Dárečky z Jordánska aneb jak se z toho všeho nepos….t

Z Jordánska, kam jsem letos odletěla z Prahy 9. září, jsem si přivezla spoustu úžasných zážitků, ale také pár zdravotních problémů, které mne pořádně potrápily a stále nejsou zcela vyřešené.

POMSTA BEDUÍNŮ?
Oč šlo? Tři dny před odletem se mně nejdříve začaly v Petře rozjíždět střevní problémy. Ty vystupňovaly v pátek v den odletu. Přiznám se bez mučení, že jsem fakt měla hrůzu, abych se v letadle nepo…a. Děkovala jsem Bohu, že mne při odbavení posadili zcela dozadu letadla, kde jsem to měla doslova dva kroky k záchodku. Využila jsem ho během letu několikrát. Ven se drala plechovka Pepsi, co jsem opatrně vysrkala na letišti před odletem, aby se do mne dostal nějaký cukr a s ním trocha energie, protože jsem v tom okamžiku už prakticky tři dny nic nejedla. Až fakt na maličkosti jako byl banán či pár sušenek. Jednak nebyla chuť, protože se hned vše dralo druhou stranou ven a druhak ani nebyla chuť. Připadala jsem si doslova jako průtokový ohřívač. To ale po třech dnech už doma způsobilo obrovskou bolest žaludku z hladu, jak se ty stěny v mé břišní dutině mlátily prázdné o sebe. Jedna kámoška se mně potom přes messenger svěřila, že měla při návštěvě Jordánska také tyto problémy, které nazvala pomsta beduínů. Jistě není bez zajímavosti, že průvodkyně nás hned na začátku pobytu upozornila, že v tomto směru nemusíme mít obavy, protože v Jordánsku turisté nemívají takové problémy jako v Egyptě. No já jsem je nakonec měla.

SKVĚLÝ LÉKAŘ
To byl také důvod, proč jsem pár hodin po návratu domů zamířila do nemocnice. Léky, co jsem měla, nezabíraly a potíže přetrvávaly. Bála jsem se dehydratace. Trošku jsem se obávala, jestli se mne zase nebude pan doktor ptát stejně jako jeho kolega před pár lety, když jsem si zlomila ruku a sama si to odřídila do špitálu, proč jsem jela do Hradiště a ne do Kyjova, kam spadám. Ne! Měla jsem štěstí! Přivítal mne úžasný pan doktor, který komunikoval se všemi pacienty v čekárně, byl milý, vtipný a rychlý, takže jsem byla brzy v ordinaci. Vyslechl mne, a když jsem se smála jeho průpovídkám, tak říkal, ať se nesměji, protože je mně blbě. Byl prostě úžasnej a i se sestřičkou tvořili skvělý tým. Tímto bych panu doktorovi Jiřímu Lapčíkovi chtěla moc poděkovat za to, že má svou práci rád a rozesměje i lidi, kterým je fakt blbě, jak jsem na tom dnes byla já. Dostala jsem antibiotika a dvoje další léky, doporučení, co mám jíst, kolik a co pít atd., atd… Navíc jsem si ale domů odvážela takový pěkný pocit z krásného lidského setkání. Po vybrání ATB jsem se fakt těšila do práce a byla jsem šťastná, že mohu ukončit týdenní pracovní neschopnost. Po dvou dnech se ale objevil jiný a zcela nečekaný problém!

ALERGIE NEBO PARAZITÉ?
Co se stalo? Probudily se mně tři malé vpichy. Jak jsem k nim došla? No zcela lehce… Když jsem se druhý den na veřejné pláži za městem, kam jsme s novými kámoškami vyrazily taxíkem, mne něco pobadlo nebo kouslo.

Tady někde mne něco kouslo nebo píchlo… Jinak podvodní svět tam byl fakt nádherný… Různě zbarvené korály a rybky jak někde v akváriu. Ty domy za vodou je izraelské město Eilat.

