Od 30. září do 4. října 2019 se v Uherském Hradišti uskutečnily misie s názvem NEBOJTE SE, VYJDĚTE. Během pěti dnů byly na programu přednášky pro širokou veřejnost, pracovníky charity i studenty. Nechybělo praktické vyučování, svědectví lidí, kteří poznali Krista, přímluvné modlitby, adorace a slavení mší svatých. Hlavním hostem byl katolický kněz z Kongregace misionářů sv. Vincenta z Pauly, univerzitní profesor, spisovatel a evangelizátor v jedné osobě, P. Pat Collins z Irska. Tento vzácný muž byl po ukončení misií ochotný věnovat svůj čas našemu společnému rozhovoru o proměnách světa v posledních desetiletích. Rozhovor tlumočila katolická misionářka Jana Ungerová z Brna, která vystudovala genetiku a teologii, ráda píše, tančí flamenco a hraje pantomimu.
Dlouhé roky cestujete do zahraničí. Za tu dobu jste měl možnost poznat mnohé země, jejich kulturu i obyvatele. V čem vy osobně vnímáte, že se svět v posledních desetiletích změnil?
Co vidím
jako velmi zřetelné, je sekularizace západního světa. Potvrzuje se to
v každé zemi. Je to vidět dokonce i ve Spojených
státech, které působily dojmem, že budou v tomto výjimkou. Křesťanské církve mají těžkosti, protože jim
ubývá členů. Týká se to katolíků i protestantů. Na začátku roku 2003 vydal papež
Jan Pavel II. dokument Církev v Evropě, ve kterém mluvil o „tiché
apostazi“, což je odklon lidí od křesťanství na celém kontinentu. Když cestuji,
vidím, že tomu tak doopravdy je. Myslel jsem, že Sicílie bude výjimkou. Když
jsem ale mluvil s kardinálem v Palermu, ptal jsem se ho, kolik lidí v
diecézi chodí do kostela. Zjistil jsem, že ty počty nejsou příliš vysoké. Pokud
si dobře vzpomínám, šlo zhruba o deset procent.
Navzdory tomu, co říkáte, souhlasíte s názorem, že žijeme
v době Ducha svatého?
Bezpochyby! Učil jsem psychologii
náboženství a je velký rozdíl mezi náboženstvím s vnitřními motivy a kulturními motivy. Lidé s vnějšími motivy se
budou věnovat náboženství, pokud z toho budou něco mít. Ti, kdo
mají vnitřní motivaci, se ptají, co mohou Bohu nabídnout. Řekl bych, že ti
druzí jsou v menšině. Od náboženství odpadají spíše ti, kdo měli vnější
motivaci. Podle papežského kazatele Raniera Cantalamessy
jsou pokřtění v Evropě spíše deisté, nikoliv křesťané. Mají
určité povědomí, že existuje Bůh a nějaký posmrtný život. Neprožívají ale
osobní vztah s Ježíšem. Mnozí z těchto lidí patří mezi ty, kteří
odcházejí. Církev vidí čím dál víc jako své hlavní poslání, aby lidé měli
osobní vztah s Ježíšem. Týká se to i lidí, kteří chodí do kostela. Těm musíme
pomoci, aby nejen něco o Ježíši věděli, ale měli s ním osobní vztah.
Zajímavé je, že všude v Evropě nalezneme skupiny lidí, kteří hoří pro
Ježíše a osobně ho znají. Pokud budou schopni předat to, co mají, ostatním,
jsou obrovskou nadějí do budoucna.
Myslíte si, že byla dobrá snaha o sjednocení Evropy prostřednictvím Evropské unie (dále EU)? Je pro vás EU čitelná?
