Ani vytrvalý déšť dnes neodradil stovky lidí od účasti na primiční mši svaté novokněze P. Jiřího Hebrona, kterou sloužil před kostelem sv. Václava v Dolních Bojanovicích.
Většina účastníků bohoslužby stála v dešti s deštníky v ruce či v pláštěnkách. Plný byl ale také kostel, kde byla velká obrazovka. Obrazový přenos i záznam celé slavnosti zajišťovala místní firma Tonstudio Rajchman. A přestože pršelo, přišli lidé v krojích, přičemž krojovaní měli své zastoupení ve všech generacích. Celou mši hudbou a zpěvem doprovázela úžasná dolnobojanovická schola.
Vše jsem zaznamenala fotoreportáží, a tak se můžete zatím podívat na to, jak to v dnešním dopoledni v Dolních Bojanovicích vypadalo. Text budu ještě aktualizovat. Hlavní zpravodajství bude ale zveřejněno v dalším čísle Katolického týdeníku, který vyjde až 13. července, protože minulý týden bylo vydáno letní cyrilometodějské dvojčíslo.
O klikaté cestě ke kněžství jezuity P. Jiřího Hebrona, ale už Katolický týdeník zveřejnil velký rozhovor. Přečíst si ho můžete tady
Přepis kázání hlavního kazatele primiční mše sv. jezuitského kněze P. Vojtěcha Suchého:
Evangelium podle Matouše: „Žeň je hojná, ale dělníků málo, proste proto Pána žně, aby poznal dělníky na svou žeň! Jděte! Posílám vás jako ovce mezi vlky. Nenoste měšec ani mošnu ani opánky. s nikým se cestou nepozdravujte. Když někde vejdete do domu, napřed řekněte: „Pokoj tomuto domu.“ Bude-li tam člověk hodný pokoje, spočine na něm váš pokoj, jinak se vrátí k vám. V tom domě zůstaňte a jezte a pijte, co vám dají, protože dělník má právo na svou mzdu. Nepřecházejte z domu do domu, když přijdete do některého města a přijmou vás tam, jezte, co vám předloží, uzdravujte tamější nemocné a říkejte jim: „Přiblížilo se k vám Boží království.“
Drazí bratři a sestry, zdravím vás jako svatý lid Boží, který se shromáždil k velké slavnosti. Jeden z vás byl povýšen do kněžského stavu a dnes mezi vámi přináší slavnou oběť Pánu Bohu na poděkování a také za nás za všechny.
TAJEMSTVÍ POVOLÁNÍ MÁ HLUBŠÍ SMYSL
Jiří vychází z vašeho středu. Já jsem zde v Bojanovicích na primici podruhé. Poprvé to bylo více než před padesáti lety na primici Jendy Topenčíka. Tehdy jsme asi tři bohoslovci přijeli už v pátek. V kostele byl tehdy výstav Nejsvětější svátosti, kostel byl plný, lidé klečeli i venku a nejvíc mne šokovalo, když přijel autobus a lidé z práce šli ke kostelu, poklekali tady na chodníku a někteří dokonce chvíli adorovali a potom šli teprve domů. Neříkám, že se to tak musí dělat, že vnější projevy úcty jsou to nejdůležitější, ale cítím, že to tajemství dnešního povolání má mnohem hlubší a širší podhoubí než možná tuší i sám primiciant. Slavíme slavnost svatých Cyrila a Metoděje. Chcete dělat konkurenci Velehradu, tak nezpíváte před evangeliem: „Přinesli nám oni Písmo svaté, bychom ze studnice této zlaté moudrost nebe povždy vážili.“ Pokusme se trošku moudrosti Boží vytěžit z dnešního Božího slova.
UZDRAVENÍ PUKLÝCH SRDCÍ
Můžeme říct, že všechna tři dnešní čtení jsou o povolání a o poslání. V prvním čtení jsme slyšeli skvostný text z jednašedesáté kapitoly proroka Izaiáše. Je to text, který znáte, protože ho Pán Ježíš citoval při svém kázání v nazaretské synagoze. Je to poetická řeč, ve které pět set let před Kristem hovoří prorok sám o svém povolání a o smyslu svého poslání. „Duch Hospodinův je nade mnou, protože mne Hospodin pomazal.“ Pomazání bylo rezervováno kněžím. Je to tedy kněz – prorok, který začíná novou etapu v životě tehdejšího Izraele. To se totiž Izrael vrátil z exilu, z babylonského otroctví – zajetí a po rekonstrukci chrámu tady tento prorok – velekněz nového Izraele se představuje jako ten, který je oficiálně Bohem pověřen, aby znovu ohlásil Hospodinovo milostivé léto. To se už tehdy dlouho nekonalo. Byl to každý padesátý rok, kdy se odpouštěly všechny dluhy, kdy ti, kteří upadli do otroctví, byli propouštěni na svobodu, kdy se vracel zpátky majetek původním rodům. Také to ale vyžadovalo osvobození a uzdravení puklých srdcí. To je moc pěkný obraz. To puklé srdce označuje člověka smutného, zraněného životem, který má těžké problémy! Ubožáci nejsou jen ti, kteří jsou ekonomicky chudí. Jsou to spíše ti, kteří nemají motivaci, kteří ji v životě ztratili. To je snad to nejhorší, co může člověka potkat… Ztratit motivaci. A prorok je poslán k tomu, aby znovu pozvedal, aby povzbuzoval ubožáky, aby zvěstoval dobrou zprávu ubohým. A ta dobrá zpráva je, že Hospodin zasáhne, a že dá milost.