Jak? Ujela mně noha, já se tam ve vodě na kluzkých kamenech potácela jako lachtan a najednou jsem cítila obrovskou bolest v místě achilovky. Dodnes samozřejmě nevím, oč šlo, protože jsem po napadení nevrazila do vody hlavu se šnorchlem, abych zkoumala, co to bylo.. Naopak! Instinktivně jsem se ve vodě jako uvízla velryba na mělčině plácala pryč, i když moje noha byla v jednom ohni a já cítila, jak jed stoupá až ke kolenu a to vše doprovázela ostrá bolest a obrovské pálení. Když jsem o kousek dál vytáhla nad vodu poraněnou nohu, myslela jsem si nejdříve, že tam mám bodlinky od ježka. Ale kdepak! Bodliny to nebyly! Byly to tři malé modřinky! Nějaká mořská potvora mne tedy napadla a bodla nebo jsem se možná já napíchla na její bodliny na hřbetu zad. Noha bolela a pálila jak sviňa, i když jsem už byla z vody ven. Snažila jsem se na to ale zapomenout. A dařilo se mně to! Večer noha fakt nebolela a do rána zmizely i ony modřinky. S nohou jsem měla vlastně klid až do 25. září, takže jsem na ten bezva zážitek v moři zapomněla. V den, kdy se to stalo, jsem ale na Facebooku zveřejnila dotaz, co se mně stalo, jestli někdo neví, co to mohlo být. Ozvala se ihned kamarádka z Itálie, která s manželem žije u moře a ten si myslel, že by to mohla být jedovatá ryba tracina. Více o této rybě zde. Takže po dobrání ATB na sra…u se mně ozvaly vpichy z moře. Ta místa nejdříve začala svědit, aby se poté udělal jeden malý červený flíček. Minulou středu jsem ale už v místech vpichu měla v místech, kde je achilovka „grče“, celé se to rozlézalo a otekl kotník. Bylo mně jasné, že musím k doktorovi a to co nejdříve. Na pohotovost jsem jet nechtěla, a tak jsem to minulý týden vydržela do čtvrtku. V hlavě mně letělo, jestli jde o dodatečnou alergii anebo v sobě mám nějaké parazity. Ne náhodou jsem si při pohledu na svou nohu s prapodivnými hrboly vzpomněla na film Vetřelec.

Takhle nějak vypadá bolák v místech vpichů…

ČEKÁNÍ NA LÉKAŘE
Praktická lékařka mně doporučila, abych jela rovnou do nemocnice na infekční. Po dvouhodinovém čekání se mnou moc ochotná paní doktorka všechno sepsala, zavolala si na poradu primářku a nakonec se shodly, že nejsem jejich pacient a musím na chirurgii. Tam jsem v čekárně čekala další dvě hodiny. Vedle mne seděl čilý senior ve věku 88 let, který byl po třech hodinách ze svého čekání hodně nervózní, takže pořád nahlas nadával a vyskakoval ke všem, kdo vcházeli do některé z chirurgických ordinací s tím, že už strašně moc dlouho čeká a musí jít ještě na urologii, protože má katedr. Z toho důvodu také nic nepil ani nejedl, takže měl už šílený hlad, protože doma z obavy následného vyprazdňování ani nesnídal. Přiznám se, že mně ho bylo, líto, i když ostatní čekající docela štval. Na druhé straně jsem chápala zdravotní personál, protože byla plná čekárna i chodba. Bylo nás tam fakt jak opic.