Z křesťanského úhlu pohledu bych řekl,
že sjednocení je lepší než rozdělení. Víme, že jsme zažili dvě světové války, které začaly v Evropě. Mám za
to, že Evropská unie byla trošku idealistickou a odvážnou snahou, jak předejít
další podobné válce. Myslím si, že EU je vlastně dobrý nápad. Důkazem je i to,
že byl od té doby mír. Je tu ale druhá stránka věci. Evropská unie jako taková
nebere v úvahu vliv křesťanství. Jeho roli, nejen v celku, ale i
v jednotlivých národech. Před pár lety se uvažovalo o ústavě pro všechny
členské státy EU a nebyla tam ani zmínka o Bohu či o křesťanském dědictví.
Připadá mi to jako úmyslné smazání křesťanské minulosti a nastolení zcela světského
modelu. Není to moc pěkný obraz Evropy…
Může neřízená vlna migrantů, kteří se v posledních letech hrnou do Evropy, nějak zásadně Evropu proměnit? A nezačal tento proces změny už o dvě generace dříve například v Anglii, Francii a Německu, kde se nyní děti bývalých migrantů začínají radikalizovat?
Je to
obrovský problém a odpověď není snadná. Přicházejí dva druhy migrantů. Lidé,
kteří utíkají z těch nejhorších podmínek ve své zemi, kde zuří války či
politický útlak. Evropa jako bohatý kontinent by měla udělat všechno, aby
přijala ty, kdo opravdu utíkají z nebezpečných situací. Také ale víme, že
existují ekonomičtí migranti, což je úplně jiná skupina. Možná jsem příliš
konzervativní, ale myslím si, že těm by se nemělo dostat přijetí automaticky. Každá
země by měla mít právo regulovat počet přistěhovalců, protože každá země má
jiné možnosti nabídky vzdělání, bydlení, sociálního zabezpečení či lékařské
péče. Kromě toho mnozí z těch, kdo do Evropy přicházejí, nepřijímají
evropskou kulturu, což je další komplikace. Zdá se mi například úplně šílené,
že některé země přijímají obrovské množství muslimů!
Proč?
Dle mého
mínění je zločin, když se tito lidé obrátí proti kultuře země, která je
přijala. Sice pouze menšina je radikalizovaná a chová se násilně, ale musíme se
naučit, jak s tím zacházet, jak to mít pod kontrolou. Nedá se všem měřit
stejnou měrou, protože většina muslimů pravděpodobně budou pokojní lidé. Přál
bych si ale, aby právě tito lidé pozvedli hlas proti muslimům, kteří působí
těžkosti a chovají se násilně. Mám dojem, že slyšet nejsou.
Migranti, kteří v poslední době míří do Evropy, se většinou nesnaží přizpůsobit životu v nových zemích, kde nacházejí domov, ale naopak si docela tvrdě hájí svou víru, tradice a kulturu. Mají mnohem více dětí než původní obyvatelstvo. Nehrozí, že Evropa nebude za pár generací už křesťanská, ale muslimská?
Myslím si, že toto nebezpečí
rozhodně hrozí. Před pár lety jsem četl knihu britského sociologa Richarda Jenkinse. Píše v ní, že pokud je deset procent
lidí pevně přesvědčeno, že něco chtějí, jsou schopni převálcovat apatický
zbytek společnosti. Pokud je porodnost imigrantů vyšší než u původní populace,
což je, budou mít čím dál vyšší zastoupení ve
společnosti a půjde to rychle. Protože se Evropa z velké části odklonila
od křesťanství, nemá žádné velké přesvědčení o ničem. Existuje tady proto
liberální demokracie, což znamená, že si každý vlastně dělá, co chce. Toto není
žádná síla proti lidem, kteří jsou pevně přesvědčeni o tom, co chtějí. Vůbec by
mne nepřekvapilo, kdyby během dvou generací bylo v různých zemích Evropy
zavedeno právo šaría.
Podle čeho tak usuzujete?
Možná je to
jen můj předsudek, ale pokud jsou muslimové v menšině, tak nic až tak
velmi neprosazují. Jakmile ale ve společnosti vytvoří většinu, zcela jasně
dávají najevo, že si věci udělají podle svých představ. Týká se to různých
praktických záležitostí, které jsou nám v Evropě cizí.
Například?
