trati přes Negevskou poušť, která spojí sever země s jihem. Ve městě budou také nové školy včetně těch pro postižené děti. K rozvoji turismu Eilatu jistě přispěje také nové letiště Ramon, které je pouhých osmnáct kilometrů od Eilatu.
Slyšela jsem od jednoho domorodce, že se i tady počasí otepluje a přes léto zde bývá až přes padesát stupňů. Má smysl sem v těchto vedrech jezdit? Které měsíce byste doporučila k návštěvě Eilatu?
Je zde podobná teplota jako v Egyptě nebo Turecku. Léto je vhodné pro rekreaci rodin s dětmi. Kdo chce poznat a zažít túry na poušti, tak pro ty je lepší přijet v zimních a jarních měsících. Kdo má rád relax, může přijet i v červenci, srpnu, protože moře je tady stále docela chladné. Je to úplný opak mrtvého moře. Vzduch má například 42 stupňů, ale moře jen pětadvacet. Osobně bych k návštěvě Eilatu doporučila všechny měsíce.
Co by si návštěvníci této části Izraele rozhodně neměli ve městě a jeho blízkém okolí nechat ujít?
Podmořskou observatoř, a kdo je milovníkem potápění a šnorchlování, tak je tady krásná korálová pláž. Za návštěvu rozhodně stojí také delfinárium na otevřeném moři. V okolí bych pak doporučila Red Canyon, Timna park, jeepee, ptačí rezervaci, pouštní turistiku, na kterou je možné vyrazit pěšky i na kole. Máme zde ale i obchodní dům, který ukrývá kluziště, takže dopoledne si můžete zaplavat a odpoledne máte možnost pár stovek metrů od pláže bruslit.
Myslíte, že je vhodné z této části země vyjíždět na výlety do Jeruzaléma, když je jedna cesta 320 kilometrů?
Dá se to v pohodě zvládnout, proto tam jezdíme. Vyjíždí se brzy ráno. Po cestě je stále co vidět. Na poušti je například Timna park, biblická rezervace, kibucy, Sodoma Gomora – místo, kde se podle Bible proměnila Lotova žena v solný sloup. Jede se také okolo pevnosti Masada, Gumranu, Mrtvého moře, hory Nebe, anebo Jericha. Celým Izraelem kráčely dějiny, takže rozhodně stojí zato projet zemi od severu na jih. Zhruba na dvě hodiny míváme zastávku u Mrtvého moře, kde se mohou zájemci vykoupat. Poté pokračujeme do Jeruzaléma. V jednodenním zájezdu zvládneme navštívit Olivovou horu, Getsemanskou zahradu, Zeď nářků, horu Sion, místo poslední večeře Ježíše Krista, Křížovou cestu, Boží hrob, Golgotu i Bethlehem.
Je něco, nač by si měli lidé dát v Eilatu pozor? Je například nebezpečné pohybovat se tady v noci?
Tady je bezpečno. V Eilatu se vůbec nemusíte obávat, protože je zde noční život.
Všimla jsem si, že pokud jdou lidé do větších obchodních domů, musí otevřít tašku a projít rámem jako na letišti. Jak to turisté i místní snáší?
Úplně v pohodě. Jistě jste zaregistrovala, že se nikdo nevzteká, nenadává a bere tyto kontroly jako fakt s tím, že je to pro jejich bezpečí. Proto mohu také s klidným svědomím říct, že je tu bezpečno.
Osobně mám z tohoto města dojem, že je hodně komerční. Dalo by se říct, že je to takové izraelské Las Vegas. Pletu se?
Doopravdy se tak o tomto městu občas píše. Jen tady chybí casino.
Počátkem března jsem měla to štěstí, že jsem se mohla zúčastnit oslav osmašedesátého výročí vzniku města. Můžete připomenout, co se tehdy vlastně stalo?
V době izraelské války za nezávislost byla oblast Eilatu nazývaná Um Rasras. 10. 3. 1949 byla tato lokalita obsazena bez boje izraelskými vojáky. Tehdy zde nikdo nežil. Izraelští vojáci zde zřídili policejní stanici, na které vztyčili provizorní vlajku. Založení izraelského státu se datuje 14. 5. 1948, což je 5. ijara.5 708 lunárního kalendáře. K založení samotného Eilatu došlo až v roce 1951 a o osm let později získalo status města.
Podařilo se vám získat izraelské občanství?
