Mám to štěstí, že žiji v Blatnici pod Svatým Antonínkem, na jejímž katastru je kopec s poutním místem svatého Antonína Paduánského. Nejen pro domácí ale také lidi z širokého okolí je to prostě Antonínek.
Nyní, kdy se můžeme v době osobního volna pohybovat pouze na katastru města či obce, kde máme trvalé bydliště, jsem dnes tedy vyrazila na Antonínek. Od rána bylo nádherné počasí, tak to ven přímo táhlo. Překvapilo mě, že stejný nápad jako já neměl téměř nikdo další. Je pravda, že jsem na kopci pobývala od půl jedenácté do půl druhé, což lidé asi spíše kuchtili, obědvali a poté měli siestu. Já si díky vhodně zvolenému času mohla užívat téměř celý kopec včetně kaple téměř sama. Za dobu mého pobytu se tam objevilo jen pár jedinců, kteří vlastně pouze prošli ve větší vzdálenosti od kaple a mazali dál.
Pro ty, kdo by dnes rádi byli také na Antonínku, jsem udělala krátké video na toto místo, abyste si připomněli, jak je tady nádherně. A zaposlouchejte se do toho koncertu, který tam dnes uspořádali ptáčci.
Doprovázelo mne tedy pouze šmolkově modré nebe nad hlavou, což můžete ostatně vidět na fotkách, a nádherný zpěv ptáků! Panečku, to byl koncert! Díky své osamocenosti pod širým nebem jsem se nedusila v respirátoru a mohla zhluboka dýchat, užívat si tepla slunečních paprsků, i když v dáli na kopcích nedalekého Horňácka ještě ležel sníh. Byla to nádherná pohoda, kdy člověk na pár hodin uvěřil, že je svět zase svobodný bez roušek, milionu nařízení, zákazů a příkazů.
A ještě něco. Samozřejmě, že jsem byla i v kapli. Víte o tom, že je tam nově keramický džbán, do kterého můžete vhodit svou prosbu? Za všechny prosby se bude modlit společenství RUAH a také někteří členové sekulárního františkánského řádu.
A tak Vám všem přeji, abyste také vyrazili někam do přírody, kde téměř nenarazíte na žádné další lidi a užijete si alespoň nějaký čas pocit svobody… Lenka
Včera (4. března 2021) zemřel jezuitský kněz a velký poutník P. František Lízna. Díky novinářské profesi jsem se s ním setkala v říjnu roku 2006, kdy v Hodoníně nejdříve sloužil mši svatou a poté měl pro zájemce besedu. Vyprávě tehdy o svém pěším putování do Santiaga de Compostely.
V dnes již zaniklém týdeníku Naše Slovácko byl zveřejněný tento článek:
Kněz vyprávěl o fenoménu pouti
HODONÍN – O své zážitky z putování do Santiaga de Compostela se do Hodonína přijel podělit jezuita P. František Lízna. Poutavé vyprávění vyslechl do posledního místa zaplněný sál pastoračního centra v Sadové ulici.
Posluchači se dozvěděli podrobnosti z cesty i důvod, proč se kněz před dvěma roky ve svých dvaašedesáti letech vydal na více než tři tisíce kilometrů dlouhou pouť.
„Byl jsem ovlivněn okolnostmi, které mě na pouť táhly,“ řekl jezuita. Výchozím bodem se mu stala Svatá Hora, pak pokračoval přes Německo a Švýcarsko až do Španělska. Spával většinou pod širým nebem, mnohdy u krajnic silnic. Do cíle se dostal po sto šesti dnech putování. Při cestě zhubl šestnáct kilogramů a třikrát musel měnit boty. Na zádech nesl patnáctikilogramový batoh s osobními věcmi. S sebou ale měl také seznam sto šedesáti pěti lidí. „Každý den jsem si jednoho vylosoval a pak se za něj modlil,“ prozradil P. Lízna, který si po celou dobu psal deník. Na základě těchto osobních zápisků a prožitků byla vydána kniha Musím jít dál.
„Přednáška mě zajímala, proto jsem si ji nenechal ujít. Pouť jsem totiž také absolvovala,“ řekla Martina Tomečková ze Strážnice. Do Santiaga de Compostela míří miliony poutníků různého vyznání a mnohdy i ateisté. Podle sociologů jde o fenomén, který nelze nijak vysvětlit.
Když jsem v roce 2011 psala pro časopis Náš Zlín, měla jsem tu čest poznat nejen toto město, které je tolik jiné než jiná města, ale také některé zajímavé osobnosti. Patřil mezi ně tehdy i Jaroslav Kovanda, který 26. února oslavil osmdesáté narozeniny. Před lety jsem s ním udělala tento rozhovor:
Přátelé o Jaroslav Kovandovi tvrdí, že je Zlíňák jako poleno
Vystřídal řadu povolání. Byl učitelem, korektorem, topičem a kulisákem. Píše básně i beletrii, založil a deset let vydával časopis pro současnou poezii Psí víno. Nyní můžete ve zlínské Alternativě až do 28. května zhlédnout jeho výstavu obrazů a soch. O kom je řeč? O Jaroslavu Kovandovi ze Zlína, o němž známí říkají, že je Zlíňák jako poleno, a on sám, že je postižený uměním.
Narodil jste se ve Zlíně, jak vás toto město ovlivnilo?
Dříve snad ani moc ne. Člověk má pořád úniky. Já jsem miloval Archlebov, což bylo rodiště mé matky. V dětství jsem tam jezdíval, a tak jsem později maloval hody, vinobraní, zabijačky, ženské líčící domy, strýce, jak mě veze na kole, krajinu okolo Archlebova. Jak ale člověk stárne, jako by se proměňovalo i jeho myšlení. Když třeba usínám, velice často mně prosakuje do hlavy zlínská čtvrť Letná, kde jsme bydleli. Zjevuje se mi tedy především to, co je opravdu nejsilnější, protože jsem to viděl poprvé. To se v poslední době dostává i do mých obrazů, viz moje připravovaná výstava.