V západní
Evropě mají ženy velmi liberální postavení. Nepovažuji za nic pěkného, jak
se k ženám chovají v mnoha
muslimských zemích. Spousta hodnot, které v muslimských zemích fungují,
nemá s námi nic společného. Například ukamenovat k smrti někoho, kdo se dopustil
cizoložství. K lidským právům se v muslimských zemích také stavějí úplně
jinak. Pokud by měli většinu v Evropě, pravděpodobně by to chtěli zavést i tady.
Toto nebezpečí tedy hrozí, pokud nadále poroste jejich populační křivka a začnou tvořit zákony…
Ano, pokud
budou ve většině, vznikne velký nátlak, aby se tyto zákony prosadily. Já toho o
islámu zase až tak moc nevím, ale je zřejmé, že to není tolerantní náboženství.
Stačí se podívat do Saudské Arábie, kde leží Mekka, kde se vedou ostré spory o
to, zda ženám bude dovoleno řídit auto. Nebo už zmíněné kamenování. Jsem si
opravdu dobře vědom toho, že mezi muslimy je mnoho dobrých lidí. Ti říkají, že
tyto věci rovněž nechtějí. Nedávají to ale najevo tak, aby byl jejich hlas
slyšet. Asi je obecně známo, že nejvíce pronásledované náboženství na světě je
v současné době křesťanství. Je smutné, že většina pronásledování pochází
od muslimů, což nebudí zrovna velkou důvěru.
Vidíte z této situace cestu ven?
Nevidím
žádné laciné a snadné řešení. Některé země v Evropě, například Maďarsko, Polsko
a Česká republika, si kladou otázku, zda mají muslimům povolit vstup do svých
zemí. Říkají: My jsme křesťanská civilizace a nechceme, aby zde tyto vlivy
působily. Ve Švédsku a Německu se naopak
chovají mnohem liberálněji. Přijímají muslimy ve velkém množství. Je docela
zajímavé, že se k tomu katolická církev na nejvyšší úrovni nevyjadřuje.
Maximálně se řekne, že musíme být otevření k lidem a pomoct těm, kdo jsou
v nouzi, nezávisle na jejich náboženství. Na jednu stranu máme být tedy co
nejotevřenější, ale na druhou stranu si myslím, že je naprosto v pořádku,
když stanovíme hranice.
Za čtyřiasedmdesát let vašeho života se svět velmi proměnil například v oblasti techniky a vybavení domácností. Mobily, tablety a počítače lidem v posledních desetiletích zcela změnily život. Mnoho lidí v civilizovaném světě dnes žije spíše virtuální než skutečný život. Jak tuto skutečnost vnímáte ve vaší službě kněze? Změnily se s vývojem techniky problémy lidí?
Celkově vzato je rozvoj dobrý a potřebný. Je to ukázka lidské inteligence. Osobně mám techniku rád. Používám ji k různým věcem. Zvlášť využívám GPS, protože bez ní bych se ztratil. Každá věc má ale samozřejmě také stinnou stránku. Ze své perspektivy vidím dva problémy, které vycházejí z dostupnosti moderních technologií. U lidí se zkracuje schopnost soustředit se, proto vyhledávají neustálou změnu obrazu a informací. Když se například dívám na CNN, uvědomuji si, že se obrázky mění do dvou a půl vteřiny. Tvůrci pořadů zřejmě vědí, že se jinak diváci začnou nudit. Věřím, že pro člověka je velmi důležitý vnitřní pokoj a kontemplace. Tyto tendence jsou ale namířeny přímo proti tomu. Anglický básník T. S. Eliot, nositel Nobelovy ceny, řekl: „Rozptýlením rozptýleni z rozptýlení…“ Pokud chci lidi učit, jak se mají modlit, je to velmi nesnadné, protože ztratili schopnost se soustředit a věnovat něčemu pozornost delší dobu. Lidé nahrazují komunikaci tváří v tvář komunikací digitální. Někdy například v restauraci vidím, že u vedlejšího stolu sedí muž a žena, oba ťukají do telefonu a vůbec spolu nemluví. Zřejmě jsou v tom okamžiku v kontaktu s jinými lidmi, píšou jim zprávy, případně jim volají. Jednou jsem byl na Sicílii, seděli jsme u jednoho dlouhého stolu a já jsem byl jediný, kdo neměl v ruce mobil. Bylo to až vtipné. Mohli bychom říct, že na jednu stranu nám telefony pomáhají, protože jsme ve spojení a můžeme lépe komunikovat, na druhou stranu se zdá, že to není pravda, že to právě naopak. Kromě toho Facebook a další sociální sítě lidem umožňují, aby vyjádřili svůj názor na cokoli. Také jsem si vědom toho, že mnohé zprávy jsou falešné.
