Dnes jsem se ve strážnickém kulturním domě zúčastnila vernisáže obrazů akademického malíře Františka Cundrly. Uskutečnila se při příležitosti jeho nedožitých 75. narozenin. Přiznám se, že jsem sice měla volné odpoledne, ale moc se mně nikam nechtělo. Nakonec jsem ale kvůli Františkovi jela a rozhodně nelituji. Znovu jsem se mohla ponořit do nádhery Františkových obrazů a navíc v úvodu i během celé vernisáže skvěle zahrála cimbálová muzika Danaj. Milá byla také setkání s mnoha „starými“ známými. Kdo se na vernisáž nedostal a zajímala by ho, tak může mrknout na fotky. Kromě toho tady také pod fotkami zveřejňuji zvukové záznamy úvodní řeči ředitelky kulturního domu Olgy Floriánové a Filipa Martinka, který o Františkovi připravuje knihu. No a přidávám jednu písničku skvělé cimbálové muziky Danaj. Na výstavě je k vidění jeden obraz, který František namaloval jako první a potom jsou tam také dva obrazy, které naopak za svého života namaloval jako poslední. Ty na výstavu zapůjčila jeho manželka Jasna, která nechyběla ani na vernisáži.
Tento článek jsem napsala pro časopis Mikroregionu Strážnicko přesně před deseti lety:
Povídání nejen o obrazech, které jsou básní o krajině
Nejen ve Strážnici, ale i v širokém okolí není snad člověka, který by neznal akademického malíře Františka Cundrlu. Jeho obrazy či kresby visí v mnoha domácnostech. Strážničané mohou tohoto umělce také často vidět, jak se prochází po městě se svým pejskem. Tehdy si ho někteří přátelsky dobírají a zdraví slovy: „Co sa flákáš a nemaluješ?“ Jméno Františka Cundrly tady znají stovky, možná tisíce lidí. Podrobnosti o jeho mládí, životě a dlouholetém pendlování mezi Slováckem a Prahou zná jen pár zasvěcených.
Vyrůstal na jatkách
Jeho život začal v domečku, který přežil i období komunistické architektury. Ve stínu vysokých paneláků se dodnes krčí bíle nalíčená chaloupka s modrou podrovnávkou. Člověk nechápe, jakým zázrakem se stalo, že nebyla srovnána se zemí. Právě zde se 25. listopadu před pětašedesáti lety do rodiny řezníka narodil malý František. Díky tatínkově profesi vyrůstal prakticky na jatkách. Prvními objekty uměleckého ztvárnění se proto logicky stala různá zvířata.
Impulsy zvenčí
Rodiče byli prvními obdivovateli jeho dílek. Talent v něm viděla i učitelka na obecné škole, když mu jednou po namalování vykuchané ryby řekla: „Františku, ty krásně kreslíš!“ Na měšťance ho pak učitel Karel Mastný brával z vyučování do kabinetu, kde si mohl kreslit mezi spoustou odlitků. Dával mu tak impuls k další tvorbě a hlavně v něm probouzel pocit výjimečnosti. Kromě toho se dospívající František kamarádil s malířem pokojů Josefem Belšíkem. Také tento muž ho podporoval v počátcích jeho malování. Nějaký čas našel zalíbení ve fotografování, aby se zase vrátil ke kresbě a malbě. Dnes o sobě tvrdí, že vždy prahl po tvůrčích aktivitách. Nikdy nenavštěvoval žádnou lidovou školu umění. Asi v osmé třídě si ale koupil knížku, podle které se sám učil, jak správně kreslit. Jako malý kluk si přivydělával roznosem novin. Tehdy si začal dělat plány obchůzek. Aniž by si to uvědomoval, cvičil si tak vizuální paměť. Po dokončení měšťanky mu učitelé doporučovali, aby šel na výtvarnou školu.
