Co si budu nalhávat. Brno je moje srdeční záležitost. Zřejmě to bude tím, že jsem se zde narodila a mezi svým čtrnáctým a dvaadvacátým rokem prožila každý den. Přestože to, zvlášť v době mých studií , tak nevypadalo, protože jsem si tehdy snila o tom, že jednou budu žít v New Yorku nebo Praze. Nakonec všechno dopadlo jinak, protože jsem se na dobu neurčitou ocitla na Slovácku. Brno ale přesto všechno zůstalo hluboce zapsáno v mém srdci.
To je možná také důvod, proč mně jdou tak na nervy řeči některých povýšených „Čecháčků“, které Brnem pohrdají a mluví o něm jako o Dálném východě či místě, kde končí D1… Možná tam ale právě začíná 🙂 Přestože se o Brnu vždy mluví s přirovnáním velké jako Brno, tak pro mne to byla vždycky jen velká vesnice, kdy se všichni kámoši zcela „náhodó“ potkali na Čáře…
Ze Slovácka sem v posledních letech cestuji výhradně autem. Brno znám, tak se vždy nějak dokáži vymotat ze všech těch uzavřených ulic. V současné době je to tam ale hodně husto uzavřené, takže se tvořijó kolony jak sviňa a člověk jede pár stovek metrů centrem krokem dlouhé desítky minut. Poté, co zavřeli Hlavňas a Nádr byl přistěhovaný do končin Dolního nádraží, kamsi na periferii za Zvonařkó, mě tam vlakem nedostane už nikdo…
Minulý týden jsem měla pracovní schůzku na Cejlu, tak jsem špekulovala, kde nechat auto, abych se nemusela složitě prohryzávat centrem města Po poradě s bratrem, který má Brno prošmejděné jak málokdo, jsem se rozhodla auto nechat nedaleko Vojenské nemocnice. Dál jsem chtěla mazat pěšky, protože jsem věděla, že se tam opravuje most.
Měla jsem štěstí a pro auto našla parkovací flek, což nebylo zase až tak snadné, jak původně vypadalo. No a potom jsem se vydala pěšky přes Zábrdovickou na Cejl a částečně prošla i Bratislavskou. Nestačila jsem žasnout, jak to tam vypadá. Měla jsem dojem, že přes tuto část města právě přešla fronta a je nově ve výstavbě. Myslím, že fotky jsou dostatečně vypovídající a každý si udělá svůj obrázek.
Můj závěr je ten, že láska – neláska, Brnu bych se měla minimálně do konce letošního roku vyhnout obloukem a počkat až bude po těchto bezva opravách… Kdo tam musí žít či v uvedených lokalitách pracovat, tak mu přeji mnoho zdaru a hlavně pevných nervů…
Už delší dobu jsem se chystala s vnuky na návštěvu KOVOZOO ve Starém Městě u Uherského Hradiště. V dnešním dopoledni se nám plánovaný výlet podařilo zrealizovat. Počasí tedy nebylo zrovna super. Sice nepršelo, ale bylo zataženo a fučel studený vítr.
Mělo to ale jednu výhodu. V KOVOZOO jsme byli po desáté hodině prvními návštěvníky. Docela mne překvapilo, že lístky se prodávají na vrátnici firmy. Ochotný pan vrátný, který neměl peníze zpět, takže jsem musela vyškrábat sto padesát korun v kovu na korunu přesně, mně ale sdělil, že brzy by mělo mít KOVOZOO vlastní pokladnu.
Zavřené bylo také občerstvení, ale jinak jsme se dostali úplně všude a děti byly nadšené. Z kovu vyrobena zvířata všeho druhu skvěle doplňovaly další atrakce v podobě vyhlídkových lávek i například labyrintu vyrobeného z kmenů stromů. Jistě není bez zajímavosti, že vstup na vyhlídku majáku byl zdarma a maják byl i v ne zrovna krásném počasí otevřený… Stejně jako loď u něj, kde si děti mohly zatočit kormidlem. Moc se jim ale líbilo i přilehlé dětské hřiště. Vřele proto doporučuji k návštěvě. Za sebe a dvě děti jsem zaplatila vstupné ve výši 150 Kč – dospělý 90 Kč, dítě od tří do patnácti let 60 Kč a malá Nela, která ještě nemá tři roky, nemusela platit nic…
Všechny zdravím a přeji krásné zážitky z cest i po různých koutech naší krásné země…
Lenka
Kovozoo má i poučný prvek, který stojí za velké zamyšlení….
Vystudovala jste genetiku a později také teologii. Prakticky celý produktivní život jste ale misionářkou na volné noze. Zamýšlíte se nad genderem z pohledu genetika i teologa?
Určitě ano!
Jaký je váš vztah ke gayům a lesbičkám?
V okruhu mých přátel jsou lidé, kteří v sobě takovou orientaci objevili. Například mám jednu velmi blízkou kamarádku, která pochopila, že je takto nastavená a vzhledem k tomu, že je křesťanka, konvertitka, rozhodla se, že bude žít nějakým způsobem v celibátu. Velmi si jí vážím. Není to pro ni samozřejmě snadné, ale vidím, že i tento postoj je možný. Myslím si, že je v dnešní době velkým problémem, že se nerozlišuje náklonost, kterou v sobě člověk může objevit, a aktivní způsob života. Náklonnost má své jméno, které se dnes v médiích téměř vůbec nepoužívá. Je to homofilie. Homosexualita znamená aktivní způsob sexuálního života. Je třeba to rozlišovat, protože obě věci nejsou totožné.
Exorcista a katolický kněz P. Elias Vella z Malty v připravované knize mimo jiné říká, že v případě aktivního homosexuála mu nelze dát za pravdu, že jedná správně. Je ale nutné tyto věci říkat pěkným způsobem, protože je tady riziko, kdy může být takto orientovaný člověk velmi zraněn. Lze vůbec na toto téma mluvit z pohledu víry pěkným způsobem, aby nebyl druhý zraněn?
Myslím si, že všichni lidé, kteří mají nějaké problémy, potřebují, aby jim někdo naslouchal, aby je přijal takové, jací jsou. Zároveň je ale součástí opravdového přátelství, že nechci, aby člověk zůstal tam, kde je. Pokud mluvím s lidmi o takovýchto problémech nebo jakýchkoliv jiných, snažím se jim naslouchat, aby se cítili přijati. Jakmile se vybuduje vztah důvěry, potom lze mluvit i o dalších věcech. Pokud jsou tomu lidé otevřeni, je důležité dát jim biblický pohled, aby měli nějaké zrcadlo, a tím může být i křesťanský pohled na věc. Pohledů ze světa mají nadbytek. Tam se člověk dozví spoustu věcí, například že je tato věc daná a nedá se s ní nic dělat. To ale rozhodně není ve všech případech pravda. Jiný názor říká, že se člověk může rozhodnout a vše měnit, jak často chce. S tímto ale už nelze vést žádný dialog. Věřím tomu, že je třeba naslouchat člověku, přijímat ho, ale zároveň mu pomoct, aby nezůstal tam, kde je.
Jako věřící křesťanská misionářka tedy s homosexualitou nesouhlasíte?
Myslím si, že je důležité vracet se ke kořenům. Původní Boží záměr, který máme zjevený v Bibli, je, že Bůh stvořil člověka jako muže a ženu. To, jestli je člověk muž nebo žena se dnes také hodně zpochybňuje, ale v chromozomech je to dané. Já jako genetik vím, že je pohlaví člověka určené chromozomálně. To, že se tak někdo necítí, je věc, se kterou lze pracovat psychologicky i duchovně.
Můžete přiblížit duchovní stránku celé věci?
Bůh stvořil člověka jako muže a ženu, aby mezi sebou měli vztah. Když vstoupil do světa hřích, protože se člově rozhodl udělat si vše po svém a nikoliv podle Božích zákonitostí, přišel potom zmatek do všech oblastí života. Ten se projevuje také tam, kde jsou lidé opravdu zranitelní, v těch nejhlubších a nejintimnějších vztazích. Nežijeme v původním světě, jak ho Bůh stvořil na počátku, ale žijeme ve světě, který je nemocný hříchem. Je potřeba vracet se k Božímu záměru, jakto Bůh původně myslel, protože dal nějaká pravidla, jak máme žít, aby nám bylo co nejvíce dobře. Pokud člověk tato pravidla nerespektuje, projeví se to tak, že nám dobře není. Zároveň víme, že nežijeme v ideálních podmínkách a musíme vycházet z toho, co je. Nemůžeme si hrát na to, že je vše úplně v pořádku.