Po jedenáctiletce ve Zlíně jste vystudoval umprumku v Uherském Hradišti. Kdy ve vás uzrálo rozhodnutí věnovat se kumštu?
Nějaké výrazné touhy stát se výtvarníkem jsem dřív neměl. Respektive těch nápadů, čím bych mohl být, bylo víc. Původně jsem chtěl jít na herectví. To byl můj sen. Měl jsem ale uhry a řídké zuby, takže jsem nenašel odvahu.
Jak jste se tedy nakonec ocitnul v Hradišti?
Po jedenáctiletce jsem byl tři čtvrtě roku na Vysoké škole ekonomické v Praze. Kvůli cizím řečem, které mně jakž takž šly a bavily jsem chtěl studovat zahraniční obchod. Na ten mne ale nevzali. Tam vzali Klause. Já jsem se dostal na materiálně technické zásobování. Když jsem to zjistil, řekl jsem doma, že nikam nepůjdu. Nakonec jsem vydržel jeden semestr. Mimo jiné možná i proto, že na jarovské koleji na stejném patře bydlel a maloval Milan Knížák. Oživil jsem v sobě tedy jednu z mých ambicí a začal jsem pod jeho vedením kreslit a připravovat se na útěk.
Na hradišťskou umprumku se ale každý hned tak nedostal. Stačil vám takový rychlokurz?
Hlásilo se nás dvě stě čtyřicet, brali dvacet čtyři. Trošku jsem kreslíval už dřív, v Pionýrském domě ve vile Tomáše Bati, takže jsem asi proporce viděl. Hlavu jsem si ale před přijímačkami vyzkoušel vymodelovat jen jednou.
Prozraďte, co bude k vidění na vaší výstavě?
Rané obrazy tam neuvidíte. Jsou totiž většinou spálené, protože se mně kdysi nelíbily. Nejstarší obraz je Zabijačka z roku 1982. Jinak tam bude hodně věcí z poslední doby, i větší sochy. Čili žádné performance, instalace, minimal art a podobně. Koneckonců jsem žák sochaře Jana Habarty, jemuž se říkalo, že je tvůrce Hab Artu. Většinou tedy vzpomínky na Archlebov a Zlín s figurální „zátěží“.
Za svých sedmdesát let života jste se věnoval širokému spektru aktivit. Co z toho všeho bylo nejblíže vašemu srdci?
Zvenčí to může vypadat, jak není člověk bohatý. Ale někdy je to dost na draka. Udržet v sobě takové rozpětí, mít nohu pořád na plynu. A přitom nemít třeba malířské vzdělání. A tedy prožívat všechny nejistoty, technologické kiksy, objevovat Ameriku. Ano, zvolil jsem experiment, který se nemusí podařit. Malíři můžou říct, že jsem neměl malovat, básníci psát, sochaři sochat. Ale co už teď, když je člověk tak seřízený. A to jsem de facto celý život chtěl dělat jenom jedno. Možná že jsem od Knížáka chytil nějaký vir.
A co tedy bylo nejblíže vašemu srdci?
Myslím, že divadlo. V době, kdy jsem dělal v Divadle pracujících kulisáka, přišli za mnou místní ochotníci, jestli bych s nimi nechtěl hrát. A na festivalu desíti ochotnických divadel v České Lípě jsem dostal za Martina Kabáta hlavní mužskou cenu. Bylo mě skoro čtyřicet a trochu to se mnou zamávalo. Nakonec jsem ale rád, že jsem se hercem nestal.
Proč?
Protože je to velice nesvobodné povolání. Čekáte na roli, jak slípka na sopel. Není nic horšího, jak říkají režiséři, než když v divadle nadějný herec hraje čurdy. Takový herec přijde ráno na devět na zkoušku, řada na něj přijde třeba až o půl jedenácté, řekne dvě věty a jde domů. Večer přijde na představení, ve kterém řekne jiné dvě věty – a jde domů. Režisér Alois Hajda tvrdil, že na to nemám, abych poslouchal jiné. Teď jsem rád, že si dělám svoje. O všem si rozhoduju sám. Nedávno jsem sice ještě hrál, protože potřebovali herce malíře, ale už to nemusím. Bodejť! V sedmdesáti letech…
Připadáte si jako důchodce?
Já už bych chtěl někdy posedávat na slunku, kouřit faju a „pást vnoučata“. Někdy jsem trochu unavený. Denně dělám. Koncem loňského roku jsem byl na operaci. Ztratil jsem dva měsíce a teď se to snažím před výstavou dohnat. Někdy bych si už rád od sebe odpočinul.
Podle data narození jste senior, ale stále máte spoustu nápadů a aktivit. Kde na to všechno čerpáte energii a sílu?
Mne nabudilo dětské divadlo.
To už je ale minulost…
Přesto si říkám, že mi to pomohlo. Když učíte děti dramaťák nebo výtvarku, musíte hořet, aby děcka aspoň doutnala. Byl jsem s nimi šestkrát malovat a hrát divadlo v Itálii. Přímo ve Veroně jsme hráli Romea a Julii. Musel jsem ta děcka umět nabudit. Jako by se mně teď ta energie od nich vracela.
Pokud by to bylo možné, udělal byste ve svém životě něco jinak, změnil?
Všechno (smích). Ne… Všechno je tak, jak má být. Ženu jsem například potkal ve svých čtyřiadvaceti letech a hned na prvním rande jsem jí řekl, že si ji vezmu. A už jsme spolu šestačtyřicet let. Komu se to podaří? Když jsem měl devatenáct, tak jsem ženitbu považoval za společenskou sebevraždu. Tak jsem byl pitomý. Na život se nesmí moc spěchat. On si vás stejně přizpůsobí. Naše názory jsou kolikrát velice nadbytečné.