Ano. Izraelské občanství jsem získala po deseti letech, co tady pracuji. Do té doby jsem každý rok žádala na úřadu o pracovní vízum.
Je dnes těžší se tady pracovně uchytit než v době, kdy jsi před lety začínala vy?
Ano, protože sem každým rokem přichází nové levné pracovní síly z celé Evropy i z Afriky.
Proč je podél celé hranice s Egyptem i Jordanskem plot? Kolik kilometrů hranice takhle lemuje?
Celkem je to zhruba 250 km. Izrael se tak brání proti běžencům, kteří sem přicházeli přes Egypt i ze Sudánu. Bylo jich velmi mnoho. Dnes vás zde ilegálně nikdo nezaměstná.
Kolik si zde lidé průměrně vydělají?
Minimální plat je 5 200 šekelů (1 šekel – 6,20 – 7 Kč pozn. autora).
A na kolik vyjde bydleni?
Domácí obyvatelé za pronájem jednopokojového bytu s balkonem zaplatí zhruba tři tisíce šekelů.
Žijete zde již mnoho let. Plánujete někdy návrat domů na Slovensko?
Nevím. Momentálně ještě návrat neplánuji. Na Slovensko jezdím každý rok zhruba na dva týdny. Začátky tady byly velmi těžké, ale nyní se mám moc dobře, a tak si doopravdy nedovedu představit, že bych se měla trvale vrátit na Slovensko. Možná názor změním až budu starší.
Jací jsou vlastně Izraelci?
Super normální lidé jako my.
Denisa Kováčiková (*8. 7. 1976) vystudovala Střední školu zemědělsko – potravinářskou v Zemianských Sadech. Po jejím ukončení využila nabídky úřadu práce a odešla pracovat do Izraele, kde žije a pracuje už hodne let, žije a pracuje po celou dobu v turismu v Eilatu u Rudého moře.
Kontakt:
Eilat Tourist Office Bridge House, North Beach Promenade P.O.B. 4261 Eilat 88141 Israel (Tel.972-086309111, e-mail: eilatinfo@tourism.gov.il Podrobnější informace jsou na našich webových stránkách www.goisrael.com a na facebooku: www.facebook.com/tourism.eilat
Text a foto: Lenka Fojtíková
Děkovná pouť s plzeňským biskupem Tomášem Holubem
Pozvánka na kurzy Alfa v Hodoníně
Pozvánka na výstavu do Cafe 21 v Uherském Hradišti
Všechny srdečně zvu na výstavu, která je k vidění v Cafe 21 v Uherském Hradišti. Kavárna se nachází v bývalé Jezuitské koleji (Masarykovo náměstí 21) naproti informačního centra. Výstava je přístupná, od pondělí do pátku od 8 do 20 hodin, v sobotu od 10 do 17 hodin a v neděli od 10 do 16 hodin. Potrvá do 11. září.
Přiznám se, že přesně ani nevím, které moje fotky jsou na výstavě k vidění, ale jedno je jisté. Jsou to fotky z Blatnice pod Svatým Antonínkem. Musím se tam zajet mrknout 🙂
Rozhovor s novoknězem P. Klimentem T. Mikulkou OP
Novokněz: Z kněze by neměli mít věřící ani nevěřící strach
Louka na Hodonínsku zažila v polovině července událost, jakou nepamatuje. Poprvé zde v kostele Panny Marie Růžencové sloužil primiční mši svatou novokněz. Byl jím fr. Kliment T. Mikulka OP, který vyrůstal v rodině adventistů sedmého dne. V době, kdy v obci brzy ráno vrcholily přípravy na ojedinělou slavnost, si novokněz Kliment udělal čas na rozhovor a trpělivě odpovídal na otázky.
Vyrůstal jste v rodině adventistů sedmého dne. Jak to Pán zařídil, skrze koho, nebo jakou situaci si vás povolal do katolické církve?
V Církvi adventistů byli moji rodiče a já jsem s nimi od útlého dětství chodil na bohoslužby. V určitém věku jsem ale vše začal osobně přehodnocovat. Pokud si dobře vzpomínám, jak všechno bylo, tak se mé obrácení skládalo z více prvků. Na prvním místě pro mne byla zcela zásadní četba velmi starobylého překladu spisů apoštolských otců od Františka Sušila. Byla to knížečka vytištěná ještě švabachem. Našel jsem ji u dědečka. Jsou to spisy z počátku druhého století, které napsali žáci apoštolů. Když jsem ji četl, tak mnou některé věci doslova otřásly. Už tehdy se tam psalo například o jasné pozici biskupa v církvi, o skutečné přítomnosti Krista v eucharistii či o tajemství panenství Panny. To se také nachází ve spisech Ignáce z Antiochie, vedle Klementa Římského a dalších.
V kolika letech jste tuto brožurku četl?
Asi v šestnácti.
Dědeček byl katolík?
Původně, ale později přešel k adventistům.
Říkal jste ale, že se vaše obrácení skládalo z více prvků. Můžete je prozradit?
Druhá věc byla, že jsem na gymnáziu měl připravit referát z Jana Amose Komenského. Ponořil jsem se do toho a v jeho spisu Labyrint světa a ráj srdce jsem objevil pro mne nový duchovní pohled na svět. Našel jsem tam něco, co jsem do té doby neznal. Byl tam určitý náznak křesťanské mystiky. Určitou roli potom sehrál také kontraverzní román Jméno růže. Tam jsem zase poprvé zahlédl popularizační představení středověkého světa a středověké filosofie. To mne také fascinovalo. Svou roli také sehrála výstava Střed Evropy okolo roku 1000, která byla okolo roku 2000 v Praze a Bratislavě a jela tam celá škola.
Byla to tedy spíše taková mozaika okolností, kterými jste se dostal do katolické církve, a nešlo o nějaký zásah rychlosti blesku.
Ne, ne… Boží působení se vždy opírá o něco přirozeného. Pomalu se shromažďují různé prvky a potom Bůh zasáhne a pozvedne to, použije a vznikne z toho konverze. Podobně tomu bylo i v mém životě.
Jak tuto skutečnost nesli vaši rodiče a blízcí?
Musím říct, že to bylo překvapivé, ale rodiče vše nesli velmi statečně. Dovedu si představit, že zejména pro mou maminku to bylo zvlášť těžké, protože ona se už narodila v rodině adventistů. Pro ni v podstatě nic jiného neexistovalo a nic jiného neznala. Reakce ostatních byly různé, ale to je zcela pochopitelné.
Jistě si pamatujete, jaké byly další vaše kroky na cestě do katolické církve.
V osmnácti letech jsem byl potom pokřtěn v Lipově. Tehdy jsem už věděl, že chci vstoupit do dominikánského řádu, ale musel jsem trpělivě několik let čekat. Po maturitě jsem se proto rozhodl pro studium klasické řečtiny a slovanské jazykovědy na Univerzitě Karlově, protože měly tyto jazyky vazbu na cyrilometodějskou tradici, ze které se v naší zemi zrodila víra. Poté, co jsem získal titul magistra, jsem mohl konečně v roce 2010 vstoupit do řádu, kde jsem získal nové jméno Kliment. Téměř ihned po prvních slibech jsem odjel v roce 2011 do Bordeaux a Toulouse ve Francii, kde jsem vystudoval teologii.
Hodila se vám později studia jazyků?
Je to velmi zajímavé, protože pro mne tato studia byla naprosto zásadní. Nyní ještě pracuji na doktorátu ze slovanské jazykovědy ve Slovanském ústavu v Praze.
Můžete tedy říct, že si to Bůh vedl, když vás do řádu přivedl oklikou právě přes tuto školu?
On si to vede pořád! Rozhodl jsem se pro toto studium, aniž bych plně tušil, co od toho mohu čekat. Říkal jsem si, že bych chtěl nějakou cyrilometodějskou kombinaci. Zvolil jsem proto klasickou řečtinu a hledal jsem k tomu nějaký slovanský jazyk, který by se k tomu mohl blížit. Potom jsem se podíval na mapu a říkal jsem si: „Soluň je tady, tak který z těch jazyků vybrat? Srbštinu? Bulharštinu? Nakonec to byla makedonština, kterou jsem zvolil k řečtině a tyto dva jazyky vystudoval. Velice brzy jsem se začal zabývat přesahem mezi světem slovanským a byzantským. To mne zajímalo. Jsme na území Velké Moravy, takže obrázek, který jsem zvolil k primicím, s tím má spojitost.
Ale i vaše řeholní jméno – ne?
To jsem si nezvolil já. To mi dali bratři.
Víte proč?
Pokud si vzpomínám, tak jsem jim osobně toto jméno nezmínil. V jednom z rozhovorů před vstupem do řádu ale také zazněla otázka, které světce uctívám, kteří jsou mi blízcí. Zmínil jsem některé naše národní svaté jako je svatý Václav, Vojtěch, Cyril a Metoděj a jejich žáci. Myslím, že něco takového tam zaznělo. V naší řeholi je to jednoduché. Pokud je jméno obsazené, tak už se nedává. Jméno Cyril už bylo obsazené a jméno Metoděj dostal můj spolubratr. Kliment byl první slovanský biskup, který byl po exilu z Velké Moravy pověřen učením a biskupským úřadem v Makedonii v západním Bulharsku. Myslím, že to není dílem náhody, ale určitou prozřetelností. V noviciátu jsme tam a do Soluně podnikli pouť.
Vstoupil jste do dominikánského řádu. Proč jste zvolil právě dominikány?
K tomu se váže určitá událost. Od počátku jsem věděl, že chci být mnichem. Ve škole jsme se učili o benediktýnech, premonstrátech, františkánech, ale nějak jsem tomu nenadbíhal. Jednoho dne jsem byl v Praze na nějaké soutěži a večer jsem se šel projít a vyčistit si hlavu. Bylo horko a já jsem tehdy intuitivně zašel do jednoho kostela, abych se zchladil. Bylo to někdy v roce 2001, 2002. Vejdu tam a mříže už byly zavřené. Proti mně se šinul nějaký pán v bílém a říká takovým českým přízvukem: „Hele, čau, jak se vede? Jak se jmenuješ? Co tady děláš?“ Krátce jsme se bavili a on potom prostrčil ruku přes ty mříže a pomodlil se za mne těmito slovy: „Pane Ježíši, dej mu víru a ukaž mu, co má v životě dělat.“ Byl to kostel svatého Jiljí v Praze na Husově ulici. O dva roky později jsem byl pokřtěný a za osm let jsem oblékl tentýž hábit.
Pamatujete si, o koho se tehdy jednalo?
Ano, dojede sem do Louky na primice. Byl to otec Jan Rajlich.
Proč jste byl vlastně poslán na studia právě do Francie?
Důvod, proč česká dominikánská provincie posílá bratry do Francie, je jednoduchý. Po určité zkušenosti z řeholní formace se bratři rozhodli poohlédnout jinde než tady doma. Poznali, že našemu řádu neprospělo čtyřicet let, kdy došlo k přerušení řeholní řádové tradice v různých bytových klášterech, podzemních seminářích a takové trochu divoké řeholní tradici. Při návštěvě magistra řádu někdy v roce 1999 až 2000 se tento bod zdůraznil a bratři se začali poohlížet po Evropě. Volba padla na provincii Toulouse, kde byl náš řád založen před přesně 800 let. V roce 2016 jsme slavili založení řádu v Toulouse a poté pro celý svět. Měl jsem možnost tam u těch oslav být. V našem řádu se klade velký důraz na řeholní formaci, kdy jde o určité doslova nasátí způsobu života bratří dominikánů. Velmi důležitý je rozměr společného života bratří. Velký důraz se klade na to, abychom vycházeli do škol za svým posláním ve dvou a vícero.
Jste evangelizační řád?
Ano. Čtyři roky jsem učil náboženství v jedné církevní škole v Toulouse. Poslední jáhenský rok jsem dostal od Hospodina velký dar, že jsem mohl pokřtít pět dětí ve věku jedenáct až třináct let.
Byl tam o náboženství zájem?
Byla to církevní škola, kde chodila do náboženství zhruba jedna třetina žáků. Já jsem učil děti ve věku našich šesťáků. Postupně jejich počet rostl. Poznal jsem, že hodně záleží na přátelském přístupu. Don Bosco dobře věděl, co tento věk potřebuje a to je doopravdy lidské přátelství. Pozor! To není žádné kamarádíčkování! My nejsme kámoši, ale je tam hluboké přátelství mezi řeholníkem – vychovatelem a dospívajícím.
Uměl jste v době, kdy jste odcházel do zahraničí francouzsky?
Trochu ano, protože jsem se francouzštinu učil na gymnáziu. Doopravdy se ale člověk jazyk naučí až přímo na místě v cizí zemi.
Byl pro vás těžký přechod z České republiky do Francie?