Přijat napoprvé
Při talentových zkouškách na umprumku v Uherském Hradišti doprovázela v roce 1958 Františka jeho maminka. Když ale uviděla všechny ty umělce, řekla: „Franto, pojďme domů! To stejně neuděláš! Potkala tam tehdy ale školníka a ten ji uklidňoval: „Paní, tady jsou profesoři, kteří se jen podívají a rázem poznají, kdo má talent!“ Školník měl pravdu. Františka přijali hned napoprvé. Začal studovat grafiku, aby po dvou letech přestoupil na malbu. Mělo to ale háček. Musel si zopakovat ročník. Vrátil se do druháku, což bylo podle jeho mínění plus. Studenty totiž tehdy učil malíř z Valašska, pozdější národní umělec Karel Hofman. „Jsem rád, že jsem u něj mohl absolvovat figurální kresbu,“ vzpomíná Cundrla. Jeho spolužáky byli například Josef Velčovský či František Hodonský.
Na akademii bez maturity
Ve třetím ročníku poslal přihlášku na Akademii výtvarných umění (AVU) v Praze. Uchazeči do dalšího kola talentových zkoušek postupovali na základě domácích prací. „Mých věcí si všiml známý ilustrátor Vlastimil Rada. Byla to taková osobnost, že prosadil, abych byl přijat i bez maturity. Kolegy přesvědčil, že malíř maturitu nepotřebuje. Dostal jsem proto od rektora dispens,“ vzpomíná Cundrla. Studia na AVU zahájil v ateliéru Františka Jiroudka a pak přešel na speciální školu Karla Součka. O šest let později chtěl s titulem akademického malíře zakotvit v Praze. V letech 1968 až 1970 získal stipendium a živil se hlavně kreslením do novin a časopisů. Něco ho ale stále táhlo domů na Slovácko. Po více než třiceti letech vzpomíná, že si v Praze připadal jako zajíc vypuštěný na Václaváku, který chudák neví, kde je. Ve velkoměstě navíc neměl tvůrčí impulsy. Ztratil zde inspiraci…
Něco ho táhlo na Slovácko
V roce 1971 si při pobytu v Řecku definitivně uvědomil, že se musí vrátit do svého rodiště, kde má kořeny. Odvahu udělat rozhodný krok dostal také díky své životní lásce. V té době se totiž seznámil se svou budoucí ženou Jasnou. V roce 1973 se oženil. Mnozí lidé v době normalizace nechápali, že žije na volné noze. O dva roky později vyzval Františka Ladislav Vaculka z Uherského Hradiště, aby šel místo něho učit figurální kresbu na Uměleckoprůmyslovou školu do Uherského Hradiště. Nabídku přijal. Učil zde až do roku 1981. Časem ale na umělce opět dolehla ponorková nemoc. Chybělo mu intelektuální prostředí Prahy. Pak přišla nabídka učit v Praze na architektuře s tím, že si na AVU udělá docenturu. V roce 1989 získal docenturu pro obor malířství. Po revoluci zůstal učit na fakultě architektury, kde je poslední čtyři roky vedoucím katedry.
Rozdělené srdce
Dnes cítí, že v Praze nechal strašně moc energie. Své srdce rozdělil mezi výuku talentovaných lidí a vlastní tvorbu. Pondělí až čtvrtek žije v Praze, kde učí a doma na Slovácku pak zbývající dny v týdnu tvoří. Momentálně prožívá období, kdy bilancuje a přemýšlí o konci pedagogické kariéry. Cítí se unavený. Nejnáročnější je neustálé cestování mezi Strážnicí a Prahou. V autobuse za ty roky prožil stovky, možná tisíce hodin. Už se rozhodl, že natrvalo zakotví ve své rodné Strážnici. Známí ho ujišťují, že konečně bude mít spoustu času na malování. To je ale podle Cundrly hodně závislé na psychice. Pokud není člověk v pohodě, nic dobrého nevytvoří. Když odvedl v Praze kus práce se svými studenty, mohl se doma uvolnit a lehce maloval. Trvalého návratu se teď bojí, protože byl zvyklý pohybovat se celý život mezi mladými lidmi. Najednou zůstane doma a před sebou bude mít celý týden volna.