Představte si, že je vám znovu patnáct let a rozhodujete se s výběrem školy, kam byste podal přihlášku?
Zase stejně. Člověk se nezmění. Je to taková svým způsobem zajímavá věc: Narodíš se a umřeš – a nikde žádný pomocný žebř. Snad jenom nejbližší rodina a někteří přátelé.
Máte ještě nějaký tajný sen, plán, co byste si chtěl splnit?
Rád bych se podíval do Ameriky. Stařečkův bratr tam odešel v roce 1901 a „rozvětvil se“. Dopisuji si s jednou ze sto šedesáti příbuzných. Víte, já jsem psal deset let román Gumový betlém. A nejlépe se mně přitom psal závěr, kde vyprávím, jak jsem byl v Americe, protože to jsem nejvíc lhal. Já jsem tam totiž ještě nebyl. Stejně jako Karel May. Ale literatura, která nelže, nenadnáší, je nudná cestovní zpráva. Anebo udání. Čtenář při jejím čtení nedoutná…
Profil
Jaroslav Kovanda (* 26. 2. 1941) vystudoval kamenosochařství na UMPRUM v Uherském Hradišti. Ve svém životě vystřídal řadu povolání. Byl učitelem, korektorem, topičem a kulisákem. Založil a vydával časopis pro současnou poezii Psí víno. Je pravidelným účastníkem literárních konferencí o víně v Buchlovicích.
Máme za sebou rok s koronavirem a místo, aby ustupoval, nabírá na síle. S tím je před námi také stále více omezení. Od pondělí nesmíme cestovat mezi okresy naší krásné země, natož abychom vyrazili někam do světa.
Vidím to tak, že se svobodně nikam za hranice naší vlasti dva až tři roky nepodívám. Ano… Jsem pesimista a nemám ty koule někam jet, když nemám jistotu, že se budu moct vrátit zase domů. Na druhé straně děkuji Bohu za všechny cesty, které jsem mohla po roce 1989 absolvovat. Z každé jsem si odvážela nejen vzpomínky, ale také kousek přírody na ono místo. Většinu z cest dokumentuje pouhý pohled na parapet okna mého obýváku.
Ve vysoké skleněném poháru, který jsem mimochodem vyhrála, tuším, že to bylo v roce 1985, při desetikilometrovém běhu ve Vnorovech, jsou vsrstvy písku od různých moří Evropy i Afriky… Ten černý proužek ve vyšší části, je z Liparských ostrovů – konkrétně z Vulcana – které omývá Tyrhenské moře. Je to severně od Sicílie. Zcela nahoře jsou vulkanické „kamínky“, které jsem nasbírala na Stromboli, kde byla sopka v té době zrovna hodně aktivní. Můj muž chtěl jít co nejvíce nahoru ke kráteru. Já tedy byla docela „posraná“, takže jsme se úplně nahoru nedostali. Práskalo to tam ale pořádně a čmoudu i smradu bylo jako v pekle. Zpětně jsem se dozvěděla, že takové pošuky, jako jsme tehdy byli my, co se tam vydali, vyháněla policie. Psal se ale rok 1998, takže svoboda pohybu byla tehdy úplně někde jinde než dnes. Když jsme byli poprvé na Vulcanu, tak tam bylo jen kousek od pláže bahnité (léčivé) jezírko zcela volně přístupné. Když jsem se tam ale potřetí dostala v roce 2002, tak už bylo toto jezírko oplocené a vybírali tam vstupné. Samozřejmě, že oplocení úplně změnilo ráz a pohled na toto pobřeží – prostě fuj! To jsem ale odbočila! Zpět k pohledu na jednotlivé vrstvy písku…
Dále je tam pásek ze Sardínice, Tunisu, Taiwanu a dalších míst. Malá kulatá lahvička s dřevěným uzávěrem ukrývá vzorek písku z pohádkové pláže Navagio řeckého ostrova Zakynthos, která ve mně tehdy vyvolávala až euforický pocit radosti, když jsem si tam zaplavala. Štíhlá lahvička s různě zbarveným pískem je z Timna parku v Izraeli a kulatá lahvička s kovovým uzávěrem zcela vpravo obsahuje písek z poušti v Saudských emirátech. „Buclatá“ lahvička vedle té z Izraele ukrývá písek z pláže Varadero na Kubě. Tři žaludy v popředí vlevo jsou z hory Tábor v izraelské Galileji. Ve skleněné míse jsou kamínky posbírané při toulkách po nejrůznějších pobřežích zemí, které jsem navštívila. Uprostřed nahoře leží kulatá jakoby ostnatá kulička, cože je vykrystalizovaná sůl, kterou jsem si odnesla od Mrtvého moře v Izraeli.
Nostalgicky na všechny tyto suvenýry z cest koukám a vzpomínám, co jsem kde prožila. V srdci mám obrovskou vděčnost, že jsem tam mohla být, něco vidět a prožít. Mým snem byl už několik let ostrov Zanzibar. Tak tam jsem se zatím nestihla podívat. Když jsem ale viděla, jak se tam hrnou v posledních měsících davy lidí, tak mne to docela přešlo a samozřejmě také kvůli obavám z nejrůznějších komplikací, které v souvislosti s koronavirovou pandemií mohly při cestě nastat.
Vloni jsem si řekla, že je čas začít jezdit v naší zemi na místa, kam jsem se zatím nepodívala. Absolvovala jsem proto Hřensko a úžasné okolí, kdy jsem za pár dnů stihla projít a vidět vše, co jsem chtěla. Od pondělí se ale už nesmíme na tři týdny podívat ani za hranice okresu. Uvidíme, co bude dál.