Zmínila jste, že je třeba rozlišovat náklonnost a praktikující homosexualitu. Na toto téma už mluvila německá herečka a zpěvačka Marlene Dietrich za svého života měla prohlásit „V Evropě nezáleží na tom, zda jste muž nebo žena. Milujeme se s každým, kdo je atraktivní.“ Nejde v tomto případě spíše o vámi zmiňovanou náklonnost a bisexualitu, když někdo něco takového tvrdí?
Já jsem tento výrok od Marlene Dietrich nikdy neslyšela, ale zdá se mi mimořádně hnusné říct, že se milujeme s každým, kdo je atraktivní. Není v tom ve skutečnosti vůbec žádný vztah a není vlastně v tomto případě ani o čem mluvit. Lidé, kteří žijí tak, že vyhledávají pouze krátkodobou rozkoš, nemohou nikdy dojít naplnění.
Podobně jako Marlene k sexu přistupoval frontman britské kapely Queen Freddie Mercury. Nejdříve žil šest let s přítelkyní Mary Austin, aby jí potom sdělil, že je bisexuál. Nicméně o pár let později měl intenzivnější a dlouhodobější vztah s rakouskou herečkou Barbarou Valentin. Ve stejné době ale stále udržoval sexuální vztahy i s muži. Nešlo spíše o hledání stále větších a intenzivnějších sexuálních zážitků než o nějakou orientaci?
Vidím za tím velikou nenaplněnost a narušenost.
Může promiskuitní chování ukrývat nějaká hluboká vnitřní zranění z dětství, kdy například těmto lidem chybí nenaplněná láska od rodičů a tu poté v dospělosti hledají u mnoha sexuálních partnerů?
Je to velice pravděpodobné. Mluvila jsem o tom s terapeutkou, která se nevěnuje pouze homosexuálům. Říkala mi, že když pracovala s lidmi, kteří byli homosexuálně či bisexuálně orientovaní, vždy v tom našla alespoň jeden ze tří faktorů. Prvním byl ten, že si ženy hledají matku, která jim chyběla, a muži si zase naopak hledají otce, protože jim v dětství nějakým způsobem chyběl. Další faktorem bylo, že prožili nějaké hluboké trauma od člověka druhého pohlaví. Mohlo jít o zneužití, znásilnění, týrání, ale i psychický nátlak. Těch možností může být mnoho. A třetím faktorem byla nějaká časná sexuální zkušenost s člověkem stejného pohlaví. Toto pozorovala častěji u mužů. Muži, kteří mají tuto orientaci, jsou velmi vnímaví na určitou nejistotu identity u mladých chlapců a jsou schopni je svést.
V takových případech ale nemuselo jít vůbec o nějaké násilí…
To je sice pravda, ale pokud člověk získá takovou sexuální zkušenost, vzhledem k tomu, že sexuální paměť je nejpevnější paměť, kterou máme, tak s tím už nemůže pracovat pouze jako s myšlenkou, nápadem, sklonem, ale je tam i fyzický prožitek. Naše velmi dobrá sexuální paměť je důvodem, proč se nedoporučuje, aby lidé prožívali sexuální vztahy mimo manželství, protože je to něco, co člověku už zůstane. Slyšela jsem pěkné vyjádření: Když mám s někým sexuální vztah, dám tomu člověku něco, co už nikdy nedostanu zpět. Pokud žijeme v manželství a navzájem si tyto „části“ neseme, tak to vůbec nevadí, protože to máme stále společné, jelikož žijeme spolu. Pokud ale mám sexuální zkušeností s více lidmi, zůstávají kousky mne u nich a mně chybí. Je to obrazné vyjádření, které vyjadřuje hlubší skutečnost. Když pozoruji lidi, takto tak skutečně je. Vytvořila se určitá vazba. Ta, když se zpřetrhá, tak je to něco jiného než když se rozejdu s člověkem, se kterým jsme spolu jen chodili a drželi se za ruku. Na úrovni modlitby, duchovní terapie a doprovázení lze přesekat vazby k sexuálním partnerům. V těchto případech je jedno, jestli to byli partneři heterosexuální či homosexuální.
Dívala jste se někdy na homosexualitu z pohledu genetiky?
Občas jsem měla možnost si něco přečíst. Četla jsem nějaké pojednání o genu pro homosexualitu, kde uvažovali, že ho našli. V textu jsem ale nenašla nic, co by mě přesvědčilo, a dospěla jsem k závěru, že žádný takový gen nalezen nebyl.
A nemáte dojem, že se v poslední době otevřeně hlásí k homosexualitě obrovské množství lidí, což bylo před třiceti lety nepředstavitelné? Někdy se zdá, že heterosexuálové budou za chvilku diskriminováni…
Jestliže existují nějací skuteční homosexuálové, což zřejmě ano, ať už to má jakoukoliv příčinu, není jich tolik, jako se dnes proklamuje, ukazuje jako nějaká norma a něco úžasného. Lidé ze všech stran slyší, aby si různé možnosti vyzkoušeli, a teprve poté si mohou vybrat svou orientaci. Partnera, se kterým chci žít, si musím také nejdříve vyzkoušet. Zároveň ale nastupuje problém, že lidé vstoupí do sexuálního vztahu příliš brzy a nejsou na to zralí emocionálně ani v jiných oblastech. Láskyplný vztah má tři roviny – vášeň, intimitu a závazek. Vášeň v průběhu času zákonitě klesá, ale intimita, vnitřní blízkost a závazek rostou. Dnes ze všech stran slyšíme, že vztahy máme budovat pouze na vášni, ale ta nutně vyhasne. Pokud nejsou součástí vztahu další dvě složky, tak nemá žádný pořádný základ a nutně musí odumřít. To není problém pouze dneška. Byl to problém romantické literatury i filmů, které běžely v kinech a televizi. Cítím k tobě nějakou velkou emoci, proto tě miluji. Emoce je pryč, tak už tě nemiluji. Vztahy jsou budované pouze na vášni a o závazcích dnes bohužel lidé nechtějí nic slyšet.
Pokud mám dobré informace, tak v některých státech Ameriky se mohou děti mladší patnácti let rozhodnout bez svolení rodičů, že jim bude změněno pohlaví, protože to své nepřijímají. V roce 1989 se tak nechal na ženu přeoperovat tehdy už dospělý muž Norrie Watson ze Skotska. Díky jemu Austrálie v roce 2014 odsouhlasila zákon o tzv. třetím pohlaví. Norrie se totiž po letech dobře necítil ani v těle ženy. Třetí pohlaví v roce 2018 uzákonilo i Německo. Norrie dnes lékařům vyčítá, že šlo všechno tak lehce a nikdo se nezajímal, co ho k tomu vede, nikdo mu nedal psychologickou pomoc, když se rozhodoval. Dle jeho zpětného pohledu bylo jeho jednání důsledkem týrání v dětství. Nehrozí, že touto svobodou v přeměňování pohlaví bude velmi mnoho poškozených lidí?
Určitě ano! To je přesně to, o čem jsem mluvila. Zraněný člověk, který nebyl v souladu se svou identitou. Věřil, že se vše vyřeší změnou pohlaví, ale nyní zjišťuje, že se nic nevyřešilo, proto se zlobí. Vidím v tom celospolečenský problém, kdy není snaha pomoct najít lidem skutečnou identitu, ale nabídnout jim řešení jakékoliv vnitřní neshody bez nějakého úsilí. Jsou ale věci, které nemůžeme změnit. I když se nechám přeoperovat, tak mi chromozomy zůstanou, jak jsou.
Neexistuje nějaká výjimka?
Z hlediska genetiky existuje pouze určitá malá skupina lidí, kteří jsou genotypově (v chromozomech) mužem nebo ženou, ale chybí jim receptory pro příjem pohlavních hormonů. Navenek (fenotypově) se vyvíjí jako opačné pohlaví. Upozorňuji, že se jedná o velmi malou skupinu lidí, kde by se dalo uvést do souladu to, co mají v chromozomech, určitou operací a hormonální léčbou, aby ten, kdo má v genech, že je muž, byl i navenek mužem. To je jediný případ, kdy má operace a hormonální léčba smysl. Současná společnost ale místo toho, aby se našel kořen problému, lidem spíše umožňuje, aby se svému problému přizpůsobili. Mnohem náročnější způsob terapie, který by ale měl smysl, je pomoct lidem přijmout identitu, jakou doopravdy geneticky mají.