Báseň o krajině
„Má tvorba je závislá nejen na klidu a vnitřní pohodě, ale také na penězích. Učil jsem i proto, abych mohl svobodně malovat. Profesor Jiří Kotalík mně vždy radil, abych zůstal ve škole, protože člověk se pak nemusí podbízet a zůstane svobodný. Jinak může malíř lehce sklouznout do komerce,“ připomíná malíř. Pokud se někdo pozorně zadívá na znak mikroregionu Strážnicko, pozná v něm Cundrlův rukopis. Několika črty jednoduše, ve zkratce a přitom naprosto dokonale vyjádřil tanec, tak typický pro tento region. Kromě toho je autorem plakátů několika ročníků světově proslulého Mezinárodního folklorního festivalu ve Strážnici. „Mám rád pohyb, proto hodně dělám pohybovky. Odmalička jsem chodil na strážnické slavnosti, takže je to ve mně za ty roky naskládané. Pohyb dnes dovedu ztvárnit zpaměti. Stačí štěteček, tuš a v mžiku je črta hotová. Rozhodně ale nejsem malíř folklorního typu! Dělám syntézu, báseň o jižní Moravě. Prostě to tak cítím. Já prostě maluji citem. Vesměs přitom převládají motivy z okolí Strážnice. V ateliéru pak dělám báseň o krajině,“ upozorňuje umělec.
Inspirace v hudbě
„Při malování si kolikrát pustím na plné pecky Martina Hrbáče, kterého velmi obdivuji. Stejně tak mám ale rád i Juru Prachaře. Když si pustím jejich nahrávky, tak mne to úplně nabíjí energií. Hodně mě inspiruje i další kamarád Luboš Holý. V minulosti to byl také Slávek Volavý či Jožka Kubík. Kubík navíc vzbuzoval můj obdiv svou prostotou. Čím je člověk starší, tím více si uvědomuje, že největší nádhera je v jednoduchosti. Mým velkým kamarádem byl tehdy Jan Zrzavý. Sedávali jsme spolu v kavárně Slávii naproti Národního divadla a vykládali si. Nevím, čím jsem ho zaujal. Jiří Kotalík se podivoval, že mne Zrzavý zve a je se mnou tak rád. Vyprávěli jsme si o všem možném. Jednou za mnou přijela manželka. Zpětně mi pak říkala, že když jsem se bavil se studenty, vůbec nevěděla, o čem mluví. Zajímavé bylo, že se Zrzavým se spolu bavili o umění. Tento mistr byl prostě úplně normální a na nic si nehrál. Právě v prostotě je zřejmě ona síla,“ míní malíř.
Musí tvořit
Někteří galeristé se podivují, proč bývá na Cundrlových vernisážích tolik lidí. „Je to jednoduché. Většina návštěvníků má moje obrazy. Ve Strážnici není snad barák, kde by ode mne něco nebylo,“ míní. Jeho obrazy jsou ale dnes zastoupeny především v Národní galerii v Praze, Galerii výtvarného umění v Hodoníně, Olomouci, Novém Městě na Moravě a celé řadě soukromých sbírek. Hodně obrazů putovalo s rodáky také do Ameriky. „Jestli si dokážu představit, že bych dělal v životě něco jiného? Vůbec ne,“ řekne po dlouhém tichu. „Pokud ano, tak by to rozhodně musela být zase nějaká tvůrčí činnost,“ dodává umělec.
—————————————————————————–
Doc. ak. malíř František Cundrla se narodil 25. 11. 1943 ve Strážnici. V letech 1958-1962 studoval na Střední umělecko-průmyslové škole v Uherském Hradišti. V letech 1962-1968 následovala studia na Akademii výtvarných umění v Praze u profesora Františka Jiroudka a profesora Karla Součka. V letech 1975-1981 učí figurální kresbu na Střední umělecko-průmyslové škole v Uherském Hradišti. Od roku 1987 je docentem na fakultě architektury ČVUT v Praze. Uspořádal na dvě desítky samostatných výstav, pravidelně se zúčastňuje společných výstav. Jeho díla jsou zastoupena v galeriích doma i v zahraničí.
Lenka Fojtíková
Tento text jsem o Františkovi zveřejnila na svém tehdejším blogu v listopadu roku 2010, kdy už bojoval s rakovinou…
S Františkem jsem se neviděla určitě víc než rok. Před pár týdny jsem se dozvěděla, že se letos ocitnul na onkologii a prošel stejně jako spousta jiných lidí náročnou léčbou. Dnes jsem se za ním zastavila v ateliéru. Snad poprvé v životě mne nepřivítal sám, ale také se svou ženou Jasnou a pejskem.