Mějte se všichni krásně navzdory všem omezením a alespoň uvnitř své mysli a srdce si nenechte ničím a nikým vzít svobodu.
Stojíme na sklonku prazvláštního roku, který se zcela jistě zapíše do celosvětových dějin. Mnoho lidí je kvůli koronavirovým omezením života v depresi. Mnozí lidé ztratili práci a někteří podnikatelé zkrachovali. Ano, žijeme v těžké době.
Každá doba byla ale nějak jinak těžká. Když se ohlédneme do dějin, byli naši předkové v době Rakouska-Uherska šťastní? Byla doba první a druhé světové války lehká? Bylo žití pod vládou komunistů snadné?
V letošním roce se mnozí lidé vymlouvají, že se něco nepovedlo nebo nestihlo udělat kvůli koronavirovému omezení běžného života a chodu naší země. Věřím ale, že se každému jednotlivci něco v životě podařilo. Určitě nebylo všechno jen špatné.
Já osobně mám například radost, že mohu od léta psát do Katolického týdeníku. Díky tomu jsem se mohla pohybovat a psát o dění v brněnské diecézi, což bylo po více než dvaceti letech ve „vodách“ Slovácka zase něco úplně jiného. Poznala jsem a mohla mluvit se spoustou pro mne nových a velmi zajímavých lidí, za což jsem vděčná.
Byl mezi nimi i starosta Telnice, který se před Vánocemi nevymlouval, že nejde kvůli koronaviru nic dělat a pořádat, jako mnozí jiní. Naopak! Vymyslel úžasné obdarování svých spoluobčanů, o čemž jsem napsala ve zpravodajství pro Katolický týdeník tento článek:
Jak obdarovat sousedy?
Starosta Telnice na Brněnsku František Kroutil vyzval spoluobčany, aby si společně udělali advent a Vánoce krásnější navzdory všem omezením, která v poslední době celá země prožívá kvůli onemocnění covid-19. Jenže jak na to?
Třeba anonymně obdarovat své sousedy. Tím uděláte radost nejen jim, ale z jejich radosti se potěšíte i vy. V tomto duchu rozeslal v polovině listopadu starosta obce, kde žije zhruba 1 700 obyvatel, lidem dopis s nabídkou zapojení se do akce s názvem Telnické vánoční srdce.
„Cílem bylo potěšit druhé nejen hmotnými věcmi, ale třeba i srdečným povzbuzení, hřejivým pohlazením, napsaným pozdravem nebo vlastnoručně namalovaným obrázkem. Napadlo mně to v říjnu, kdy jsem sám onemocněl covidem-19. Kromě vysokých horeček jsem ztratil čich a byl celkově hodně vyčerpaný. Naštěstí jsem neskončil v nemocnici jako jiní,“ popsal starosta. Zároveň přiznal, že ještě do dnešních dnů se necítí být zcela fit, i když je už negativní.
Těm, kdo se chtěli do mimořádné aktivity obce zapojit, stačilo vyplnit přiloženou vánoční registrační kartičku a do 24. listopadu ji doručit na telnickou poštu do sběrné vánoční krabice. Na kartičce bylo možné označit, zda chce být dotyčný dárcem a zároveň i obdarovaným anebo si vybrat pouze jednu z možností. Ten, kdo by si přál být obdarován, měl vyplnit několik informací o sobě, podle nichž mohl dárce alespoň orientačně zjistit, jaký dar (s limitem do 200 korun) má připravit. Zapojit se přitom mohli všichni od dětí až po seniory. Pracovníky obecního úřadu poté čekalo zpracování všech vrácených kartiček. Anonymně propojili dárce s obdarovanými tak, aby každý věděl, jaká překvapení má v adventním čase připravit.
Starosta připomíná, letošní Vánoce budou kvůli epidemii jiné a advent je příhodnou dobou pro přípravu hmotných i nehmotných dárků. „Myslím, že je to výborný nápad, který ještě více stmelí celou dědinu a navíc potěší dárce i obdarované,“ zhodnotila pracovnice obecního úřadu Ivana Mifková.
Všechny dárky budou adresátům doručeny těsně před Štědrým dnem tak, aby si je mohli rozbalit o svátcích v klidu domova. Do výjimečné akce se v Telnici zapojilo více než sto dobrovolníků. Starosta obyvatele ujistil, že dárky budou distribuovány za přísných hygienických opatření, takže se nikdo nemusí obávat, že by se skrze ně mohl nakazit.
No a dnes mně pan starosta poslal mail, ve kterém se sdílí se svou radostí:
Zdravím Vás a dodatečně přeji požehnané a pokojné Vánoce…
Chtěl jsem se s Vámi jen podělit o radost, kterou přinesla naše akce, o níž jste psala v Katolickém týdeníku. Roznesli jsme nakonec více než 200 darů do 154 domácností.
Na Štědrý den jsem viděl mnoho zaslzených očí děkujících za dobrý nápad. Jeden z dobrovolníků, kteří roznášeli dárky 23. 12. mi řekl, že se to příští rok musí zopakovat. Radost to totiž přineslo i těm, kteří dárky roznášeli mezi lidmi. Vedoucí paní učitelka mateřské školy přes noc vystříhala více než šest set červených srdíček z papíru. Děti na ně druhý den navázaly mašličky a napsaly Krásné Vánoce. Tyto srdíčka pak lidé ve všech domech naší obce objevili na Štědrý den ráno na svých klikách svých domovů… Bylo to krásné, moc krásné. Byly to jiné Vánoce než obvykle. Na jednu stranu Vánoce, jaké si nikdo nepřál, na druhou stranu toto úžasné Boží dílo…
Chválím našeho Pána za to, co všechno dokáže zařídit, jak nás nasměruje vždycky tam, kam bychom sami nedokázali dojít…
Chtěl jsem Vám o této ohromné radosti napsat. A také o tom, že asi i na základě Vašeho článku si podobnou akci uspořádali ve farnosti ve Šlapanicích, kde také roznášeli desítky dárků.