Setkal jste se s tím osobně?
Ano. O mně například v médiích psali, že jsem hlavní irský exorcista. Já jsem přitom nikdy nebyl jmenovaný exorcistou ani v Dublinu. Média si to prostě vytvořila, i když jsem to nikde neřekl. Žurnalisté mě potom ale kontaktují a chtějí se mnou mluvit o exorcismu. Vysvětluji jim, že je to novinářská kachna. Žijeme v postmoderní kultuře, která je kulturou postpravdy. Lidé nevidí pravdu jako něco objektivního a skutečného, co má autoritu, ale pravda je dnes chápána jako subjektivní nastavení založené na vlastních předsudcích. Vidíme to například v Británii v souvislosti s brexitem. Na obou stranách se neprezentují objektivní fakta, ale subjektivní názory a pocity. Když například vládní agentury nebo řetězce sdělí, že odchod by měl ty a ty následky, druhá strana prohlásí, že jenom vytvářejí atmosféru strachu. Před dvěma týdny měl papež František zajímavé kázání o pomluvě. Řekl, že šířit lži za účelem někoho poškodit a ublížit mu, je ďábelské. Mám určité podezření, že to řekl, protože sám je obětí mnoha pomluv. Neustále nacházíme v novinách, že řekl něco, co není v souladu s učením katolické církve. Velká skupina lidí věří, že je falešným papežem a heretikem. Jsou-li však tito lidé vyzváni, aby uvedli něco konkrétního, nebudou to umět dohledat a dokázat. Jen budou tvrdit, že vědí, že to tak je. Obávám se, že tímto způsobem média ve společnosti působí obrovské rozdělení. A lidé se nechají vést všemi těmi svými subjektivními pocity a hnutími. Je těžké najít způsob, jak to překonat, protože se zdá, že vliv médii nebude slábnout, ale spíše růst.
Máte
představu, kam to všechno povede?
To teprve uvidíme. Obdivuji
novináře, kteří riskují pro pravdivé informace život. Jsou to pro mne hrdinové,
kteří mají ve společnosti nezastupitelnou roli. Co se týká mého pohledu na
média, myslím si, že se dostala velmi daleko od pravdy.
S růstem médií může každý říct, co ho napadne. Dříve měla mnohá média
vysoký standard, kdy byla zárukou pravdy.
A váš názor na Facebook a další sociální sítě?
Mohou hodně ublížit. Například
mladí lidé, kteří trpí depresemi, si snadno na internetu najdou návod, jak se
zabít. Všechno to má kořeny v prvotním hříchu. To, co má velký potenciál
k dobru, má i velký potenciál ke zlu. My křesťané můžeme evangelizovat
skrze média a sociální sítě. Já se o to snažím i na svém webu (pozn. autorky: https://patcollinscm.webs.com/aboutme.htm
).
Kdysi jste řekl, že dnešní lidé potřebují „zažít“ Boha… Máte tipy, jak této zkušenosti docílit?
Vědecký výzkum ukazuje, že lidé
touží po náboženské zkušenosti. Když jsem učil psychologii, zmiňoval jsem, že
se člověk nemůže dobře vyvinout, pokud neprožil pravou náboženskou zkušenost.
Mluvili o tom psychologové jako Frankl, Jung a Maslow. Neznamená to, že každý
musel patřit k nějakému náboženství, ale potřebuje nějaký transcendentní
dotek. V sedmdesátých letech dělali výzkum, kolik lidí takovou zkušenost má.
Zjistilo se, že asi třetina. Většina z nich nechodila do kostela, což bylo
zajímavé. Pozoruhodné bylo také to, že lidé nenacházeli slova, jak vyjádřit, co
se s nimi stalo. Zatímco v devatenáctém století bylo tabu mluvit o
sexu, ve dvacátém a jednadvacátém století je tabu náboženská zkušenost. Lidé ji
prožili, ale nemluvili o ní, protože cítili, že by nebyli přijati. Na začátku
jednadvacátého století podobný výzkum ukázal, že nyní nějakou náboženskou
zkušenost prožívají až dvě třetiny lidí. Nemusí to být nutně v kontextu
organizovaného náboženství. Těmto lidem by určitě pomohlo, kdyby mohli
vyjádřit, co vlastně zažili. Nepřekvapilo by mne, kdyby byli otevřeni vůči
křesťanskému poselství nebo jinému náboženství, protože jsou otevřeni pro něco
vyššího. Když jsem před pár měsíci v televizi mluvil o zlém duchu,
vyvolalo to obrovskou vlnu zájmu. Říkal jsem si, proč to lidi zajímá, když
žijeme v tak sekularizované době. Naše kultura je ambivalentní. Na jedné straně
odmítá tradiční vyjadřování transcendence, ale zároveň je jasné, že lidé
náboženské zkušenosti prožívají způsobem, který nejsou schopni vyjádřit. Často
se obracejí k New Age, aby našli způsob, jak to popsat.
Může k této zkušenosti vést například hnutí charismatické obnovy?
Bezpochyby
ano. Na charismatické obnově (dále CHO) se mně líbí, že se zaměřuje více na
zkušenost než na doktrínu. Kardinál Ratzinger před mnoha lety řekl, že doktrína
bez zkušenosti je mrtvá a zkušenost bez doktríny je slepá. Já bych byl raději
slepý než mrtvý. Ideální je, aby člověk měl obojí. Věřím tomu, že křest
v Duchu svatém přináší obojí! Dá lidem zkušenost Boží lásky a přítomnosti
v souladu s křesťanskou naukou. Myslím si, že charismatické hnutí
bylo pro církev obrovským přínosem.
Jak přiblížit charismatickou obnovu těm, kdo se s ní zatím nesetkali nebo u nich budí nedůvěru či odmítání? A mám teď na mysli i duchovní pastýře, kteří tomuto proudu v církvi nejsou nakloněni…
Osobně
nepovažuji za důležité, aby kněží znali charismatickou obnovu. Jde o to, aby
věděli, co je křest v Duchu svatém. Když papež František doporučuje, aby
byly semináře obnovy v Duchu svatém v každé farnosti, nemyslí tím, že
by celá církev měla vstoupit do charismatické obnovy. Říká tím, že pokud lidé
prožijí křest v Duchu svatém, setkají se osobně s Kristem. Myslím si,
že by byla škoda, kdyby lidé dary Ducha svatého nepřijali. Kvůli tomu ale
nemusí patřit do charismatické obnovy. Vím ze své zkušenosti i ze zkušenosti
jiných, že tyto dary jsou potřeba k evangelizaci. Kde bychom byli bez darů
Ducha svatého?
Když jsme spolu dělali naposledy rozhovor v roce 2012 v želivském klášteře, řekl jste mi, že jste autorem dvaceti knih. Napsal jste za tu dobu nějaké nové?
Šest
dalších.
Na jaká témata jste se v nich zaměřil?
Jedna z knih se jmenuje Setkání s Ježíšem a pojednává o evangelizaci v praxi. Další má název Proroctví – pravda pro dnešek, světlo pro zítřek. Dále vyšla kniha Svoboda od zlých duchů s podtitulem Osvobození od strachu z ďábla, a O Božím vedení, tedy o objevování Boží vůle. Nedávno jsem dokončil knihu o blížícím se „soudném dni“, která pojednává o apokalyptickém proroctví, o druhém příchodu Ježíše Krista a o tom, co mu bude předcházet.
Prozraďte něco víc z této knihy. Co můžeme očekávat před druhým příchodem Krista?
Ve Starém zákoně lidé čekali na první příchod Spasitele. Vztahovalo se k tomu mnoho proroctví. Je zajímavé, jak byla tato proroctví přesná. Bible má ale spoustu proroctví také o jeho druhém příchodu. Mnozí lidé se domnívali, že i Ježíš mluvil o konci časů a o svém druhém příchodu, když předpověděl, co vše se stane během jedné generace, ale on mluvil o zničení Jeruzaléma a chrámu, což se se během jedné generace skutečně stalo. Mnoho křesťanů ale od křesťanství odešlo, protože když během následující generace nepřišel, řekli si, že to byl zase jeden prorok, který neměl pravdu. Ježíš to ale použil jako metaforu, jak to bude asi vypadat, až bude přicházet konec. V závěrečném epilogu se snažím celou knihu shrnout. Na některá znamení máme být vnímaví, protože vycházejí z Písma. Patří k nim velký odklon od křesťanství před koncem časů. Židé během krátké doby přijmou, že Ježíš byl skutečně ten Mesiáš, na kterého čekali. Nastane velký zmatek, napětí, války a zemětřesení, doba chaosu a velkého utrpení… Chrám v Jeruzalémě bude obnoven a znovu postaven. Když jsem byl v Jeruzalémě, dozvěděl jsem se, že už jsou všechny plány hotové, je připraveno i veškeré vybavení včetně například svícnů, které budou patřit k výbavě znovu vybudovaného chrámu. Pokud se podaří ho doopravdy postavit, bude to pro mě jasné znamení, že se blíží konec.
Jsou s tím spojena ještě nějaká znamení kromě nově vybudovaného chrámu v Jeruzalémě?
Objeví se
Antikrist, který bude mít vliv na celý svět. Bude se jevit jako úžasná postava
s vzácným charakterem a mohla by to být i žena. Myslím si, že jím může být i
někdo z Židů, pravděpodobně z kmene Dan. Bude dělat velká znamení,
zázraky a divy. Bude jen málo těch, kdo zůstanou věrni evangeliu a Kristu. Poté
přijde velký útok na Jeruzalém a na Židy. Bude to vypadat, jakoby měli být
zcela vyhlazeni. Pak najednou Bůh zasáhne a nastane druhý příchod Krista.
Veškeré vítězství patří našemu Bohu.
Co bude potom následovat?
Přijde
vzkříšení a soud. Když jsem tu knihu psal, byla pro mne největším překvapením
podstata nebe. My si většinou představujeme, že když člověk zemře, jde do nebe.
V Písmu je ale jasně napsané, že při druhém příchodu Krista nemusíme jít
my do nebe, protože nebe přijde k nám. Bude nové nebe a nová země. Nebe
přijde na zem a svět bude zcela proměněn Duchem
svatým.
V době našeho posledního rozhovoru nebyla žádná z vašich knih přeložena do češtiny. Nyní už vyšly tři. Připravujete nějakou další?
Setkání s Ježíšem, což bude vlastně učebnice
evangelizace.
Kdy by se mohla objevit na pultech?
Byl bych rád, kdyby byla české veřejnosti
představena počátkem roku 2021.
V roce 1978 se v irském Dublinu uskutečnila velká charismatická konference, které se tehdy zúčastnilo osm set kněží a řeholníků, okolo dvou tisíc řeholních sester a dvacet tisíc laiků. Byl jste mezi nimi také?
Byl. Přijel
jsem tam tehdy se svými studenty.
Znáte P. Eliase Vellu z Malty? Víte, že tato konference zcela zásadně změnila jeho život?
Znám ho,
ale nikdy jsme se osobně nesetkali.