Povídali jsme si, vzpomínali a já koukala na jeho krásné obrazy, na nichž převládá modrá. Na jednom z čerstvě namalovaných obrazů v té modré taky zářila žlutá. Připomínala mně světlo v temnotách. Krásný obraz. Vyzařuje z něho něco dobrého, pozitivního, možná naděje. Asi to bude to světlo v temnotách, které jsem tam viděla. Ta modrá přitom nebyla vůbec temná. Byla tmavá, ale prostě krásně modrá…
A František měl nějak víc vlasů než dřív. Byly hustší a taky se mu vlnily, což dřív nedělaly… Prý následek chemoterapie… Ukazoval mně krabičku léků, která vyjde bezmála na sto třicet tisíc korun. Krčila se spolu s dalšími léky mezi lahvičkami černé tuše. Prý je v nějakém evropském programu léčby. Ještě štěstí! Vždyť se teď nedávno objevila na internetu zpráva, že státu došly peníze na onkologické pacienty, takže budou na léčbu pořadníky.
Co jsme se neviděli, absolvoval operaci a poté dojížděl do Brna na chemoterapii. „Všichni lidi, kteří se mnou jezdili sanitkou, už nežijí,“ říká jen tak mimoděk. Chci něco říct, ale nezmůžu se na žádnou odpověď. Nenapadají mě žádná slova útěchy. Je mně jasné, že by to bylo stejně k ničemu. František přece ví své a nepotřebuje nějaké falešné kecy… Kámoš… Známe se roky… Kolik? Ani nevím.. Patří do kategorie lidí, které jako bychom znali od věčnosti…
Nějak se pak po té dlouhé době nemůžeme rozloučit. Povídáme si ještě před barákem i ve chvíli, kdy už sedím v autě. „Lenko, řekni mně, proč umělci za svého života většinou žili na okraji společnosti?“ ptá se mě najednou. „Víš, asi si museli projít těžkým vnitřním utrpením skrze něž pak vytvořili všechny ty krásný věci, který teď obdivujeme. Z toho jejich utrpení se zrodilo něco krásnýho. Bez toho to asi nejde. Dovedeš si představit, že by něco krásnýho udělal nějaký nabubřelý podnikatel, který si žije od rautu k rautu, jezdí po golfu, exkluzivních dovolených, luxusních obchodech a střídá milenky? Františku, to snad ani nejde,“ říkám mu. A on kývá zasněně hlavou na znamení souhlasu.
A mě v duchu napadají slova z Písma: Synu, přicházíš-li sloužit Hospodinu, připrav svou duši na pokušení. Drž na uzdě své srdce, buď vytrvalý a nejednej ukvapeně, když tě něco postihne. Přilni k Hospodinu, neodvracej se od něho, abys nakonec dosáhl vyvýšení. Přijímej všechno, co tě potká, a jsi-li znovu pokořován, buď trpělivý. Vždyť zlato se zkouší v ohni a lidé Bohu milí v peci pokoření…
Zamávám a odjíždím. Myslím na ten poslední obraz, na kterém teď pracuje. Myslím na to, jak mně říkal, že hodinu a půl maluje a musí přestat, protože je totálně vyčerpaný. „V sobotu si pro ten obraz mají přijet zákazníci a já ani nevím, kolik si za něj říct. Čtyři, pět, nebo šest tisíc? Víš, já bych si ho nejraději nechal. Musím ale zaplatit složenky,“ přemýšlí nahlas….
František je mistr zkratky. Vezme štětec, namočí ho do tuše, udělá pár čtrtů a na bílé čtvrtce papíru je verbíř ve výskoku či roztančený pár divokých folkloristů plných síly a energie. „Takových obrázků ti udělám pět než se na záchodě vyseru,“ zlehčuje svůj um František.
Přesto vím, že se cítí nedoceněný. Učil v Hradišti na umprumce a poté šel dělat kariéru do Prahy. Věděl, že jedině tam tepe ten pravý umělecký život. Byl docentem na architektuře, ale vracel se pravidelně domů. Až v matičce stověžaté poznal, že bez Slovácka nedovede tvořit ani žít. Ale život na slováckém maloměstě, kde si všichni vidí téměř do talíře, je pro něj tak těžký… Má rozdělené srdce. Stýská se mu po Praze, ale kořeny ho drží tam, kde se narodil… František…
Zvukové záznamy z vernisáže: