Rozhovor s Jeffem Scaldwellem

Jeff Scaldwell: Evropa je zraněna bezotcovstvím

V posledních letech se opakovaně do České republiky vrací kazatel z Anglie Jeff Scaldwell. V polovině února přijal pozvání Sekulárního františkánského řádu na Velehrad, kde se uskutečnil seminář o Božím otcovském srdci.  Jedno odpoledne si udělal čas a souhlasil s rozhovorem pro Zpravodaj Národního bratrského společenství Sekulárního františkánského řádu.

Kdy a jakým způsobem Vás Bůh povolal k evangelizaci?

Křesťanem jsem se stal v druhém ročníku studia na vysoké škole, kdy se za mne modlily dvě dívky. V tom roce jsem odevzdal svůj život Ježíši. To bylo v roce 1976. Vloni to bylo čtyřicet let, co jsem se obrátil na křesťanství. Během univerzitního studia jsem poznal svou ženu Sylvii. Svatbu jsme měli týden po ukončení univerzity. Začal jsem pracovat, měli jsme rodinu. Nejdříve jsem začal v církvi pomáhat a potom jsem se stal pastorem.

V jaké církvi?

Evangelická denominace s názvem Sůl a život. Působí v Kanadě, Austrálii, Anglii.

Kolik let jste byl pastorem?

Pět let.

Věnoval jste se této duchovní službě při své práci?

Ano. Pracoval jsem v té době jako laický pastor. Příjem jsem měl pouze ze svého zaměstnání a tuto službu jsem dělal zdarma.

Dalo se to stíhat?

Ne, ne, ne… (smích). Bylo toho příliš. Potom jsem zjistil, že nic nedělám dobře.

Vrátím se k otázce, kdy vás Bůh povolal k evangelizaci po celém světě?

To bylo zajímavé. Zápasil jsem s rolí pastora, modlil jsem se a ptal  Boha: „Udělal jsem chybu? Chceš opravdu, abych byl pastorem?“ Potom jsme potkali Jacka Wintera z Ameriky. Byla to velmi prorocká osobnost. Ten mi řekl: „Jeffe, opravdu věříš, že tě Bůh povolal, abys byl pastorem?“ Odpověděl jsem, že si nejsem jistý. To bylo v roce 2000. Dále mi řekl: „Jeffe, máš pastorační povolání, ale nemáš být pastorem v místním sboru. Bůh Otec tě volá k širší službě.“ To bylo poprvé, kdy nade mnou někdo řekl takové proroctví.  Ptal jsem se sám sebe, co to znamená širší služba.

Nezalekl jste se toho?

Velmi. Jackova otázka vlastně potvrdila mé otázky vůči Bohu, jestli mám být vůbec pastorem. Já jsem ale přemýšlel, že vystoupím z role pastora a budu pokračovat pouze v byznysu. Tehdy jsem se cítil jako mocný obchodník. Během následujících měsíců jsem přijímal různá proroctví od různých lidí. Lidé, kteří vůbec netušili, co mi řekl Jack Winter, mi říkali, že mne Bůh volá k plné službě. A já si z toho dělám legraci, protože jsem stále říkal, že nechci tuto službu na plný úvazek. Líbilo se mi být zapojený jak do obchodu, tak do práce v církvi, i když jsem to nedělal na plný úvazek. Poslední z těchto proroctví bylo od mého přítele z Kanady, který měl u nás konferenci. Je to vynikající učitel, měl pro nás skvělou konferenci, a když skončila, tak jsem si řekl, že mu dám za jeho službu takový dárek v podobě obědu v nóbl anglické restauraci. Uprostřed tohoto oběda položil najednou příbor a řekl mi: „Jeffe, Otec ke mně hovoří a mluví o tobě.“ Já jsem si v duchu řekl: „To snad ne!“  „Bůh tě volá k daleko širší službě, ale ty odmítáš vzít toto povolání!“ Já mám toho muže rád, důvěřoval jsem mu a Bůh to věděl, že ho neodmítnu, že mne dostal. Řekl jsem mu: „Nechci to dělat na plný úvazek!“ A on na to: „Takže ty nechceš Boží povolání na celý život?“ „Samozřejmě, že chci,“ odpověděl jsem… A potom mi řekl něco, nač nikdy nezapomenu: „Jsou lidé, kteří na tebe v celé Evropě čekají.“ A já jsem špatně zareagoval.  „Ne, to je příliš velký tlak…“  To byl takový počátek, kdy jsem poté náš sbor předal někomu jinému, kdo jej začal vést. O rok později jsem pak odešel i ze zaměstnání a udělal jsem velký krok do neznáma.