Teď se v této souvislosti hodně mluví o genderu a změny se na lidi hrnou strašně rychle. Možná brzy nebude povoleno označení maminka a tatínek. Proč je moderní civilizace tlačena tímto směrem?
Nevíme, co bude, ale je pravda, že dnes už se nám tato fakta nezdají jako neuvěřitelná možnost a může se nám to stát. Stojíme na klasické šikmé ploše. Udělám krok a je to téměř stejné, ale pokud jich udělám deset, tak už to není vůbec jako na začátku. Když se podíváme dvacet, třicet let zpátky, tak je ta změna obrovská. Mám kamarádku, která pracovala v Bruselu při Evropském parlamentu. Občas mně sdělovala, co se tam děje. Nebyla jsem schopná se s ní setkávat příliš často, protože to byly příliš děsivé věci.
Bavily jste se i na toto téma?
Právě že ano. Ona tam vypozorovala, že někteří z těch, kdo mají velký vliv, jsou lidé bohatí, a snaží se prosazovat právě tyto názory, které mají zlikvidovat původní klasickou rodinu, kde je otec, matka a děti. Rodinu, kde existuje nějaká identita muže a ženy, kde dříve byla snaha chránit děti a dospívající děti, aby mohly nějak dozrát než začnou aktivně žít a budovat další vztahy a rodiny.
Můžete uvést nějakou konkrétní věc?
Byla tam snaha prosadit zákony, od kdy bude legální sex. Snahou bylo snižovat původní hranici patnácti let až na jedenáct let. A tím by to zřejmě nekončilo. Dále chtěli prosadit, aby byl zákonný sex se zvířetem. Nedává to žádný smysl, protože ani zvíře ani dítě nemá zájem o tento typ aktivity. Je to úplně mimo.
Kdo si myslíte, že na tom má zájem?
Domnívám se, že za tím vším stojí hnutí New Age, o kterém se dnes už tak nemluví, protože jeho myšlenky už dostatečně pronikly do myšlení lidí. Jde o myšlenky typu: všechno je jedno, dělej, co ti dělá dobře bez ohledu na cokoliv, nemusíš mít žádnou velkou zodpovědnost, jsi sám sobě bohem, který rozhoduje o všem a může dělat, co chce, sám se zachráníš, sám se uzdravíš, energii můžeš čerpat z kosmu, stromů, kamenů atd… Jednou jsem četla prohlášení New Age ze sedmdesátých či osmdesátých let, které jsem pak už na internetu nenašla. Celkem jasně a nevybíravě v něm bylo řečeno, že je třeba zlikvidovat identitu jednotlivců i skupin.
Aby byli lidé lehčeji ovladatelní?
Myslím, že ano, protože s lidmi, kteří jsou rozbití a nevědí, kdo jsou, se dá velmi snadno manipulovat. A nějaké extremistické názory, že je například Ježíš Kristus Spasitel, nejsou v těchto podmínkách přijatelné, protože je sám sobě spasitelem každý. Pokud tam ale toho Ježíše mít chceš, tak ho tam měj, ale pokud tam chceš jabloň, na které jsi seděl jako dítě, tak ať je to jabloň. To je přece jedno, jde o totéž…
Díky své misionářské činnosti se stýkáte s mladými lidmi. Zajímají se o tuto problematiku, o které se teď bavíme, nebo už je to generace, které je všechno fuk?
Stýkám se s vybranými skupinami mladých lidí ve věku od čtrnácti do pětadvaceti let. Měla jsem přednášku o sebepřijetí a dala jsem prostor k otázkám. Z jejich strany vyvstal dotaz, jak to mají se sebepřijetím lidé s homosexuální orientací. Rozvinula se z toho velmi pěkná diskuze. Přišli mně potom poděkovat, že jim někdo dal informace z křesťanského pohledu, protože z té druhé strany toho slyší velmi mnoho i ve školách. Zajímá je to a přemýšlí o těchto věcech. Ale jak říkám, jde o vybrané skupiny mladých lidí z křesťanského prostředí.Nevím, jak to všechno vnímají a vidí ostatní mladí lidé…
Mgr. Jana Ungerová se narodila 7. 3. 1971 v Brně. Vystudovala obor molekulární biologie a genetiky na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Po několika letech práce ve výzkumu na Karlově Univerzitě v Praze absolvovala Školu evangelizace, kterou pořádala komunita ICPE (Mezinárodní katolický evangelizační institut) na Maltě. V této komunitě získala během následujících tří let další vzdělání a možnost osobního růstu. Získala zkušenosti s pořádáním a vedením seminářů, se službou naslouchání a poradenství, s pantomimou a tvořivým přístupem, prací s mládeží v různých zemích (Polsko, Německo, Malta, Rumunsko, USA, Španělsko a další), s pomocí chudým a lidem na okraji společnosti (Rumunsko, Německo, Ukrajina) atd. Také doprovází skupiny ze zahraničí, překládá a tlumočí z angličtiny, španělštiny a polštiny. Další jazyky ovládá pasivně. Magisterské studium na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci ukončila v roce 2015.
Z iniciativy rodáka z Ostrožské Lhoty P. Antonína Šuránka, který zemřel v pověsti svatosti a běží proces jeho blahořečení, byla na Svatém Antonínku přesně před sedmdesáti lety instalována Křížová cesta. Autorem reliéfů jednotlivých zastavení byl tehdy akademický sochař Julia Pelikán.
Poslední březnové nedělní odpoledne se zde za slunečného až letního počasí sešli věřící, aby se zde společně pod širým nebem pomodlili právě Křížovou cestu, která letos slaví kulaté jubileum. Jistě není bez zajímavosti, že nejvíce účastníků přijelo z Velkého Ořechova, kde P. Šuránek působil. Nechyběli ale ani domácí věřící z Blatnice pod Svatým Antonínkem, Blatničky a Ostrožské Lhoty.
Podrobnosti o budování Křížové cesty se mohou zájemci dozvědět zde
Dnes jsem zamířila kvůli důležité schůzce do Uherského Hradiště. Jak jsem tak procházela městem, i když to moc často nedělám, zastavila jsem se u vitrínek oznamujících pohřby. Do oka mně padla fotka muže na jednom z nich.
ždyť toho znám! Letělo mi hlavou. S ním jsem před lety dělala rozhovor!!! Rozhovor, o kterém jsem si zpětně říkala, jak jsem šťastná, že dělám novinařinu a mám možnost setkat se s takovými úžasnými lidmi a ptát se jich na jejich život, názory a vůbec… Prostě obrovská vděčnost! Přitom to nejdřív vypadalo tak, že z rozhovoru nic nebude!!! S jezuitským knězem P. Janem Palackým mne totiž trošku proti mé vůli seznámila moje bývalá kolegyně Katka, která ho kvůli rozhovoru zavezla až ke mně domů. Zpětně jsem jí za to byla doopravdy nesmírně vděčná, že jsem mohla s P. Palackým u mne v obýváků mluvit osobně. Když se ohlédnu zpět do své bezmála dvacetileté novinářské praxe, tak si říkám, že jsem už v dávných dobách suplovala docela dost často dnešní Paměť národa, i když jsem v té době ani netušila, že něco takového jednou bude existovat . .. Jsem doopravdy neskonale vděčná za všechna ta setkání převážně s kněžími, které chtěli komunisté likvidovat od doby jejich studií. Mnozí z těch, s nimiž jsem vedla rozhovory, se stali mými přáteli až do doby, kdy odešli na věčnost. Má vděčnost, že jsem je mohla takto osobně poznat, se nedá slovy ani vyjádřit… S P. Palackým jsem se ale setkala jen jednou v životě. Nikdy ovšem na toto setkání nezapomenu..
A dnes jsem se tedy dozvěděla, že tento výjimečný muž odešel 31. prosince 2018 na věčnost. Rozloučení bude při mši svaté zítra – t. j. v sobotu 5. 1. 2018 ve 12.15 hod. v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Brně v Jezuitské ulici. Poté bude jeho tělo uloženo do krypty kostela.
Dovoluji si zde zveřejnit rozhovor, který jsem s tímto vzácným mužem vedla 8. 7. 2007.