HLEDÁNÍ LÉKU
Až na mně po celkově čtyřech hodinách v čekárnách nemocnice došla řada, tak mně pohodový chirurg řekl, že vyzkouší višňák. Že na férovku fakt neví, co s tím, ale kdybych měla jakoukoliv špatnou reakci v podobě teploty, většího otékání nohy, rudnutí, atd., tak musím hned do nemocnice. Jinak od pátku do pondělí, kdy jsem měla přijít na kontrolu, nechat působit višňák, nohu mít spíše nahoru a v klidu. Tato nečekaná situace mně fakt udělala čáru přes rozpočet. Bylo mně jasné, že rozhodně v sobotu nepojedu ze Slovácka do Jaroměřic nad Rokytnou, kde měl pan biskup Cikrle světit nově opravenou barokní Perlu Vysočiny – chrám sv. Markéty, do kterého udělal nádherný oltář, křtitelnici a ambon vynikající sochař Otmar Oliva. Fakt mne to mrzelo, ale nedalo se nic dělat. Kontaktovala jsem lidi, kteří tam měli fotit s prosbou o fotky a vše sledovala díky přímému přenosu na počítači. Článek tak vznikl z domova. V neděli mně to ale nedalo a jela na Antonínek, kde Domácí hospic Antonínek ve spolupráci s Maticí svatoantonínskou pořádal Drakiádu. Chtěla jsem to zdokumentovat, protože je to krásná akce na podporu Domácího hospice Antonínek. To se mně nakonec podařilo. Fotky a text k nim najdete zde. V neděli jsem ale musela ze své bolavé nohy odmotat obvaz, protože bolák pod obvazem s mastí začal strašně pálit a doopravdy bolet jako bolák. Odmotala jsem proto obvaz a pustila na ránu vzduch. Na pohotovost jsem nejela, protože by se na mne asi zdravotníci ve službě koukali jako na blázna, že je otravuji, když nemám horečku ani další život ohrožující příznaky.

VŠECHNO JE TO O LIDECH
Do nemocnice jsem naklusala ale hned v pondělí ráno. Tentokrát jsem tam byla už o půl sedmé a zhruba za hodinu se dostala do ordinace. Tam mne ovšem čekala studená sprcha. Když lékař zjistil, že jsem přišla bez obvazu, začal na mne doslova řvát, jestli se chci nechat léčit nebo se chci léčit sama. Co jsem si to jako dovolila odmotat obvaz??? Najednou jakoby nade mnou stál gestapák a já byla jeho otrok, ke kterému se může chovat doslova jako k hovnu. Přitom jsem měla od jiných zdravotníků zjištěné, že pokud je reakce, jakou jsem měla, tak dát obvaz i mast pryč, což jsem udělala. Sestřička mně na ránu plácla jinou mast, zalepila to obří náplastí a lékař se zvýšeným hlasem řekl, abych šla čekat na chodbu, že teď na patnáct minut odejde a až se vrátí, tak mně napíše recept na antibiotika. Vrátil se za dvacet minut a to už mně ta nová bezva mast pálila na noze jako čert, tak jsem mu to hned řekla. A on na to: „Vy jste alergická na penicilin???!!!“ „Ano, jsem alergická na penicilin, máte to v papírech,“ odpověděla jsem. A on vzápětí: „Vy jste alergická na penicilin???!!!!“ „Ano, před chvilkou jsem vám řekla, že jsem alergická na penicilin.“ „Neřekla!!!!,“ zařval pan doktor. A potom pokračoval. „Vy sem ale spádově nepatříte, že?“ A já na to: „Co tím chcete říct, že se mám nechat ošetřit někde jinde?“ „No to jsem neřekl! Já se jenom ptám!!!,“ vyštěkl. To už jsem se neudržela a řekla mu, aby na mne nekřičel. Nepříčetný vyletěl do vedlejší ordinace, odkud si dovedl druhou sestřičku, která měla dohlížet na to, že se chová slušně a rázem ztišil hlas. Po nanesení nové masti jsem čekala na chodbě, jestli nebude nějaká reakce. Poté si mne sestra zavolala do vedlejší ordinace, kam už tento empatický pan doktor donesl jen papíry. Ne, nebudu psát, ve které nemocnici to bylo ani, jak se pan doktor jmenuje, i když to vím. Byl to ale hnus, který jsem nezažila ve špitále ani za komančů. Nevím, proč se choval, jak se choval, jestli měl problém s manželkou, sám se sebou, byl vyhořelý, nebo jsem se mu prostě jen na první mrk nelíbila. Těžko říct. Každopádně už bych ho nechtěla znovu v ordinaci potkat. Tomu se fakt vyhnout obloukem. Jak byl první pan doktor Lapčík na pohotovosti úžasnej a prozářil člověku den, i když mně bylo mizerně, tak tento byl fakt hnusnej a můj den v tom okamžiku pěkně zčernal. Jo, lidé jsou různí… A všechno je skutečně jen o lidech a jejich přístupu. O tom, jak někdo může vaši duši pozvednout a druhý srazit k zemi. Dnes už při převazu nebyl, za což jsem fakt děkovala Bohu. Beru tedy antibiotika a uvidím, jestli mast zabere nebo budou lékaři zkoušet nějakou další. Uvidíme. Toto jsou moje „dárečky“, které jsem si přivezla z dovolené v Jordánsku a nikomu bych je tedy nepřála.

KAŽDÝ TO VIDÍ JINAK
A ještě postřehy z lékařských zpráv. Z infekčního jsem v pátek odcházela s papírem, na kterém bylo napsáno exantém. V tentýž den mně první lékař na chirurgii popsal nález: exantém v oblasti later. kotníku levé dolní končetiny. V pondělí chirurg použil ale najednou jako diagnozu: Kožní absces – pro nezasvěcené vřed, i když to jako vřed vůbec nevypadá, ale možná se pletu, protože nejsem doktor, i když už jsem pár vředů v životě měla. No a třetí chirurg už opsal ze včerejšího papíru v kolonce diagnóza: Kožní absces…
Když jsem toto story vyprávěla své dvaaosmdesátileté mamce, které jsem to původně říct vůbec nechtěla, ale ono by se to k ní nakonec stejně dostalo z jiných zdrojů, tak mne zcela uklidnila slovy: „Ty tam máš už určitě červy.“ Tož tak… Každý to vidí jinak, že? Od exantému přes absces až po červy. Jo a docela mne pobavilo, když lékař při posledním dnešním převazu řekl, že to mne asi požahala medúza… Ne… Fakt to nebyla medúza. Ty nás mnohokrát požahaly na Sicílii už před 27 lety a nikdy, doopravdy nikdy jsem po jejich požahání neměla žádný vpich, okolo kterého by byla malá modřina a poté se to rozlezlo, jako tato bezva reakce, kterou na noze ještě zatím stále mám…

POKRAČOVÁNÍ MÉHO „BEBINA“

Takže nejhůře moje noha po napsání výše uvedené, vypadala takto:

7. října se moje bebino vybarvilo a vykvetlo do této podoby….

Byl pátek a já věděla, že fakt do špitálu znovu nechci. Kamarádka z Itálie mně předala radu od jedné její starší známé paní, že si to mám mazat Fucidinem, což je ATB mast. Když jsem to konzultovala se svou sestřenicí, co má třicetiletou praxi na chirurgii, tak mně řekla, že však mi to radila už druhého října! No v té době na mé noze ale lékaři zkoušeli jiné masti. A tak jsem si mast koupila a začala mazat. V neděli to vypadalo luxusně! Červený flek zesvětlal a nerostl! V pondělí mně ale v práci noha v kotníku otekla jako papuč a zepředu se udělala i jakási boule. Všichni známí mně radili ať s tím už konečně jedu někam k odborníkům na cestovní medicínu – prý nejlépe do Prahy na Bulovku. Bez známých jsem tam ale neměla odvahu jet, protože kdyby mne vykopli, že k nim nepatřím, a proč jsem jako jela až z Moravy takový kus světa, tak na to jsem prostě neměla minulý týden koule. Nakonec mně to ale nedalo a šla jsem s nohou ukázat zase do nemocnice tady u nás na Slovácku. Měla jsem štěstí! V ordinaci byl sice zase jinej pan doktor, ale fakt nohu pořádně prohmatal, prohlédl, se zájmem vyslechl a řekl: „Já bych s tím teď nic nedělal. Možná je tam nějaký kousek bodlinky a to buď vyhnisá nebo se to tam zapouzdří, a kdyby to dělalo neplechu, tak se to bude muset vyříznout.“ No moje řeč! A tak jsme se rozloučili s úsměvem na tváři a já se te´d budu modlit, aby to nedělalo neplechu a nikdo mně nemusel fidlat achilovku, protože to fakt nechci! Dnes kotník zase otekl, ale chodím. Noha vypadá zhruba takto – viz. snímek. Na povrchu ztvrdlou kůži jsem totiž bez problémů sloupla a pod tím je jemná kůžička s malým hrbem na achilovce a občas otékajícím kotníkem, tak snad to bude ok…

Vypadá to trochu jako lepra, ale snad to lepra není…