Tímto mailem ode mne, prosím, přijměte poselství radosti, které k Vánocům neodmyslitelně patří… Kéž nás všechny pohltí radost z Kristova příchodu na tento nuzný svět.
Ještě jednou velké díky za Váš článek.
Požehnané Vánoce!
František Kroutil, starosta Telnice
Telnický starosta je dokladem toho, že dobro se dá konat stále. Navzdory tomu, co za negativní zprávy chrlí všechna média.
A tak nám všem přeji, abychom byli nejen o Vánocích ale po celý nový rok hodně kreativní ve vymýšlení toho, jak druhé potěšit. Možností je tolik a mnohé nestojí ani korunu…
Lenka
Více než dvacet dětí a dospělých pomáhalo nejen pří večerní roznášce (23. 12 .), ale také při výrobě drobného překvapení… Foto: archiv obce
Brněnští skauti v nedělním dopoledni předali v katedrále sv. Petra a Pavla do rukou biskupa Vojtěcha Cikrleho Betlémské světlo. Tentokrát pro něj nejeli do Vídně, ale pouze na rakouské hranice.
Pro Katolický týdeník tyto okamžiky hledáčkem fotoaparátu zachytil Filip Fojtík.
V dušičkovém čase je dobré zavzpomínat na ty, kdo nás předešli na věčnost. Třiadvacátého října jsme si připomněli sté narození výjimečného muže – jezuitského kněze P. Jana Pavlíka. Osobně jsem s ním nikdy velký rozhovor nedělala. Díky blatnickému faráři P. Zdeňkovi Stodůlkovi jsem se ale mohla v prosinci roku 2006 zúčastnit v Blatnici pod Svatým Antonínkem přednášky tohoto vzácného kněze, jehož vyhledávalo ke zpovědi mnoho kněží. Blatnický farář ho tehdy pozval, aby promluvil k budoucím biřmovancům.
Zveřejňuji zde slova, která tehdy zazněla, protože jsou poplatná i pro dnešní dobu. P. Jan Pavlík tehdy řekl:
„Nejme tu od toho, abychom mnoho mluvili, ale abychom byli svědectvím dobra a vnitřní krásy. Náš život má být svědectvím, které bude směřovat k hledání dobra. Nemá smysl se hlídat, abychom něco nepokazili, ale spíše stále hledat, jak bychom mohli něco udělat lépe, a jak bychom mohli někomu udělat radost. To je svědectví, které vede k důvěře. Svátost biřmování bývá nazývána také svátostí křesťanské dospělosti. Patří sem fyzická, intelektuální a citová zralost. Pro lidský život je nejdůležitější citová dospělost. Mnohdy vidíte, že čtyřiceti i padesátiletí lidé dělají blbosti na entou. Nejsou citově vyzrálí. Nemají v sobě vypěstovanou zodpovědnost. S citovou zralostí je to dnes těžké. Doba technicko-kulturní revoluce a stálý rozmach dává vše velmi lacino. Tak snadno si můžeme někam zavolat mobilem, poslat esemesku nebo na cokoliv nasurfovat na internetu. Pokud chtěl někdo z mé generace v mládí získat poznatky, musel hodně číst a vše ukládat do paměti. Citová nezralost se nyní stává největším problémem. Potřebuje svobodný, vážný zásah každého jedince, aby navzdory lacinosti dozrával k zodpovědnosti celého lidstva, národa, rodin, manželství a vůbec. Nebrat zodpovědnost za nic je katastrofický scénář postmoderního světa,“ řekl tehdy šestaosmdesátiletý kněz.
Tento text jsem v prosinci roku 2006 napsala pro okresní týdeník hodonínského okresu Naše Slovácko, který dnes už neexistuje.
Jezuitský kněz P. Jan Pavlík při přednášce v Blatnici v prosinci roku 2006. Foto: Lenka Fojtíková
Jezuitský kněz P. Jan Pavlík při přednášce v Blatnici v prosinci roku 2006. Foto: Lenka Fojtíková
Jezuitský kněz P. Jan Evangelista Pavlík se narodila 23. 10. 1920 v Olomouci. Na kněze byl vysvěcen 19. 6. 1943. Působil v různých farnostech po celé jižní Moravě a v roce 1947 vstoupil do noviciátu jezuitského řádu. V roce 1950 byl v rámci Akce K nezákonně internován a posléze poslán k PTP. Po návratu ze služby u PTP mu stát znemožňoval kněžskou činnost. Od ledna 1954 pracoval v Ostravě jako stavební dělník. S dalšími jezuity v Ostravě si vyměňoval a rozmnožoval náboženskou literaturu a v provizorních podmínkách se pokoušeli o život v řeholní komunitě. Zároveň tehdy P. Pavlík organizoval tajné studium jezuitských kleriků a duchovně vedl skupinu mladých věřících. Dne 12. srpna 1955 byl zatčen. Při vykonstruovaném procesu byl označen za „organizátora rozsáhlé ilegální organizace mimořádné nebezpečnosti“ a jednoho z hlavních představitelů „páté kolony Vatikánu“. Dne 5. ledna 1956 byl odsouzen Krajským soudem v Ostravě v procesu Pavlík a spol. za velezradu na 10 let vězení. Prošel koncentráky při uranových dolech na Jáchymovsku, poté byl vězněn v Leopoldově a na Mírově. Propuštěn byl na amnestii 11. května 1960. V roce 1971 se stal provinciálem jezuitů a tento úřad zastával až do roku 1991. Po sametové revoluci zahájil obnovu organizace české provincie. V letech 1991–1998 působil také jako spirituál kněžského semináře v Olomouci. Od roku 1998 působil na Velehradě. Zemřel 28. 11. 2008 a byl 4. 12. 2008 pohřben na Velehradě.
V minulých dvou týdnech jsem měla díky novinářské profesi to štěstí, že jsem mohla mluvit se dvěma úžasnými lidmi. Nejdříve jsem se setkala na Strážné hůrce ve Velké nad Veličkou s mladou lékařkou Judit Blažkovou. Tuto letos osmadvacetiletou ženu jsem se zatajeným dechem vloni sledovala prostřednictvím facebooku, jak je na misiích v africké Ghaně. Už tehdy jsem si říkala, že bych s ní chtěla udělat rozhovor až se vrátí domů. Vzhledem k tomu, že ale pracuje a studuje v Ostravě, bylo to pro mne trochu z ruky. A tak jsem si říkala, že snad jednoho dne zamíří na Horňácko, kde několik let žila se svou rodinou na evangelické faře v Hrubé Vrbce, protože je její tatínek evangelickým farářem. Znali jsme se všichni z té doby, kdy působil na Horňácku. Když jsem potom nedávno zjistila, že bude mít o své cestě na misie povídání ve Velké nad Veličkou, tak jsem ji hned kontaktovala, jestli by byla ochotná mně poskytnout rozhovor. A byla! Najdete ho tady Co mne na setkání s touto mladou ženou nejvíce fascinovalo? Jak si na nic nehrála a zcela upřímně odhalovala i své slabé stránky – to, s čím musí bojovat jako každý člověk.
Mladá lékařka Judit Blažková na své misi v Ghaně. Foto: rodinný archiv Judit Blažkové
No a potom jsem dostala od tiskové mluvčí brněnského biskupství paní Martiny Jandlové tip, abych udělala rozhovor s hudebním skladatelem Zdeňkem Pololáníkem, který 25. října oslaví pětaosmdesáté narozeniny. Přiznám se bez mučení, že do tohoto rozhovoru se mně moc nechtělo. Já, coby hudební nevzdělanec, jsem o tomto pánovi vlastně do té doby nic nevěděla. Když jsem se při přípravě na rozhovor začala seznamovat s jeho dílem a životem, tak mně lezly oči z důlků a styděla jsem se za svou neznalost… Ještě před tím jsem mu ale samozřejmě telefonovala do Ostrovačic, kde žije prakticky celý život se svou ženou. A právě manželka vzala telefon a rovnou mně řekla, že z rozhovoru nic nebude, protože manžel už rozhovory vzhledem ke svému věku nedává. Nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem mluvila po telefonu s panem Pololáníkem a ten mně svolil, že mohu přijet. Ještě ten den večer mně ale telefonoval a ptal se mne, jak chci rozhovor vést, že by byl rád, abych se neptala na věci obecně známé, které už říkal tolikrát v mnoha jiných rozhovorech, které za svůj dlouhý život poskytl nejrůznějších médiím. A mailem mně zrovna nějaké rozhovory naposílal včetně odkazů na videa. No moje nervy! Na tento rozhovor jsem se připravovala několik hodin, aby byl jiný.
Panu Pololáníkovi jsem řekla, že bych jeho život a tvorbu v rozhovoru ráda představila tak, že tomu bude rozumět i stařenka na Slovácku, která každý den při mších zpívá z Kancionálu i jeho písně. A on souhlasil.
A tak jsem se jedno říjnové odpoledne vydala do jejich domečku v Ostrovačicích, kde mne přivítal pan Pololáník se svou ženou Jarmilou. A byli oba úžasní! Jak už jsem řekla, tak toto setkání patří mezi ta, na která se nezapomíná. Fascinovala mne víra pana Pololáníka, kterou nikdy v životě nezapřel. I v době totality hrával pravidelně na varhany v kostele a do zahraničí neemigroval kvůli ekonomické situaci, přestože by tam byl se svým dílem jistě milionářem. V rozhovoru přiznal, že byl tehdy nejvíce poškozený prostřednictvím honorářů ze zahraničí, že existovaly tabulky, podle kterých byli odměňováni umělci. Čím více byl kdo politicky angažovaný, tak měl vyšší honorář. A on se politicky neangažoval vůbec, takže jeho honoráře byly na té nejnižší příčce. A když jsem se ho ptala, jestli mu to nebylo líto, tak řekl, že vůbec, že mu nestálo za to, aby se takto zaprodal. Smekám! Před dílem tohoto hudebního génia i jeho charakterem…
Hudební skladatel Zdeněk Pololáník se svou manželkou Jarmilou v pracovně rodinného domu v Ostrovačicích. Foto: Lenka Fojtíková
Celý rozhovor si můžete přečíst v zítřejším vydání Katoloického týdeníku. Ukázku z něj najdete tady
Mladou lékařku Judit a hudebního skladatele Zdeňka Pololáníka dělí věkový rozdíl sedmapadesáti let. Některé věci mají přesto společné – jdou si za svým cílem, dělají, co mají rádi, co je baví, dělají to s láskou a přitom jsou naprosto skromní. Nepotřebují si hrát na „borce“, aby tak zvýšili svou hodnotu, protože oni BORCI jsou aniž by si na cokoliv potřebovali hrát. A také oba věří v Boha, který je nad tím vším, co dělají… Je radost setkat se s takovými lidmi a mít tu možnost s nimi rozmlouvat o jejich životě a pohledu na svět. Jsem za to Bohu nesmírně vděčná…
Všem návštěvníkům těchto stránek přeji, aby se setkávali také s lidmi, kteří si nepotřebují na nic hrát, kteří žijí své životy naplno…