Pamatujete si, jak jste vy osobně tuto konferenci prožil?
Jak už jsem
řekl, jel jsem tam se studenty ze školy, kde jsem učil. Účastnil jsem se
programu pro kněze a bylo to úžasné. Hlavním mluvčím tam byl tehdy dominikán
Francis MacNutt, což je zřejmě nejznámější člověk s darem uzdravování
v katolické církvi. Pamatuji si, že jsem měl takový divný pocit, že
s ním něco není v pořádku. Dobře znám sestru Briege McKenna (pozn. autorky: řeholní sestra, autorka knihy
Zázraky se opravdu dějí) a ona mi řekla, že P. Francis má nějaké těžkosti,
ale nemluvila o ničem konkrétním. Krátce poté odešel
z kněžské služby a oženil se. Pro mnoho lidí to bylo velké zklamání. Dnes
už je hodně starý, došel ke smíření s církví a stále se věnuje službě
uzdravení a osvobození. Později jsem si uvědomil, že tato konference byla v
jistém smyslu kulminační bod charismatické obnovy a potom to začalo
postupně ustupovat. To je obvyklý jev v různých hnutích. Domnívám se, že dnes
je charismatická obnova dostatečně absorbovaná uvnitř církve. Příkladem by
mohly být tyto misie v Uherském Hradišti. Nebyly to charismatické misie,
ale přitom jsem měl naprostou svobodu používat dary Ducha svatého a nikdo proti
tomu nic nenamítal, protože dnes je to součástí katolického života.
Dnes už tedy není trend pořádat velké charismatické konference s masovou účastí věřících?
Stále se pořádají a některé jsou i veliké, ale ta tendence už
není taková jako dřív. V Itálii bývají každý rok konference, kterých se
účastní desítky tisíc lidí. V Palermu mívají okolo tisícovky účastníků.
Charismatické hnutí se nevypařilo, ale není tak velké, jak bylo.
Vraťme se zpět do Uherského Hradiště, kde právě skončily misie, na nichž jste byl hlavním kazatelem a hostem ze zahraničí. Jak jste své týdenní působení tady na Slovácku prožil a vnímal?
Česká republika má pověst jedné z nejméně
náboženských zemí v Evropě. Vůbec jsem proto nečekal, že by přišlo hodně
lidí. Musím říct, že jich nakonec bylo mnohem více,
než jsem očekával. Bylo povzbudivé, že během celého týdne počet účastníků
každým dnem rostl. Očekával jsem spíš, že uprostřed týdne účast poklesne, ale
lidí naopak stále přibývalo. Fascinující pro mne bylo, že večerní blok trval
dvě a půl hodiny. V Dublinu bychom lidi udrželi hodinu a mohli bychom si
blahopřát. Tady tomu tak bylo možná proto, že byl velmi dobře zorganizovaný
program. Důležitá byla svědectví laiků, jak Bůh působí v jejich životě,
což je vždy velmi zajímavé a inspirující. Každý večer také hrála a zpívala
nějaká skupina skvělých hudebníků. Když jsem sem jel, trošku jsem se obával, že
to bude příliš didaktické, tedy hodně vyučování a málo inspirace. Na konci
týdne vidím, že tam bylo obojí, a jsem tomu rád.
Text a foto: Lenka
Fojtíková
Irský katolický kněz P. Patrick Collins, CM se narodil 28. února 1945 v Dublinu. Na kněze byl vysvěcen 9. června 1971. V letech 1971–1981 učil na střední škole v severním Irsku. V roce 1974 se zapojil do charismatické obnovy. V USA prošel ročním výcvikem v oblasti duchovního doprovázení a poradenství. Devět let vedl farní misie po celém Irsku a také ve Velké Británii. Je autorem dvaceti šesti knih, z nichž mnohé byly přeloženy do několika jazyků včetně češtiny. V roce 2009 založil společenství Nové jaro, jehož prostřednictvím se snaží o novou evangelizaci. Má rád ragby a motorky.
Na další fotografie se mohou zájemci podívat zde a také zde