P. Jan Palacký SJ: Lidi může vzkřísit krása
Misionář: Mnozí si myslí, že chodit do kostela na mši svatou je jen příkaz
Měla jsem za sebou dva velmi náročné dny, kdy jsem s diktafonem v ruce a foťákem na krku mapovala veškeré dění na Dnech dobré vůle na Velehradě. Další dva dny jsem fotila svatby. Poté jsem ještě musela zajet do Židlochovic na oslavu mamčiných narozenin. Domů jsem se vrátila po čtyřdenním maratonu naprosto vyčerpaná. Už byla noc, když mi zavolala kamarádka z Hodonína, jestli nemám druhý den čas, protože tam přijel P. Jan Palacký. Prý, abych s ním udělala rozhovor, protože je to úžasná osobnost. Coby misionář působil v Bolívii, na Madagaskaru a nyní je v Albánii. Do České republiky přiletěl jen na skok. Vzhledem ke svému stavu jsem nic neslibovala. Když jsem se ráno probudila, nebylo mi o nic líp, proto jsem si řekla, že nikam nepojedu a ještě hlouběji se zavrtala do postele. Za chvilku ale zadrnčel telefon, že kamarádka i s oním vzácným mužem přijedou ke mně domů, protože otec Palacký jede do Uherského Hradiště, odkud pochází, aby tam navštívil bratra. V okamžiku jsem byla na nohou. Do hodiny před naším domem zabrzdilo auto a já ho poprvé uviděla. Hlubokýma očima se na mne díval drobný, skromný muž, který nevážil víc než padesát kilo.
Misionář P. Jan Palacký SJ se narodil 21. prosince 1937 na ženské klinice v Brně. Jeho tatínek tam byl tehdy asistentem, takže právě narozený Jan měl určitá zvýhodnění. Děti se tehdy koupaly v jedné vodě a syn asistenta šel na řadu první. Tím ale veškerá privilegia, která život P. Palackému připravil, skončila.
Narodil jste se v Brně, ale někde jsem četla, že pocházíte z Uherského Hradiště, tak jak to bylo?
Do Uherského Hradiště jsem se stěhoval s rodiči, když mi bylo osm dní. Do osmnácti let jsem pak žil v Hradišti, proto se považuji za Hradišťáka.
Rodiče odešli na Slovácko za prací?
Tatínka v Hradišti ustanovili prvním primářem dětského oddělení.
Kde jste tam bydleli?
Často jsme se stěhovali. Nejdříve jsme bydleli naproti nemocnice a z okna jsme mimo jiné viděli i polepšovnu. Když jsme se sourozenci zlobili, rodiče nám vyhrožovali, že nás tam pošlou. Pak jsme také bydleli na Palackého náměstí, takže jsme vlastně měli svoje náměstí (smích).
Vaše cesta za vzděláním nebyla zrovna snadná….
Po absolvování obecné a měšťanské školy v Uherském Hradišti jsem po roční přestávce pokračoval ve studiu na Jedenáctileté střední škole v Hodoníně. Mým spolužákem byl například lékař Augustin Svoboda.
Proč jste nakonec v Hodoníně neodmaturoval?
V sedmnácti letech jsem začal uvažovat o kněžské službě, a proto jsem se zajel podívat na Břeclavsko, kudy by se dalo utéct na Západ. Tehdy jsem se ještě chtěl vrátit domů. Měl jsem už i koupenou zpáteční jízdenku do Starého Města. Přešel jsem ale do pohraničního pásma, kde mě chytili a odvezli do věznice ve Znojmě. Odsud jsem putoval do Brna na Cejl a pak do Uherského Hradiště.
Mluvil jste o svých plánech s rodiči?
My jsme všechno řešili hlavně s maminkou, protože tatínek byl pořád v nemocnici a někdy na nás zapomínal. Vzpomínám si, že jednou na Vánoce nás všechny děti posadil do vany, pak šel vyšetřovat pacienty a na nás úplně zapomněl.
Byl jste po zatčení odsouzen?
Dostal jsem za pokus o útěk čtyři měsíce a vyloučili mě ze všech škol v celé republice. Na to jsem hrdý, že jsem byl na věstníku ministerstva školství (smích). Když jsem se vrátil z věznice, chtěl jsem si dodělat maturitu, ale nešlo to.
Nakonec se vám to ale přesto podařilo…
Měl jsem tetu, která vyučovala chemii na ošetřovatelské škole v Ostravě-Vítkovicích. Tato škola nepatřila pod ministerstvo školství, ale zdravotnictví. Přijali mě tam rovnou do druhého ročníku, protože jsem za sebou měl už polovinu jedenáctiletky. Takto se mi nakonec podařilo odmaturovat.
Nelitoval jste zpětně nezdařeného útěku?
Bral jsem to jako prozřetelnost. Toužil jsem být v první řadě knězem, a proto jsem chtěl utéct za hranice a teologii studovat v zahraničí. Utíkal jsem rok před nynějším biskupem Esterkou. Pokud bych šel s ním, asi by se mi to podařilo. My jsme o svých plánech ale vzájemně nevěděli. Kdybych to tušil, tak bych na něj počkal (smích). Pokud bych šel s ním, asi bych byl diecézním knězem a nikdy nevstoupilk jezuitům. Já byl ale mladicky nedočkavý, proto jsem pak za to pykal. Bachař mi říkal: „V tom jsi chtěl utíkat? Podívej se, jaké máš boty! To tě museli chytit!“
Slyšela jsem, že na váš vstup do řádu měl zásadní vliv jeden muž. Kdo to byl?
Byl to bývalý jezuita Josef Vagunda, který byl tehdy už zasnoubený. Zajímavé bylo, že chtěl za sebe najít náhradu. V roce 1956 jsem v devatenácti letech tajně vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova..
Toto rozhodnutí vás ale přivedlo zpět do vězení…
Ano, za tajný vstup do řádu jsem dostal čtyři roky. Komunisté mne ale chtěli napravit a po sedmi měsících mě při amnestii pustili. Celkem jsem v nápravném zařízení prožil jeden rok.
Co jste dělal po návratu z vězení?
Osm let jsem pracoval v nemocnici v Zábřehu a nějaký čas také na Velehradě.
Další studium vás nelákalo?
Ale určitě. Několikrát jsem nebyl přijat na medicínu. Pak jsem chtěl studovat filozofii, proto jsem poslal mé spisy do jednoho domu jezuitů v Polsku. To byla také prozřetelnost. Pracoval jsem v zábřežské nemocnici, kde se do mne zamilovala jedna žena a chtěla mi nějak pomoct. Byla to evangelička z Polska. Dal jsem jí tedy mé papíry, aby je odvezla do Polska. Doručila je ale do jiného domu, než jsem jel. Tam mi proto nevěřili, že jsem jezuita a poslali mě do diecéze, kde se mne ujal pozdější sekretář Jana Pavla II. a nynější arcibiskup krakovský P. Stanislav Diviš.
Proč jste si ke studiu vybral právě Polsko?
Bylo to blízko, fungoval malý pohraniční styk.
Studia jste ale nakonec ani v Polsku nedokončil…
V Krakově jsem začal studovat filozofii. Absolvoval jsem tam dva roky. Třetí ročník jsem už dělal v Římě, kam jsem legálně odešel v roce 1968.
Legálně?
Ano. Za Dubčeka jsem dostal na čtrnáct dnů turistický pas. Když zemi obsadili Rusi, přišel za mnou bratr a řekl, ať vezmu kufr a jedu. Podařilo se mi odejít, ještě než se uzavřely hranice. Jel jsem osobním vlakem do Břeclavi, odkud jsem pokračoval přes Vídeň do Říma.
Studoval jste v Římě?
Nejdříve jsem jeden rok pobýval na severu Itálie v Gallarate. Naučil jsem se tam italsky a pak šel do Říma. Postavil jsem si hlavu, že chci jít do Rusica, což je diecézní seminář pro misie v Rusku, který byl založen v roce 1929 za Pia XI. Povolili mi výjimku. Pobýval jsem tam s Liborem Kovalem. Chodili jsme společně na bohoslužby k Ukrajincům na Via Bocela. Na kněze jsem pak byl vysvěcen v roce 1971 v Římě.
Jak vše prožívali rodiče?
Dobře. I proces. Dalo by se říct, že maminka s tatínkem byli na to hrdí. Vždyť tatínek měl také potíže. V roce 1958 ho komunisté v první čistce vyhodili ze špitálu. Stal se proto dětským lékařem v Kunovicích. Pamatuji se, že maminka psala do noci dopisy na sekretariáty, a také tam chodila. O deset let později, v roce 1968, se tatínek mohl vrátit zpátky.
A váš další osud v Itálii?
Po vysvěcení jsem zůstal rok v Římě a pak jsem odešel do Neapole, kde jsem vystudoval morální teologii. Pak jsem šel coby duchovní na Policlinico Secondo, což je velká neapolská nemocnice. Působila tam smíšená komunita – karmelitán, jezuita a jeden diecézní kněz. Začal jsem tam studovat medicínu.
Proč, když jste byl knězem?
Byly to rodinné buňky po tatínkovi. Maminka byla zase lékárnice. Chtěl jsem od počátku studovat buď lékařství nebo kněžství. Pak jsem si říkal, že obojí.
Tehdy už jste nebyl zrovna mladým studentem…
Byl jsem starší. Nebylo to tak lehké. Studoval jsem pediatrii stejně jako tatínek. Poté jsem odjel na misie.
Šel jste na medicínu s cílem, že půjdete na misie?
Tam mne poslali jezuité.
Kam to bylo?
Nejdříve jsem v letech 1984 až 1987 působil na Madagaskaru, kde jsem byl hlavně u malomocných.
Po třech letech jste se kvůli zdravotním problémů vrátil do Evropy. Co vás trápilo?
Byla obava, že mám lepru, takzvanou tuberkulózní formu. Skončil jsem v sanatoriu na Sicílii. Zavřeli mne do leptosária v Messině. Tehdy nás tam bylo jen pár. Mohli jsme chodit ven, ale lidé měli z malomocných strach. V okolních domech byla směrem k leptosáriu zavřena všechna okna. Strach měli ale také mí představení. Na Sicílii jsem byl v komunitě v Catanii. Později jsem získal bydliště u jezuitů na Ischii, kde jsem měl dlouhá léta trvalý pobyt.
Nakonec se ale u vás lepra neprokázala…
Měl jsem velmi pozitivní tuberkulózní zkoušku, ale lepra byla negativní. Na Sicílii jsem dokonce dostal zdravotní penzi pro malomocné. Bral jsem milión lir, což tehdy bylo hodně peněz. Je to dnešních tisíc euro.
Příliš dlouho jste se ale v Itálii nezdržel a odešel do Španělska…
Do Španělska jsem v roce 1988 odešel na vlastní žádost. Nejdříve jsem pobyl šest měsíců ve Fonties a pak půl roku v Barceloně.
Proč jste tam chtěl jít?
Hlavně kvůli mé diagnóze. Je tam totiž daleko lepší leptosárium než v Itálii. Mají tam s touto nemocí větší praxi.
Pobyt ve Španělsku měl zásadní vliv na další roky vašeho života. Můžete připomenout, jak k tomu došlo?
Ve Španělsku jsem se seznámil s jedním jezuitou z Bolívie. Jmenoval se Tifa. Doporučil mě bolívijskému provinciálovi. Chtěl jsem zpátky na misie, hlavně tam, kde se mluví francouzsky. Pomohli mi do Bolívie, kde jsem na malé faře působil jako farář a současně jako lékař. Později jsme tam postavili malou nemocničku, kde jsem působil coby státní lékař. Jezdili jsme hodně do terénu, očkoval jsem, ale také rodil nebo trhal zuby. Byla to obrovská praxe ve všech směrech. V Bolívii jsem pobyl patnáct let.
Dá se praxe v Bolívii srovnat s Evropou? Kolik jste měl třeba denně pacientů?
Jak který den. Někdy deset, jindy dvacet. Je to úplně jiná praxe. Každá vesnice má svého světce. Téměř žádná proto není bez křesťanského jména. Když se ale lidé křtí, vůbec nic jim to neříká. Dávají si jména Stalin, Lenin, Marx, Hitler… První věc, kterou jsem udělal před křtem, bylo vyučování právě kvůli těm jménům. Snažil jsem je přesvědčit, aby si nedávali jména historických gaunerů, ale vybrali si pořádné křesťanské jméno. Většinou si dali říct.
A dali si říct i v jiných věcech? Tam je přece úplně jiná mentalita než v Evropě.
Je to tam všechno daleko živější. I mše svaté. Náš pomocný biskup vůbec nepoužíval misál, všechno dělal zpaměti, jak ho právě ovanul Duch svatý. Hodně kritizovali papeže Jana Pavla II. Jednou jsem to tak poslouchal a říkám: „Monsignore, Jan Pavel II. určitě udělal hodně chyb, ale na jednu jste úplně zapomněl. Dotyčný se podivil a zeptal se: „Jakou?“ A já na to: „Že vás jmenoval biskupem.“ Za ty dlouhé roky byli totiž skoro všichni biskupové jmenováni Janem Pavlem II.
Já jsem se ale chtěla spíš zeptat, jak učení církve přijímali laici.
Dobře. Církev je tam svatá. Ke katolíkům se hlásí osmdesát procent obyvatel.
Je tam taková rozvodovost jako v Evropě?
Rozvody tam téměř nejsou. Potraty ano. Dělali na mne nátlak, abych dával ženám pilulky. Já se ale bránil tím, že dělám přírodní antikoncepci. Měl jsem dobře vybavené středisko na výši, takže mne brali. Vždy jsem tvrdil, že je důležité odpovědné mateřství a otcovství.
Co jste vnímal jako největší problém?
Bídu a chudobu. Bolívie je druhou nejchudší zemí Jižní Ameriky. Na prvním místě je Haiti. Dalším problémem je koka. Největšími producenty jsou právě Bolívie, pak Peru a Kolumbie. Oni tam ale drogy za problém nepovažují. Šofér autobusu pořád žvýká koku, protože pak nemá hlad….
U nás je velkým problémem sekularismus. Rodiče jsou velmi zaneprázdnění a soustředění na kariéru. Dětí se mnozí vzdají a pokud je mají, nemají na ně čas. Potýkají se s tímto problémem také v Jižní Americe?
Tam jsou rodiny velké. Průměrně je v každé rodině šest až deset dětí. Rodiče si na ně čas udělají, protože většina žije na venkově. Absence víry v Boha tam není. To se tam skoro nevidí, že by někdo řekl, že je nevěrec. Pro církev jsou dveře otevřené.
Po patnácti letech na misiích v Bolívii jste se před třemi lety vrátil do Evropy. Bylo to opět kvůli zdravotnímu stavu?
Ano, měl jsem infekční nemoci a po autonehodě dostal epileptické záchvaty. Jednou jsme měli bouračku s autem. Šli jsme pět kilometrů pěšky a já pak byl tři dny v kómatu. Dali mne do nemocnice, odkud mne v bezvědomí převezli pět set kilometrů do jiné. Je to zvláštní pocit, když jste v jedné nemocnici a probudíte se někde úplně jinde, kde vůbec neznáte prostředí. Vrátil jsem se proto do Itálie, kde mne dávali do pořádku. Léčil jsem se v Neapoli, kterou beru jako svoji druhou vlast.
Od loňského července působíte v Albánii. Proč jste chtěl jít znovu na misie, když jste byl tak nemocný?
Bylo tam šílené pronásledování, které si člověk ani nedovede představit. Kostely se tam srovnávaly se zemí. Byla tam spousta mučedníků. Poslední zabili v roce 1989. Za křty se střílelo. Bylo to mnohem horší než v době komunismu u nás. Katolíků je tam teď tak čtyřicet procent. V Albánii měli čtyři sta padesát let tureckou nadvládu, takže se není co divit, že je tam teď tolik muslimů. Pokud někdo nebyl muslimem, nedostal se na školu a pak neměl ani práci, proto většina na tuto víru přešla. Původně to ale byla katolická země. Můj předchůdce tam vystavěl devět kostelů a při stavbě posledního objevili pozůstatky kostela ze čtrnáctého století. Do Albánie jsem přišel poprvé na zkoušku v roce 2005. Tehdy mne tam skoro nechtěli. Můj představený mi v Neapoli říkal, abych se ani albánsky neučil. V roce2006 mne ale zavolali znovu. Jsem tam teď nastálo. Nejdříve jsem byl přímo v Tiraně, kde jsem se učil jazyk. Nyní jsem v malé farnosti asi třicet kilometrů od Tirany, kde žijí většinou muslimové. Provozuji tam i menší lékařskou praxi. Dělám jednou týdně dětského lékaře.
Co je tam největší problém?
Je to skoro stejné jako u nás. Šíří se tam totiž konzum. Lidé, kteří předtím žili v obrovské bídě, dnes mají auta, televizi a vlastně všechno. Už ale kardinál Tomášek říkal, že po komunismu přijde konzum a že to bude mnohem horší. A to je ono. Po revoluci byl o víru obrovský zájem a teď se snižuje. Lidé nechodí do kostela.