POKLADEM JE OBSAH
Ve druhém čtení jsme slyšeli svatého Pavla. Tady je třeba vědět, že Pavel, když říká: „My,“ tak tím myslí „já“. Měli bychom ten text číst: „Když jsem pověřen službou, nenechám se ovládnout malomyslností, nepoužívám nečestných úskoků, nefalšuji Boží slovo, nehlásám sebe, jsem vaším služebníkem kvůli Ježíši neboť Bůh zazářil i v mém srdci. A ten poklad mám v nádobě hliněné.“ Toto píše Pavel křesťanům do Korintu, protože oni tam tehdy začali zaměňovat obsah za obal. Když totiž člověk zapomene, že největším zjevením Boží slávy je Kristům kříž, začne hledat jiné věci a bohužel jako alternativu Kristovy slávy začali v korintské církvi pěstovat triumfalismus. My slavíme slavnou mši svatou, ale jakou proměnou prošla liturgická struktura od Zeleného čtvrtku, aby se celek bohoslužby stal slavnostnější. Od prostého chleba a sklenky vína k různým rouchům, rituálům, drahocenným kalichům, monstrancím. Chcete srovnávat drahokamy ozdobenou zlatou monstranci s kouskem chleba? Taková monstrance je bezpochyby mnohem cennější než ten kus chleba. Trošku provokuji, vím, že monstrance není důležitá, ale kolik z vás by dokázalo před kusem chleba a sklenici vína v prázdné místnosti se poklonit Božímu majestátu? To riziko je bohužel stále přítomné a spočívá v tom, že oceníme obal a zapomeneme na obsah. A Pavel říká, že v tom obalu se Boží sláva neprojevuje. Představuje svou lidskou slabost, když se přirovnává k hliněnému hrnci. Tedy ke křehké nádobě, kterou lze snadno rozbít, a přesto obsahuje velký poklad, kdy musí být zřejmé, že velikost je Boží a ne naše. Obsah a obal jsou v protikladu, jsou v kontrastu. Pokladem je obsah, obal je křehký a málo hodnotný. Kolikrát ale raději investujeme do drahých nádob a zapomínáme na poklad. A Pavel pokračuje a říká, že tou nejpřirozenější monstrancí je lidská osoba. Ne umělecky zdobený zlatý obal, ale nositelem pokladu víry je lidská osoba. Pavel se cítí být takovým hliněným hrncem, ale plný pokladu, který nepochází od něj.
BÝT HLASATELEM BOŽÍCH PRAVD
Bratři a sestry, tohle všechno můžeme vztahovat na Jiřího. Já jsem ale na začátku řekl, že vás zdravím jako svatý lid Boží. Když jste byli pokřtěni, mazal vás kněz na temeni hlavy svatým křižmem. Týmž olejem, kterým biskup maže ruce svěcence při kněžském svěcení. Co to znamená? Jaké to má důsledky pro křesťanský život? V křestním obřadu je to jasně řečeno: „Jako Bůh pomazal svého syna na kněze, proroka a krále, tak označuje posvátným olejem i vás.“ Ve křtu srůstáme duchovně, ale skutečně se svým Spasitelem. Jsme jeden Kristus, který dále působí mezi národy, který jde dějinami a bude pracovat pro Boží království až do konce světa. Každý z nás má být hlasatelem Božích pravd. Každý z nás má povinnost vydávat Pánu Ježíši svědectví a to na místě, na které ho Pán poslal, na které ho Bůh postavil. Každý z nás má povinnost být svatý a pečovat o své okolí. Každý z vás má účast na Kristově kněžství na jeho prorockém daru, na jeho královském úřadě. Všichni jste kněží – muži i ženy. Říkáme tomu obecné kněžství. Oživte především v sobě toto vědomí, co jste, co máte! A také, co máte přinést celému lidstvu a také své závazky… Když Pán Ježíš v evangeliu posílá další dvaasedmdesát učedníků, opakuje jim stejné pokyny, které už před tím dal dvanácti apoštolům. Poté, co skončilo kolegium dvanácti, smrtí posledního z apoštolů, pokračuje poslání učedníků v církvi.