Zkušenost ve Francii byla vzácná a dobrá, ale v mnohém mne i utvrdila o tom našem. Nebylo to pro mne jednoduché. Líbilo se mně tam, ale stále jsem se cítil jako v cizině. Myslím, že jsem docela dobře zvládl jazyk, ale prostě to není náš mateřský jazyk. Také je to zcela jiná mentalita.
Ve Francii jste studoval v době, kdy docházelo docela často k útokům zradikalizovaných muslimů. Jak jste to přímo v centru dění prožíval?
Šíří se tam jednoznačně atmosféra strachu. Dlouho jsem přemýšlel nad tím, jak bych shrnul poměr křesťanství a islámu. Řekl bych to takovou zhuštěnou formulací. Křesťané mohou být i špatní, ale není to kvůli křesťanství. Muslimové mohou být i dobří, ale není to díky islámu.
Vnímáte, že islamismus vede k tomu, aby jeho vyznavači nebyli dobří?
Islamismus je určitá vyostřená forma islámu, ale rozhodně se opírá už o něco, co v islámu je. Každý z islamistů je muslim. Nejde o nějaké ateisty. Jsou to muslimové a ty věci jsou ruku v ruce. V islámu jsou některé prvky pravdy tak, jako jsou některé prvky pravdy obsažené i u Marxe nebo kohokoliv, kdo přemýšlí. Ale to není jako celek zjevené. Člověk se může přirozeným rozumem dobrat toho, že je lidská duše nesmrtelná, že Bůh je jeden a tak dále. To je přirozené poznání, na což už došli filosofové v antice, aniž měli zjevení. Tyto prvky se nějakým způsobem objevují v každém náboženství. To ale nestačí. Naše spása není přirozená, ale nadpřirozená. Proto nám Bůh musí přispěchat na pomoc. To se dělo v dějinách spásy tím, že se zjevoval židům, až se na konci časů Bůh v plnosti zjevil tím, že se vtělil v Ježíši Kristu. Ten mezi námi chodil a jednal. Jeho lidské jednání bylo zároveň skutkem Boha, Kristus je Bůh a pravý člověk. Bůh v lidském těle trpěl, což přispělo k naší spáse. Toto jsou rozměry, které se křesťanská teologie snaží nějak uchopit ve dvoutisícileté tradici a je to velké mystérium. Můžeme z toho něco uchopit, ale je to pouze odlesk z toho, co to v plnosti všechno znamená. Svojí vírou toto všechno zahrnujeme a dotýkáme se toho všeho reálně. Naše víra nás vede ke vztahu se skutečným Bohem. Takovým, jaký je, jaký se zjevuje a tento vztah je Bohem chtěný. To je naše spása. Z toho důvodu možná také mám určitou příchylnost k řádu bratří dominikánů, protože je pro náš řád právě otázka naprosto centrální. Člověk nemá úplně jasné vidění Boha. To bude až na věčnosti, ale Bůh nám nadělil rozum a víra může být podpíraná rozumem. Nikdy ji rozumem neuchopíme. Nevyčerpáme. Víra je vždy první, protože je to nadpřirozený úkon našeho poznání. Víra je poznání Božích pravd. Boha takového, jaký se nám zjevuje, jaký je. Lidský rozum jde vždy v závěsu. Pokulhává, protože to nevidí jasně. Náš řád má za úkol, nakolik je to možné, vysvětlovat pravdy víry, ukazovat vzájemné propojení a jejich vhodnost. To, že se Kristus narodil z Panny Marie. Proč právě z Panny Marie? Proč to nebyla jakákoliv žena, nebo proč nesestoupil na zem v létajícím talíři? Můžeme uvádět argumenty vhodnosti, protože se dotýkáme hlubokého tajemství. Lidský rozum ale zároveň nikdy není v rozporu s naší vírou, protože Bůh je původcem jak víry, tak lidského rozumu. Pokud je jedna příčina, její účinky si nemohou nikdy vzájemně odporovat. Náš řád má zvláštním způsobem dáno do vínku, aby se snažil vysvětlovat a ukazovat vhodnost tohoto propojení. Aby člověk mohl do víry zasadit i stránku lidského rozumu, aby rozum podpíral jeho víru.
Něco se ale dozvíme až na věčnosti…
To je jasné! O tom nikdo nepochybuje! I jeden z největších teologů Tomáš Akvinský ke konci života napsal: „Všechno, co jsem napsal, je jenom prázdná sláma oproti tomu, co to ve skutečnosti všechno je.“ To neznamená, že by to, co napsal, bylo něco špatného. Ne. To je jenom nedostatečné, což ještě ale neznamená, že je to chybné.