Vidíte nějakou cestu ven, aby se lidé navrátili zpět k církvi a křesťanským hodnotám?
Konkrétně v Albánii vidím velký přínos v Matce Tereze. Pocházela z Kosova, které se považuje za albánské. Teď je tam státní Univerzita Matky Terezy a největší státní vyznamenání je rovněž Matky Terezy. Myslím, že aby se lidé navrátili k Bohu, musí prožívat konkrétní lásku k těm nejubožejším, jak to dělala matka Tereza v Indii. V Tiraně jsou nyní dvě komunity matky Terezy.
To mluvíte o Albánii. Já ale měla na mysli celou Evropu, kterou zachvátil konzum…
Možná, že muslimové, kteří mají ve všech evropských zemích své mešity, přinutí křesťany zamyslet se nad jejich kořeny v Evropě. Jediný stát, který se za to staví, je Polsko. Pokud si Evropa uvědomí, na čem stojí a kde má budovat své základy, tak to půjde. Musí najít svou identitu. Vidím, že v Evropě bude určitá zábrana od států východního bloku. Když tam přijde padesát milionů Ukrajinců, je to stát stejně velký jako Francie. Možná přijde i Rusko a ti mohou říct, že jsou velcí jako Turci.
Bavíme se teď o celých státech. Zajímalo by mě ale, co může vrátit zpět k víře jednotlivce.Jen v České republice je obrovský odpad od víry…
Myslím, že toto je specifický problém českého prostředí. To asi není nikde jinde na světě. I zde jsou ale rozdílné oblasti. Jiné je to na Slovácku, Moravě a třeba v severních Čechách. Odklon je hlavně v oblastech, kde bylo méně religiózního vlivu.
Je z toho vidíte cesta ven?
V oblastech, kde je nejvíc ateistů, se musí pořádat misie. Dále si myslím, že základ všeho je rodina. Jakákoliv. I ta nekřesťanská. Ze všech rodin mohou vzejít kněžská povolání.
Znám mnoho lidí, kteří řeknou, že nemají těžké hříchy a že věří, ale do kostela chodit nemusí. Jak byste argumentoval?
Lidé si často myslí, že chodit do kostela na mši svatou je jen příkaz a neuvědomují si, že je to také jejich právo účastnit se mše svaté v komunitě. Pokud tam nejdou, své výsady se zříkají. O tom se málo mluví, že to není jen povinnost, ale také právo. Když tedy někdo řekne, že nemá těžký hřích a nechodí do kostela, tak bych se zeptal: „No dobře, jak dlouho jsi nebyl na mši svaté?“ A pokud odpoví, že tři neděle, tak to má tři těžké hříchy…. Lidi může vzkřísit krása. Krása je argument Boží existence. Je nutné vidět vše, co je na světě, v lidech či přírodě krásné. Na tom se musí hodně pracovat. Křesťané se nevzdělávají a pak neumějí argumentovat.
Vrátím se zpět do Uherského Hradiště. Máte ještě ve městě přátele?
Určitě ano, ale už bych je asi nepoznal. Měli jsme teď v Hodoníně setkání maturantů po padesáti letech, kde jsem některé spolužáky vůbec nepoznal.
Letos oslavíte sedmdesáté narozeniny a vloni jste si připomenul půlstoletí od vašeho vstupu do jezuitského řádu. Byla to dobrá volba, když se ohlédnete zpět?
Bylo to takové, jaké to bylo. Jak už jsem řekl, kdybych utíkal s Esterkou, byl bych nejspíš světským knězem. Jezuité jsou ale přece jen světoví a širocí ve všech směrech. Když jsem byl malý, uvažoval jsem o dominikánech. Ono je to ale úzkoprsé, protože církev je stejně stavěná na světských kněžích, což je řád svatéhoPetra.
Pocházíte ze Slovácka. Pamatujete si na otce Antonína Šuránka?
To byl svatý člověk. Byl přítelem mých rodičů a často k nám chodil. Mám na něj dobré vzpomínky.
Jak ho máte uchovaného v paměti?
Dalo by se o něm říct, že byl staromódní. Pokud někdo odešel ze semináře, vždy se k němu choval slušně a vybraně. Byl to takový džentlmen. Měl to, co v dnešní době chybí: svatost normálního života. Přitom byl dlouhou dobu mimo duchovní správu. Vlastně téměř celý život. Začal ale budovat takové nepatrné. Mnozí lidé asi neví, že například v Hradišti dělal kapli na náměstí Šuránek.
Do České republiky jste přijel počátkem července. Co všechno absolvujete a kdy se chcete vrátit zpět do Albánie?
V Hodoníně jsem se zúčastnil setkání se spolužáky po padesáti letech. Pak jsem jel navštívit bratra do Uherského Hradiště. Chci si vyřídit nový český pas a další potřebné papíry. Poslední týden bych rád v Českém Těšíně absolvoval exercicie. Jinak bydlím v Brně, kde mám takovou základnu. Tentokrát všechno určitě nestačím objezdit. Zpátky se mám vracet posledního července.
Lenka Fojtíková
Misionář P. Jan Palacký se narodil 21. prosince 1937 v Brně. Dvakrát skončil ve vězení. Nejdříve na čtyři měsíce za mříže putoval za pokus o útěk. Zároveň byl vyloučen ze všech škol. Nakonec se mu podařilo odmaturovat na Ošetřovatelské škole v Ostravě. V devatenácti letech vstoupil tajně k jezuitům, za což byl odsouzen na čtyři roky. Po sedmi měsících byl propuštěn na amnestii. Studoval filozofii v Krakově. V roce 1968 odešel do Itálie, kde dostudoval teologii a v roce 1971 byl v Římě vysvěcen na kněze. Po vysvěcení zůstal rok v Římě a pak odešel do Neapole, kde vystudoval morální teologii a potom působil coby duchovní v Policlinico Secondo, což je velká neapolská nemocnice. V Neapoli vystudoval medicínu se zaměřením na pediatrii. V letech 1984 až 1987 působil v leprosáriu na Madagaskaru, odkud se vrátil do Evropy kvůli podezření z malomocenství. To se nakonec nepotvrdilo. Patnáct let působil v Bolívii a nyní je v Albánii. Vedle češtinyovládá italštinu, polštinu, ruštinu, španělštinu, francouzštinu a teď se učí albánsky.
Zvukový záznam celého neupraveného rozhovoru si mohou zájemci stáhnout zde:
Když jsem z uherskohradišťské charity dostala před časem nabídku, jestli bych nechtěla moderovat rozhovor s paní Marií Svatošovou, s radostí jsem souhlasila. Marie je totiž člověk, kterého si moc vážím. Přestože je to „borka“ v mnoha směrech, tak si na mistra světa nikdy nehrála. S Marií jsme se seznámily záhy po vraždě P. Ladislava Kubíčka v roce 2004. V té době totiž začala psát knihu Až k prolití krve a já ji do ní napsala své svědectví o setkání s tímto vzácným člověkem a také dala k dispozici jedinou jeho fotku, kterou jsem v archivu měla. Vyfotila jsem ho tehdy ještě na klasický film při jeho návštěvě Blatnice…
Poté jsme byly s Marií zhruba tři roky v hodně intenzivním kontaktu a docela dost jsme toho spolu také zažily. Pevně věřím, že nás po své smrti seznámil právě P. Kubíček. Ale zpět k dnešnímu setkání.
V okamžiku, kdy jsem na nabídku charity kývla, mně bylo jasné, že to nebude žádná legrace. Marie je mediálně velmi známý člověk, a pokud nedala za dobu svého působení stovky rozhovorů, tak desítky jich byly zcela jistě. Udělat rozhovor s takto mediálně „profláknutým“ člověkem proto není žádná legrace. Vždyť už snad na všechny otázky, které ji kdo mohl položit, odpověděla!
A zvlášť nyní, když s ní Aleš Palán napsal knihu rozhovorů! V ní už bylo zcela jistě řečeno všechno. Přesto jsem do této výzvy šla a teď už mohu říct, že rozhodně nelituji! Zcela jistě zazněly otázky, na které již Marie v minulosti odpovídala, ale ona i dnes na všechny dotazy reagovala jako vždy skvěle. Bylo to prostě úžasné setkání nejen pro mne, ale i pro posluchače, kteří přišli. Na závěr zhruba hodinového povídání jsem všem přítomným připomněla, že jsme se při rozhovoru jen lehce dotkly Mariiny činnosti v hospicovém hnutí, evangelizačních kurzech Alfa, do kterých se s vervou pustila v Praze Řepích, kde žije a samozřejmě nemohly chybět otázky nedávno vydanou knihu Neboj se vrátit domů. Kdo se ale o Marii chce dozvědět skutečně hodně, měl by si rozhodně knihu přečíst, protože tam je prostě všechno. Z dnešního dne si tady dovoluji zveřejnit pár fotografií z autogramiády v Uherském Hradišti i ze samostné besedy v tamní Orlovně, abyste viděli, jak pohodová tam panovala atmosféra. Tak! A já valím číst! 🙂 Dobrou!
Lenka Fojtíková
Před autogramiádou byl čas na občerstvení v pizzerii na Mariánském náměstí.
A tady už jsme před knihkupectvím na Mariánském náměstí v Uherském Hradišti.
Hned u vstupu do knihkupectví paní Svatošovou vítala hromádka knih, které sama napsala.
Marie Svatošová se zájemcům začala podepisovat o čtvrt hodiny dříve, protože se v obchodě s předstihem vytvořila fronta.
Marie Svatošová se zájemcům začala podepisovat o čtvrt hodiny dříve, protože se v obchodě s předstihem vytvořila fronta
Autogramiádu si nenechal ujít ani farář ze Starého Města P. Miroslav Suchomel.
Autogramiádu si nenechal ujít ani farář ze Starého Města P. Miroslav Suchomel.
Marie Svatošová se zájemcům začala podepisovat o čtvrt hodiny dříve, protože se v knihkupectví s předstihem vytvořila fronta.
Marie Svatošová se zájemcům začala podepisovat o čtvrt hodiny dříve, protože se v knihkupectví s předstihem vytvořila fronta.
Při autogramiádě panovala pohodová atmosféra.
Knihu si nechal od Marie Svatošové podepsat i ředitel uherskohradišťské charity Jiří Jakeš.
Srdečné přivítání s uherskohradišťským panem děkanem Josefem Říhou.
Pan děkan Josef Říha si přinesl k podpisu snad dvacet knih.
Pan děkan Josef Říha si přinesl k podpisu snad dvacet knih.
Na besedu v Orlovně přišlo okolo sedmdesáti návštěvníků.
Marii Svatošové na závěr poděkovala a k blížícím se narozeninám popřála pastorační asistentka charity Hana Brigita Reichsfeld.
Dnes ráno bylo pěkné světlo, tak jsem neváhala, skočila do auta a vyrazila foti na Lhotky, jak se říká Nové Lhotě na Horňácku. Zamířila jsem tam přes Suchov. Zatímco v Blatnici bylo slunce v plné palbě, tak před Suchovem se válela hustá mlha. Světlo se tam ale měnilo každým okamžikem. Zastavila jsem, udělala dva cvaky, a když jsem vyjela nad Suchov, tak už byla mlha pryč. Byl to všechno fakt fofr. Nad Novou Lhotou, kam jsem mířila udělat nějaké fotky, bylo nakonec světlo dost jinak než jsem si doma představovala. Chtělo to tam být alespoň o hodinu dříve. No ale nějaké fotky jsem udělala, tak se na ně tady můžete podívat. Při cestě zpět do údolí jsem se ještě zastavila na hřbitově, protože z Nové Lhoty pocházel P. Josef Malár, který sice prožil většinu života v Bavorsku, ale na sklonku života se vrátil do své vlasti a byl pohřben ve svém rodišti.
Nedaleko Suchova na Horňácku.
Nad Suchovem na Hodonínsku jsem narazila na takovou krásnou kapličku.
Nad Suchovem se mně naskytl takovýto pohled do údolí se zbytkem mlhy…
Nad Suchovem se mně naskytl takovýto pohled do údolí se zbytkem mlhy…
A toto už je podzimní pohled na Novou Lhotu na Horňásku.
A toto už je podzimní pohled na Novou Lhotu na Horňásku.
Nad Novou Lhotou na Horňácku.
Nad Novou Lhotou na Horňácku.
Nad Novou Lhotou na Horňácku.
Nad Novou Lhotou na Horňácku.
Nad Novou Lhotou na Horňácku.
Nad Novou Lhotou na Horňácku.
Nad Novou Lhotou na Horňácku.
Nad Novou Lhotou na Horňácku.
Kostel sv. Matouše a hřbitov v Nové Lhotě na Hodonínsku.
Stále častěji létáme na dovolené do všech možných koutů světa a občas zapomínáme, kolik krásných míst je v naši zemi a možná si tu krásu neumíme ani náležitě vychutnat, i když ji máme přímo za humny. A to byl možná důvod, proč jsem vyrazila po dlouhých desetiletích do Vranova nad Dyjí.
Meteorologové předpovídali krásné počasí, a tak jsem váhala, jestli jet v sobotu, nebo už v pátek. Dala jsem přednost pátku, protože jsem předpokládala, že o víkendu si bude chtít udělat výlet více lidí a já chtěla fotit a mít při tom klid a nemuset čekat až mi například ze záběru odejdou davy lidí. Vzala jsem si proto den dovolené a vyrazila přes Mikulov a Znojmo do Vranova nad Dyjí, což je z mého bydliště nějakých sto padesát kilometrů. Kvůli focení jsem si doma předem nastudovala, jak půjde slunce, co, kdy, a kde budu moct fotit. A udělala jsem dobře, protože má předvídavost i příprava se vyplatila. Při svém zhruba dvanáctikilometrovém putování po okolí Vranova jsem narazila pouze u Claryho kříže na dva lidi a jinak v lesích a nad přehradou nepotkala ani živou nohu, což byl super relax.
Ještě než jsem ale do Vranova nad Dyjí dorazila, tak jsem musela před cílem mého putování zastavit v nedaleké Lesné, kde jsem zahlédla větrný mlýn, o kterém jsem do té doby neměla ani tušení. Toto jsem se o něm dozvěděla: Větrný mlýn je bezpochyby největší dominantou obce. Jeho historie je však velmi pohnutá. Jeho stavbu začal Franz Černý v roce 1860 a dokončil ji v následujících dvou letech. Jako mlýn ovšem fungoval pouze do roku 1894. Poté zde byla jen kolářská dílna. Nejčernější kapitola dějin této technické památky začala po druhé světové válce, kdy mlýn získalo vojsko, které zde zřídilo pozorovatelnu a hlásku protiletadlové obrany. Po odchodu vojska byl mlýn navrácen obci v dezolátním stavu. Po různých úvahách, co dělat s mlýnem, se vedení obce rozhodlo převést tuto dominantu do bezplatného užívání JZD, které z mlýna udělalo sýpku. Obec se ovšem i nadále snažila o znovuobnovení větrného mlýna. To se jí nakonec podařilo, přestože byly i návrhy na demolici tohoto objektu. V roce 1976 byl tedy areál větrného mlýna upraven do dnešní podoby podle návrhů Ing. arch. Jiřího Malého. Toto byla neplánovaná zastávka, ale možná o to zajímavější.
Díky tomu, že jsem do Vranova nad Dyjí přijela mimo sezonu a ve všední den, podařilo se mně ráno okolo deváté hodiny zaparkovat auto zcela zdarma přímo v centru městyse, což jsem doopravdy nečekala. Poté jsem mohla hned vyrazit po modré značce.
Od obecního úřadu jsem úzkou uličkou prošla ke kostelíku Nanebevzetí Panny Marie, kde jsem si udělala první zastávku. Hned u vchodu mne odchytil hlídač, ale když se dozvěděl, že bych se chtěla jen krátce pomodlit, tak už si mne potom nevšímal. Z kostelíku jsem se vydala po Claryho stezce k Mnizskovu kříži, kde byly nádherné pohledy na vranovský zámek. Ten byl v tom čase skoro přesně v takovém světle, jak jsem si představovala doma. Pohled na zámek mne uchvátil tolik, že jsem ho možná z různých záběrů cvakla až mockrát, ale prostě mně to nedalo…
Od Mnizskova kříže byla další zastávka u Kaple Největější trojice, která je také nazývaná Kaple výběrčího. Informační tabule zde připomíná, že se u této kaple zastavovali se svými povozy formané, aby se pomodlili před cestou do prudkého stoupání vranovského kopce. Od kaple jsem zašla i na Šibeniční vrch, kde se podle informační tabule popravovalo až do roku 1739, kdy byl povolán kat z Mikulova. Popravy byly ale pro tehdejší panstvo finančně velmi náročné, proto se v roce 1740 tohoto privilegia vzdalo ve prospěch královského města Znojmo.