Vedete si nějakou statistiku, v kolika zemích Evropy, světa jste za tu dobu už kázal a modlil se za lidi?

Ne. Nikdy nepočítám konference ani počet lidí. Doma mám ale záznamy zemí, měst a obcí, kde jsem byl. Značím si to na mapě. Mám moc rád evropskou kulturu. Velehrad je nyní od února novým místem na mapě, kam jsem zavítal. Celkem jsem v Evropě mohl navštívit zhruba pětadvacet zemí. Nevím to ale tak z hlavy přesně. Nebyl jsem v Africe či Asii. Nejvíce navštěvuji Finsko, Českou republiku a Chorvatsko. Letos budu v České republice celkem čtyřikrát.

Můžete prozradit kde, a kdy?

V dubnu budu v Hejnicích, jedná se o Brnu, kde zatím nemám stanovený termín. V listopadu budeme v Želivi a Praze. Příští týden budu v Bratislavě.

Kdy a na čí pozvání jste do České republiky přijel poprvé?

Poprvé jsme do České republiky přijeli v době, kdy jsem ještě byl pastorem. To je zajímavé. Jeden můj přítel, který je také pastorem, nás propojil ještě v Anglii, kdy mi řekl, že má dobrý vztah s jedním sborem v České republice, kde bych mohl vyučovat. Tak jsem se ptal, kde je ten dobrý kontakt a on mi na to odpověděl: „Znojmo.“ A já: „Znojmo? Co je to za jméno??? Kde to je???“ Mnohokrát jsme proto navštívili Znojmo. Poprvé to bylo v roce 2001.

Tušil jste tehdy, že vás Pán povolá do katolického prostředí?

Já se směji, protože jsem vůbec neměl představu, kam pojedeme, když jsem souhlasil s tím, že půjdu na plný úvazek do služby, tak jsem si říkal. Dobře, mám zvládnutý marketing, umím udělat reklamu své službě. Bůh mne ale zastavil.

Jak?

Opět jsem byl na konferenci v Kanadě, kde za mnou přišel jeden muž. Přiznám se, že jsem strašně nervózní, co se týká proroků. Právě jsem souhlasil s tím, že budu sloužit na plný úvazek, ale tento muž za mnou přišel a řekl mi: „Jeffe, mám pro tebe velmi zvláštní obraz. Vidím tě, jak sedíš uprostřed místnosti na židli, kolem zdi je mnoho dveří, ty jsi zvědavý, kterými dveřmi máš projít. Otec ti ale říká: „Seď na židli, dej si ruce do kapes, zůstaň v klidu a nehýbej se. Čekej, až já otevřu první dveře.“ Já jsem si na to řekl: „Cože? Ty chceš, abych dělal službu na plný úvazek, a teď mi říkáš, abych seděl s rukama v kapsách a nic nedělal?“

Poslechl jste?

Ano. Za několik měsíců jsme dostali pozvání ze Skotska. A tak to začalo. Nikdy jsme nedělali mým seminářům žádnou reklamu. Bůh mně velmi jasně naznačil, že on bude otevírat dveře a já budu sytit jeho hladové děti a on mi bude ukazovat, kam mám jít.  Je to sice trochu bláznivé a divné, ale já lidem říkám, že nemám žádný plán. Odpovídám pouze na pozvání. První dveře do katolické církve se otevřely na Slovensku. Byl jsem překvapený, protože jsem si říkal, co o mně vlastně vědí. Oni mi prozradili, že znali mé vyučování z Čičman.

Neměl jste z katolického prostředí při první návštěvě obavy, jak vás vlastně katolíci přijmou?