Dnes mně u dveří zazvonila pošťačka a strkala do ruky balíček a prý jí to mám podepsat. A já na to: „Co to je? Nic nečekám! A ještě k tomu zadarmo…“ Podepsala jsem papír, mrkla na odesílatele a už mně to bylo jasné! Karmelitánské nakladatelství! Poslali mně tři výtisky knihy Vergilio Gamboso: Svatý Antonín z Padovy. Na obálce knihy je totiž moje fotografie sochy sv. Antonína, kterou jsem pořídila u kaple na Svatém Antonínku! Autor knihy Vergilio Gamboso (1929 – 2011) patřil mezi nejlepší odborníky na rané františkánství a život svatého Antonína z Padovy. V knize je čtenáři předložen moderní, čtivý a spolehlivý životopis zmíněného světce. Nechybí plno nevšedních pohledů na svatého Antonína z Padovy, jehož mnozí znají výhradně jako divotvůrce nebo pomocníka v různých životních problémech. Tento světec byl ale na prvním místě především strhujícím kazatelem, hlubokým mystikem, vzdělancem i zakladatelem teologický studií františkánského řádu. Takže, kdo má blízko k františkánství a speciálně sv. Antonínu z Padovy, neměla by tato knížečka v jeho knihovně chybět. Hlavně se to týká obyvatel Blatnice pod Svatým Antonínkem, kteří by o tomto muži měli vědět všechno – ať už jsou věřící nebo nevěřící, když mají jeho jméno v názvu obce a všichni tak rádi míří na Svatý Antonínek nad vesnicí, který je zasvěcený právě jemu…
Toto je v pořadí čtvrtá kniha, na jejíž obálce je moje fotka. První se jmenovala Josef Zimovčák na trase Giro d’Italia 2006. Její autorkou je bývalá šéfredaktorka a majitelka týdeníku Slovácko. Kniha byla vytisknuta v kyjovské tiskárně BOMA PRINT v listopadu roku 2006. Byla to pro mne tehdy velká čest, že na titulku byla vybrána moje fotka, protože na Giro d’Italia tehdy spolu se mnou zhruba měsíc fotil i vynikající fotograf Honza Šilpoch, takže jsem si ani ve snu netroufla myslet, že by mohla obálka knihy patřit mé fotce. A stalo se… No… Zázraky se dějí i dnes 🙂
Další kniha s mou fotkou na obálce vydalo Kartuziánské nakladatelství v Brně vloni v říjnu. Jmenuje se Otcem pro každého, životní příběh Eliase Velly a jejím autorem je Václav Čáp. Zhruba ve stejné době byla vloni potom vydána další kniha s mou fotkou na obálce s názvem Kolem Česka za 66 dní, jejímž autorem je Tomáš Lachman a vydalo ji nakladatelství Doron v Uhřicích.
Všimněte si, že každou z knih vydalo jiné nakladatelství a obsahově je každá z dost jiného „ranku“. Jedno ale mají všechny společné! Vždy jsem měla k autorům a obsahu knih nějaký úzký vztah a v minulosti jsem o něčem z toho psala. Vzhledem k tomu, že jsem jela v doprovodném týmu jezdce na vysokém kole Josefem Zimovčákem celé Giro d’Italia jako fotografka a PR, tak je jasné, že jsem toho o něm a celé cestě napsala skutečně moc! S Pepou jsem se ale znala už někdy z osmdesátých let minulého století, kdy jsme oba závodně běhali a Pepa nám potom jako kuchař vařil na svatbě.
Hodně jsem toho také napsala o P. Eliasovi Vellovi, s nímž jsem dělala rozhovory a zpravodajské články o jeho působení v Čechách, na Moravě i Slovensku od roku 2002, co jsme se seznámili v Koclířově. Od té doby ho fotím a jednou mně řekl, že jsem jeho dvorní fotografka, čehož si samozřejmě moc vážím, protože když je z Malty, tak by člověk předpokládal, že bude mít dvorního fotografa tam… Jednou, když se ještě fotilo na filmy, mne dokonce poprosil, abych mu nechala udělat konkrétní portréty, které si vybral, na papír, že je bude dávat novinářům, jak jezdí po světě… A on létal, dokud to bylo možné, po celém světě – kromě mnoha států Evropy také třeba do Brazílie, Kanady, Číny, Afriky…
Knihu Kolem Česka za 66 dní napsal Tomáš Lachman, kterého jsem vloni na jaře ještě neznala. Zato jsem ale dlouhé roky znala jeho sestru Katku a ta mne poprosila, jestli nevím, kde by její brácha, který půjde pěšky okolo republiky, mohl na Slovácku spát. Nechala jsem ho tedy jednu noc přespat u sebe a další nocleh dohodila u kámošky v Hodoníně. Jak do Blatnice připutoval, udělala jsem s ním nějaké fotky a večer při vínku také rozhovor. No a z těch fotek nakonec jednu z vinohradů pod Svatým Antonínkem dali na obálku knihy. Tak s tím jsem fakt vůbec nepočítala!
No a jaký mám vztah ke sv. Antonínovi? Vzhledem k tomu, že žiji v Blatnici pod Svatým Antonínkem a na poutní kopec se koukám přímo z okna své kuchyně i ložnice, tak hodně úzký. Zvlášť kvůli tomu, že jsem asi právě nejvíce písmenek napsala o tomto poutním místě, lidech, kteří tam slouží, přicházejí, které místo či svatý Antonín a P. Šuránek, jenž tam působil a jedná se o jeho blahořečení, nějakým způsobem ovlivnili.
A nejvíce fotek mám asi také právě ze Svatého Antonínku, takže možná není zase až takový div, že se na obálce knihy ocitla i fotka oné sochy sv. Antonína, která stojí přímo u kostela. Každopádně z toho mám radost a moc si toho vážím…
Tak Vám všem přeji také spoustu radosti i z maličkostí všedních dnů!