Jak vás lidé v ulicích měst vnímají v hábitu?
Ve Francii záleží hodně na oblasti. Zrovna oblast Toulouse je hodně antiklerikální, kvůli různým historickým událostem.
Nadával vám někdo?
Několikrát zakrákali. Pro ně klérus chodí v černé sutaně, což podle nich znázorňuje havrana, i když já jsem vždy chodil v bílém.
Setkala jsem se ale, že v někom naopak hábit vzbuzuje zájem a zvědavost, kdy se lidé chtějí dozvědět více a může být i prostředkem k evangelizaci.
Na hábitu je velmi důležité, že jsme jednoznační. Lidé okamžitě vědí, že jsme řeholníci. To zprůhledňuje a svým způsobem zjednodušuje kontakt. I muslimové mají k hábitu spíše uctivější postoj. Samozřejmě, že když jsou zradikalizovaní, tak jsme v pekle všichni okamžitě. A zvlášť my, kteří se neženíme.
To jste mi teď trošku nahrál. Nemáte obavy, že vám jednou bude žena chybět?
I kdybych ty obavy měl, tak je to úplně jedno. První slovo platí, druhé leze z gatí a to třetí neplatí (smích). Myslím, že se na to člověk musí dívat z dobré strany. V současné době asi žádný klerik neopovrhuje manželstvím, že by se proto utíkal do tohoto stavu. To by naopak byla jedna ze závažných zábran pro to, aby přijal hábit nebo svěcení. Člověk prostě musí být normální, zdravý a mít v této oblasti jasno. Nemusí to být samozřejmě žádný superman. Celibát je Boží dar. Vždy se tam musí včlenit i lidská přirozenost. Bůh bere člověka takového, jaký je i s jeho minulostí. Osoba je celá zasvěcená Bohu. V našem řádu se to vyjadřuje tím, že skládáme jediný slib a tím je slib poslušnosti, protože tím se Bohu zasvěcuje nejvyšší lidská fakulta, což je vůle, ve které se člověk rozhoduje.
Už víte, kde budete působit?
Od začátku července jsem v pražském klášteře a působit budu právě v kostele svatého Jiljí v Husově ulici. Od nového školního roku potom budeme spolu s bratrem Hyacintem spirituály Arcibiskupského gymnázia v Praze.
Těšíte se na tuto službu?
Velice. Vypadá to, že budu mít na starosti primány, což je přesně věk, na který jsem zvyklý z Francie.
Jaké máte motto kněžské služby?
Vybral jsem si část modlitby Otče náš: Přijď království tvé. Všichni to známe, ale možná nám to někdy uniká, protože tato slova recitujeme často. Nejvíce mně záleží, aby neexistovalo rozdělení mezi tímto světem a Božím světem. Bůh je prostě jeden stvořitel nebe i země a vykupitel. Tento svět je určen k tomu, aby byl proměněný. Kristus sestoupil do tohoto světa a Boží království je tam, kde působí Bůh. Sem patří každé obrácení, každá modlitba, každý dobrý skutek, každý zázrak. To všechno je Boží království. My máme trochu problém přestavit si, co to vlastně je. To není žádný super stav. To je jiná úroveň v tomto světě. Je to nadpřirozená úroveň a církev je toho viditelným výrazem. Bůh má být prostě přítomný už v tomto světě a být všude.
Mám to brát tak, že myslíte, že je jeden Bůh pro všechny víry včetně muslimů?
Bůh je jeden, ale náboženství je určitý přístup člověka k Bohu. Přístup může být buď přirozený, což znamená nějaké tušení něčeho, nebo nějaké lidské představy, které si vytváříme o Bohu. To jsou náboženství, která v podstatě nejsou zjevená. Potom je zjevené náboženství. Křesťanství, kdy Bůh sám člověku ukazuje, kdo je, jak se k němu dostat, jak to s Bohem skutečně je. Bůh je tedy jeden a je také jedno pravé náboženství, což je křesťanství.
Víte teď na prahu své služby, jakým byste chtěl být knězem?
Svatým, jednoduchým. Takovým knězem, ze kterého nemají věřící ani nevěřící strach. Tento svět, a zvláště naše země, potřebuje normální klérus, který je schopný reagovat v poklidu i na různé narážky. Svatý kněz by měl mít určitou rozvahu, moudrost, přičemž nemusí mít na všechno hned odpověď. Církev je tady dva tisíce roků. Všechno je to obsažené v odkazu víry, který máme, a ve zjevení. Stejně jak se člověk učí psát, stejně tak se učí, jak na takové věci reagovat a odpovídat.
Říkáte, že chcete být svatým knězem. Máte nějaký vzor světce?
Když jsem přišel do řádu, tak jsem v noviciátu prožil jeden rok po boku bratra Mikuláše Buzického, který vážně onemocněl. Tohoto bratra považuji za světce, i když nebyl kanonizován. Onemocněl rakovinou v padesáti letech. Byl to člověk, který byl neskutečně trpělivý, velmi dobrý kazatel, dobrotivý člověk a vzorný řeholník. Každý má něco svého osobitého. Tento bratr se netajil tím, že je přitahován poustevnickým způsobem života, což je trochu paradoxní, protože žijeme společenství v klášteře. Myslím si ale, že nemoc byla určitým uskutečněním jeho poustevnictví. Zemřel obklopen bratřími a zaopatřen svátostmi. Byl to jednoduchý řeholník. Člověk přímočarý a zaměřený na Boha. Mám ho před očima a je velmi oblíbený i v Toulouse, kde na něj vzpomínají. Takto si představuji svatého kněze a člověka.
Máte představu, co je na kněžství nejtěžší.
Nevím, jestli se k tomu vyjadřovat, když jsem na úplném začátku. Knězem jsem týden. Řekl bych ale, že nejtěžším je správně rozlišovat, co je Boží a co je z nás. Neprodávat sebe. Nedělat z kněžství kariéru s prodáváním vlastních myšlenek a představ. Nejtěžší je asi v tom, že by se člověk měl stát zrcadlem Krista a učit to, co učil Kristus přesně podle učení církve -Kristovy nevěsty. A to je zároveň i nejkrásnější. Asi tak bych to řekl. Je to ale ještě příliš čerstvý dojem.
Co byste si přál pár hodin před svou primicí v Louce?
Aby tato mše svatá byla obrovskou příležitostí pro všechny z této cyrilometodějské oblasti, aby se znovu nadchnuli pro Boha. Proto jsem také pozval jako kazatele rodáka z Dolních Bojanovic, kapucínského kněze Cyrila Komosného. Chtěl jsem, aby to byl místní člověk. Je to můj veliký kamarád. Je usměvavý a mluví naším nářečím. Dělá nemocničního kaplana v Brně.
Jste rád, že tu budou i krojovaní?
Samozřejmě! Bohu díky za to! Proto jsem pozval i jednu rodinu z Francie, která tady vidí, že křesťanství a normální život se zde neodděluje. Kroje a tradice se musí udržovat. Tradice není něco vnějšího. Vychází z katolického křesťanství, kterým tady všichni žili po staletí, a to, co my tady z toho vidíme, je jen viditelný projev toho všeho. Odpojí-li se folklór od náboženství, hrozí, že zatvrdne a po čase odumře. To je jak s listem, který utrhnete ze stromu, nějakou dobu vydrží zelený, ale pak nenávratně usychá. Proč tedy nezůstat naroubovaný na živém kmenu?
P. Kliment T. Mikula (*20. 12. 1985 v Kyjově) žil s rodiči a dvěma sourozenci až do roku 1994 ve Veselí nad Moravou. Poté se rodina přestěhovala do Louky na Horňácku, kde P. Kliment žil do roku 2010, kdy odešel do kláštera. Vystudoval Gymnázium Kyjov a po maturitě vystudoval klasickou řečtinu a slovanskou jazykovědu na Univerzitě Karlově. Ihned po získání magisterského titulu vstoupil v roce 2010 do noviciátu v Olomouci a po roce složil časné sliby. Poté odjel v roce 2011 do Bordeaux a Toulouse ve Francii, kde vystudoval teologii. Věčné sliby složil v roce 2015. Po šesti letech se vrátil do České republiky a 7. července 2017 byl pražským arcibiskupem Dominikem kardinálem Dukou vysvěcený na kněze. V sobotu 15. července sloužil v Louce na Hodonínsku svou primiční mši svatou.
Fotogalerie z primiční mše svaté, na které nechyběli krojovaní