Ne. Dělám si takový vtip, že jsem prostý člověk. Nejsem teolog, nedávám na lidi nálepky, kdyby mne někdo požádal, abych řekl všechny rozdíly mezi protestantskou a katolickou vírou, tak to nejsem schopný vyjmenovat. Neznám všechny rozdíly a ve své podstatě se to ani nesnažím poznat. Z toho důvodu nemám žádné předsudky, protože předsudek znamená soudit něco, o čem vlastně pořádně nevím. A já nemám nějaké předběžné představy o někom. Upřímně se dívám na lidi a vidím v nich bratry a sestry.

Proměnily se za dobu, co jezdíte po světě, kážete a modlíte se za druhé, nějak problémy lidí, kteří za vámi přicházejí?

Nemyslím si. Stále jde o základní lidské problémy.

A to je podle vás co?

Je zde neznalost, kdo Bůh skutečně je – ať u křesťanů, tak i u nekřesťanů. Je zde strach z Boha, že je to naštvaný soudce. Je zde nedostatek poznání, kdo je Bůh, že je to otec, který se stará a pečuje o nás. Jsou křesťané, kteří pracují a slouží „šéfovi“, potom jsou zde nevěřící, kteří se dívají na náboženství a vidí pouze neustálý boj mezi nimi. Takže buď věří, že Bůh neexistuje, nebo ho to nezajímá. Myslím si, že kdekoliv se pohybuji, tak církve obecně správně nepředstavovaly Boha. Když byl Ježíš pravou podobnou Boha, tak my nejdeme v jeho šlépějích.

To máte pravdu, ale já jsem se spíše ptala, jaké mají podle vašich zkušeností lidé hlavní bolesti, které je v životě trápí.

To je obrovský záběr. Základním utrpením života jsou narušené vztahy. Můžeme to generalizovat příliš obecně, ale každý je velmi jedinečný. Je velkou pravdou, že Evropa je zraněná bezotcovstvím. Samozřejmě, že to ovlivňuje každou zemi a nezáleží při tom, na jaké straně zdi tito lidé žili. Je to v celé Evropě, která je etnicky a kulturně rozdrobená, roztříštěná. Vloni jsem byl v Bosně a Chorvatsku. Ta bolest se stále skrývá pod povrchem. Zde ve střední Evropě je bolest už více pod povrchem. Lidé jak kdyby postupují dopředu pomalu, ale stále se zakouší ovoce poškození, kdy jsou rodiče zranění a snaží se spíše přežít než žít.

Co konkrétně máte na mysli oním bezotcovstvím? Mám to chápat tak, že je mnoho rodin rozbitých, chybí v nich otec, nebo nám chybí Bůh Otec?

Obojí. Určitě je zde naprostý nedostatek vyučování o Bohu Otci, který nás miluje a pečuje o nás. Církve jsou plné pravidel a zákonictví.  A to se týká všech církví.  Učíme se, jak být dobrými křesťany, jak zachovávat pravidla. Modlíme se k Bohu s představou, že je soudce, který sedí v soudní síni, takže je zde naprostý nedostatek vyučování o dobrém Bohu Otci. A potom je to ještě propojené s přirozenou rovinou, kdy v posledních desetiletích nebylo a stále není dostatek dobrých a zdravých otců, kteří by povzbuzovali své děti k životu. Zjišťuji, že když lidi učím o Bohu Otci, kdy představa o Bohu není dobrá, je pro ně těžké uchopit vyučování, když jejich pozemský otec nebyl dobrý. Jediné, co slyšeli, bylo vyučování o Bohu, který je spravedlivý soudce a trestá. Tím myslím bezotcovství a kladu si otázku, co je zdravý otec.

Co si myslíte, že dnešní Evropa nejvíce potřebuje?