S ročním předstihem jsme se sestrou plánovaly náš druhý společný výlet do New Yorku. Chtěla jsem tam fotit podzim v Central parku, protože jaro se mně v NY už nafotit podařilo.. Pandemie nám ale udělala čáru přes rozpočet stejně jako ostatně všem lidem na celém světě. New York kvůli covidu padl a přede mnou najednou bylo patnáct volných dnů. Co s nimi?
Zcela spontánně jsem se rozhodla, že si na pár dnů zajedu do Českého Švýcarska, kam jsem měla ostatně namířeno už několik let. Doposud jsem se ale nerozjela, protože jsem si říkala, že po naší zemi budu cestovat až nebudu mít dost sil jezdit do dalekých krajin. Síly by tedy zatím byly, ale objevily se zcela jiné okolnosti, které mně cestování za oceán znemožnily.
Zcela bez problémů se mně podařilo sehnat slušné ubytování přímo v centru Hřenska s tím, že mým cílem bude především Pravčická brána a jízda na lodičkách v Divoké a Edmundově soutěsce. Všechno jsem zvládla v jednom dni, kdy mně večer chytré hodinky ukazovaly, že mám v nohách 26 756 kroků, což dělalo zhruba 18,5 kilometru. No byla jsem nadřená jako kůň… Co Vám mám povídat… Ta taška s foťákem a objektivy se pořádně pronesla… Zvlášť mne zpětně štvalo, že to dlouhé sklo jsem s sebou vláčela docela zbytečně, protože jsem ho téměř nepoužila. Kdybych ho ale neměla, tak by mně určitě chybělo… Ale podařilo se mně udělat slušné fotky, což byl hlavní cíl mého putování. Je pravda, že jsem si po cestě říkala, že jsem vlastně pořádný magor, který neumí vůbec odpočívat… Jednu chvíli jsem si dokonce říkala, že do toho hotelu ani nedolezu… Ale potom jsem si vzpomněla na paní, se kterou jsem se setkala v Divoké soutěsce. Spadla a dost jí z nohy tekla krev. Museli jí pomáhat hasiči. Její kamarádka prozradila, že jí je devadesát. V duchu jsem si řekla: „Devadesát! Ty vogo! Ta je o čtyřiatřicet let starší než ty a lítá po horách jak srnka. No trochu zraněná srnka, ale přesto! Do hotelu se musíš doplazit, kdyby bylo, nevím, co!“ Doplazila jsem se!
S doplazením se do cíle mně hodně pomáhala vidina, že se na závěr putování zastavím na oběd-večeři v restauraci Stará plynárna, kterou mně doporučila kamarádka Katka. Dala jsem si menu, jehož součástí byla cibulová polévka se sýrem a masová roláda plněná špenátem se šťouchanými brambory, okurkovým salátem a malinovkou. To vše za 199 Kč, což je na Hřensko luxusní (míněno nízká) cena. A jídlo bylo skutečně luxusní. Byl to gurmánský zážitek. Dlouho jsem si tak na něčem dobrém nepochutnala. Však mrkněte do fotogalerie, jsou tam fotky exteriéru, interiéru stavby i samotného jídla.
České Švýcarsko je nádherné. A vůbec nevadilo, že nebylo blankytně modré nebe. Důležité bylo, že nepršelo a občas vylezlo i sluníčko. A hlavně jsem po cestě potkávala pouze ojediněle turisty. Nebyly tu prostě žádné davy, skrze něž by se člověk musel prodírat. Je pravda, že poslední den mého pobytu svítilo sluníčko celý den a teplo bylo jako v létě, ale to jsem, pravda, zjistila až odpoledne, protože jsem celé dopoledne seděla na pokoji hotelu a musela bušit do počítače články.
I tady je vidět, že turismus silně poznamenal covid. Svědčí o tom prázdné restaurace. Číšník ve Staré plynárně mně řekl, že po páté hodině už přicházeli lidé pomalu na večeři a bývalo plno. Při mé návštěvě jsem byla v restauraci sama… Z tohoto pohledu je to pro všechny podnikatele velmi těžká a smutná doba. Tak snad bude brzy líp!
Jinak mne docela překvapilo, kolik je tady prodejen, které vlastní naši vietnamští spoluobčané. V jejich stáncích jsem viděla zaručeně originální bundy od Adidas a Nike, ale také kabelky a peněženky od mé oblíbené značky Tommy Hilfiger…. Kromě toho ale mezi triky a mikinami byly potisky s propagací nacismu. Fuj! Prostě dva vojáci v nacistických uniformách a z boku dva muklové z koncentráku a jednomu z nosu tekla krev… To nevymyslíš… Pětasedmdesát let po válce… Všichni Vietnamci také valili snad jen německy a nápisy byly také v němčině a ceny v eurech… Na stáncích zněly z trazistoráků nějaké německé hity, které já samozřejmě neznám… Prostě němčina v Hřensku zurčí, jak za Hitlera… Kde byli Vietnamci, když tady byli lidé mučeni a hromadně likvidováni v koncentračních táborech? Jak by jim bylo, co by na to říkali, kdyby někdo na stáncích prodával trika s vietnamskými vězni v zajetí Američanů?
Jinak mně přátelé doporučovali, abych si zajela prozkoumat i Saské Švýcarsko, kam je to z Hřenska coby kamenem dohodil, že je tam ještě hezčí příroda, ale navíc také úžasné lázně se slanou vodou. Ráda bych, ale neměla jsem víc času, tak možná někdy jindy… Při procházce před odjezdem jsem zjistila, že se člověk do lázeňského městečka v Německu může dopravit po Labi lodí. Kdyby byla příležitost, tak toho bych určitě využila. Kdo ale ví, jestli se sem ještě někdy dostanu?
Všechny zdravím a přeji Vám, abyste se nenechali otrávit covidem ani nikým a ničím jiným. Nezůstali zavření doma a šli ven – třeba na kopec, do lesa či louku, co máte za barákem…