NEDOSTATEK SVĚDKŮ
I my jsme povoláni být součástí této aktivní skupiny lidí. Pán nás posílá všude před sebou. Naším úkolem je připravovat cestu Pánu. Příliš často se však křesťané spokojí s přijímáním náboženské útěchy. Mnozí pouze berou, ale jen málo se jich zavazuje k dávání, ke svědectví, ke službě, k hlásání… Ježíš v evangeliu poznamenává, že je dělníků málo, ale pozor! To nemluví jenom o kněžích. Těch je málo a při současném tempu jich bude ještě méně. Ale málo je i křesťanů, kteří se zavazují ke službě svědectví a hlásání. Jen málo je těch, kteří jsou ochotni jít v neděli na mši svatou a být potom také svědky evangelia, kteří by se zavázali připravovat cestu Pánu. A přitom úroda, zlaté zrno, v Bojanovicích možná víno, ale to je obraz celého lidstva, které chce Pán Ježíš sklidit a přivézt do velké stodoly svého království. Ta úroda je velká, ale lidi, kteří jsou k dispozici, aby sklízeli, je málo. Tedy problém není ani tak počet kněží, problémem je nedostatek svědků. Modlete se tedy k Pánu žně, aby vás uschopnil být ženci. Neproste Pána, aby za vás posílal jiné, ale aby vám dal schopnost něco pro evangelium udělat. Nemyslete si, že to zařídí jiní. Každý z nás musí cítit osobní zodpovědnost.
BAREVNÁ VÍRA, NADĚJE A LÁSKA
A toto je, co chce papež František v církvi vyburcovat třeba i prostřednictvím synodální cesty. Já vyprošuji Jiřímu i vám všem naději. Svatý Augustin přirovnává beznaděj k ocelově šedé hladině jezera pod zataženým nebem. A naději k téže hladině jezera. Podstata zůstává stejná, ale ta hladina hýří barvami, když vyjde slunce. Kéž tato barevná televize víry, naděje a lásky nikdy neuhasne ani ve vašich srdcích ani v našich zbožných vlastech slovanských.
Po mši svaté novokněz poděkoval rodičů, celé blízké rodině, farníkům a celé obci za podporu, modlitby i přípravu celé slavnosti.
Na závěr novoknězi ale poděkoval také farář v Dolních Bojanovicích P. Petr Karas: „Kněžství je Boží dar, ale člověk musí být připravený a ochotný vydat se na cestu. My jsme rádi, že jsi zaslechl Boží pozvání a povolání, že jsi se na tu cestu vydal. Papež Jan Pavel II. řekl, že největší úkol kněze je, aby nepřestal věřit ve své vlastní tajemství. A tak ti přeji, abys tomu rozuměl stále lépe, abys z toho žil, a abys pod tlakem všednosti a každodennosti nepřestal věřit v tajemství kněžství, které jsi přijal.„
Poděkováná za celou obec zaznělo také od starostky Evy Rajchmanové: „Náš milý novoknězi, otče Jiří, kněžské povolání je velkým tajemstvím mezi člověkem a Bohem. Život ve svátosti kněžství vyžaduje plné využívání milostí, které jsi obdržel při svěcení pro službu těm, ke kterým jsi poslán. Znamená to být pro všechny vším. Být osobou, s níž přichází Kristus, být služebníkem Krista a jeho lidu. V minulém století vzešlo z naší obce dvanáct kněží. Ve dvacátém prvním století jsi druhým v pořadí, který se vydává touto cestou služby. Otcem biskupem jsi poslaný na místo, kde jsi přijal kněžské svěcení – na památný Velehrad. Přeji ti, abys uchvácený Kristem vyzařoval radost, abys byl posilou pro všechny, s nimiž se ve své službě setkáš, abys obstál ve zkouškách nepochopení, lidské nevděčnosti. Vždyť zajet na hlubinu znamená učit se více spoléhat na Boha. Přeji ti, aby si k tobě lidé našli cestu nejen ve svých bolestech, ale také ve svých radostech. Jménem tvé rodné dědiny, kterou miluješ, ti přeji hojnost Božího požehnání, darů Ducha Svatého a ochranu Panny Marie. Dnešní den je pro naši farnost významný, radostný. Moc mne těší, že právě můj bývalý kolega z obce dostal tuto milost. Věřím, že se do Dolních Bojanovic budeš rád vracet a my se budeme těšit na setkání s tebou, která jsou vždy obohacující.„