Potřebuje pravou jednotu v Bohu. Proto jsem nadšený z toho, co se děje zde na tomto semináři, že nehledáme rozdíly, co nás rozděluje, ale přicházíme a sjednocujeme se v milující jednotě. Lidé říkají, že Evropa už ušla dlouhou cestu od druhé světové války. Stále jsme ale rozděleni. V současné době se to navíc prohlubuje. Nechci mluvit o brexitu, ale brexit je další rozlomený vztah. Vidíme stejný pohyb ve Francii, Holandsku a jiných zemích, které chtějí opustit Evropskou unii a oddělit se. Potom je tady uprchlická krize, která přináší další rozdělení, kdy říkáme, že nechceme ve svých zemích uprchlíky. Takže během posledních dvou let se rozdělení v Evropě ještě prohloubilo. Politici v Evropské unii na to nemají odpověď. Tu zná pouze Bůh. Můžeme na to odpovědět Ježíšovou modlitbou u Jana 17: „Aby byli jedno. Potom se na nás svět bude dívat.“ Budou si říkat: „Oni se milují, pečují o sebe navzájem…“ je to ale ještě dlouhá cesta.

Před lety jste byl vysoce postavený manažer, předpokládám, že jste měl solidní příjmy k zabezpečení rodiny. Poté jste udělal krok do neznáma, kdy jste odešel z finanční jistoty do absolutní nejistoty. Když se dnes ohlédnete na ty roky zpět, postaral se o vás Bůh vždy? Neměli jste někdy s manželkou problém zaplatit účty?

To je jednoduchá otázka. Přestal jsem mít dobrý plat a přišel jsem i o krásné firemní auto. Vstoupil jsem do prázdnoty. Můj pozemský otec mne málem vydědil. Vyčetl mi, že jsem naprosto nezodpovědný, protože mám rodinu, o kterou se musím postarat. Když se dnes ohlédnu zpět, musím říct, že jsem měl více finančních problémů, když jsem byl zaměstnaný, velké auto a velmi dobrý příjem. Bůh Otec mi ale řekl, že mi otevře dveře a ukáže, kudy mám jít. A on to skutečně dělá. Vždy nás zabezpečil. V roce 2013, kdy jsem měl infarkt a velké zdravotní problémy, nemohl jsem celý rok sloužit a byl jsem bez příjmu. Během celého roku jsme neměli jediný problém. Dostávali jsme z celé Evropy anonymní dary.  Kvůli své pýše musím říct, že je to pro mne trošku náročné…

Přijímat dary a pomoc?

Ano, protože můj pozemský otec mi říkal, že nikdy nemám přijímat dary, protože musím pracovat. Naštěstí mám výbornou ženu, která umí přijímat dary (smích).

Pracuje vaše žena? Není to tak, že by vás občas živila ona?

Nemá stálé placené zaměstnání. Občas se mnou cestuje a tráví také čas s vnoučaty.

Překvapilo vás něco ve vaší službě?

Vždy jsem byl udiven a šokován Bohem. Je to prostě šok, že Bůh použil mne – naprosto nekvalifikovaného člověka. Je zde jeden příběh, ve kterém se vidím. Byl pastor ve svém sboru, kde měli rozvinout modlitební službu. Potom se rozhodl, aby se modlily i děti. Modlil se s malým chlapcem za lidi a tento malý chlapec se dotkl ruky ženy, která položila ruku na hruď muže, a ten muž byl dotknutý Duchem svatým. Malý chlapec se podíval na svou ruku a říkal si: „Jejda!“ často se při seminářích večer vrátím do svého pokoje, kdy jsme se přes den modlili za druhé říkám si: „Jejda, otče, zase jsi toho tolik udělal!“  A to miluji. Nechci si zvyknout na to, že jsem překvapován Bohem. Nechci to brát jako samozřejmost. Chci být tímto směrem stále Bohem překvapován. Bůh s každým z nás jedná jedinečně.

Pokud by si vás chtěl někdo objednat na seminář, co je rozhodující, abyste řekl ano?

Záleží na okolnostech. V případě národní ministryně Sekulárního františkánského řádu Hany Brigity Reichsfeld jsem věděl hned, že ano. Jindy poděkuji a řeknu, že musím vše promodlit. Otec mi řekl, že mi bude otvírat dveře, že mám mít ruce v kapsách, proto se nikdy nesnažím udělat něco, abych pozvání dostal. Pokud tedy pozvání přijde a já jsem pro to nic neudělal, tak si řeknu, že Otec řekl, že dá pozvání. Byly okamžiky, kdy jsem váhal a nebyl jsem si vůbec jistý.