Ze Šibeničního vrchu jsem se vrátila zpět a po modré značce Claryho stezky pokračovala až ke Claryho kříži, kde je nádherná vyhlídka na Vranovskou přehradu, zámek i do údolí. Zde jsem si dala odpočinek a v klidu bez davů turistů jsem si užívala výhledy na podzimní krajinu, kterou proměňovalo slunce. Zpět jsem musela jít stejnou cestou, protože hráz přes přehradu byla z důvodu oprav uzavřená. Díky tomu se mně ale ve vesničce Onšov podařilo vyfotit kapli svaté Anny na návsi i s odrazem kaple v přilehlém rybníčku, protože jsem se vracela stejnou cestou a v tom okamžiku už bylo světlo díky posunu slunce někde úplně jinde než když jsem tudy procházela před pár hodinami.
Na kraji lesa jsem se pak nechala zlákat směrovkou k Stříbrným vodopádům. To jsem se ale nechala nachytat, protože tam žádné vodopády nebyly. Jen prudky sráz a kdesi dole se plazil uzoučky pramének nějakého potůčku. Tato stezka vyústila u Kaple výběrčího, odkud jsem pokračovala už okolo mně známému Mnizskovu kříži a poté se dostala ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie, kde jsem putování ráno začínala. Hlídač seděl venku, poznal mne a nalákal ke komentované prohlídce kostela, který v letech 2009 – 2011 prošel opravou za přispění dotace z Norských fondů. Pán měl neuvěřitelné znalosti. Na jméno jsme se nezeptala, ale kromě historie kostelíku prozradil, že je původem zubní lékař, ale po revoluci začal jezdit po různých misiích. Působil tak v Africe, jižní Americe, Německu, Chorvatsku, ale i na Ukrajině a Polsku. Nyní pomáhá s překlady v tiskovém apoštolátu FATYM, který má sídlo právě ve Vranově nad Dyjí. Bylo to moc milé a zajímavé setkání.
Já se poté vydrápala po Kozí stezce až ke vchodu vranovského zámku. Myslela jsem, že se dostanu aspoň na nádvoří, ale to jsem se opět moc spletla… Co se dalo, tak jsem zámek nafotila z této strany přes mříže a plot. Potom jsem ještě udělala pár fotek u řeky Dyje, doplnila pitný režim v jedné hospůdce u řeky a vydala se na cestu zpět. Před Mikulovem se mně za zapadajícího slunce naskytl nádherný pohled na zámek a celé město, což mne přinutilo zastavit a udělat dva záběry. Doma jsem byla okolo sedmé hodiny večer. Na tachometru bylo 305 km a v náramek ukazoval, že jsem nachodila s batohem s foťákem a objektivy 12 km. Byl to nádherný den.. I v naší zemi se dají vidět úžasné věci, tak na to nezapomínejme až budeme kupovat zájezd do Egypta, na Kanárské ostrovy, Malorcu či do Řecka. Moře tady nemáme. To je fakt, ale máme tady moře nádherných památek a přrodních scenérií, které by nám mohli všichni závidět.
A ještě jedna poznámka k Vranovu nad Dyjí. Tamní zastupitelé si všech památek nesmírně váží. Opravená je tam kdejaká kaplička či křížek v lese, což je ostatně vidět na fotkách. Pro turisty jsou připraveny krásné okruky, které jim na stříbrném talíři nabízí ty nejkrásnější pohledy na zámek, městečko i okolí… U každého místa nechybí informační panely. Klobouk dolů! A u řeky je také krásné hřiště pro děti. I na ty tady pamatují, přestože má Vranov snad necelou tisícovku obyvatel…
Všem přeji krásné podzimní dny s očima otevřenýma všemu krásnému, co se nám nabízí…
Lenka
Větrný mlýn v Lesné na Znojemsku.
Větrný mlýn v Lesné na Znojemsku.
Úzká ulička od obecního úřadu vede k opravenému kostelíku Nanevzetí Panny Marie.
Městys vedle kostelíku opravuje rotundu svatého Ondřeje
Pohled na zámek mne naprsoto uchvátil, proto se omlouvám za množství fotek.
Pohled na zámek mne naprsoto uchvátil, proto se omlouvám za množství fotek.
Pohled na zámek mne naprsoto uchvátil, proto se omlouvám za množství fotek.
Pohled na zámek mne naprsoto uchvátil, proto se omlouvám za množství fotek.
Pohled na zámek mne naprsoto uchvátil, proto se omlouvám za množství fotek.
Pohled na zámek mne naprsoto uchvátil, proto se omlouvám za množství fotek.
Při cestě byly lavičky, které vybízeli k odpočinku
Pohled na zámek mne naprsoto uchvátil, proto se omlouvám za množství fotek.
Pohled na zámek mne naprsoto uchvátil, proto se omlouvám za množství fotek.
Pohled na zámek mne naprsoto uchvátil, proto se omlouvám za množství fotek.
Pohled na zámek mne naprsoto uchvátil, proto se omlouvám za množství fotek.
Pohled na zámek mne naprsoto uchvátil, proto se omlouvám za množství fotek.
Cesta dále vedla ke Kapli Nejsvětější trojice, které se také říká Kaple výběrčího.
Kapli Nejsvětější trojice, které se také říká Kaple výběrčího.
U kaple byl rozcestník směovek.
Šibeniční vrch.
Pohled na zámek mne naprsoto uchvátil, proto se omlouvám za množství fotek.
Pohled na zámek mne naprsoto uchvátil, proto se omlouvám za množství fotek.
Pohled na zámek mne naprsoto uchvátil, proto se omlouvám za množství fotek.
Pohled na zámek mne naprsoto uchvátil, proto se omlouvám za množství fotek.
Šibeniční vrch
Kapli Nejsvětější trojice, které se také říká Kaple výběrčího.
Pohledyna podzimní přírodu.
Pohledyna podzimní přírodu.
Cesta vedla přes vesničku Onšov.
I taková zeď je k vidění ještě u jednoho stavení ve vesničce Onšov.
Vranovská přehda.
Vranovská přehda.
Vranovská přehda.
Výhled na přehdradu od Claryho kříže.
Claryho kříž.
Na vyhlídce u Claryho kříže.
Claryho kříž.
U Claryho kříže.
Výhled na přehdradu od Claryho kříže.
Kaple svaté Anny v Onšově nedaleko Vranova nad Dyjí.
Kaple výběrčího zase s jiným světlem.
Mnizskův kříž při cestě zpět do údolí.
Pohled na řeku Dyji shora.
Okolí Vranova nad Dyjí je nádherné.
Interiér kostela Nanebevzetí Panny Marie.
Interiér kostela Nanebevzetí Panny Marie.
V současné sakristii kostela bývala dle průvodce soukromá kaple panstva.
Interiér kostela Nanebevzetí Panny Marie.
Nový oltář.
Kámen na nový oltář posvětil při své návštěvě Brna papež Benedikt XVI.
Interiér kostela Nanebevzetí Panny Marie.
Interiér kostela Nanebevzetí Panny Marie.
Můj průvodce mi ukazuje nejstarší kousek v kostele, což je křtitelnice.
Dnes jsem s foťákem zamířila po dlouhatánské době do mého milovaného zámeckého parku v Buchlovicích. Po cestě se mně podařilo cvaknout i Buchlov a Barborku, i když byl opar… Měla jsem naplánováno, že se stavím ve vynikající cukrárně na Velehradě a potom večer někde na mši svaté, protože na Velehradě večer mše nebyla…
Ještě v Buchlovicích mne zastihl telefonát kapucínského kněze Felixe ze Slovenska a prý, že je na Velehradě. Neslyšeli jsme se a neviděli roky a najednou taková náhodička – jsme od sebe pár kilometrů a já mám navíc namířeno na Velehrad. Tak jsem hopla do auta a hurá do plánované cukrárny. Felixe jsem tam zastihla s rodákem z Hluku P. Maria Vianneyem, se kterým jsem se seznámila díky P. Šimonovi Zuskovi – rodákovi z Uherského Hradiště, který téměř celý život prožil ve Španělsku a já o něm před lety psala článek a dělali jsme spolu také rozhovor.
No bylo to krásné setkání po letech s oběma františkánskými bráchy. Ti mne z cukrárny pozvali na Stojanov do kaple, kde sloužili se spoustou dalších františkánských kněží mši svatou. Díky tomu jsem tam potkala mnoho dalších starých kámošů, se kterými jsem se už roky neviděla, tak to byla fakt radost.