Prozraďte, kdy například?

Například, když jsem dostal pozvání na Katolickou charismatickou konferenci v Brně, kde jsem byl v létě roku 2016.  Byl jsem šokovaný a ptal jsem se Katky Lachmanové, jestli si je jistá, abych mluvil k takovému velkému množství lidí. A ona řekla, že o mně a mém vyučování už slyšela od více lidí, proto chtěla, abych přijel. Já jsem souhlasil, i když nerad mluvím k velkému množství lidí, ale byla to skutečně nádherná konference. Bylo to Boží pozvání.

Máte hodně zaplněný diář?

Je únor a kalendář pro tento rok je plný. Pomalu začínám plánovat příští rok.  Nemám rád zcela zaplněný kalendář, protože by nebyl prostor k improvizaci.

Na semináře nejezdíte sám. Vždy vás doprovází tým lidí, kteří vám pomáhají, modlí se za účastníky. Kolik lidí, a z kolika zemí máte v týmu?

Mám v jednotlivých zemích různé členy týmu. Moje touha je, aby v každé zemi bylo více členů, kteří toto poselství dál ponesou. Snažím se proto vždy do služebního týmu přivézt nové lidi. Dobré požehnání je, že mám po celé Evropě lidi, kteří pracují v týmu a chtějí sloužit. Nejdříve se zúčastnili seminářů jako účastníci a teď to chtějí předávat druhým lidem, co dostali, což je skvělé.

Tento rozhovor budou číst lidé, kteří se všichni nebudou moct některé vašeho semináře zúčastnit.  Mnozí jsou nemocní a jiní přestárlí. Co byste jim vzkázal, jak byste je povzbudil v životě ve víře?

Rád bych je povzbudil, že každý může hovořit s nebeským Otcem. My si o sobě možná myslíme, že jsme dostatečně hodní a dobří, ale důvod, proč Ježíš přišel na svět je, že Bůh touží po vztahu s námi. Bůh chce, aby každý, ať už jsi kdokoliv, si uvědomil svou nesmírnou hodnotu, protože poslal svého syna, aby ho získal. U Boha není žádná hierarchie lidí, kde jsou důležití a nedůležití lidé. Někdy si možná myslíme, že jsme bezvýznamní bez jakékoliv hodnoty. Ale to je lež. My všichni máme hodnotu. Pokud tomu nevěříš, začni o tom hovořit s Otcem, ať ti ukáže, jakou máš hodnotu. My jsme milováni dokonalým Otcem a Ježíš je toho důkazem.

 

Anglický kazatel Jeff Scaldwell (*4. 8. 1956  v Birminghamu v Anglii) vystudoval francouzštinu a němčinu na Univerzitě v Manchesteru. Poté byl několik let překladatelem v mezinárodní firmě, kde později začal pracovat v oddělení mezinárodního obchodu.  Několik let byl laickým pastorem v evangelické denominace s názvem Sůl a život.  Od roku 2001 jezdí po celém světě, kde vede semináře s názvem Otcovo srdce – návrat domů a modlí se za druhé.  V České republice zavítal nejdříve do Znojma a později například do Hejnic, Želiva a v roce 2016 byl jedním z přednášejících při Katolické charismatické konferenci v Brně. Jeff Scaldwell je ženatý a má tři dospělé dcery.

 

Text a foto: Lenka Fojtíková

překlad: Václav Čáp

Rozhovor byl v únoru roku 2017 napsán pro Zpravodaj Národního bratrského společenství Sekulárního františkánského řádu

Jeff Scaldwell při přednáškách na Velehradě

Jeff Scaldwell o sobě rád říká, že je „Tatínkův malý chlapec“. Myslí tím Boha – Otce. Spolu s překladatelem Václavem Čápem účastníkům semináře ukázali svá speciální trička.

Více zde: http://fojtikova.webnode.cz/blog/

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *